Odstrčilová, Liběna: Porovnání verzí

Křtěna Liběnka. Otec JUDr. Čeněk O. byl v době jejího narození kandidátem advokacie v Olomouci. V rodišti začala hrát ani ne patnáctiletá v Jednotě divadelních ochotníků besedních, kde se brzy dostala k velkým úlohám (Zeyerova Mahulena, Shakespearova Desdemona, Mína v Hilbertově ''Vině''). Úspěchy na ochotnické scéně ji utvrdily v rozhodnutí věnovat se divadlu profesionálně. Od 1908 pobývala v Praze a studovala herectví u M. Hübnerové. 1909 vystoupila opakovaně jako hospitantka ve třech rolích v brněnském ND. 1910 hostovala zkušebně na angažmá v pražském ND a účinkovala ve večeru Volného sdružení (10.12.). Do ND byla přijata 1911 a působila tu do předčasného penzionování 1933. Udržovala kontakty na Moravě, během angažmá v ND hostovala na moravských scénách, u cestujících společností (mj. u J. Tuttra) i ochotníků. Intenzivně se zabývala loutkovým divadlem; nejdříve hrála v malém rodinném divadélku, od 1916 veřejně (o prázdninách a vánočních svátcích v Prostějově a Tišnově, posléze v pražských školách). 1918 založila spolek Umělecká loutková scéna, stala se jeho předsedkyní a nastudovala několik inscenací. K členům spolku a blízkým spolupracovníkům '''O.''' patřil publicista a autor loutkových her Z. Schmoranz, za nějž se 1920 provdala. Po odchodu z ND vystupovala občas jako recitátorka, hostovala na loutkových scénách a věnovala se charitativní činnosti. Vytvořila jednu filmovou roli, ženu továrníka Klase, v kriminálním dramatu ''Čaroděj'' (1918, režie A. Fencl; film nedochován). Již v roli Markétky v Goethově ''Faustu'', v níž hostovala na angažmá, si kritika povšimla její schopnosti věrohodně prokreslit postavu a pracovat s detailem. Po vstupu do ND byla obsazována do rolí mladých, něžných dívek, v nichž uplatňovala svůj půvabný zjev a melodický hlas (tit. role Bahrovy ''Zuzanky'', Alena ve Vrchlického ''Noci na Karlštejně'', Hanička v Jiráskově ''Lucerně'', Apolenka v Tylově ''Pražském flamendru''). '''O.''' se vřadila mezi herce psychologicko-realistického směru, jak jej v ND utvářel svou režijní tvorbou J. Kvapil. Nejvýznamnější kreací této etapy byla Stáza v Šrámkově ''Létu''; s hřejivým porozuměním pro dívku - venkovského divocha na prahu dospělosti vyjádřila probouzející se ženství. V tragických hrdinkách (např. Desdemona, Shakespeare: ''Othello''; Eva, Preissová: ''Gazdina roba'') akcentovala spíše tesklivou jímavost. Postupně převládl v jejím projevu střízlivý tón, vyjevující uměřeně, až se strohou racionálností charakter a vnitřní svět postav (Vivie, Shaw: ''Živnost paní Warrenové''). Její antiromantické a střídmé herectví neobsáhlo prudké výbuchy citů a vášní, bylo mu cizí akcentování pudovosti a erotismu, příznačné pro režie poválečného šéfa činohry K. H. Hilara. Ve dvacátých letech se '''O. '''ocitala v ND mimo hlavní proud, určovaný Hilarovou tvorbou. Do svých inscenací si ji vybírali ostatní režiséři (K. Dostal, M. Nový, V. Novák) a její doménou se staly role v konverzačních hrách, v soudobé francouzské a angloamerické dramatice. V postavách věcných, nesentimentálních hrdinek se dobře uplatnil její civilní, nepatetický výraz a jemný charakterizační detail. Vyhraňovala se v interpretku žen citově strádajících, nešťastných a pronásledovaných osudem; např. soucitná, lásce se obětující Nelly (Sarment: ''Rybář stínů'') či Kristina skrývající pod nesentimentálním povrchem zjitřené nitro (Howard: ''Mateřství'' ''paní Phelpsové''). Zřídka byla obsazována do komických rolí, a ač postrádala pravý komediantský fond, i v této oblasti vytvořila zdařile některé figury (Žofinka, Vachek: ''Lišák Stavinoha''; Terezka, Stroupežnický: ''Naši furianti''; Jenovéfa, Vautel – Lorde - Chaine: ''Náš pan farář'').                    Loutkářské působení '''O.''' vyvrcholilo na sklonku desátých let uměleckou i organizační činností ve spolku Umělecká loutková scéna. Ke spolupráci získala výtvarníka ND K. Štapfera a několik kolegů herců (A. Čepelu, K. Kolára, V. Merhauta). Angažovala se v úsilí o postavení multifunkční budovy, zahrnující loutkové divadlo, loutkářské učiliště a muzeum; projekt počítající s lokalitou Židovského (Dětského) ostrova, kterou se nezdařilo získat, ztroskotal. V prvním pololetí 1919 nastudovala několik inscenací (''Doktor Faust''; Schmoranz: ''Začarovaný les''; Mašek:''Pohádkový zákon''). V době, kdy se většina loutkářů soustředila na výtvarnou složku, se zaměřila jako jedna z prvních na hereckou práci s loutkou. O svých zkušenostech nabytých v loutkářské praxi zasvěceně psala a přednášela. Po útlumu a zániku spolku hrávala ve školách, později hostovala v Loutkovém divadle Umělecké výchovy (mj. vypravěčka, Malík: ''Míček Flíček'', 1935)