Baarová, Lída
nahoru...
Hvězda českého filmu 30. a první poloviny 40. let, které se podařilo uspět i v zahraniční kinematografii. Oslnivě půvabná herečka lyrického typu, těžiště jejího tuzemského divadelního působení spadalo do období 1939–42, zahraničního do let šedesátých.
Vlastním jménem Ludmila Babková. Otec Karel byl úředníkem pražského magistrátu, matka Ludmila zpívala v operním sboru Národního divadla, po založení rodiny zůstala v domácnosti. Sestra Zorka, užívající příjmení Janů (1921–1946), byla též herečkou.
Po absolvování obecné školy B. navštěvovala reálné gymnázium v Praze na Letné. 1930 byla na druhý pokus přijata do dramatického oddělení Pražské konzervatoře, kterou studovala pod vedením M. Laudové-Hořicové, R. Deyla st. a A. Suchánkové. 1931 debutovala v Národním divadle (Dívka, Bruckner: Alžběta Anglická) a stala se členkou jeho souboru činoherních žáků. Téhož roku začala hrát ve filmu (Obrácení Ferdyše Pištory, Kariéra Pavla Čamrdy), a 1932 proto byla ze studia na konzervatoři vyloučena. Následně se stala jednou z nejžádanějších hereček českého filmu; 1932 a 1933 též příležitostně hostovala ve dvou inscenacích Divadla V. Buriana (Juliette, Bernauer – Österreicher: Konto X; Dolly, Österreicher – Hirchsfeld: Kozderka to prozradí). 1934 dostala nabídku na natáčení německého filmu Barcarola, do nacisty ovládané země se přestěhovala a 1935–38 působila převážně v německé kinematografii (1937 obdržela nabídku z Hollywoodu, kterou odmítla); 1937 a 1938 též pohostinsky hrála v berlínských divadlech Deutsches Theater a Volksbühne (?, Smithová: Der erste Frühlingstag; tit., Bahr: Josephine). Intimní vztah s německým ministrem propagandy J. Goebbelsem, ukončený až na příkaz kancléře A. Hitlera, vedl 1938 k zastavení B. umělecké činnosti v Německu a k návratu herečky do vlasti. Zde v období 1939–42 filmovala i pravidelně účinkovala v divadle (Společnost K. Jičínského 1939–40; Národní divadlo 1940–42). 1940 obdržela Národní cenu za umění filmové za herecký výkon v roli Blanky ve filmu Dívka v modrém s přihlédnutím k ostatním výkonům z poslední doby. Poté, co bylo B. zapovězeno filmování i v Protektorátu, se jí podařilo získat filmové angažmá v Itálii, kde působila až do invaze spojeneckých vojsk na Apeninský poloostrov 1943. 1944 byla italskými úřady, tak jako jiní cizinci, nucena odejít ze země, vrátila se do Čech a do konce války se podílela na natáčení filmu Zinková cesta (dokončen po válce pod názvem 13. revír, role B. byla přeobsazena), účinkovala v rozhlasové hře J. Eiselta Lavina (premiéra únor 1945) a s dalšími herci pracovala v rámci totálního nasazení.
1947 se provdala za Jana Kopeckého, organizačního pracovníka v oblasti divadla a potomka loutkářského rodu, s jehož privátním loutkovým divadlem vystupovala až do zákazu na mimopražských štacích. V dubnu 1948 s manželem z Československa emigrovali a usadili se v Rakousku. 1950 se vrátila k hraní ve filmu a v Itálii a Španělsku do 1958 natočila patnáct snímků. Po ukončení filmové kariéry od 1959 do první poloviny sedmdesátých let vystupovala na lokálních německých a rakouských scénách v převážně oddechovém repertoáru (Jacqueline Callot, Magnier: Ein klarer Fall; Sonja, Verneuil: Meine Cousine aus Warschau), závažné úlohy hrála jen zřídka (Frau Dulski, Zapolska: Die Moral Frau Dulski; Valerie von Kant, Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant). Po rozvodu s J. Kopeckým se 1969 po dlouholeté známosti provdala za salzburského ženského lékaře Kurta Lundwalla (zemřel 1972), obě manželství byla bezdětná. Po pádu komunistického režimu opakovaně navštívila vlast. Zemřela v Salzburgu, urna byla uložena do rodinného hrobu v urnovém háji krematoria Strašnice v Praze.
1983 vydala v exilovém nakladatelství 68 Publishers ve spolupráci s J. Škvoreckým paměti Útěky (1983), přepracované a doplněné verze vyšly po 1989 pod názvy Života sladké hořkosti (1991) a Die süꞵe Bitterkeit meines Lebens (Koblenz 2001). Životní osudy B. byly opakovaně zpracovány monograficky, beletristicky (V. Přibský: Krása je můj hřích), dramaticky (O. Reese – D. D. Pařízek: Goebbels – B.; I. Soukupová: Vosí hnízdo; M. Štráfeldová: Sestry B.; M. Kinská: Pankrác ´45; T. Vůjtek: Spolu; K. Steigerwald – A. Březina – J. Ornest: Liduschka [B.]) i filmově (L. B.); stěžejním předmětem zájmu těchto děl byl vztah s Goebbelsem.
B. byla českou filmovou hvězdou 30. a první poloviny 40. let, které se jako jedné z mála podařilo prosadit v zahraniční kinematografii. Naplňovala status divy, poutající diváckou pozornost více výjimečnou krásou a přitažlivým vystupováním než hereckým uměním. B. štíhlá postava, kulatá tvář s jemnou, čistou pletí a lehce exotickým a podmanivým výrazem i zvlněné havraní vlasy jí dávaly oslnivý půvab. Lyrický herecký projev se dobře snoubil s postavami romantických hrdinek, do nichž byla v průběhu celé kariéry, ve filmech melodramatického i komediálního rázu, převážně obsazována. Příležitost k hereckému růstu od statických, dekorativních krásek k hlubším, psychologicky propracovanějším rolím jí 1937–41 poskytli režiséři O. Vávra zejména v sociálním dramatu Panenství (mravními dilematy obtěžkaná prodavačka Hana) a expresivní Turbině (tvrdá, chladnokrevná Tynda) a F. Čáp v impresionistickém Ohnivém létu (svůdná, živočišná Rosa). Ani zde ale neopouštěla stylizovaný, artistní projev. Pouze v roli lékařky Pavly, pragmaticky a cynicky promýšlející další osobní i profesní život, ve filmové adaptaci společenského dramatu V. Wernera Lidé na kře (r. M. Frič) se přiblížila k modernímu, civilnímu výrazu soudobých filmových herců, včetně generačních souputnic A. Mandlové či N. Gollové. V poválečné tvorbě získala B. možnost vystoupit nad rámec nenáročných filmů v neorealistickém snímku F. Felliniho Darmošlapové, ve kterém ztvárnila roli stárnoucí středostavovské paničky Giulie, vystavené erotickým atakům asociálního playboye Fausta.
Jako divadelní herečka B. upoutala pozornost již na konzervatoři (O. Štorch-Marien psal v Rozpravách Aventina o mimořádném talentu) a záhy dostala příležitost v Národním divadle. Snaha získat tu post činoherní sólistky však skončila neúspěchem: šéf činohry K. H. Hilar se po zkušebním vystoupení (Věra, Werner: Právo na hřích) vyjádřil zamítavě. Těžiště české divadelní kariéry B. spadalo do období 1940–42, kdy si prostřednictvím intervencí veřejných protektorátních činitelů vymohla stálé hostování v Národním divadle, kde účinkovala ve čtyřech inscenacích (Ghita Cavallini, Sheldon: Romance; Komtesa Josefina, Kerhart: Josef Mánes; Magda, Sudermann: Domov; Lilofee, Hausmann: Lilofee); vyjma Komtesy Josefiny šlo o hlavní role. Tak jako jiní herci, působící především ve filmu, potýkala se s nedostatečnou divadelní průpravou (zvláště pokud se týkalo hlasového projevu), postupně však nabývala profesní jistoty. Role jí umožňovaly uplatnit atraktivní zjev a filmový status (operní zpěvačka v Romanci, libertinská komtesa v Josefu Mánesovi, kosmopolitní, rodinou zavržená zpěvačka v Domovu). Výkonům byl opakovaně vytýkán změkčující přístup při uchopení postav, uhlazování jejich charakteru a nedostatek potřebného temperamentu a dramatického napětí. Hereckému naturelu B. nejlépe vyhovovala titulní postava éterické, lyrické rusalky v dramatické básni Lilofee.
Postavení herecké osobnosti B. v české kultuře podstatnou měrou ovlivňují mimoumělecké skutečnosti z životních osudů herečky. Sebezahleděnost, sledování vlastních zájmů a ignorování společenského kontextu, v němž do 1945 tvořila, vedly k tomu, že se stala jedním ze symbolů mravní kolaborace s nacistickým režimem. Poválečná společnost, bojovně se vypořádávající s válečnou i předválečnou zkušeností, takové počínání ostře odsoudila. Mezi umělci, kteří si tak či onak zadali s nacistickým režimem, patří B. k nejproblematičtějším.
Role
Státní konzervatoř (sál na Slovanech)
Recitace (K. J. Erben: Polednice; v rámci Erbenova večera) – 1930; recitace (Moschos: Eros uprchlík + společná recitace Bión ze Smyrny: Žalozpěv nad Adoniem, M. V. Martialis: Z epigramů; v rámci II. a III. Večera nových překladů z klasické poezie řecké a římské) – 1931.
Národní divadlo
Dívka (F. Bruckner: Alžběta Anglická) – 1931 (pod jm. Lída Babková); Věra (V. Werner: Právo na hřích) – 1932; Ghita Cavallini (E. Sheldon: Romance) – 1940; Komtesa Josefina (O. Kerhart: Josef Mánes), Magda (H. Sudermann: Domov) – 1941; Lilofee (M. Hausmann: Lilofee) – 1942.
Divadlo Vlasty Buriana
Juliette (R. Bernauer – R. Österreicher: Konto X) – 1932; Dolly (R. Österreicher – L. Hirchsfeld: Kozderka to prozradí) – 1933.
Deutsches Theater Berlin (scéna Kammerspiele)
? (D. Smithová: Der erste Frühlingstag) – 1937.
Volksbühne Berlin (scéna Theater am Nollendorfplatz)
Josephine (H. Bahr: Josephine) – 1937.
Činohra Karla Jičínského
Lady Windermeerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové) – 1939; Marguerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), Lucie (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější) – 1940.
Renaissancetheater Vídeň
Jacqueline Callot (C. Magnier: Ein klarer Fall) – 1959 (též v Theater an der Berliner Allee Düsseldorf).
Theater an der Berliner Allee Düsseldorf
Sonja (L. Verneuil: Meine Cousine aus Warschau) – 1959?.
Zimmertheater Heidelberg
Emilia Marty (K. Čapek: Die Sache Makropulos) – 1963; Adelheid von Walldorf (J. W. Goethe: Götz von Berlichingen) – ?; Sonja (A. Roussin: Die Lokomotive) – 1968; Julie Bille-en-bois (S. Guitry: Nicht zuhören, meine Damen!) – ?.
Kleines Theater Bad Godesberg
Patricia Lansen (A. de Benedetti: Gute nacht, Patricia!) – 1964; ? (J. Salon: Právě byl zastřelen jeden muž) – 1966.
Contra-Kreis-Theater Bonn
Frau Dulski (G. Zapolska: Die Moral Frau Dulski) – 1964.
Neues Theater Hannover
Agripina (F. Marceau: Nero) – 1967.
Zájezdová inscenace
Valerie von Kant (R. W. Fassbinder: Die bitteren Tränen der Petra von Kant) – 1975.
Schauspielhaus Graz
Christine (A. Christie: Svědek obžaloby) – ?.
Teatralia
Divadelní herečkou, Kinorevue 7, 1940/41, s. 366–367.
Prameny
AMP: fond Malý dekret, sign. 36–582; fond Státní konzervatoř hudby v Praze.
ABS: fond Taktické svazky, sign. T–1856 MV + dílčí informace v bývalém fondu Studijního ústavu Ministerstva vnitra (zejména Z–10–181/1–9) a dalších fondech.
Archiv ND: personální obálka P 763.
NA: fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941–1950, karton 556, sign. K 3824/11; bývalý fond Studijního ústavu Ministerstva vnitra.
Pražská konzervatoř – archiv.
SOA: fond Mimořádný lidový soud v Praze.
VHA: bývalý fond Studijního ústavu Ministerstva vnitra.
Literatura
O. Š. M. [Štorch-Marien]: Kursiva radostná, Rozpravy Aventina 6, 1930/31, s. 190 ● ref. Právo na hřích: -ll- [V. Müller], Národní listy 22. 11. 1932; Hg. [J. Träger], Právo lidu 22. 11. 1932 ● V. Štědrý, Večer 20. 5. 1937 [ref. Der erste Frühlingstag]; ČTK: Udělení národní ceny za umění filmové v roce 1940, Venkov 29. 9. 1940 ● ref. Romance: jk, České slovo 21. 11. 1940; nesign., Lidové noviny 21. 11. 1940; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 24. 11. 1940; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 26. 11. 1940; K. Engelmüller, Národní politika 27. 11. 1940; R. Š., Našinec 3. 12. 1940 ● ref. Josef Mánes: jtg [J. Träger], České slovo 2. 4. 1941; M. Rutte, Národní listy 3. 4. 1941; A. M. Brousil, Venkov 3. 4. 1941 ● al.: Chvilka s L. B., Národní politika 5. 12. 1941 ● ref. Domov: B [E. Bass], Lidové noviny 7. 12. 1941; A. J. U. [A. J. Urban], Národní politika 7. 12. 1941; V. Lipský, Venkov 7. 12. 1941; p. [A. M. Píša], Národní práce 8. 12. 1941; jk, České slovo 9. 12. 1941 ● ref. Lilofee: A. J. U. [A. J. Urban], Národní politika 1. 5. 1942; p. [A. M. Píša], Národní práce 1. 5. 1942; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 1. 5. 1942 ● dr.: Z disciplinární rady SČFP, Filmová práce 1, 1945, č. 4, s. 2 [vyloučení L. B. Svazem českých filmových pracovníků z činnosti ve filmovém oboru]; nesign.: L. B. opět v Praze, Rudé právo 23. 9. 1945 [vydání L. B. z Německa a vyšetřování]; (čt): L. B. na svobodě, Svobodné slovo 4. 1. 1947 [propuštění L. B. z vězení]; L. Kundera: Dvanáct večerů v západoněmeckých divadlech, Divadelní noviny 10, 1966/67, č. 7, s. 1; L. B.: Útěky¸ Toronto 1983 ● ref. Útěky: A. Horáčková, MF Dnes 16. 12. 2009; J. Machalická, Lidové noviny 13. 1. 2010 ● DČD IV; Vstaň a jdi dál, Československá televize 1990; L. B. : Života sladké hořkosti, Ostrava 1991 ● ref. Života sladké hořkosti: J. Lukeš, Scéna 16, 1991, č. 25, s. 3; V. Just, Divadelní revue 3, 1992, č. 1, s. 49–52 ● S. Beneš: Být hercem, Praha 1992, s. 58–66; O. Suchý (ed.): L. Hermanová ...a co jsem ještě neřekla, Praha 1993, s. 22, 129–130, 132–134; GENUS. L. B., FEBIO 1995; Sladké hořkosti L. B., Česká televize 1995; O. Vávra: Podivný život režiséra, Praha 1996, s. 13, 41, 65, 83–85, 87, 107, 109, 112, 114, 123, 126, 135, 198, 212, 321; J. Machalická: L. B.: filmová hvězda předválečného Berlína, Lidové noviny 7. 9. 1999 ● nekrology: pan, čtk, Lidové noviny 30. 10. 2000; M. Spáčilová, MF Dnes 30. 10. 2000; er, ČTK, Právo 30. 10. 2000 ● R. Kettermann – U. Schmid: Die süꞵe Bitterkeit meines Lebens, Koblenz 2001; J. Frais – P. Jiras: L. B. Obrazový životopis, Praha 2001; S. Motl: Prokletí L. B., Praha, 2002; V. Přibský: Krása je můj hřích, Praha 2002 [román, inspirovaný osudy L. B.]; S. Motl: Mraky nad Barrandovem, Praha 2006, passim; L. Kašpar: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence, Praha 2007, passim; J. Černý: Osudy českého divadlo po druhé světové válce, Praha 2007, s. 26, 62, 463, 464; S. Motl: L. B. & J. Goebbels, Praha 2009; O. Reese – D. D. Pařízek: Goebbels – B., Praha 2009 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B.]; I. Soukupová: Vosí hnízdo, Praha [cca 2010] [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; O. Suchý: Tři životy L. B. (pro a proti), Praha 2010; J. Hoffmannová – B. Hoffmann: L. B. a její zapletení do dějin, in J. Hasil – M. Hrdlička (eds.): Psáno do oblak, Praha 2011, s. 119–131; R. Žitný: Aféry a kauzy L. B., Praha 2011; V. Vogeler – H. Körber: (Ne)milostivé léto L. B., Praha 2012; E. Vondráčková: České herečky evropského formátu – L. B. a S. Langová, bakalářská práce, Praha 2012; K. Wanatowiczová: M. Havel. Český filmový magnát, Praha 2013, passim; Příběhy slavných. Ta, která odmítla Hollywood, Česká televize 2013; Panenství L. B., FAMU 2014 [krátký film, součást povídkového filmu Gottland]; M. Štráfeldová: Sestry B., Praha 2015 [divadelní hra, inscenovaná osudy L. B. a Z. Janů]; M. Kinská: Pankrác ´45, Praha 2015 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; T. Vůjtek: Spolu, 2015 [divadelní hra, inspirovaná osudy L. B. a A. Mandlové]; M. Graclík – O. Suchý: L. B. stále fascinuje, [Praha] 2016; K. Steigerwald – A. Březina – J. Ornest: Liduschka (B.), Plzeň 2016 [libreto muzikálu, inspirované osudy L. B.]; V. Vogeler: B. – Goebbels – Hitler. Jak to doopravdy bylo? Praha 2016; L. B., NOGUP agency, ARINA 2016; Zkáza krásou, Česká televize 2016; Případ L. B. Rozhovor herečky s J. Škvoreckým, 3 CD audio, Supraphon 2016; M. Černý, Divadelní noviny 29, 2020, č. 10, s. 11 [ref. Případ L. Baarová]; M. Kapičková: Balzamování hvězd. Hvězdný obraz L. B. a jeho vývoj v čase, diplomová práce, Brno 2019.
Biografický slovník českých zemí, ČBS, ČSBS, EDS, Encyclopedia Brittanica, Fikejz – Film I, Film II, Filmové profily 2, Kdo byl kdo, Komenský, Osobnosti, Populární slovník českých a slovenských herců, Teichman, Universum
Životní události
- 7. 9. 1914: narození, Praha (CZ)
- 27. 10. 2000: úmrtí, Salzburg (A)
Vazby
H
Vznik: 2020
Autor: Martin J. Švejda
