Rašilov, Saša
nahoru...
Výrazná osobnost pražských kabaretních scén, úspěšný komik a mystifikátor s improvizačním talentem. Počátkem 20. let 20. století přizván K. H. Hilarem do Národního divadla, kde vytvořil řadu drobných i větších rolí a navázal na herecký odkaz J. Mošny.
1929 se oženil s Annou Hillerovou a byl otcem kameramana Alexandra R. (1936–2000). Jeho vnuci Saša (* 1972) a Václav (* 1976) pokračují v hereckém řemesle. R. je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech.
R. kabaretní začátky jsou spjaty s Žižkovem, jeho specifickým sociálním ovzduším a drsným, přímým humorem, který byl posléze v hercově projevu již vždy patrný. Tělesnou konstitucí i naturelem a permanentní snahou o provokaci, vytržení lidí z komfortní zóny byl blízký J. Haškovi. Ani v civilu u něj nebylo snadné vytyčit hranici mezi skutečností a hrou. Anekdoticky se jevil i jeho několikaletý pobyt na podolském hausbótu (1928–31). Divadlo pro něj nebylo výhradní platformou, kde lze předstírat a vymýšlet si. Takový pro něj byl každodenní život, jak dokládají vzpomínky hereckých kolegů i jeho rozličná neumělecká zaměstnání. Například v době, kdy byl již známým hercem Národního divadla, vypomáhal ve starožitnictví a vozil překvapeným lidem zakoupené zboží až domů. Tato práce posléze rozvinula jeho vlastní vášeň pro hodiny, porcelán a starý nábytek, které sbíral i opravoval. R. byl živelným člověkem, který se nezdráhal dobírat si a zesměšňovat autority, převtělit se v pouličního vyvolávače a prodat komukoli cokoli.
Prvními příležitostnými autorskými výstupy – často prokládanými zpěvy kupletů – bavil návštěvníky žižkovských hostinců i účastníky večírků po zápasech fotbalového klubu S. K. Žižkov. Byl pravidelným návštěvníkem karlínského varieté a 1918 zde provokoval ředitele K. Hašlera a režiséra J. Steimara, když se zúčastnil konkurzu na lyrického milovníka a zpěváka. Nakonec angažmá skutečně dostal (samozřejmě jako komik) a setrval zde dva roky. I v tomto období stále fluktuoval mezi dalšími kabaretními a revuálními scénami. Byl angažován i v kabaretu Bum, sdružujícím nejlepší komiky doby: V. Buriana, E. Fialu, F. Futuristu, E. A. Longena, K. Nolla a J. Rovenského.
V Národním divadle se R. etabloval prostřednictvím Molièrových komedií. K jeho prvním úlohám patřili lékařský syn Tomáš Diafoiros (Zdravý nemocný, 1921) a paroháč Sganarell (Večer malých veseloher Molièrových, 1922), k nimž později přibyla titulní postava Bařtipána (1926). R. svým pojetím úspěšně rozbíjel inscenační tradici spjatou s Molièrovou dramatikou. Akcentoval tragikomické dimenze postav, vnášel do textů nový život a přibližoval je zpět původnímu žánru situační frašky.
Z domácího repertoáru podobně oživil tylovské role, například Vendelína z Chudého kejklíře (1926), který s komediantskou ekvilibristikou zvedal v zubech stoly a měnil inkoust ve vodu. V titulní postavě Jiříkova vidění (1926) předvedl v klaunských etudách hned několik charakterů (čeledín, salonní hejsek, továrník, voják, aj.), a z každého výstupu tak učinil samostatné varietní číslo. Jako Kalafuna ve Strakonickém dudákovi (1931, 1939) si dával zvláště záležet na roztančené skočné písni očarovaných dud, v níž i se svojí korpulentní postavou dokazoval pohybový talent, muzikálnost a cit pro rytmus. Švejkovskou polohu snoubící prostoduchost s inteligencí uplatnil v pojetí Matěje Poctivého ze stejnojmenného Dvořákova a Klímova dramatu (1922).
V shakespearovských komediích a romancích zastával šaškovské úlohy (Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí, Bouře, Zkrocení zlé ženy). Ve Snu noci svatojánské (1933) extemporoval jako tkadlec Klubko a karikoval naduté ochotnické herce jako prostomyslně pyšné spolkové primadony. Na kladném přijetí této Hilarovy trampsky uvolněné inscenace měl lví podíl právě hřmotný, improvizující R. V režisérově Hamletovi (1926) se v úloze nejvyššího komořího Polonia převtělil v nadutého, domýšlivého, žvatlavého a neposedného starce, slepě oddaného vrchnosti. Obdobně podlézavé postavy zopakoval i v dramatice ruské: Svatba Krečinského (1940), Zločin a trest (1941), Revisor (1948) či Výnosné místo (1950). V návaznosti na ztvárnění Podkolesina v Gogolově Ženitbě (1932) jej označil O. Fischer za nástupce J. Mošny a jeho veselého stesku. Během námluv zaměstnával R. bez ustání ruce žmouláním rukavic, uvolňováním škrtícího límce, hledáním klobouku a jevil se jako politováníhodný bezmocný oukropeček, úředníček třesoucí se o své pohodlí, čímž vyvolával smích i soucit naráz. Zároveň mu Fischer vytýkal volné nakládání s Gogolovým textem, do nějž herec dle svého zvyku vkládal vlastní myšlenky a vsuvky.
Hilarovou vizí byl přerod herce z klauna v charakterního umělce odpovídajícího vážnosti české první scény. R. herecký projev se v Národním divadle vytříbil a rozvinul, aniž by herec přestal být v první řadě vynikajícím pozorovatelem a nespoutaným klaunem, vyžívajícím se v extemporování. Dokázal na sebe strhnout pozornost v sebemenší úloze, přesto vždy vycházel z konkrétní jevištní situace, svými výstupy nenarušoval charakter postavy ani rámec hry. Nejobsazovanější byl v polovině 20. let, ačkoliv šlo vesměs o drobné úlohy – 1924 se objevil ve 22 inscenacích a o rok později byl obsazen dokonce do 24 rolí. R. si chtěl role vybírat, z úlohy, která mu nebyla po chuti, se dokázal vymanit. V zájmu zachování svého živelného herectví sváděl s Hilarem při zkouškách urputné boje; obdobné umělecké střety zažíval posléze i s režiséry K. Dostalem, J. Frejkou a J. Honzlem.
R. své postavy z dobových komedií i klasického repertoáru přímo na scéně komentoval a bez zastírání se obracel k divákům. V rámci takto epicky pojatého herectví osciloval mezi dramatickou postavou a sám sebou – vystupoval z rolí a osobitými vsuvkami demaskoval postavy jako směšné, malé a ubohé. Často hrával příživníky, maloměšťáky a různé pokřivené charaktery, které vykresloval s nadhledem, odstupem i pochopením a vdechoval jim tragikomický ráz. Jeho úplatný úředník Jusov z dramatu A. N. Ostrovského Výnosné místo (1950) se stal typickým reprezentantem těchto postav – patolízalsky oddaný nadřízeným a hulvátsky obhroublý a mocensky povýšený vůči podřízeným. Rozesmál diváky byrokratickou omezeností a náhle zmrazil jejich smích, když pod dobromyslnou maskou nechal nahlédnout osobnost v jádru tvrdou a krutou. Postavy modeloval i fyzicky: ohnutý hřbet a obskakování nadřízených ustoupilo ve vztahu k podřízeným povýšeneckému naparování se, umocněnému korpulentní postavou herce.
U lidových charakterů se R. nikdy nenechal strhnout přílišnou sentimentalitou. Stejně tak se ani ve vypjatých dramatických situacích nevzdal nadhledu – nejvlastnější mu byla tragikomická poloha. Kabaretní průprava rozvinula jeho schopnost improvizovat a navazovat kontakt s publikem i hereckými partnery, stejně jako dotvářet a přetvářet každou (velkou či malou) roli tak, aby odpovídala jeho naturelu – mimikou, gestikulací i občasným přidáváním replik. Postavy modeloval komplexně do nejjemnějších detailů. Přestože si v kabaretech osvojil elementární znalosti a zákonitosti řemesla, zůstalo jeho herectví vysoce tvůrčí záležitostí. Neměl osvědčené triky jak rozesmát publikum a každé představení bylo jedinečné. Pro jeho herectví byla typická nenucenost, bezprostřednost, nevyumělkovanost. R. humor byl svázán i s fyzickými dispozicemi: mohutnou postavou a kulatou, usměvavou, „švejkovsky“ tvárnou tváří připomínající přerostlé dítě, s hlubokýma, bystrýma, šelmovskýma očima. Právě očima ale dokázal i zlostně zablýsknout a dodat svým postavám zjev, z něhož šel strach – například v roli správce v Jiráskově Lucerně (1952). Vzdor své zavalitosti byl velmi pohyblivý a energický. Dovedl rozhýbat, rozproudit také předměty na scéně, aby ožily a posloužily komickému účinu. Humor chápal jako radost, projev vnitřní pohody i opojení životem a byl s ním svázán do té míry, že ani jeho herečtí kolegové nedokázali s jistotou rozpoznat, kdy hrál či mystifikoval a kdy nikoliv.
S filmováním začal již v němé éře a pokračoval zejména v komediích 30. a 40. let: Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), Andula vyhrála (1938), Panna (1940), Nezbedný bakalář (1946) či Uloupená hranice (1947). V Hostinci U kamenného stolu (1949) ztvárnil dobráckého hospodského Tatrmuže, v melodramaticky laděném filmu Poslední bohém (1931) představoval J. Haška, v raně budovatelské agitce sklonku 40. let Rodinné trampoty oficiály Tříšky (1949) vypodobnil bodrého konzervativního měšťáka, hrál v historickém dramatu O. Vávry Rozina sebranec (1945) i v Radokově záhy trezorovém snímku Daleká cesta (1948) a poslední jeho filmový snímek byla Kavárna na hlavní třídě (1953). Z četné filmografie vynikl v titulní roli filmu M. Friče Dobrý voják Švejk (1931), kde se doplňoval a trumfoval s feldkurátem Katzem v podání H. Haase. Studii lidské omezenosti, tuposti a lakoty vytvořil nejen na divadle, ale i ve filmu jako kupec Koliáš v Radokově ideologicky nežádoucím Divotvorném klobouku (1952). Autorsky se spolupodílel na roli malostranského vycpavače zvířat pana Václava Barvínka v komedii O. Vávry Přijdu hned (1942), která bývá pokládána za jednu z jeho nejzdařilejších filmových kreací. Přesto u něj nikdy obliba filmového a zvukového média nepřevážila nad divadelní spontánností a interakcí s publikem. Jeho spolupráce s rozhlasem byla pouze sporadická: dochovala se krátká pasáž ze hry F. V. Jeřábka Cesty veřejného mínění (1936), do zvukové podoby převedená inscenace Ostrovského Výnosného místa (1952) a R. rozhovor s reportérem K. Pechou (1948).
Role
Národní divadlo
Tulák (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1910; Jan Wallenrod (A. Jirásek: Jan Hus) – 1911; Guston (G. A. de Caillavet – R. de Flers – E. Rey: Rozkošná příhoda) – 1914; Klásek, Žan (A. Jirásek: Lucerna) – 1916; Vaso (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie) – 1917; Jan z Lichtenštejna (A. Jirásek: Jan Roháč) – 1918; Jakub (A. Jirásek: Jan Žižka), Starší sedlák, Farář z Kunratic (A. Dvořák: Král Václav IV.) – 1919; Míška (N. V. Gogol: Revisor), Revoluční důstojník (R. Rolland: Vlci) – 1920; Hermes (Sofoklés – Eurípidés: Antický večer), Třetí sloužící u Aufidia (W. Shakespeare: Coriolan), Pettersen (H. Ibsen: Divoká kachna), Jakub Luciper, Barnabáš Vokoun (J. J. Kolár: Pražský žid), Vinaigre, Mortemart (E. Moreau – V. Sardou: Madame Sans-Gene), Trojan (V. S. Borský: Pamětí Havlíčkově), Frost (J. Galsworthy: Zápas), Tomáš Diafoirus, Druhý doktor, Třetí doktor, První strážník (Molière: Zdravý nemocný), Modloslužebník, Farář, Patriarcha (S. Lom: Převrat), Švec (J. Beneš: Zlatý závoj) – 1921; Adjunkt Ptáček (F. X. Svoboda: Čekanky), Kupc Allerts (A. Strindberg: Královna Kristýna), Krišpín, Žoviální pán (J.-F. Regnard: Universální dědic), Sganarelle (Molière: Večer malých veseloher Molièrových), Otakar, Chrobák (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu, i 1925 /+ Cvrček/, 1932 a 1946 /jen Chrobák/), Kuchař (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), Triboulois (A. Bahier – C. Lemonnier: Silný muž), Matěj Poctivý (A. Dvořák – L. Klíma: Matěj Poctivý), Hladopas (F. Wedekind: Procitnutí jara). Kalina (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Učitel (H. Ibsen: Brand), Arcimbaldo (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Dromio (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Seržant (G. B. Shaw: Pekelník) – 1922; Clarin (P. Calderón de la Barca: Život je sen), Elektrotechnik (N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější), Grabiec, Kat (J. Słowacki: Balladyna), Michalčík (J. Mahen: Janošík), Franěk (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Čtvrtý muž (B. Viková-Kunětická: Lidé), Vinaeger (B. Björnson: Král), Sylvius (W. Shakespeare: Jak vám se to líbí, i 1926) Matěj (A. Dvořák – L. Klíma: Matějovo vidění), Agast (Molière: Misantrop), První soudce (J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy), Druhý herec (L. Pirandello: Šest postav hledá autora), Třetí host (E. Konrád: Širočina) – 1923; Správce (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), První Stodoran, Náčelník pluku meziborského (A. Jirásek: Gero), Maršálek (F. A. Šubert: Jan Výrava), Druhý divák v Cadixu (J. Hilbert: Kolumbus), Mitrofan (D. I. Fonvizin: Mazánek), Béhopé (G. de Porto-Riche: Minulost), Kilian (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Bénin (J. Romains: Prostopášník pan Le Trouhadec), Monseigneuer de la Trémouille, Voják (G. B. Shaw: Svatá Jana), Mercadet (H. de Balzac – A.-R. Lesage: Turcaret-Mercadet), Dordoňski (B. Winawer: R. H. inženýr), Vaněk (J. Hilbert: Druhý břeh), Samson (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Feodorovič Aleksander Nikolajevič (L. N. Andrejev: Rozum), Růžový Behátko (F. Carco – A. Picard: Klárina), Nonancourt (E. Labiche: Slaměný klobouk), Davis (E. OʼNeill: Večer OʼNeilla), Matěj Pedracki (S. Kiedrzyński: Zábava v lásce), Slovák Júra (A. Dvořák: Bílá Hora), Jan Rot (F. Zavřel: Boxerský zápas) – 1924; Montfleury, Druhý kadet (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Druhý vyslanec (O. Fischer: Otroci), Tony Lumpkin (O. Goldsmith: Pokořila se, aby zvítězila), Richard Selzberger, Šestý trosečník, Zeus, (H. Soumagne: Příští Mesiáš), Fofatty (R. Gignoux – M. Maurey – A. Savoir – J. Théry: Nezralé ovoce), Bobby Brown (A. Hopwood: Naše drahá ženuška), Zizi (R. Fauchois: Mluvící opice), Totilo (F. de Curel: Divoška), Pan Sirelli (L. Pirandello: Každý má svou pravdu), Matěj Zadnice, Mikuláš z Pelhřimova (S. Lom: Žižka), První římský voják (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Vincek (O. Schäfer: Čajová panenka), Serapion Marďarjič Gradobojev (A. N. Ostrovskij: Horoucí srdce), Crapart (R. Rolland: Hra o lásce a smrti), Matěj Šumbal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Strýc Paco (J. Grau: Pan Pygmalion), Pan Katz (K. Poláček: Pásky na vousy), Kovář (K. Čapek: Loupežník), Emil (J. Natanson: Klouček netykavka), Brabec (J. Kopta: Revoluce), Emanuel (R. Benjamin: Rozmary náhody) – 1925; Koliha (J. Štolba: Peníze), Doktor Pic (H. Duvernois, M. Maurey: Věčné mládí), Matěj Zadnice (S. Lom: Žižka), Kalina (W. Shakespeare: Blažena a Beneš), Gériaume (A. Arnoux: Huon z Bordeaux), Vendelín (J. K. Tyl: Chudý kejklíř), Jiřík (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Bob (K. Edschmid: Kean), Pan Jourdain (Molière: Bařtipán), Polonius (W. Shakespeare: Hamlet), Klásek (A. Jirásek: Lucerna) – 1926; Caleb Jennings (J. Drinkwater: Abraham Lincoln), Vořech (E. Rostand: Chantecler), Doktor Cutler Walpole (G. B. Shaw: Lékař v rozpacích), Přítel Dauphinův (B. Jonson: Mlčenlivá žena), Viviin dědeček (F. Zavřel: Nesmrtelná milenka), Vrchní dveřník (J. Romains: Diktátor), Lupič Beďa (J. Bartoš: Uloupená kadeř), Rody Martin (W. Hackett – R.-C. Megrue: Síla reklamy) – 1927; Starý sedlák (J. W. Goethe: Faust), Larry Menchen (R. D. Zoulek: Film), Jakub, Hrdoňka (A. Jirásek: Jan Žižka), Michalčík (J. Mahen: Janošík), Kostelník (J. Bartoš: Jůra ďábel), Vinaigre (E. Moreau – V. Sardou: Madame Sans-Gene), Raphael Demaze (E. Rey: Michelina), Grumio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Pan Kódl (R. Medek: Plukovník Švec), Toison dʼor, Ředitel divadla (A. Lernet-Holenia: Ollapotrida) – 1928; Topaze (M. Pagnol: Abeceda úspěchu), Šašek (W. Shakespeare: Král Lear), Leopold (J. Sarment: Miláček Leopold), Pietri (J. Giraudoux: Siegfried), Bill Boanerges (G. B. Shaw: Americký císař) – 1929; Harry Bertrand (E. Burke: Čemu se říká láska), Ambrož (R. Jesenská: Lhostejný člověk), Roubal (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Petráš (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Sir Basil Winterton (E. Ch. Carpenter: Děti starého mládence), Ferry Vomáčka (J. Hilbert: Třidič štěrku), Desátník Kipper (M. Anderson – L. Stallings: Rivalové), Charlie Dawes (B. W. Levy: Láska a umění) – 1930; Generální inspektor (G. Ciprian: Muž s kobylou), Augustus Merrick (P. Osborn: Kyselé hrozny), Rudolfův otec (V. Werner: Právo na hřích) – 1931; Kozelka (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka), Mirandole (M. Achard: Domino), Bača (J. Gregor-Tajovský: Úsvit nad Slovenskem), Emil (J. Natanson: Klouček netykavka), Rozšafný občan (F. X. Šalda: Zástupové), Tlustý pradědeček (J. Čapek: Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové), Troufal (B. Viková-Kunětická: Cop), Podkolesin (N. V. Gogol: Ženitba), Ředitel Malého Cassina (A. Savoir: Umělecká dvojice) – 1932; Správce (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Kussenpfenig, Biskup augšpurský (A. Jirásek: Jan Hus), Max Bernstein (R. A. Stemmle: Děti naší doby), Klubko (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Lord Conyngham, Lord-komoří (Sil-Vara: Mládí královny Viktorie), Don Esparbilla (J. Vrchlický: Soud lásky), Radiový telegrafista (J. Tepa: Slečna doktorka), Bob (L. Marchand: Slípka na zdi) – 1933; Eunuch Bazzáza (S. Lom: Námořník Sindibád) – 1934; (Vaněk J. Hilbert: Druhý břeh), Klásek (A: Jirásek: Lucerna), Böhmer, Hannouet (J. Götzová: Marie Antoinetta), Don Mendo (P. Calderón de la Barca: Sudí zalamejský), George Dandin (Molière: Před svatbou – po svatbě), Edmond Fontanges (J. de Letraz: Miláček), Zdenko Potkan (F. Zavřel: Panna), Agaton Arsič (B. Nušić: Truchlící pozůstalí) – 1935; Green (I. Stodola: Bankovní dům), Prokop Kroupa (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud), Kryšpinián (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Pan Karbus (Z. Štěpánek: Kamaráde, kde jsi?), Vysloužilec (E. Vachek: Benedek), Voják, Monseigneur de la Trémouille (G. B. Shaw: Svatá Jana), Bobčinský (N. V. Gogol: Revisor), A. B. Hurt (S. Howard – S. Lewis: Továrník Dodsworth), Brighton (E. Neumann: Tančící safír (Isadora Duncanová)), Pan správce (H. Bergman: Závěť Jeho Milosti) – 1936; Druhý malomocný (K. Čapek: Bílá nemoc), Stefano (W. Shakespeare: Prospero /Bouře/), Rozšafný občan (F. X. Šalda: Zástupové), De Pinna (M. Hart – G. S. Kaufman: Vždyť jsme jen jednou na světě) – 1937; Poduška (A. Dvořák: Král Václav IV.), Roubal (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Sir James Granville (H. Mills: Porota se směje), Josef Habršperk (L. Stoupežnický: Naši furianti), Bonifác (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Pan Kódl (R. Medek: Plukovník Švec), Sancho Panza (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Argan (Molière: Zdravý nemocný) – 1938; Tuzar (V. Štech: Habada a Jordán), Doktor Cutler Walpole (G. B. Shaw: Lékař v rozpacích), Florian Buchta (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Vladimír Šťastlivec (A. N. Ostrovskij: Les), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Brander (J. W. Goethe: Faust), Fanarin (J. Bor – L. N. Tolstoj: Vzkříšení), Tadyáš Pravdomluva (V. K. Klicpera: Lhář a jeho rod), Vrátný (W: Shakespeare: Macbeth) – 1939; Václav, šašek krále Jana (S. Lom: Karel IV.), Kalina (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Jakub de Reinach (M. Hlávka: Panama), Sir Petr Teazle (R. B. Sheridan: Škola pomluv), Ivan Antonyč Rasplujev (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského) – 1940; Policejní komisař Porfirij Petrovič (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest) – 1941; Ventura (T. de Molina: Sokyně), Jepe z Hory (L. Holberg: Spáč) – 1942; Josef Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1943; Messerschmann (J. Anouilh: Pozvání na zámek), Roubal (A. Jirásek: M. D. Rettigová) – 1947; Hejtman (N. V. Gogol: Revisor) – 1948; Pastor Samuel Gardner (G. B: Shaw: Živnost paní Warrenové) – 1949; Akim Akimič Jusov (A. N. Ostrovskij: Výnosné místo) – 1950; Boris Borisovič Simeonov-Piščík (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1951; Vrchní (A. Jirásek: Lucerna) – 1952; Továrník Kauders (O. Šafránek: Vlastenec) – 1953.
Rokoko
Pán z Prasátkova (Molière, úpr. E. Bass: Pán z Prasátkova) – 1920.
Prameny
Archiv ND: složka S. R.
Literatura
O. Fischer, Národní listy 11. 4. 1922 [ref. Ze života hmyzu]; K. Engelmüller, Národní politika 8. 4. 1923 [ref. Balladyna]; E. Konrád: O nový standard divadelní, in Nové české divadlo: Sborník dramatického svazu 1927–1928, Praha 1929, s. 46–60; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 57–58; E. Konrád: Hledá se nový sloh, in Nové české divadlo: Sborník dramatického svazu 1930–1932, Praha 1932, s. 37–47; M. Rutte, Národní listy 12. 11. 1936 [ref. Revisor]; V. Mathesius, Národní divadlo 15, 1937, č. 4, s. 2–4 [ref. Prospero] ● ref. Zmoudření dona Quijota: A. Podhorský, Národní politika 20. 1. 1938; M. Rutte, Národní listy 23. 1. 1938; K. Engelmüller, Národní politika 23. 1. 1938; A. Novák, in program k inscenaci ND, 1938 ● A. Pražák, in program k inscenaci ND Naši furianti, 1938; K. Engelmüller, Národní politika 15. 1. 1939 [ref. Les]; M. Rutte, Národní listy 23. 9. 1929 [ref. Lhář a jeho rod] ● ref. Macbeth: M. Rutte, Národní listy 31. 10. 1939; Posudky pražského tisku o Borově inscenaci „Macbetha“, in program k inscenaci ND, 1939● ref. Karel IV.: M. Rutte, Národní listy 26. 4. 1940; amp. [A. M. Píša], Národní práce 25. 4. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 26. 4. 1940; jtg [J. Träger], České slovo 26. 4. 1940 ● anon., Lidové noviny 29. 9. 1940 [ref. Svatba Krečinského] ● ref. Zločin a trest: jtg [J. Träger], České slovo 12. 4. 1941; M. A. Brousil, Venkov 12. 4. 1941 ● jtg [J. Träger]: S. R. mezi šedesátníky, Literární noviny 20, 1951, č. 7, s. 103 ● ref. Revisor: H. Budínová, Kulturní politika 3, 1948, č. 24, s. 7; J. Honzl, Rudé právo 8. 11. 1948; jmk, Svobodné slovo 20. 11. 1948; J. Honzl, in program k inscenaci ND, 1948 ● ref. Višňový sad: be, Lidová demokracie 19. 9. 1951; J. Kopecký, Lidové noviny 2. 10. 1951; Go, Květy 14. 10. 1951; anon., Zemědělské noviny 3. 11. 1951; A. M. Brousil, Divadlo 4, č. 8, 1952 [ref. Lucerna]; O. Popp, Mladá fronta 19. 6. 1953 [ref. Vlastenec] ● nekrology: ld, Lidová demokracie 5. 5. 1955; jtg [J. Träger], Svobodné slovo 6. 5. 1955; E. Vrchlická, Rudé právo 6. 5. 1955; J. Průcha, Literární noviny 4, 1955, č. 20, s. 4; A. Gregor: Břichomluvec, kost od šunky, Hilarova růže a jiné vzpomínky na S. R., Dikobraz 11, 1955, č. 21–23; S. Jičínský, Divadlo 6, červen 1955, s. 521–522; A. Dvořák: tamtéž, s. 603; V. Wassermann, Kino 10, 1955, č. 20, s. 324–325 ● J. Hrbas: S. R. – Herec a člověk, Film a doba 4, 1958, č. 4, s. 245–249; P. Hořec: Geniální herec S. R., Beseda 13, srpen 1961; A. Dvořák:S. R., Praha 1965 (soupis rolí v ND a filmových rolí); O. Scheinpflugová: Vzpomínkové záběry, Divadelní noviny 12, 1968, č. 9, s. 6; anon.: Herec S. R., Večerní Praha 23. 1. 1968; J. Hrbas: S. R. na Žižkově, Záběr 4, 1972, č. 6–10 + Kabaretiér, tamtéž, č. 11–12 + Komik, tamtéž, č. 13–25 + S. R.: Nezapomenutelný komik, tamtéž 8, 1975, č. 11, s. 5; B. Bezouška: Takový byl S. R., Lidová demokracie 2. 9. 1981; L. Čermák: K nedožitým devadesátinám S. R., Záběr 14, 1981, č. 18; DČD IV; B. Štěpánek: R.: 100, Čs. televize 25, 1990, č. 36, s. 14; gf: Herec S. R., Naše rodina 24, 1991, č. 38, s. 28; L. Skořepová: Geniální talent je vzácná bylina, Národní divadlo, září-říjen 1991, 30–32; S. R.: Můj táta S. R., Vlasta 46, 1992, č. 48, s. 10; J. Sedláček: Rytíř velkého ducha a herec od Pánaboha S. R., Cinema 8, 1998, č. 9, s. 88–91; P. Taussig: S. R. rozdával smích, Blesk 1. 10. 1999, s. 12; F. Černý: Herci minulého století – S. R., Divadelní noviny 10, 2001, č. 13, s. 15; S. Rašilov: S. R. píše S. R., Divadelní noviny 13, 2004, č. 15, s. 15; P. Taussig: Tři komici na jedničku, Xantypa 12, 2006, č. 11, s. 44–48; Z. Sílová: Komedianti na českém jevišti – Dědicové Šamberkovi?, Disk 8, 2010, č. 32, s. 49–68; P. Taussig: Rodinné trampoty oficiála Tříšky, TV mini 14, 2019, č. 14, s. 14; D. Hertl: Herec rolí komických i tragických, Týdeník Rozhlas 2021, č. 34, s. 10; red.: Geniální improvizátor, Sedmička 10, č. 19, s. 22 ● J. Sedmidubský: Veselé i melancholické hodiny S. R. (online, cit. 14. 9. 2021), URL: https://plus.rozhlas.cz/vesele-i-melancholicke-hodiny-sasi-rasilova-8567335; anon.: S. R. st. – Komediant se šlechtickou krví (online, cit. 13. 9. 2021), URL: http://nasehvezdy.cz/sasa-rasilov-st-komediant-se-slechtickou-krvi/ ● Příběhy slavných: Saša [TV pořad], 2008; Komici na jedničku: S. R. [TV pořad], 2011.
ČBS, Fikejz – Film II, NDp
Životní události
- 6. 9. 1891: narození, Praha (CZ)
- 3. 5. 1955: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2021
Autor: Klára Bělohoubková
