Burian, Vlasta
nahoru...
Jeden z nejúspěšnějších komiků první republiky. Po období fluktuace mezi pražskými kabarety různorodé umělecké úrovně založil 1924 vlastní divadelní scénu, kde následujících dvacet let uváděl komedie a frašky, těžící primárně z jeho jedinečné komiky a hvězdného statusu, podpořeného i mnoha filmovými snímky. Po válce a obvinění z kolaborace se marně pokusil včlenit do socialistického divadelnictví a posledních deset let života strávil opět na nejrůznějších štacích jako estrádní komik.
Josef Vlastimil B. se narodil do rodiny švadleny Marie, rozené Škaloudové, a jejího druhého manžela, krejčovského mistra, českého vlastence a zapáleného ochotnického divadelníka Antonína Buriana. Po několikerém stěhování v rámci Liberce se rodina na počátku století usídlila v Praze, kde se B. vyučil obchodním příručím. Byl nadšeným sportovcem; v nultých a desátých letech 20. století byl členem cyklistického oddílu D. K. Vinohrady, následně hrál jako brankář za žižkovské fotbalové kluby Saturn, Slavoj, Union a Viktorie a již před 1. světovou válkou, během ní a krátce po ní byl ligovým hráčem A. C. Sparty. Spoluhráči byli prvním obecenstvem jeho kabaretních čísel: slavnostních proslovů, řecko-římského zápasu se židlí, boxu, italské opery apod. Nabídku vystupovat na jevišti dostal za 1. světové války od K. Hašlera, tehdejšího ředitele Rokoka. Počátkem 1917 B. zběhl z armády a skrýval se na venkově, jako rozený bavič však stále hledal možnosti, jak se dostat do kontaktu s publikem; příležitostně tajně hostoval v Rokoku, kde jej v květnu t. r. zadržela vojenská patrola. Byl krátce vězněn a posléze nastoupil k vojenské kapele. Po válce opanoval pražské kabarety a scény různorodé úrovně (Alhambra, Bum, Červená sedma, Lucerna, Montmartre, Přírodní divadlo v Šárce, Revoluční scéna, Rokoko, Smíchovská aréna, U Deutschů, U Kuřího oka, Varieté). Několikrát vystoupil i ve velkých kamenných divadlech: v operním souboru divadla na Vinohradech, ve Švandově divadle a v Národním divadle, načež se stal (částečně z nutnosti) divadelním podnikatelem. Nedokázal totiž při své bohémské a velikášské nátuře dostát všem závazkům, kdy se mu nahromadilo několik vystoupení v různých podnicích během jediného večera. Stával se stále více nedochvilným a nespolehlivým, což vyústilo až v „burianovský bojkot“ ze strany kabaretních ředitelů. 1. září 1925 proto B. otevřel v pražském paláci Adria Burianovo divadlo (později též Divadlo Vlasty Buriana), které se o tři roky později přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově a 1930 se na 15 let usídlilo v novém paláci Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Na základě všeobecného zákazu zábavy na území Velkoněmecké říše a Protektorátu byla v září 1944 scéna uzavřena a v květnu 1945 byla s veškerým vybavením zabavena pro účely tzv. Divadla kolektivní tvorby. B. byl zajištěn pro podezření z kolaborace a umístěn do vazby u trestního soudu na Karlově náměstí a posléze do pankrácké věznice (ve vazbě strávil přes tři měsíce). Na konci posledního ze tří soudních procesů, jež proti němu byly vedeny (říjen 1945, červenec 1946, květen 1947), byl shledán vinným ze styku s Němci, který přesahoval míru nezbytné nutnosti, z propagace nacismu, konkrétně z účasti na pronacistickém rozhlasovém skeči J. Opluštila Hvězdy nad Baltimorem v prosinci 1941, v němž parodoval opile blábolícího J. Masaryka, a z užívání německého pozdravu zdvižené pravice. Naopak údajné přihlášení se k německé národnosti, respektive k říšskoněmeckému občanství, doloženo nebylo. B. svým vyhroceným individualismem v éře nastupující (nejen) kulturní kolektivity nežádoucně vyčníval; jeho hvězdná filmová i divadelní kariéra a život v okázalém luxusu byly terčem závisti. V posledním procesu nebylo dáno slovo B. právnímu zástupci ani svědkům obhajoby. B. byl odsouzen ke tříměsíčnímu vězení (započtena byla doba strávená ve vazbě), pokutě půl milionu korun a veřejnému pokárání, čímž se stal pro nastupující socialistickou kulturu vysoce nežádoucím elementem. Jeho opakované žádosti o revizi verdiktu nebyly akceptovány. Přihlédnuto nebylo ke skutečnosti, že od 1942 nebyl vpuštěn do filmových ateliérů poté, co odmítl točit německé snímky s odkazem na údajnou jazykovou neznalost. Ani k faktu, že 1943 ve svém divadle uvedl hru antinacisty a antimilitaristy E. Kästnera Když kocour není doma. Bezcenná byla svědectví divadelníků, které uchránil od trestů, totálního nasazení apod. Bylo mu zapovězeno veřejné vystupování, tedy jediná možnost vyrovnávání se s vrozenou maniodepresivní poruchou a nízkým sebevědomím. (Měl také daltonismus – zrakovou poruchu, pro kterou nerozpoznával barvy.) Bez možnosti ujišťovat se každodenně o přízni obecenstva se prohlubovala jeho melancholie, náladovost, deprese. Pokoušel se hrát ilegálně do 1950, kdy sepsal poníženou sebekritickou supliku adresovanou ROH – 21. svazu zaměstnanců umělecké a kulturní služby, na jejímž základě mu bylo umožněno realizovat „zkušební představení“ pro hornické publikum na Kladně. Jeho výkon byl kvitován a po šesti letech mohl opět začít pravidelně hrát. Sebekritiku B. završil filmovou rolí slaboduchého kostelníka Kodýtka v kolektivizační agitce Slepice a kostelník (1950). Získal angažmá v karlínském Divadle Umění lidu (od 1950/51), kde se měl naučit potlačovat svoji individualitu a přiřadit se k hereckému souboru. Náročné pro něj bylo i striktní dodržování dramatického textu, někdy veršovaného. 1953 se proto uchýlil k zájezdové estrádní činnosti, při níž mu byl častým partnerem D. Pták, stejně jako v 10. a 20. letech. Hraní v nedostatečně vytopených sálech a harcování mezi štacemi se neblaze podepsalo na B. zdraví. Zemřel na následky plicní embolie, vystupoval ještě několik dnů před smrtí. Pohřben byl v tichosti na vinohradském hřbitově. Po čtyřiceti letech byl 2002 rehabilitován – zproštěn nařčení z kolaborace a ostatky manželů Burianových byly za přispění Společnosti Vlasty Buriana přeneseny na vyšehradský hřbitov.
B. celoživotní partnerkou, manažerkou, nejvěrnější divačkou, kritičkou a rádkyní byla od 1919 Františka, rozená Červenková (1893–1962), kterou oslovoval Nina. Manželství zůstalo bezdětné. Jediným B. potomkem byla dcera Emilie, provdaná Kristlová (1912–1996), již měl s kabaretní subretou Marií Pírkovou (1882–1944). 1942 mu byla udělena Státní cena za herectví.
Jeho humor byl cudný, na rozdíl od řady kabaretiérů zhola neerotický. Z námluv a milostných scén činil parodie, zakrývaje vlastní rozpaky. Ve svých kabaretních počátcích se nevyhýbal politické a sociálně kritické satiře, což se později, v dobách jeho vlastního divadelního podnikání, vytratilo. Nepěstoval vulgarismy, zato hojně využíval jazykovou komiku spočívající v užívání novotvarů, zkomolenin, přesmyček, přeřeků a jazykolamů. Svůj dvojlomný vztah k rituálům, úředním postupům a uniformám – které zčásti uznával a obdivoval, ale dokázal k nim mít i sarkastický odstup – organicky začleňoval do představení i filmů. Mikrosvěty rodiny, úřadu a mocenských elit prvorepublikových i rakousko-uherských byly nejčastějšími terči, do nichž se strefoval. Zaběhnuté mechanismy, formalizované životní situace a byrokratické vzorce převracel klaunskou optikou v řetězce nedorozumění; částečně v návaznosti na tradici italské commedie dellʼarte odhaloval jejich pošetilost. Prostřednictvím neomalených otázek, nehorázných přirovnání, mimoběžných odpovědí, dětsky prostořeké upřímnosti, slovní redundance, drobných nehod, s neodbytností a neschopností přizpůsobit se konvencím rozkládaly B. postavy vše kolem sebe.
K B. hereckému projevu patřila excentrická komika, stejně jako tragikomický výraz. Měl pestrý rejstřík hlasových, mimických a gestických prostředků, smysl pro charakterizační detail a schopnost naladit se na obecenstvo. Ovládal deklamační, pěvecké a artistické umění. Pracoval mistrně s groteskní nadsázkou, situační komikou a konverzační improvizací. Jeho postavy byly vesměs lidé s podivínskými či furiantskými rysy, někdy nedůtkliví a choleričtí, jindy dobrosrdeční, výřeční, obyčejní človíčci, profitující z omylů druhých, staří mládenci, které pozornost žen přiváděla do rozpaků. Téměř žádná z jeho postav k sobě nevázala výhradně negativní konotace. Vesměs šlo o osoby z měšťanské střední vrstvy, charakterizované velkou mírou sebedůvěry a autoritativnosti, která jim nepřináležela. Často bývaly středobodem celého fikčního dramatického světa. Hojně využíval komedii záměny. V divadle i ve filmu vytvářel dvojrole i trojrole, v jejichž rámci se s oblibou převlékal do uniforem a měnil identitu.
Zpočátku vystupoval v civilu, koncem 10. let se v kabaretu Červená sedma stal komikem v chaplinovské buřince, kterou posléze vystřídal konkrétní kostým ztvárňované postavy. Výrazná fyziognomie, vysportované, artisticky vycvičené tělo a dlouhé končetiny se staly neodmyslitelnou součástí B. herectví (charakteristický byl prudký, až křečovitý pohyb paží, výrazná hra dlouhých prstů). V permanentní tenzi a pohybu, vstupoval často do komfortní zóny svých kolegů. Tváři dominoval skobovitý nos, odstávající uši a živé oči, jejichž otevírání, zavírání, protáčení, zdvihání obočí, aj. dotvářelo B. vysoce expresivní herecký projev, často kombinovaný s pantomimou. Jeho mluva se vyznačovala jistou měkkostí a protahováním slabik, doplňovaným nejrůznějšími fonetickými šumy a pazvuky. Obvykle si udržoval jednotný vzhled – knír pod nosem a vlasy sčesané vzad.
V počátcích profesionální dráhy, 1919–24, byl B. repertoár minimálně obměňovaný; tvořily jej dadaistické recitace, melodramata a kabaretní kuplety, pískání na prsty, nejrůznější proslovy a jazykové parodie, imitace zvuků věcí, hudebních nástrojů a zvířat, opera, v níž dokázal zazpívat všechny mužské i ženské hlasy, orchestr nevyjímaje. Tato čísla (zaznamenaná ve filmové a zvukové podobě) recykloval po celou uměleckou kariéru, např. v postavách Šebastiana Katzelmachera (C. k. polní maršálek), Popelce Hadimršky (Pod dozorem věřitelů / To neznáte Hadimršku), rytmistra Kyliána (U snědeného krámu), Ťopky (Přednosta stanice), Emila Berušky (Ulice zpívá), Kryštofa Rozrucha (U pokladny stál), Jana Damiána Ducháčka (Konto X / Ducháček to zařídí), Vendelína Pletichy (Už mou milou… / Funebrák), Lemlíčka (To dokáže Lemlíček / Lemlíček ve službách Sherlocka Holmese), Blahomrava Ducánka (Provdám svou ženu) či Emana Vovíska (V tlamě velryby / Nezlobte dědečka).
Dramaturgie Divadla Vlasty Buriana neoplývala umělecky cennými tituly; sestávala z jednoduchých převzatých textů a autorských frašek (což bylo B. po válce vyčítáno komunistickou propagandou). Ve 20. letech převažovaly dadaistické, výsměšné frašky s dominujícím prvkem černého humoru, 30. léta se vyznačovala polohami harmoničtějšími a sentimentálnějšími. S eskalujícím politickým napětím 30. let se zvyšovala frekvence her s civilizačním tématem, B. nejbližším, tj. ohrožení jedince neosobními byrokratickými aparáty a aparátčíky. V sezoně 1933/34 angažoval jako kmenového režiséra J. Lébla (1897–1960).
Napsal několik divadelních frašek, které uváděl ve svém divadle, humoristický román ze sportovního prostředí a nadiktoval čtyři svazky pohádek. Jeho literární autorství je však zanedbatelnou a nepříliš hodnotnou oblastí v porovnání s autorstvím hereckým, které stvořilo dle některých teatrologů dokonce samostatný žánr označovaný jako „burianovská fraška“. Nezbytnou oporou mu při tom byl ansámbl, jehož hra byla striktně fixována, aby on sám mohl improvizovat, extemporovat, rozvracet veškerý řád. Právě nedodržováním cenzurovaného textu se dostával do opakovaných střetů s prvorepublikovými policejními orgány. Mezi nejčastější B. herecké partnery, kteří reprezentovali rigidní status quo, patřil J. Marvan, T. Pištěk a Č. Šlégl. Byrokratické a pedantské úředníky, kteří svou přehnanou akurátností rozkládali nechtěně systém zevnitř, ztvárňoval někdy též B.
Od 1923 se datuje B. hvězdná filmová a rozhlasová kariéra. Začal čtyřmi němými snímky (Tu ten kámen, Falešná kočička, Lásky Kačenky Strnadové a Milenky starého kriminálníka), po nichž následovalo ve 30. a okupačních letech 23 zvukových filmů. Vesměs vycházely z inscenací Divadla Vlasty Buriana, pět z nich se dočkalo také německých verzí (C. k. polní maršálek, On a jeho sestra, To neznáte Hadimršku, Pobočník jeho Výsosti, Hrdina jedné noci), film Dvanáct křesel vznikl v česko-polské koprodukci. Technické možnosti filmu podtrhly detaily B. herectví: mimiku (práci s očima), gesta, modulaci hlasu aj. a zasloužily se o jeho celorepublikovou i zahraniční proslulost. Před kameru B. předstupoval jako na představení, nezbytné publikum tvořil filmový štáb. Nejčastěji spolupracoval s režiséry K. Lamačem a M. Fričem, snímek Ulice zpívá režíroval sám. V druhé polovině 40. let a v letech 50. se jednalo vesměs o výrazně tendenční díla, úlitbu komunistickému režimu a mdlý odraz B. někdejší herecké virtuozity. Po válce vznikly čtyři střihové filmy zkompilované z předválečných snímků: Kolotoč humoru (1953), Vlasta Burian (1958), Král komiků (1963) a Portrét krále komiků (1987).
Role
Divadlo Vlasty Buriana (též Burianovo divadlo)
Pepík Sladký (E. E. Kisch: Pasák holek), Arcivévoda Bedřich (E. A. Longen: František Ferdinand dʼEste), Opice (S. Vegesack: Člověk v kleci), Důstojnický sluha (R. Havelka: Ich melde), Milenec (L. Pirandello: Člověk, zvíře a ctnost), Ostrostřelec Špulka (H. Müller-Schlosser, úpr. E. A. Longen: Už mne vezou), Nadporučík (E. A. Longen: Kasta pro sebe čili Travičská aféra nadporučíka Hofrichtera) – 1925; Rytmistr Kylián (I. Herrmann, dram. R. Pohorská: U snědeného krámu), Princ Schwindelgrätz (Bill – E. Feigel – W. Tschuppik: Princ Schwindelgrätz), Vendelín Pleticha (J. Skružný: Kočička), Slombihoudek (E. A. Longen: Za pět minut dvanáct), Lord Babberley (T. Brandon: Charleyova teta), Tlumočník: (E. A. Longen: Karlovarská internacionála), Jaro Veit (E. A. Longen: Censurní zákaz), Šuksla (E. A. Longen – V. B.: Čuba baskervillská), Vendelín Pleticha (E. A. Longen: Už mou milou), Švehla (F. a P. von Schönthan: Skandál v divadle), Továrník Kaplan (F. R. Arnold: Čtyři na jednu noc je moc), Major Semič (K. Tschuppik: Major Semič), Mlynář Rychnovský (E. Raupach, úpr. V. B.: Mlynář a jeho dítě), Pimperton (E. A. Longen – V. B.: Nehoupej mě!), Finfrlín Ptáček (F. R. Arnold – E. Bach: Finfrlíne, jen do toho) – 1926; Forbes, Čejčl (E. A. Longen: Forbes a Čejčl), Kníže Fichteberg (E. A. Longen: Osud trůnu Habsburského), Masér (W. Wig: Masér v dámské lázni), Václav Bartoníček (O. Blumenthal – G. Kadelburg: U bílého koníčka), Trojrole (F. R. Arnold – E. Bach: Je to kluk jako buk), Arcivévoda z Vicenzy (A. Roda Roda: C. a K.), Patrick Sandercroft (J. Berstl: Dover – Calais), Ředitel Kostečka (K. Želenský: Tažní ptáci), Mikulášek (J. Hašek – E. E. Kisch: Z Prahy do Bratislavy za 365 dní), Servác Pipr (F. R. Arnold – E. Bach: Nudle) – 1927; Boxer (Boxer na kamnech), Princ Artur Schanzenberg (E. A. Longen: Princ Schanzenberg u pumpy), Joachim Matějíček (F. Anger: Překvapení v posteli), Allington (W. Evans – A. Valentine: Foukni do svíčky), Honza (V. Baldessari Plumlovská, úpr. V. B.: Honza v zakletém zámku), Jimmy Jinks (M. Mayo: Nemáte děti na prodej? aneb Naše miminko), Eduard Jeřábek, později Popelec Hadimrška (F. R. Arnold – E. Bach: Pod dozorem věřitelů) – 1928; Šofršic, Špulka (H. Müller-Schlosser, úpr. E. A. Longen: Už mne vezou), Gordon – Lubič (L. Fodor: Kostelní myš), Šebastián Katzelmacher c. k. setník v. v. (E. A. Longen: C. k. polní maršálek), Odborový rada Rumpál (F. R. Arnold – E. Bach: Aj, aj, aj), Lord Steeple (A. Savoir – J. Théry – M. Maurey – R. Gignoux: Nezralé ovoce) – 1929; Čurila Jakobovič (Monezy – Quilton: Utopil se Čurila), Papendekl (F. R. Arnold – E. Bach: Hulla di Bulla), Petržel (R. Havelka: Vojno povol… hej rup!), Lemlíček (H. Vavris – I. Lažanská: To dokáže Lemlíček) – 1930; Ignác Štěbenec (Horst – Wolfgang, úpr. E. A. Longen: Spodnička aneb 100 let podmínečně), Hazuka (E. Kavánek: Mluvící nemluvňata), Lord Abel Selman (I. Špelec: Jako poslední čundr), Hundršmonc (V. B. – E. A. Longen: Hajný v lese usnul), Jan Damián Ducháček (R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X) – 1931; Vincenc Bublík (F. R. Arnold: Veřejné pohoršení), Kašpárek (F. R. Arnold: Jak Kašpárek v jednom hradě strašil krále na zahradě), Srpoš (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů), Eman Vovísek a strýc Jonáš (A. Roberts – F. Friedmann – E. A. Longen: V tlamě velryby) – 1932; Silvestr Patín (J. Albert: … zůstane to mezi námi), Generál Babka (T. Halton – P. Reiman: Generál Babka), Ťopka (N. Nancey – A. Monezy-Eon: Přednosta stanice), Rampada (W. Lichtenberg: Komu Bůh dá úřad…), 2. zloděj (J. Werich – J. Voskovec – V. B.: Sanatorium doktora Hormona) – 1933; Emil Beruška (P. Schurek: Ulice zpívá), Croissant (N. Nancey – P. Armont: Pronajme se balkon) – 1934; Oficiál Bohrmann (G. Davis – M. Kareš: Mušketýři z katakomb), Plašimuška (J. Kolb – L. Beliéres: Vláda padla) Bolehlav Píďalka (M. Kareš: Ryba a host třetí den…) – 1935; Bořivoj Čilimník (M. Kareš – H. R. von Nack: Ruce vzhůru!), Kryštof Rozruch (J. Verner: U pokladny stál) – 1936; Manžel (L. Lenz – R. A. Roberts: Manželství po kapkách), Větrník (F. R. Arnold – E. Bach: Čtyři párky s hořčicí), Severin Kožulín (R. Zoulek: Případ revizora Kožulína), Duchoslav Pučálek (A. Hunyady: Pučalka, člověk naměkko), Rada Šušlar (F. R. Arnold – E. Bach: Ahoj na neděli) – 1937; Oficiál Pifka (J. Verner: Rozkaz, pane ministře!), Oficiál Červíček (E. Synek: Navoněná primadona) – 1938; Kolčava (K. Piskoř: Svátek věřitelů), Jovan Jakotič (B. Nušić: Za peníze všechno) – 1939; Blahomrav Ducánek (J. Hořejší – J. Lébl, ad.: Provdám svou ženu), Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída 27) – 1940; Bartoloměj Pecka (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání) – 1941; Dědeček (A. Hamik: Prodaný dědeček) – 1942; Komerční rada Viktor Felix (R. Neuner: Když kocour není doma) – 1943.
Divadlo v Karlíně
Horácius Darda (J. Voskovec – J. Werich: Nebe na zemi) – 1950; Berestov (N. Kovner – N. Adujev: Akulina), Šikovatel Sekáček (J. K. Tyl, úpr. V. Trojan: Paní Marjánka, matka pluku) – 1951; Mosquito (V. Nezval: Schovávaná na schodech), Krejčí Jehlička (J. N. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus) – 1952; Porthos (A. Dumas, dram. V. Nezval: Tři mušketýři), Florián Ferkl (J. Zrotal: Zavinil to Ferkl) – 1953.
Národní divadlo
Fadinard (E. Labiche: Slaměný klobouk), Richard Rot (F. Zavřel: Boxerský zápas) – j. h. 1924; Lord Steeple (A. Savoir – R. Gignoux – J. Théry – M. Maurey: Nezralé ovoce) – j. h. 1925; Principál (B. Smetana: Prodaná nevěsta) – j. h. 1943–49.
Vinohradské divadlo
Švec Josef (F. Hlavatý: Španělský balet) – 1916; ? (R. Piskáček – P. Slavík: Slovácká princezna) – 1923; Antonín (F. Arnold – A. Bach: Pst! Tondo zabrzdi!) – 1927.
Švandovo divadlo
Ředitel šmíry (F. a P. Schönthan: Únos Sabinek) – 1921; Švehla (F. a P. Schönthan: Únos Sabinek aneb Trampoty divadelního ředitele), Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti), Lord Babberley (T. Brandon: Charleyova teta) – 1924; ? (F. Zavřel: Dědečkem proti své vůli) – 1926; Kontrolor (A. Bisson: Kontrolor spacích vagónů) – 1927; ? (J. Štolba: Mořská panna) – 1928; Infanterista Petržel (R. Havelka: Vojno povol… her rup!) – 1930.
Uranie
Švec Kneip (J. N. Nestroy: Lumpacivagabundus) – 1921; Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída 27) – 1923.
Revoluční scéna
Vypravěč – (V. B.: Veřejná soutěž pro filmování), Zpěvák (V. B. – D. Pták: Ach, ten tyátr!), Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída 27), Honza (E. A. Longen: Hloupý Honza v Pincgavské republice), Obviněný autor (V. B.: § 733 – A – B – 00) – 1921.
Městské divadlo Kladno
Muchomír Kulíšek (F. F. Šamberk: Palackého třída 27) – 1950.
Divadlo estrády
Čekatel (V. B. – J. Dréman: Srážka vlaků) – 1953.
Rokoko
Muž s penkalou (V. B.: Muž s penkalou), Zpěvák (V. B.: Národy), Imitátor (V. B.: Hudební nástroje), Imitátor (V. B.: Přípitky), Imitátor (V. B.:ZOO) – 1916; Parodista (V. B.: Parodie kolegů) – 1917; Vypravěč (V. B.: Hrůzy války), Recitátor (V. B.: Na vysokém dubě čili Svatební košile) – 1918; Vdovec (V. B. – K. Hašler: Vdovec) – 1921; Feďa (?: Ubohý Feďa), Přednášející (V. B.: Burian v ráji), Beznoska (F. L. Šmíd: Batalion), Detektiv (?: Dáma v bílém klobouku), Funebrák (E. A. Longen: Už mou milou...) – 1923; Arcivévoda Viktor Salvátor (E. E. Kisch: Vyzvědačská aféra obršta Rédla), ? (F. Zavřel: Mrtvý), Čekatel (J. Dréman, V. B.: Srážka vlaků), ? (H. R. Caillanet: Kalhoty), ? (F. Futurista: Dostanem se tam?), Werter (J. Richter – J. Sedláček: Burianův zdravý nemocný), Zloděj (E. E. Kisch: Král zlodějů), Mikulášek (J. Hašek – E. E. Kisch: Z Prahy do Bratislavy za 365 dní) – 1924; Nebožtík Balabis (E. A. Longen: Desertér z Volšan), Baron (Burg – Taufelstein, úpr. R. Kautský: Děti v notesu) – 1925.
Režie
Divadlo Vlasty Buriana (též Burianovo divadlo)
S. Vegesack: Člověk v kleci – 1925; R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X – 1931.
Prameny
LA PNP: fond Vlasta Burian.
NFA: malá část pozůstalosti Vlasty Buriana.
Literatura
J. Kodíček: V. B., in Nové české divadlo 1918–1926: sborník dramatického svazu, Praha 1926, s. 117–118; A. Veselý: Hovory s herci, Praha 1926, s. 202–206; V. B.: Pohádky V. B. pouze pro dospělé, Praha 1928 + Klub fotbalových panen, Praha 1937 + V. B. vypráví o sobě, Divadelní noviny 12, 1968, č. 2–11; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 80; J. Fučík: Burian se přestěhoval, Tvorba 15. 1. 1931; J. Träger: Dvojí svět komický, in Nové české divadlo, Praha 1932, s. 83 + Osvobozené herectví V. B., Přestávka Divadla Vlasty Buriana [1], 1936/37, č. 4, s. 9; J. Štefánek: Kolaborantství, Mladá fronta 17. 7. 1945; J. Weil, Kulturní politika 19. 7. 1946; anon.: V. B. zase na scéně?, Rudé právo 26. 9. 1946; Uvidíme V. B. v kleci?, tamtéž 15. 11. 1946; F. B. N.: K případu V. B., Mladá fronta 23. 11. 1946; J. Vodák: Naše divadelní komika, Tváře českých herců, Praha 1967, s. 226 + Od J. J. Kolára k V. B., tamtéž, s. 29–34; P. Král – A. Král: V. B., Praha 1969; E. A. Longen: Král komiků, Praha 1979, 224 s.; V. Just: Kabaretní proměny – V. B. (I–IV), Amatérská scéna 17, 1979, č. 9, s. 24 + č. 10, s. 24 + č. 11, s. 24 + č. 12, s. 24 + V. B. – Paradoxy krále komiků, Liberec 1986, 23 s. + Věc: V. B., Rehabilitace krále komiků, Praha, 1991 + Nad Silvestrovskou revuí V. a W. (a Vlasty Buriana), Divadelní revue 3, 1992, č. 1, s. 65–66 + Mystérium smíchu, Praha, 1993 + V. B. – legenda divadla a pravda filmu, Svědectví, nebo legenda?: Divadlo ve filmu a televizi III, Olomouc 2002, s. 22–28; J. Kazda: Smích Červené sedmy, Praha 1981; J. Werich: Úsměv klauna, Praha 1984 + Potlach, Praha 1999, s. 21–23; J. Hrbas: V. B., Praha 1983; J. Meszner: Jak se Praha bavila I-II. Od zpěvních síní k divadlům malých forem 1860–1930, strojopis, 1988, DÚk; K. Kučera – R. Černý: Život samý kotrmelec, Praha 1989; O. Suchý: V. B. na každý pád, Praha 1989 + V. B. – komik století, Praha 1991 + V. B. na cestě do 21. století, Praha 2001 + Když Chaplin potkal Buriana, Praha 2019; J. Hrbas: V. B., in Filmové portréty 2, Praha 1990, s. 7–25; R. Černý: Byl jednou jeden Vlasta…, Praha 1991; V. Thiele: 50 x V. B., Tišnov 1993; K. Čáslavský: Filmový V. B., Praha 1997 + V. B. – Král komiků, Praha 2011; P. Taussig: V. B. v čase nemilosti, Týdeník Televize 36, 2000, č. 23, s. 16–17 + Sólista V. B., tamtéž 39, 2003, č. 33, s. 14–15 + V. B.: Život za smích, Praha 2017; J. Frais: V. B. – obrazový životopis, Praha 2001; J. Farník: Album V. B., Praha 2004; M. Wolf: V. B. v obrazech, Praha 2006; L. Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, Kolaborace, Rezistence, Praha 2007; S. Motl: Mraky nad Barrandovem, Praha 2008; V. Dinga: V. B. v zemi nikoho, bakal. práce, FF MU, Brno 2008; D. Bartošáková: Mediální obraz kauzy „V. B.“ v československém tisku v letech 1945 a 1947, bakal. práce, FSV UK, Praha 2008; Z. Sílová: Komedianti na českém jevišti – V. B., Disk, 2010, č. 33, s. 31–47; L. Červená: Jazyková komika ve filmu, FPE ZČU, Plzeň 2014; P. Rymel: Mediální reflexe veřejných procesů s V. B. v l. 1946-1947 na stránkách tisku spjatého s KSČ, bakal. Práce, FSS MU, Brno 2015; M. Vlková: Herní principy v českém improvizačním divadle, FF UK, Praha, 2015; V. Hříbek: Komika V. B. a Jindřicha Plachty, DF JAMU, Brno 2016; K. Kunkelová: V. B., burianovská schéma a dramatické postavy, FF MU, Brno 2019 ● J. Soprová: Jak šel čas v Rokoku II (online, cit. 24. 4. 2020), URL: https://www.divadelni-noviny.cz/jak-sel-cas-v-rokoku-ii; O. Suchý: V. B.: oběť povahy české (online, cit. 20. 5. 2020), URL: https://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/burian.html; J. Lopour: Stránky krále komiků V. B. (online, cit. 16. 4. 2020), URL: http://www.vlastaburian.webz.cz; V. Štechrová, J. Přinosilová, R. Květoňová: Před 55 lety zemřel V. B.: „Jeho poválečný osud ho zlomil,“ říká Ivan Klimeš (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://plus.rozhlas.cz/pred-55-lety-zemrel-vlasta-burian-jeho-povalecny-osud-ho-zlomil-rika-ivan-klimes-6509523?nonmob=1; D. Radovanovič: Osudný skeč V. B. (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://www.rozhlas.cz/hrdina/sotaznikem/_zprava/osudny-skec-vlasty-buriana--1530350; D. Hertl: V. B., komiků král i mučedník (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://plus.rozhlas.cz/vlasta-burian-komiku-kral-i-mucednik-6512196; P. Hlavatý: Bahno protektorátního humoru: rozhlasové skeče. V jednom hrál i V. B. (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://plus.rozhlas.cz/bahno-protektoratniho-humoru-rozhlasove-skece-v-jednom-hral-i-vlasta-burian-8158609; V. Luptáková, J. Soprová: Daltonismus, maniodeprese a nemanželská dcera... Příběhy slavných: V. B. (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://dvojka.rozhlas.cz/daltonismus-maniodeprese-a-nemanzelska-dcera-pribehy-slavnych-vlasta-burian-7464857; anonym: Vlasta Burian (online, cit. 20. 5. 2020), URL: https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/11992/vlasta-burian; J. Machalická: Pohnuté osudy – V. B. byl králem komiků i jejich mučedníkem (online, cit. 16. 4. 2020), URL: https://www.lidovky.cz/lide/kral-komiku-i-jejich-mucednik.A150802_184130_lide_ELE ● V. B. ve filmových veselohrách, [gramodeska] 1970; Humor V. B., [gramodeska] 1983; Hity V. B. 1–3, [CD] 1996, 1997, 1999; V. B. v rádiu, [CD] 1997; Vlasta s kytkou, [CD] 2004; Burian: to nejlepší [CD], 2005; Humor V. B., [CD] 2012; V. B. zpívá písničky z filmů, [CD] 2012 ● Úsměvy Vlasty Buriana, [TV pořad] 1996; Příběhy slavných: Sesazený král, [TV pořad] 2007; V. B., jak ho neznáte, [TV pořad] 2010.
ČBS, EDS, Fikejz – Film I, Osobnosti
Životní události
- 9. 4. 1891: narození, Liberec (CZ)
- 31. 1. 1962: úmrtí, Praha (CZ)
Další jména
Josef Vlastimil
Vazby
H
R
Vznik: 2020
Autor: Klára Bělohoubková
