Baarová, Lída

Lída Baarová

herečka

Hvězda českého filmu 30. a první poloviny 40. let, které se podařilo uspět i v zahraniční kinematografii. Oslnivě půvabná herečka lyrického typu, těžiště jejího tuzemského divadelního působení spadalo do období 1939–42, zahraničního do let šedesátých.

Vlastním jménem Ludmila Babková. Otec Karel byl úředníkem pražského magistrátu, matka Ludmila zpívala v operním sboru Národního divadla, po založení rodiny zůstala v domácnosti. Sestra Zorka, užívající příjmení Janů (1921–1946), byla též herečkou.

Po absolvování obecné školy B. navštěvovala reálné gymnázium v Praze na Letné. 1930 byla na druhý pokus přijata do dramatického oddělení Pražské konzervatoře, kterou studovala pod vedením M. Laudové-Hořicové, R. Deyla st. a A. Suchánkové. 1931 debutovala v Národním divadle (Dívka, Bruckner: Alžběta Anglická) a stala se členkou jeho souboru činoherních žáků. Téhož roku začala hrát ve filmu (Obrácení Ferdyše Pištory, Kariéra Pavla Čamrdy), a 1932 proto byla ze studia na konzervatoři vyloučena. Následně se stala jednou z nejžádanějších hereček českého filmu; 1932 a 1933 též příležitostně hostovala ve dvou inscenacích Divadla V. Buriana (Juliette, Bernauer – Österreicher: Konto X; Dolly, Österreicher – Hirchsfeld: Kozderka to prozradí). 1934 dostala nabídku na natáčení německého filmu Barcarola, do nacisty ovládané země se přestěhovala a 1935–38 působila převážně v německé kinematografii (1937 obdržela nabídku z Hollywoodu, kterou odmítla); 1937 a 1938 též pohostinsky hrála v berlínských divadlech Deutsches Theater a Volksbühne (?, Smithová: Der erste Frühlingstag; tit., Bahr: Josephine). Intimní vztah s německým ministrem propagandy J. Goebbelsem, ukončený až na příkaz kancléře A. Hitlera, vedl 1938 k zastavení B. umělecké činnosti v Německu a k návratu herečky do vlasti. Zde v období 1939–42 filmovala i pravidelně účinkovala v divadle (Společnost K. Jičínského 1939–40; Národní divadlo 1940–42). 1940 obdržela Národní cenu za umění filmové za herecký výkon v roli Blanky ve filmu Dívka v modrém s přihlédnutím k ostatním výkonům z poslední doby. Poté, co bylo B. zapovězeno filmování i v Protektorátu, se jí podařilo získat filmové angažmá v Itálii, kde působila až do invaze spojeneckých vojsk na Apeninský poloostrov 1943. 1944 byla italskými úřady, tak jako jiní cizinci, nucena odejít ze země, vrátila se do Čech a do konce války se podílela na natáčení filmu Zinková cesta (dokončen po válce pod názvem 13. revír, role B. byla přeobsazena), účinkovala v rozhlasové hře J. Eiselta Lavina (premiéra únor 1945) a s dalšími herci pracovala v rámci totálního nasazení.

V dubnu 1945 opustila území Protektorátu a uchýlila se do Německa, kde byla po konci války zajištěna a vyslýchána pracovníky americké kontrarozvědky CIC kvůli svým stykům s představiteli nacistického režimu. V září 1945 byla vydána do Československa, vězněna a vyšetřována pro podezření z kolaborace Mimořádným lidovým soudem a následně i podle tzv. malého retribučního dekretu. V prosinci 1946 byla z vězení propuštěna a souzena na svobodě, v lednu 1948 Krajský soud trestní v Praze, který případ převzal po zaniklém Mimořádném lidovém soudu, upustil od dalšího stíhání. Podle tzv. malého retribučního dekretu byla B. v říjnu 1948 odsouzena k šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody, peněžitému trestu a veřejnému pokárání kvůli provinění proti národní cti.  Již v červnu 1945 byla disciplinární komisí Svazu českých filmových pracovníků vyloučena z činnosti ve filmovém oboru.

1947 se provdala za Jana Kopeckého, organizačního pracovníka v oblasti divadla a potomka loutkářského rodu, s jehož privátním loutkovým divadlem vystupovala až do zákazu na mimopražských štacích. V dubnu 1948 s manželem z Československa emigrovali a usadili se v Rakousku. 1950 se vrátila k hraní ve filmu a v Itálii a Španělsku do 1958 natočila patnáct snímků. Po ukončení filmové kariéry od 1959 do první poloviny sedmdesátých let vystupovala na lokálních německých a rakouských scénách v převážně oddechovém repertoáru (Jacqueline Callot, Magnier: Ein klarer Fall; Sonja, Verneuil: Meine Cousine aus Warschau), závažné úlohy hrála jen zřídka (Frau Dulski, Zapolska: Die Moral Frau Dulski; Valerie von Kant, Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant). Po rozvodu s J. Kopeckým se 1969 po dlouholeté známosti provdala za salzburského ženského lékaře Kurta Lundwalla (zemřel 1972), obě manželství byla bezdětná. Po pádu komunistického režimu opakovaně navštívila vlast. Zemřela v Salzburgu, urna byla uložena do rodinného hrobu v urnovém háji krematoria Strašnice v Praze.   

1983 vydala v exilovém nakladatelství 68 Publishers ve spolupráci s J. Škvoreckým paměti Útěky (1983), přepracované a doplněné verze vyšly po 1989 pod názvy Života sladké hořkosti (1991) a Die süꞵe Bitterkeit meines Lebens (Koblenz 2001). Životní osudy B. byly opakovaně zpracovány monograficky, beletristicky (V. Přibský: Krása je můj hřích), dramaticky (O. Reese – D. D. Pařízek: Goebbels – B.; I. Soukupová: Vosí hnízdo; M. Štráfeldová: Sestry B.; M. Kinská: Pankrác ´45; T. Vůjtek: Spolu; K. Steigerwald – A. Březina – J. Ornest: Liduschka [B.]) i filmově (L. B.); stěžejním předmětem zájmu těchto děl byl vztah s Goebbelsem.

B. byla českou filmovou hvězdou 30. a první poloviny 40. let, které se jako jedné z mála podařilo prosadit v zahraniční kinematografii. Naplňovala status divy, poutající diváckou pozornost více výjimečnou krásou a přitažlivým vystupováním než hereckým uměním. B. štíhlá postava, kulatá tvář s jemnou, čistou pletí a lehce exotickým a podmanivým výrazem i zvlněné havraní vlasy jí dávaly oslnivý  půvab. Lyrický herecký projev se dobře snoubil s postavami romantických hrdinek, do nichž byla v průběhu celé kariéry, ve filmech melodramatického i komediálního rázu, převážně obsazována. Příležitost k hereckému růstu od statických, dekorativních krásek k hlubším, psychologicky propracovanějším rolím jí 1937–41 poskytli režiséři O. Vávra zejména v sociálním dramatu Panenství (mravními dilematy obtěžkaná prodavačka Hana) a expresivní Turbině (tvrdá, chladnokrevná Tynda) a F. Čáp v impresionistickém Ohnivém létu (svůdná, živočišná Rosa). Ani zde ale neopouštěla stylizovaný, artistní projev. Pouze v roli lékařky Pavly, pragmaticky a cynicky promýšlející další osobní i profesní život, ve filmové adaptaci společenského dramatu V. Wernera Lidé na kře (r. M. Frič) se přiblížila k modernímu, civilnímu výrazu soudobých filmových herců, včetně generačních souputnic A. Mandlové či N. Gollové. V poválečné tvorbě získala B. možnost vystoupit nad rámec nenáročných filmů v neorealistickém snímku F. Felliniho Darmošlapové, ve kterém ztvárnila roli stárnoucí středostavovské paničky Giulie, vystavené erotickým atakům asociálního playboye Fausta.

Jako divadelní herečka B. upoutala pozornost již na konzervatoři (O. Štorch-Marien psal v Rozpravách Aventina o mimořádném talentu) a záhy dostala příležitost v Národním divadle. Snaha získat tu post činoherní sólistky však skončila neúspěchem: šéf činohry K. H. Hilar se po zkušebním vystoupení (Věra, Werner: Právo na hřích) vyjádřil zamítavě. Těžiště české divadelní kariéry B. spadalo do období 1940–42, kdy si prostřednictvím intervencí veřejných protektorátních činitelů vymohla stálé hostování v Národním divadle, kde účinkovala ve čtyřech inscenacích (Ghita Cavallini, Sheldon: Romance; Komtesa Josefina, Kerhart: Josef Mánes; Magda, Sudermann: Domov; Lilofee, Hausmann: Lilofee); vyjma Komtesy Josefiny šlo o hlavní role. Tak jako jiní herci, působící především ve filmu, potýkala se s nedostatečnou divadelní průpravou (zvláště pokud se týkalo hlasového projevu), postupně však nabývala profesní jistoty. Role jí umožňovaly uplatnit atraktivní zjev a filmový status (operní zpěvačka v Romanci, libertinská komtesa v Josefu Mánesovi, kosmopolitní, rodinou zavržená zpěvačka v Domovu). Výkonům byl opakovaně vytýkán změkčující přístup při uchopení postav, uhlazování jejich charakteru a nedostatek potřebného temperamentu a dramatického napětí. Hereckému naturelu B. nejlépe vyhovovala titulní postava éterické, lyrické rusalky v dramatické básni Lilofee.

Postavení herecké osobnosti B. v české kultuře podstatnou měrou ovlivňují mimoumělecké skutečnosti z životních osudů herečky. Sebezahleděnost, sledování vlastních zájmů a ignorování společenského kontextu, v němž do 1945 tvořila, vedly k tomu, že se stala jedním ze symbolů mravní kolaborace s nacistickým režimem. Poválečná společnost, bojovně se vypořádávající s válečnou i předválečnou zkušeností, takové počínání ostře odsoudila. Mezi umělci, kteří si tak či onak zadali s nacistickým režimem, patříB. k nejproblematičtějším.    

Role

Státní konzervatoř (sál na Slovanech)

Recitace (K. J. Erben: Polednice; v rámci Erbenova večera) – 1930; recitace (Moschos: Eros uprchlík + společná recitace Bión ze Smyrny: Žalozpěv nad Adoniem, M. V. Martialis: Z epigramů; v rámciII. a III. Večera nových překladů z klasické poezie řecké a římské) – 1931.

Národní divadlo

Dívka (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931 (pod jm. Lída Babková); Věra (V. Werner: Právo na hřích) – 1932; Ghita Cavallini (E. Sheldon: Romance) – 1940; Komtesa Josefina (O. Kerhart: Josef Mánes), Magda (H. Sudermann: Domov) – 1941; Lilofee (M. Hausmann: Lilofee) – 1942.

Divadlo Vlasty Buriana

Juliette (R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X) – 1932; Dolly (R. Österreicher – L. Hirchsfeld: Kozderka to prozradí) – 1933.

Deutsches Theater Berlin (scéna Kammerspiele)

? (D. Smithová: Der erste Frühlingstag) – 1937.

Volksbühne Berlin (scéna Theater am Nollendorfplatz)

Josephine (H. Bahr: Josephine) – 1937.

Činohra Karla Jičínského

Lady Windermeerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové) – 1939; Marguerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Lucie (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) – 1940. 

Renaissancetheater Vídeň

Jacqueline Callot (C. Magnier: Ein klarer Fall) – 1959 (též v Theater an der Berliner Allee Düsseldorf). 

Theater an der Berliner Allee Düsseldorf

Sonja (L. Verneuil: Meine Cousine aus Warschau) – 1959?.

Zimmertheater Heidelberg

Emilia Marty (K. Čapek: Die Sache Makropulos) – 1963; Adelheid von Walldorf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen) – ?; Sonja (A. Roussin: Die Lokomotive) – 1968; Julie Bille-en-bois (S. Guitry: Nicht zuhören, meine Damen!) – ?.

Kleines Theater Bad Godesberg

Patricia Lansen (A. de Benedetti: Gute nacht, Patricia!) – 1964; ? (J. Salon: Právě byl zastřelen jeden muž) – 1966.

Contra-Kreis-Theater Bonn

Frau Dulski (G. Zapolska: Die Moral Frau Dulski) – 1964.

Neues Theater Hannover

Agripina (F. Marceau: Nero) – 1967.

Zájezdová inscenace Valerie von Kant (R. W. Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant) – 1975.

Schauspielhaus Graz

Christine (A. Christie: Svědek obžaloby) – ?.

Životní události

•  : narození
  
•  : úmrtí
  

Vazby

H

• Heslář

Vznik: 2020
Autor: Martin J. Švejda