Rokoko/1
nahoru...
V suterénu nově postavené budovy na místě někdejšího Aerenthalského paláce na Václavském nám. dal její majitel, obchodník Jan Červený (nebyl příbuzný kabaretiéra Jiřího Červeného), zřídit kabaretní scénu. Prvým ředitelem se stal K. Hašler, který tu podobně jako před pěti lety v začínajícím kabaretu Lucerna usiloval vytvořit velkoměstskou kabaretní scénu s mezinárodním programem. Vedle českých kabaretiérů (L. Pírková-Theimerová, J. Janderová, R. Jílovský, F. Futurista, V. Burian ad.) angažoval německé umělce (mnichovská šansoniérka T. Degen, komik E. Kornau, A. Sadel, E. Heyer-Helve ad.). Hašler, tehdy člen činohry ND, však v pořadech R neúčinkoval. Kapelníkem byl klavírista B. Theimer, s V. Burianem vystupoval D. Pták. Na prvních pořadech výtvarně spolupracoval J. Wenig, autor rokokově stylizované výzdoby celého interiéru. V hledištní části sálu bylo stolové zařízení, od 19 hodin se podávaly večeře, program začínal ve 20 hodin. Za Hašlerova ročního vedení bylo R typickým kabaretem: programy sestávaly ze šansonů, skečů, parodických výstupů a jednoaktovek (např. Náměsíčná) různorodého ladění (sentimentálních, dráždivě pikantních, komických, satirických atd.).
V prosinci 1916 se stal ředitelem E. Bass. Vedl R také pouze rok, ale výrazně ho změnil. Ukončil spolupráci se zahraničními interprety a angažoval členy Červené sedmy, s níž už předtím spolupracoval. Červená sedma v R úspěšně působila až do konce války. Bass se na produkci R podílel jako autor, duchaplný konferenciér a schopný zpěvák. R se postupně odklánělo od ryzího kabaretu směrem ke kabaretnímu divadlu (např. Jeřábkova a Drémanova němohra Golem s Hašlerem v roli rabiho Löwa). Posun vyjadřovala i změna názvu (1916).
Za umělecké správy O. Hanuše (1918) tu působil jako herec, dramaturg a režisér J. Steimar, hráli J. Vávra, A. Steimarová, L. Pírková-Theimerová, F. Futurista a J. Rovenský, 1919 přibyl komik S. Rašilov. Volnou kabaretní skladbu nahrazovala forma revue (Hašler: Kabaretní revue, 1918), na repertoáru byly často parodie a travestie (např. Hlas hrobu Nešvery a Lešingera; Futuristův shakespearovský skeč Antonius a Kleopatra, v němž hrál Kleopatru; obzvlášť oblíbená byla Burianova a Ptákova Italská opera), ale i aktuální grotesky a satiry s tematikou válečnou (Hrůzy války, 1918; Satanův soud nad původci války, 1919) a popřevratovou (Národní shromáždění, Předvolební agitace ad.).m
Po kratičkém intermezzu V. Budila na počátku 1920 obsadila R opět Červená sedma, jež měla hlavní působiště v hotelu Central. Provoz v R udržela jen několik měsíců. Hrála Bassovu adaptaci Moliérova Pána z Prasátkova (se S. Rašilovem a X. Longenovou) a původní Impromptu z Chambordu (s E. A. Longenem a G. Hartem). Operetou Nikdo není doma přispěl do repertoáru člen Červené sedmy F. Hvižďálek. Po odchodu Longena a Červené sedmy R uvádělo opět mezinárodní program (1920–22). Podnik však neprosperoval a majitel domu uzavřel smlouvu s V. Burianem, který 1923 převzal vedení scény. Po zániku Revoluční scény se vrátili manželé Longenovi, dále E. Fiala a F. Futurista, soubor doplnili K. Balling, K. Noll, E. Nollová, A. Poprovský, J. Rovenský, M. Zlatarjeva, spolupracovala L. Pírková-Theimerová. Kmenovými autory Burianova R byli E. E. Kisch (Kdo koupí Rotschilda; Vyzvědačská aféra obersta Redla; Tonka Šibenice na onom světě; Senzace žurnalisty ad.) a E. A. Longen (Korunní princ Rudolf; Pozor, ptáček!). Z českých autorů se uplatnili ještě F. L. Šmíd (Batalion) a L. Klíma (Udeřila hodina pro monarchu). Vedle frašek, skečů a revuí (Z Prahy do Bratislavy za 365 dní) se Burian pokoušel v druhé dramaturgické linii o vážnější činoherní program (Jevrejnov: Kulisy duše; Zavřel: Mrtvý). Pořad doplňoval Nestroyův Zlý duch Lumpacivagabundus a Burianova úprava Moliérova Zdravého nemocného. V souboru působili bezmála všichni přední komikové z okruhu malých kabaretních divadélek, kteří svým sólistickým herectvím, povětšinou neschopným partnerské či ansámblové souhry, určovali ráz inscenační produkce. Po Burianově odchodu do Adrie, kde 1925 založil vlastní divadlo, nastoupil do R jako ředitel bývalý člen činohry ND M. Nový (přišli herci E. Poznerová a Č. Šlégl), kterého téhož roku vystřídal opět K. Hašler. Programu zprvu dominovaly revue (Kdybych byl prezidentem, 1925; Fantom Rokoka, 1926), avšak po adaptaci v únoru 1926, při níž byly místo stolového zařízení instalovány řady sedadel, se Hašler snažil R, přejmenované na Komorní divadlo, změnit v činoherní podnik. Po pokusu s Pirandellem (Čapka s rolničkami) se vzápětí obrátil k lehčímu zboží (Pes baskervillský; Rozvod, krásná věc), ale protože ani o ně publikum nejevilo větší zájem, vrátil se k revuím (Hašler: Praha byla, je a bude; Co je lepší? Politika nebo kabaret), které ve větší míře reagovaly na současné poměry, aktuální aféry apod. (Princezna Republika; Nechytejte ho aneb Ztratila se miliarda). Za Hašlera, který se během druhého ředitelského působení v R uplatňoval autorsky i interpretačně, tu hráli L. Kamenská, X. Longenová, M. Mellanová, J. Švabíková, K. Faltys, M. Frič, J. Plachta, S. Razov, J. Sedláček ad. Taneční čísla v revuích obstarával Jenčíkův sbor Rokoko-girls, čítající od 4 do 12 tanečnic.
Po Hašlerovi nastoupil v dubnu 1927 do R J. Kohout s F. Futuristou. Program postavili na vlastních fraškách (Zamrkalo jaro z kouta na Ference, na Kohouta; Ferencstein a Kohoutsohn; Šejdrem revue ad.), jejichž spoluautory byli později úspěšní operetní libretisté K. Tobis, V. Mírovský, V. Špilar a V. Rohan. Dominovala excentrická fyzická a obhroublá slovní i situační komika, jež se často vyžívala v židovských fraškách (např. Max und Moritz; Krach v rodině Rosenbach) a v travestiích (Děti kapitána Granta, Jarka, Slávka a Franta; Svatba pro kočku podle Labichova Slaměného klobouku). Hereckými protagonisty byli Kohout a Futurista, později J. Plachta, který se osvědčil jako nový (druhý) Kohoutův partner. Z dam se uplatňovala zejm. subreta S. Tauberová, dále N. Ninon, L. Innemannová, 1928 se vrátila L. Pírková-Theimerová, z pánů V. Merten, J. Sedláček, později opět J. Rovenský. Soubor se po celou dobu trvání R velmi proměňoval, jeho členové se opakovaně vraceli, řada účinkujících nebyla ve stálém angažmá. Kromě původních nebo adaptovaných revuálních frašek R uvedlo populární operetu Herzoga a Farkase Bar Chic a americký muzikál Broadway. Komik V. Merten hrál také dětská představení (1927–29, znovu 1933/34), v nichž vystupoval jako Kašpárek (Divadlo Vojty Mertena).
Po Kohoutově odchodu (Futurista zůstal) vedl R od 1931 B. Jeřábek, jenž souběžně řídil divadlo Uranie a Velkou operetu. R opanovaly operetky a hudební frašky (Když sukénky šustí; Vilibalde, nespi!; Zamilovaná eskadrona aj.). Jejich hegemonii porušila jen výjimečně činohra (Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara, dram: R. Pohorská, 1931). Do souboru přibyli A. Holzinger, F. Mrázek a H. Monczáková, na místo kapelníka byl angažován A. Kincl, tanečním mistrem se stal B. Milec.
Éru R ukončily v sez. 1934/35 opět revue (Futurista: Díra do světa; Kašpar, Chlumecký: Pytel smůly). Od poloviny 30. let R již nemělo vlastní soubor. 1935/36 zde pod názvem Spoutané divadlo hrálo Osvobozené divadlo, v další sezoně Trnkovo Dřevěné divadlo, poté tu byly příležitostně produkovány různé programy varietního typu.
Literatura
J. Červený: Červená sedma, 1959, s. 97; R. Deyl: Písničkář Karel Hašler, 1968, s. 149; J. Mikota: 50 let Rokoka, Kult. tvorba 3, 1965, č. 52; J. Kotek: Dějiny české populární hudby a zpěvu. (1918–1968), 1998.
Významné události
- 1915:
založení divadla
Vazby
R
Vznik: 2000
Autor: Eva Šormová
