Třebická, Jiřina
nahoru...
Přední členka ansámblu Činoherního klubu a představitelka klíčových postav původních her A. Vostré a L. Smočka i dramatizací A. a J. Vostrých. V autentických hereckých proměnách vytvářela v dramatickém repertoáru vnitřně dynamické, rozporuplné a jímavé postavy, v komických rolích vynikala osobitou groteskní charakterizací a mimickou fantazií.
Rozená Procházková. V osmi letech jí zemřela matka a vyrůstala jen s babičkou a starší sestrou na pražském Smíchově. 1948 nastoupila jako tanečnice-elévka, bez divadelní školy, do divadla v Českých Budějovicích. Tam hrála poprvé i v činoherním představení. 1952 se stala tanečnicí Státního divadla v Ostravě a 1953 nastoupila do Městského divadla mladých v Ostravě (od 1955 Divadlo Petra Bezruče). 1965–91 byla členkou pražského Činoherního klubu. S prvním manželem K. J. Třebickým měla dceru Marcelu, 1966–69 byla provdána za scénografa L. Hrůzu.
V Divadle Petra Bezruče hrála pod režijním vedením J. Kačera či E. Němce (do divadla nastoupili spolu s výtvarníkem L. Hrůzou a dramaturgem Z. Hedbávným 1959) v repertoáru složeném z kvalitních her současných českých autorů, nových překladů moderních i klasických děl a kabaretních představení. Nejvýraznější postavu tu vytvořila 1964, když v režii J. Kačera a výpravě L. Hrůzy hrála Annu v Periferii F. Langera. S taneční průpravou ji tvarovala svým charakteristickým oduševnělým pohybem; hrdinčině tragédii dala s neobyčejnou autenticitou hluboký lidský rozměr, jejímu osudu vtiskla tragickou důstojnost.
Už tehdy ji někteří nazývali českou G. Masinou. T. byla křehká a citlivá, zároveň velmi energická, rezolutní a živelná. Své postavy tvořila s mimořádnou mimickou fantazií, odhodláním a pracovitostí, hereckou intuicí a smyslem pro dramatičnost situací i komediálnost figur. Vybavena darem herecké proměny a schopností okamžité reakce zjevovala je v lidské úplnosti a často překvapující rozporuplnosti.
Poté, co se skupinou herců kolem J. Kačera přešla 1965 do Činoherního klubu, získala široké uznání za postavu Soni v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu A. a J. Vostrých, kterou nastudovala 1966 v režii E. Schorma. Na mělkém jevišti, v bezprostřední blízkosti diváků, mohli herci pracovat s detailem, blízkým záběru filmové kamery. T. Soňa byla jímavá ve své bezbrannosti (recenze a pamětníci píší o její „průsvitnosti“, „odhmotnění“, kráse duševního prožitku) i nabitá nepoddajnou energií, s níž čelila nepřízni osudu a vedla Raskolnikova k přiznání. Její dětsky kulatý a jemný obličej odrážel jakékoli hnutí mysli, výrazné tmavé oči zrcadlily vnitřní napětí i touhu vymanit se z otupující bídy, v lehkosti pohybu zachytila Sonino váhání, přibližování i konečné přimknutí k Raskolnikovovi. Altový hlas dokázala ztišit na samu mez doslechu a naplnit zámlkami i přesáhnout prostor k metafyzickým výšinám.
V Činoherním klubu mohla rozvíjet i komediální talent: hrála cudně náruživou Ženu v Machiavelliho Mandragoře, starou shrbenou Druhou dámu hltající krvavé historky ve Smočkově Bludišti a neurotickou, upjatě koketující Chřesteckou se sebevražednými myšlenkami ve Smočkově Kosmickém jaru. Dvě rozdílné postavy pro ni napsala A. Vostrá: mladistvě půvabnou zpěvačku Margot v Na koho to slovo padne (1966) a paní Hrdinovou, manželku a matku, frustrovanou šedou každodenností života v reálném socialismu ve hře Na ostří nože (premiéra se uskutečnila tři měsíce po srpnové okupaci 1968).
V režii J. Vostrého se T. jako Meg Bolesová v Pinterových Narozeninách proměnila k nepoznání ve staromilskou hloupoučkou paničku, která bezstarostně, nic netušíc, otevře rodinný penzion dvěma gangsterům, kteří se přišli zmocnit nájemníka Stanleyho. Za postavu obdržela Cenu Českého literárního fondu. S J. Vostrým nazkoušela i Paquettu a Dámu ve Voltairově Candidovi a Marii Ščelkanovovou v Leonovově Zlatém kočáru. Pod režijním vedením J. Kačera vytvořila 1971 postavu snící i hořce sebeironické Nasti v Gorkého Na dně.
1971 hrála se C. Turbou v Pantomimě Alfreda Jarryho představení P. A. R. 3441.
Po odvolání J. Vostrého z postu uměleckého šéfa Činoherního klubu (1972/73), zůstala T. členkou souboru (do 1991). Jako paní Libera se 1973 podílela na Smočkově inscenaci Goldoniho Poprasku na laguně, která se stala oslavou ansámblového komediálního herectví. V tíživých normalizačních letech se do dějin českého divadla zapsala zejména svojí Mary Tyronovou v Cestě dlouhého dne do noci E. OʼNeilla. Psychologické drama uvedl ve vlastním překladu po tři čtvrtě ročním zkoušení 1978 L. Smoček. S vynikajícími hereckými partnery (J. Somrem, J. Abrhámem, P. Čepkem a L. Šafránkovou) hrála T. nebohou manželku a matku, jež po dlouhodobém léčení opět neodolá morfiu. V rodinném dramatu, odehrávajícím se v průběhu jednoho dne, její neklid a nervozita přerůstají v podrážděné výbuchy a čím dál chabější pokusy zakrýt selhání, jemuž se s narůstajícími obavami o syna Edmunda neubránila. V tísnivé atmosféře se otvíraly bolestivé rány, vkrádaly obavy, ozývaly se nenaplněné touhy, sny a zklamání. T. Mary přicházela ve třetím jednání na jeviště, pod vlivem drogy už nekonečně vzdálená svým nejbližším, v přízračné podobě vlastní minulosti: jako žákyně klášterní školy, v těkajících myšlenkách pátrající po smyslu svého bytí a rozpomínající se nakonec na šťastný okamžik, kdy se zamilovala do svého budoucího muže, úspěšného herce Jamese Tyrona.
OʼNeillův autobiografický dramatický text ve Smočkově precizní herecké režii umožnil T. dosáhnout na samý vrchol dramatického herectví. Mary Tyronovou představila v ostrých střizích v pohybu, napětí i hlasových modulacích. OʼNeillovu rozporuplnou hrdinku si dokonale osvojila, naplnila ji svými životními zkušenostmi, vlastním přecitlivělým vnímáním světa, celou svou charismatickou hereckou osobností. V roztříštěných obrazech její zoufalé Mary Tyronové se odrážela i dusivá atmosféra konce 70. let.
I v dalších inscenacích Činoherního klubu byla T. oporou souboru. 1981 hrála ve Smočkově režii nesmiřitelně krutou babičku v Horváthových Povídkách z Vídeňského lesa, bigotní katoličku, která si navzdory přikázání osobovala právo zapříčinit smrt nemanželského vnoučete. V inscenaci Hrabalova Něžného barbara v režii I. Krobota ztvárnila unavenou hostinskou Marii s pochopením pro vše bláznivé. Svému bohémství dala průchod i jako Mary Byrneová v Syngeově Drátenické svatbě, kterou 1987 (spolu s Bitvou na kopci pod společným titulem Krásné vyhlídky) režíroval L. Smoček. S ním se 1990 vrátila ke své Druhé dámě v nově nastudovaném Bludišti. Pod vedením J. Nebeského vytvořila 1990 svoji poslední divadelní postavu, Mámu v Shepardově Pravém západu, kterou hrála až do svého odchodu do penze 1993.
Ve filmu T. dostala jen několik větších příležitostí. Za výkon v hlavní ženské roli redaktorky Olgy Machové ve snímku A. Máši Ohlédnutí získala Cenu Trilobit. Film byl ale brzy po svém dokončení na podzim 1968 zakázán a uzavřen do trezoru. 1988 ji M. Zábranský obsadil do role matky ve filmu Dům pro dva. Nepřehlédnutelná je v Kachyňově Fany (1995), třebaže hraje jen maličkou roli paní Marečkové, vášnivé chovatelky koček. Naposledy ji J. Hřebejk obsadil 2004 do filmu Horem pádem.
Role
Krajské oblastní divadlo České Budějovice
Marie (M. Stehlík: Mordová rokle) – 1949; Franchetta (P.-A. C. de Beaumarchais: Figarova svatba) – 1950; Lesní panna (J. K. Tyl: Lesní panna) – 1951; Duňaška (N. V. Gogol: Ženitba) – 1952.
Městské divadlo mladých Ostrava / od 1955 Divadlo Petra Bezruče
Dudáček (M. Zbavitel: Čarovné dudy), Teofil (J. Drda: Hrátky s čertem), Věra (A. S. Makarenko, M. Stehlík: Začínáme žít) – 1954; Bělena, Vanika (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1955; Sylvetta (E. Rostand: Romantikové) – 1957; Anče (M. Kubátová, J. Strejčková: Jak přišla basa do nebe) – 1958; Hanička (A. Jirásek: Lucerna), Zarita (J. L. Hughes: Jessie B. Simple se žení) – 1959; Jana (L. Aškenazy: Noční host), Milada (J. Topol: Jejich den), Markéta (K. Corinth: Trojané), Stella (T. Williams: Tramvaj do stanice Touha), Máša (A. Chmelík: Můj přítel Kolja) – 1960; Soňa (L. Filan: Žolík), Černý slamák (B. Brecht: Svatá Johanka z jatek), Lucietta (C. Goldoni: Poprask na laguně), Veronika (J. Loukotková: Na život se jen čeká), Barborka Sluníčková (S. Lichý: Fripiri), ? (R. Volf: Štafle II. – Čert na štaflích / kabaret), Mylady (R. Planchon, C. Lochy: Tři mušketýři), Hastrman (A. Mikulka: Měsíc v anténách) – 1961; Julie (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Anděla (S. Lichý: Laťka), Antigona (C. Hubalek: Lázeňská sezóna), Valka (L. Leonov: Metelice) – 1962; Elsa (C. Goetz: Nebožka teta), Honorie Blakeová (J. M. Synge: Hrdina západu), Josefina (V. Vančura: Josefina), Zerbineta (Molière: Scapinova šibalství), chór (V. Dyk: Krysař) – 1963; Druhá dívka (F. G. Lorca: Pláňka), Anna (F. Langer: Periferie), Copatá (S. Lichý: Jana z parku), Jana (I. Rusnák: Lišky, dobrou noc), Dueňa (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu) – 1964; Lenka (I. Dvořák: Dezertýři), Milenka (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota) – 1965.
Činoherní klub
Velkovévodkyně (A. Camus: Spravedliví), Paní (N. Machiavelli: Mandragora) – 1965; Druhá dáma (L. Smoček: Bludiště), Soňa (F. M. Dostojevskij: Zločin a trest), Margit (A. Vostrá: Na koho to slovo padne) – 1966; Meg Bolesová (H. Pinter: Narozeniny) – 1967; Paní Hrdinová (A. Vostrá: Na ostří nože) – 1968; Chřestecká (L. Smoček: Kosmické jaro) – 1970; Paquetta, Dáma (Voltaire: Candide), Nasťa (M. Gorkij: Na dně) – 1971; Marie Ščelkanovová (L. Leonov: Zlatý kočár) – 1972; Paní Libera (C. Goldoni: Poprask na laguně) – 1973; Paní Lincová (J. Mahen: Chroust) – 1974; Porodní bába (I. Bukovčan: Než kohout zazpívá), Polina (A. P. Čechov: Racek) – 1975; Mara (J. G. Tajovský: Ženský zákon) – 1976; Tilly, hudební klaun (L. Andrejev: Ten, který dostává políčky) – 1977; Celia Peachumová (B. Brecht: Krejcarová opera), Mary Tyronová (E. O’Neill: Cesta dlouhého dne do noci) – 1978; Marfa Ignatěvna Kabanová (A. N. Ostrovskij: Bouře) – 1980; Babička (Ö. Von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa) – 1981; Marie (B. Hrabal: Něžný barbar) – 1981; Hermie (A. de Musset: Marianniny rozmary) – 1983; Salme Räsänenová (A. Seppälä: Poslední mejdan) – 1985; Vasjuta (A. Vampilov: Provinční anekdoty / Dvacet minut s andělem), Mary Byrneová (J. M. Synge, L. Smoček: Krásné vyhlídky / Drátenická svatba) – 1987; Gilzová, majitelka domu (E. Canetti: Dům) – 1988; Druhá dáma (L. Smoček: Bludiště), Máma (S. Shepard: Pravý západ) – 1990.
Pantomima Alfreda Jarryho
Umělá žena (P. A. R. 3441) – 1971.
Televize
Holka vítr, ČT 2011
Rozhlas
Legendy ČK: Ve svém životě i herectví usilovala o absolutní pravdivost. Jiřina Třebická očima Jana Kačera, Český rozhlas Vltava 2020
Zvukové a audiovizuální záznamy díla
LP Pražský Činoherní klub a jeho vynikající inscenace, Supraphon 1968; Audionahrávka F. M. Dostojevskij: Zločin a trest (ČK 1966; pouze 2. část), archiv ČK; Audionahrávka Harold Pinter: Narozeniny (ČK 1967), archiv ČK; Audionahrávka Voltaire: Candide (ČK 1971), archiv ČK; Audionahrávka Maxim Gorkij: Na dně (ČK 1972), archiv ČK; Videozáznam Eugene O’Neill: Cesta dlouhého dne do noci (ČK 191978), videotéka DÚ; Videozáznam Ödön von Horváth: Povídky z Vídeňského lesa (ČK 1981), videotéka DÚ; Videozáznam Bohumil Hrabal: Něžný barbar (ČK 1981), videotéka DÚ.
Prameny
DÚdok: soupisy rolí, výstřižky.
DÚvideo: záznamy inscenací.
DÚaudio: záznamy inscenací.
Archiv Činoherního klubu (fotografie, programy, výstřižky, audiozáznamy a videozáznamy inscenací).
Literatura
ref. Mandragora: B. Štěpánek, Večerní Praha 20. 12. 1965; D. Cimická, Kulturní tvorba 4, 1966, č. 4, s. 13; S. Machonin, Literární noviny 15, 1966, č. 5, s. 4–5; A. Fuchs, Divadelní a filmové noviny 9, 1965/66, č. 13, s. 7; K. Tynan, The New Yorker 1. 4. 1967; eu [Eva Uhlířová], Divadelní noviny 9, 1967/68, č. 3, s. 5; W. Gilles, Manheimer Morgen 25. 2. 1969; B. A. Young, The Financial Times 14. 4. 1970; R. Bryden, The Observer 19. 4. 1970; J. Černý: Divadlo zrozené z kořene mandragory, nepublikováno (uloženo v archivu ČK) ● ref. Bludiště: eu [Eva Uhlířová], Divadelní a filmové noviny 9, 1965/66, č. 19, s. 1; Z. Hořínek, Divadlo 17, 1966, č. 7, s. 10–17; J. Černý, Lidová demokracie 12. 3. 1966; H. Braun, Süddeutsche Zeitung 12. 5. 1966; G. OʼErriksson, Dagens Nyheter 5. 4. 1967; T. Baeckström, Göteborgs Handels 10. 4. 1967; J. W. Donnér, Sydsvenska Dagbladet 13. 4. 1967; (D. H.), Politiken 17. 4. 1967; R. Radice, Corriere della sera 24. 9. 1969 ● ref. Zločin a trest: J. Černý, Lidová demokracie 25. 4. 1966; A. Urbanová, Kulturní tvorba 4, 1966, č. 17, s. 12; Z. Hořínek, Divadlo 17, 1966, č. 7, s. 10–17; H. Suchařípová, Divadlo 17, 1966, č. 7, s. 18–20; Anketa 34, Divadlo 17, 1966, č. 7, s. 5–8; J. Knap, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 5–6, s. 14; Jan Kerbr, Divadelní noviny 11, 2002, č. 6, s. 15; P. Honsová, Disk 2011, č. 38, s. 65–87 ● ref. Na koho to slovo padne: B. Štěpánek, Večerní Praha 6. 12. 1966; J. Černý, Lidová demokracie 10. 12. 1966; A. Urbanová, Kulturní tvorba 4, 1966, č. 50, s. 12; S. Machonin, Literární noviny 15, 1966, č. 51, s. 4; J. Opavský, Rudé právo 21. 12. 1966; vb, Zemědělské noviny 3. 1. 1967; eu [Eva Uhlířová], Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 11, s. 9; Z. Hořínek, Divadlo 18, 1967, č. 3, s. 63-68; J. Císař, Plamen 9, 1967, č. 6, s. 150–151; D. Neumann, Der Abend 10. 3. 1969; I. Wardle, The Times 29. 11. 1969 ● ref. Narozeniny: P. Grym, Lidová demokracie 9. 12. 1967; B. Štěpánek, Večerní Praha 12. 12. 1967; M. Urbánková, Práce 13. 12. 1967; H.-J. von Jena, Spandauer Volksblatt 9. 3. 1969; M. Šulek, Večerník Bratislava, 28. 9. 1970; I. Rapoš, Práca Bratislava 30. 9. 1970; jtk, Lud Bratislava 30. 9. 1970 ● ref. Na ostří nože: P. Grym, Lidová demokracie 6. 12. 1968; J. Císař, Divadelní noviny 12, 1968/69, č. 9, 3; J. Opavský, Rudé právo 15. 1. 1969; Z. Hořínek, Divadlo 20, 1969, č. 2, s. 71–75; J. Černý, Host do domu 16, 1969, č. 14 ● ref. Kosmické jaro: B. Štěpánek, Mladá fronta 17. 3. 1970; P. Grym, Lidová demokracie 18. 3. 1970 ● ref. Na dně: mik [Miroslav Křovák], Lidová demokracie 19. 10. 1971; F. Knopp, Zemědělské noviny 28. 11. 1972; J. Beneš, Práce 11. 6. 1974 [ref. Chroust] ● ref. Cesta dlouhého dne do noci: M. Slupecká, Rudé právo 23. 10. 1978; L. Petišková, Práce 27. 10. 1978; J. Procházka, Svobodné slovo 1. 11. 1978; J. Rejžek, Tvorba 10, 1978, č. 46, s. 18; nk, Večerník Bratislava 15. 6. 1979 ● ref. Povídky z Vídeňského lesa: S. Slavický, Práce 13. 5. 1981; J. Kolář, Scéna 6, 1981, č. 13, s. 4; mik [Miroslav Křovák], Lidová demokracie 18. 8. 1981 ● ref. Něžný barbar: I. Gerová, Svobodné slovo 18. 11. 1981; J. Kolář, Scéna 7, 1982, č. 1, s. 4; S. Machonin, Literární noviny 1, 1990, č. 1, s. 5 ● ref. Krásné vyhlídky (Drátenická svatba): B. Štěpánek, Práce 1. 7. 1987; I. Gerová, Svobodné slovo 12. 8. 1987 ● J. Vostrý: Činoherní klub 1965–1972 / Dramaturgie v praxi, Praha 1996, passim; J. Vostrý: O hercích a herectví / Osobnost a umění, Praha 1998, s. 185-188 ● nekrology: R. Hrdinová, Právo 25. 1. 2005; K. Kočičková, Mladá fronta Dnes 25. 1. 2005; J. Machalická, Lidové noviny 25. 1. 2005; J. Rejžek, Lidové noviny 27. 1. 2005 + Týden 31. 1. 2005; J. Vostrý, Činoherní čtení březen 2005 ● kolektiv autorů: Činoherní klub 1965–2005, Praha 2006; J. Vostrý: Obraz a příběh / Scéničnost ve výtvarném a dramatickém umění, Praha 2008; P. Honsová: Jiří Hálek a Jiřina Třebická (K herectví Činoherního klubu a 60. let), Praha 2014; J. Vostrý: O hercích a herectví, druhé, rozšířené vydání, Praha 2014, s. 211–214 ● J. T. in Český film: herci a herečky (online, cit 19. 12. 2021), URL: http://www.libri.cz/databaze/film/heslo/5326
ČBS III, ČHF IV, Fikejz Film III
Životní události
- 1. 11. 1930: narození, Praha (CZ)
- 23. 1. 2005: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2022
Autor: Petra Honsová
