Rašilov, Saša

Saša Rašilov

* 6. 9. 1891 Praha (CZ)

† 3. 5. 1955 Praha (CZ)

herec, kabaretiér

Výrazná osobnost pražských kabaretních scén, úspěšný komik a mystifikátor s improvizačním talentem. Počátkem 20. let 20. století přizván K. H. Hilarem do Národního divadla, kde vytvořil řadu drobných i větších rolí a navázal na herecký odkaz J. Mošny.

Narodil se jako Václav Jan Rasch na pražském Starém Městě. Jako vyznavač mystifikace a recese přidával ke svému jménu s oblibou smyšlený šlechtický titul rytíř Hessenský (Ritter von Hessen), který používal již jeho otec Antonín (1845–1901), správce šlechtického kasina v Celetné ulici. Po jeho smrti seR. s matkou Marií Annou, roz. Hergerovou přestěhovali za bratrem – cellistou orchestru brněnského německého divadla. Záhy se však vrátili do Prahy, přesněji na Žižkov. Když 1909R. osiřel, vyučil se typografem (1909–14 zaměstnán v typografických závodech firmy T. Venta). Za světové války byl odveden na frontu, 1916 byl superarbitrován pro úspěšně simulovanou závažnou nervovou chorobu. Schopnost mistrovské fabulace, improvizace a nespočet historek o jeho herectví i životě jsou od té doby s R. nerozlučně spjaty. Po návratu z války začal vystupovat v populárních pražských kabaretech: Varieté, Rokoko, Bum, Revoluční scéna, Červená sedma [PJ1] . Zaujal i uměleckého šéfa činohry Národního divadla K. H. Hilara, který jej viděl v Molièrově Pánu z Prasečkova (1920, Rokoko) a následujícího roku angažoval. R. na české první scéně setrval až do smrti a vystoupil zde ve více než 150 inscenacích. Od 30. let byl hojně obsazován ve filmech (Daleká cesta, Divotvorný klobouk,Dobrý voják Švejk, Hostinec „U kamenného stolu“, Mravnost nade vše, Nezbedný bakalář, Otec Kondelík a ženich Vejvara, Poslední bohém, Rodinné trampoty oficiála Tříšky). Pro protektorátní snímekPřijdu hned (1942) také napsal scénář. Film byl dobrým zdrojem financí, ale R. preferoval přímý kontakt s publikem. 1941 mu byla udělena Národní cena, 1951 byl laureátem státní ceny (za ztvárnění Jusova v Ostrovského Výnosném místě) a 1953 byl jmenován zasloužilým umělcem.

1929 se oženil s Annou Hillerovou a byl otcem kameramana Alexandra R. (1936–2000). Jeho vnuci Saša (* 1972) a Václav (* 1976) pokračují v hereckém řemesle. R. je pohřben na pražských Olšanských hřbitovech.

R. kabaretní začátky jsou spjaty s Žižkovem, jeho specifickým sociálním ovzduším a drsným, přímým humorem, který byl posléze v hercově projevu již vždy patrný. Tělesnou konstitucí i naturelem a permanentní snahou o provokaci, vytržení lidí z komfortní zóny byl blízký J. Haškovi. Ani v civilu u něj nebylo snadné vytyčit hranici mezi skutečností a hrou. Anekdoticky se jevil i jeho několikaletý pobyt na podolském hausbótu (1928–31). Divadlo pro něj nebylo výhradní platformou, kde lze předstírat a vymýšlet si. Takový pro něj byl každodenní život, jak dokládají vzpomínky hereckých kolegů i jeho rozličná neumělecká zaměstnání. Například v době, kdy byl již známým hercem Národního divadla, vypomáhal ve starožitnictví a vozil překvapeným lidem zakoupené zboží až domů. Tato práce posléze rozvinula jeho vlastní vášeň pro hodiny, porcelán a starý nábytek, které sbíral i opravoval. R. byl živelným člověkem, který se nezdráhal dobírat si a zesměšňovat autority, převtělit se v pouličního vyvolávače a prodat komukoli cokoli.

Prvními příležitostnými autorskými výstupy – často prokládanými zpěvy kupletů – bavil návštěvníky žižkovských hostinců i účastníky večírků po zápasech fotbalového klubu S. K. Žižkov. Byl pravidelným návštěvníkem karlínského Varieté a 1918 zde provokoval ředitele K. Hašlera a režiséra J. Steimara, když se zúčastnil konkurzu na lyrického milovníka a zpěváka. Nakonec angažmá skutečně dostal (samozřejmě jako komik) a setrval zde dva roky. I v tomto období stále fluktuoval mezi dalšími kabaretními a revuálními scénami. Byl angažován i v kabaretu Bum, sdružujícím nejlepší komiky doby: V. Buriana [PJ2] , E. Fialu, F. Futuristu [PJ3] , E. A. Longena [PJ4] , K. Nolla a J. Rovenského.

V Národním divadle seR. etabloval prostřednictvím Molièrových komedií. K jeho prvním úlohám patřili lékařský syn Tomáš Diafoiros (Zdravý nemocný, 1921) a paroháč Sganarell (Večer malých veseloher Molièrových, 1922), k nimž později přibyla titulní postava Bařtipána (1926). R. svým pojetím úspěšně rozbíjel inscenační tradici spjatou s Molièrovou dramatikou. Akcentoval tragikomické dimenze postav, vnášel do textů nový život a přibližoval je zpět původnímu žánru situační frašky.

Z domácího repertoáru podobně oživil tylovské role, například Vendelína z Chudého kejklíře (1926), který s komediantskou ekvilibristikou zvedal v zubech stoly a měnil inkoust ve vodu. V titulní postavě Jiříkova vidění (1926) předvedl v klaunských etudách hned několik charakterů (čeledín, salonní hejsek, továrník, voják, aj.), a z každého výstupu tak učinil samostatné varietní číslo. Jako Kalafuna ve Strakonickém dudákovi (1931, 1939) si dával zvláště záležet na roztančené skočné písni očarovaných dud, v níž i se svojí korpulentní postavou dokazoval pohybový talent, muzikálnost a cit pro rytmus. Švejkovskou polohu snoubící prostoduchost s inteligencí uplatnil v pojetí Matěje Poctivého ze stejnojmenného Dvořákova a Klímova dramatu (1922).

V shakespearovských komediích a romancích zastával šaškovské úlohy (Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí, Bouře, Zkrocení zlé ženy). Ve Snu noci svatojánské (1933) extemporoval jako tkadlec Klubko a karikoval naduté ochotnické herce jako prostomyslně pyšné spolkové primadony. Na kladném přijetí této Hilarovy trampsky uvolněné inscenace měl lví podíl právě hřmotný, improvizující R. V režisérově Hamletovi (1926) se v úloze nejvyššího komořího Polonia převtělil v nadutého, domýšlivého, žvatlavého a neposedného starce, slepě oddaného vrchnosti. Obdobně podlézavé postavy zopakoval i v dramatice ruské: Svatba Krečinského (1940), Zločin a trest (1941), Revisor (1948) či Výnosné místo (1950). V návaznosti na ztvárnění Podkolesina v Gogolově Ženitbě (1932) jej označil O. Fischer za nástupce J. Mošny a jeho veselého stesku. Během námluv zaměstnával R. bez ustání ruce žmouláním rukavic, uvolňováním škrtícího límce, hledáním klobouku a jevil se jako politováníhodný bezmocný oukropeček, úředníček třesoucí se o své pohodlí, čímž vyvolával smích i soucit naráz. Zároveň mu Fischer vytýkal volné nakládání s Gogolovým textem, do nějž herec dle svého zvyku vkládal vlastní myšlenky a vsuvky.

Hilarovou vizí byl přerod herce z klauna v charakterního umělce odpovídajícího vážnosti české první scény. R. herecký projev se v Národním divadle vytříbil a rozvinul, aniž by herec přestal být v první řadě vynikajícím pozorovatelem a nespoutaným klaunem, vyžívajícím se v extemporování. Dokázal na sebe strhnout pozornost v sebemenší úloze, přesto vždy vycházel z konkrétní jevištní situace, svými výstupy nenarušoval charakter postavy ani rámec hry. Nejobsazovanější byl v polovině 20. let, ačkoliv šlo vesměs o drobné úlohy – 1924 se objevil ve 22 inscenacích a o rok později byl obsazen dokonce do 24 rolí. R. si chtěl role vybírat, z úlohy, která mu nebyla po chuti, se dokázal vymanit. V zájmu zachování svého živelného herectví sváděl s Hilarem při zkouškách urputné boje; obdobné umělecké střety zažíval posléze i s režiséry K. Dostalem, J. Frejkou a J. Honzlem.

R. své postavy z dobových komedií i klasického repertoáru přímo na scéně komentoval a bez zastírání se obracel k divákům. V rámci takto epicky pojatého herectví osciloval mezi dramatickou postavou a sám sebou – vystupoval z rolí a osobitými vsuvkami demaskoval postavy jako směšné, malé a ubohé. Často hrával příživníky, maloměšťáky a různé pokřivené charaktery, které vykresloval s nadhledem, odstupem i pochopením a vdechoval jim tragikomický ráz. Jeho úplatný úředník Jusov z dramatu A. N. Ostrovského Výnosné místo (1950) se stal typickým reprezentantem těchto postav – patolízalsky oddaný nadřízeným a hulvátsky obhroublý a mocensky povýšený vůči podřízeným. Rozesmál diváky byrokratickou omezeností a náhle zmrazil jejich smích, když pod dobromyslnou maskou nechal nahlédnout osobnost v jádru tvrdou a krutou. Postavy modeloval i fyzicky: ohnutý hřbet a obskakování nadřízených ustoupilo ve vztahu k podřízeným povýšeneckému naparování se, umocněnému korpulentní postavou herce.

U lidových charakterů se R. nikdy nenechal strhnout přílišnou sentimentalitou. Stejně tak se ani ve vypjatých dramatických situacích nevzdal nadhledu – nejvlastnější mu byla tragikomická poloha. Kabaretní průprava rozvinula jeho schopnost improvizovat a navazovat kontakt s publikem i hereckými partnery, stejně jako dotvářet a přetvářet každou (velkou či malou) roli tak, aby odpovídala jeho naturelu – mimikou, gestikulací i občasným přidáváním replik. Postavy modeloval komplexně do nejjemnějších detailů. Přestože si v kabaretech osvojil elementární znalosti a zákonitosti řemesla, zůstalo jeho herectví vysoce tvůrčí záležitostí. Neměl osvědčené triky jak rozesmát publikum a každé představení bylo jedinečné. Pro jeho herectví byla typická nenucenost, bezprostřednost, nevyumělkovanost. R. humor byl svázán i s fyzickými dispozicemi: mohutnou postavou a kulatou, usměvavou, „švejkovsky“ tvárnou tváří připomínající přerostlé dítě, s hlubokýma, bystrýma, šelmovskýma očima. Právě očima ale dokázal i zlostně zablýsknout a dodat svým postavám zjev, z něhož šel strach – například v roli správce v Jiráskově Lucerně (1952). Vzdor své zavalitosti byl velmi pohyblivý a energický. Dovedl rozhýbat, rozproudit také předměty na scéně, aby ožily a posloužily komickému účinu. Humor chápal jako radost, projev vnitřní pohody i opojení životem a byl s ním svázán do té míry, že ani jeho herečtí kolegové nedokázali s jistotou rozpoznat, kdy hrál či mystifikoval a kdy nikoliv.

S filmováním začal již v němé éře a pokračoval zejména v komediích 30. a 40. let:Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937), Andula vyhrála (1938), Panna (1940), Nezbedný bakalář (1946) či Uloupená hranice (1947). V Hostinci U kamenného stolu (1949) ztvárnil dobráckého hospodského Tatrmuže, v melodramaticky laděném filmu Poslední bohém (1931) představoval J. Haška, v raně budovatelské agitce sklonku 40. let Rodinné trampoty oficiály Tříšky (1949) vypodobnil bodrého konzervativního měšťáka, hrál v historickém dramatu O. Vávry Rozina sebranec (1945) i v Radokově záhy trezorovém snímku Daleká cesta (1948) a poslední jeho filmový snímek byla Kavárna na hlavní třídě (1953). Z četné filmografie vynikl v titulní roli filmu M. Friče Dobrý voják Švejk (1931), kde se doplňoval a trumfoval s feldkurátem Katzem v podání H. Haase. Studii lidské omezenosti, tuposti a lakoty vytvořil nejen na divadle, ale i ve filmu jako kupec Koliáš v Radokově ideologicky nežádoucím Divotvorném klobouku (1952). Autorsky se spolupodílel na roli malostranského vycpavače zvířat pana Václava Barvínka v komedii O. Vávry Přijdu hned (1942), která bývá pokládána za jednu z jeho nejzdařilejších filmových kreací. Přesto u něj nikdy obliba filmového a zvukového média nepřevážila nad divadelní spontánností a interakcí s publikem. Jeho spolupráce s rozhlasem byla pouze sporadická: dochovala se krátká pasáž ze hry F. V. JeřábkaCesty veřejného mínění (1936), do zvukové podoby převedená inscenace Ostrovského Výnosného místa (1952) aR. rozhovor s reportérem K. Pechou (1948).