Vojáček, Hynek: Porovnání verzí
nahoru...
m |
m |
||
| Řádka 24: | Řádka 24: | ||
</ee:perex><ee:content> | </ee:perex><ee:content> | ||
<div> | <div> | ||
| − | V Rusku vystupoval jako Ignatij Kašparovič '''V. '''Pocházel z učitelské rodiny s hudebními zájmy. | + | V Rusku vystupoval jako Ignatij Kašparovič '''V. '''Pocházel z učitelské rodiny s hudebními zájmy. Základní hudební vzdělání získal ve fundaci kláštera augustiniánů na Starém Brně (prof. M. Klácel, od 1838). Teorii se patrně učil u G. Riegera. Po ukončení gymnázia odešel do Vídně (1845) a přihlásil se na filozofická studia, pokoušel se existenčně zachytit a navázal kontakty se slovansky zaměřenými organizacemi. Získal zaměstnání v Sedmihradsku, jako domácí učitel v rodině hraběnky Bethlenové, a z náhodného podnětu se začal učit rusky. Po místních nepokojích, při nichž údajně ztratil rukopis své blíže neznámé nedokončené jevištní skladby ''Repusol'', se 1848 vrátil do Brna. Byl sbormistrem českých pořadů německého spolku Männergesangverein (1850–52) a složil jevištní výstup ''Starý pán a studenti'', satiru na porevoluční absolutismus. 1852 přijal místo vychovatele v soukromém ústavu P. Bílky ve Vídni. Prohloubil svůj zájem o Rusko, když se seznámil s generálem a skladatelem A. F. Lvovem, který mu doporučil hledat tam působiště. 1853–55 byl učitelem hudby v rodině důstojníka v Brestu Litevském a díky kontaktům ve vojenských kruzích získal 1855 nakrátko místo kapelníka preobraženského pluku v Petrohradě. Po dvou letech, kdy se živil soukromým vyučováním, byl 1857 přijat jako fagotista do carské petrohradské opery (kde spolupracoval s E. Nápravníkem) a stal se učitelem na carském divadelním učilišti. 1862–1912 vyučoval hudební teorii a orchestrální hru na konzervatoři. |
| − | + | ||
| − | Základní hudební vzdělání získal ve fundaci kláštera augustiniánů na Starém Brně (prof. M. Klácel, od 1838). Teorii se patrně učil u G. Riegera. Po ukončení gymnázia odešel do Vídně (1845) a přihlásil se na filozofická studia, pokoušel se existenčně zachytit a navázal kontakty se slovansky zaměřenými organizacemi. Získal zaměstnání v Sedmihradsku, jako domácí učitel v rodině hraběnky Bethlenové, a z náhodného podnětu se začal učit rusky. Po místních nepokojích, při nichž údajně ztratil rukopis své blíže neznámé nedokončené jevištní skladby ''Repusol'', se 1848 vrátil do Brna. Byl sbormistrem českých pořadů německého spolku Männergesangverein (1850–52) a složil jevištní výstup ''Starý pán a studenti'', satiru na porevoluční absolutismus. 1852 přijal místo vychovatele v soukromém ústavu P. Bílky ve Vídni. Prohloubil svůj zájem o Rusko, když se seznámil s generálem a skladatelem A. F. Lvovem, který mu doporučil hledat tam působiště. 1853–55 byl učitelem hudby v rodině důstojníka v Brestu Litevském a díky kontaktům ve vojenských kruzích získal 1855 nakrátko místo kapelníka preobraženského pluku v Petrohradě. Po dvou letech, kdy se živil soukromým vyučováním, byl 1857 přijat jako fagotista do carské petrohradské opery (kde spolupracoval s E. Nápravníkem) a stal se učitelem na carském divadelním učilišti. 1862–1912 vyučoval hudební teorii a orchestrální hru na konzervatoři. | + | |
Divadlo tvořilo menší část '''V. '''aktivity; hlavní význam '''V. '''práce spočívá ve sběratelské činnosti na území Valašska. Z Ruska vedl čilou korespondenci s L. Janáčkem, 1870 se Smetanou ve věci uvedení ''Prodané nevěsty ''v Petrohradě a s dalšími představiteli českého kulturního života v Brně a Olomouci. O prázdninách se pravidelně vracel domů (Bidlas, s. 139, uvádí, že při návštěvě v létě 1866 přivezl do Prahy opis partitury Glinkovy opery ''Žizň za carja'', kterou 29. 8. 1866 uvedl v PD Smetana). Dopisoval do řady českých časopisů (poprvé do ''Lumíra ''14. 5. 1857). Posílal příspěvky do ''Dalibora ''(od 1859)'', Hudebních listů, Pražských novin ''a ''Moravské orlice. ''Referoval o petrohradské opeře (např. ''Dalibor ''2, 1859; 3, 1860; 6, 1863) a zasílal i příspěvky spíše všeobecného než hudebního charakteru. Udržoval si slovanskou orientaci, ale postupně měl řadu kritických poznámek k ruské realitě, jež sděloval v dopisech Janáčkovi. | Divadlo tvořilo menší část '''V. '''aktivity; hlavní význam '''V. '''práce spočívá ve sběratelské činnosti na území Valašska. Z Ruska vedl čilou korespondenci s L. Janáčkem, 1870 se Smetanou ve věci uvedení ''Prodané nevěsty ''v Petrohradě a s dalšími představiteli českého kulturního života v Brně a Olomouci. O prázdninách se pravidelně vracel domů (Bidlas, s. 139, uvádí, že při návštěvě v létě 1866 přivezl do Prahy opis partitury Glinkovy opery ''Žizň za carja'', kterou 29. 8. 1866 uvedl v PD Smetana). Dopisoval do řady českých časopisů (poprvé do ''Lumíra ''14. 5. 1857). Posílal příspěvky do ''Dalibora ''(od 1859)'', Hudebních listů, Pražských novin ''a ''Moravské orlice. ''Referoval o petrohradské opeře (např. ''Dalibor ''2, 1859; 3, 1860; 6, 1863) a zasílal i příspěvky spíše všeobecného než hudebního charakteru. Udržoval si slovanskou orientaci, ale postupně měl řadu kritických poznámek k ruské realitě, jež sděloval v dopisech Janáčkovi. | ||
Aktuální verze z 13. 2. 2017, 18:24
V Rusku vystupoval jako Ignatij Kašparovič V. Pocházel z učitelské rodiny s hudebními zájmy. Základní hudební vzdělání získal ve fundaci kláštera augustiniánů na Starém Brně (prof. M. Klácel, od 1838). Teorii se patrně učil u G. Riegera. Po ukončení gymnázia odešel do Vídně (1845) a přihlásil se na filozofická studia, pokoušel se existenčně zachytit a navázal kontakty se slovansky zaměřenými organizacemi. Získal zaměstnání v Sedmihradsku, jako domácí učitel v rodině hraběnky Bethlenové, a z náhodného podnětu se začal učit rusky. Po místních nepokojích, při nichž údajně ztratil rukopis své blíže neznámé nedokončené jevištní skladby Repusol, se 1848 vrátil do Brna. Byl sbormistrem českých pořadů německého spolku Männergesangverein (1850–52) a složil jevištní výstup Starý pán a studenti, satiru na porevoluční absolutismus. 1852 přijal místo vychovatele v soukromém ústavu P. Bílky ve Vídni. Prohloubil svůj zájem o Rusko, když se seznámil s generálem a skladatelem A. F. Lvovem, který mu doporučil hledat tam působiště. 1853–55 byl učitelem hudby v rodině důstojníka v Brestu Litevském a díky kontaktům ve vojenských kruzích získal 1855 nakrátko místo kapelníka preobraženského pluku v Petrohradě. Po dvou letech, kdy se živil soukromým vyučováním, byl 1857 přijat jako fagotista do carské petrohradské opery (kde spolupracoval s E. Nápravníkem) a stal se učitelem na carském divadelním učilišti. 1862–1912 vyučoval hudební teorii a orchestrální hru na konzervatoři.
Divadlo tvořilo menší část V. aktivity; hlavní význam V. práce spočívá ve sběratelské činnosti na území Valašska. Z Ruska vedl čilou korespondenci s L. Janáčkem, 1870 se Smetanou ve věci uvedení Prodané nevěsty v Petrohradě a s dalšími představiteli českého kulturního života v Brně a Olomouci. O prázdninách se pravidelně vracel domů (Bidlas, s. 139, uvádí, že při návštěvě v létě 1866 přivezl do Prahy opis partitury Glinkovy opery Žizň za carja, kterou 29. 8. 1866 uvedl v PD Smetana). Dopisoval do řady českých časopisů (poprvé do Lumíra 14. 5. 1857). Posílal příspěvky do Dalibora (od 1859), Hudebních listů, Pražských novin a Moravské orlice. Referoval o petrohradské opeře (např. Dalibor 2, 1859; 3, 1860; 6, 1863) a zasílal i příspěvky spíše všeobecného než hudebního charakteru. Udržoval si slovanskou orientaci, ale postupně měl řadu kritických poznámek k ruské realitě, jež sděloval v dopisech Janáčkovi.
Jeho Slavnostní ouvertura otevřela 18. 11. 1862 provoz v Prozatímním divadle před činoherním představením (Hálek: Král Vukašín). Jeho opera Plennica [Zajatá] na námět středověké švédské invaze do Ruska byla v PD provedena po několika odkladech. Neobsahuje sbory a užívá k charakterizačním účelům národních písní. Premiéra byla chápána spíše jako vlastenecké gesto vůči prvotině českého autora než jako umělecký čin.
Dílo
Soupis uvádí ČHS.
Práce pro divadlo
Plennica [Zajatá], opera, 1 jedn. (2 obr.), ruské libreto E. Ratský, komp. 1867, v překladu J. Koláře česky 13. 3. 1869 PD, not. materiál a text v archivu ND; Přerušená serenáda, aktovka pro 2 tenory, baryton a bas, t: Vaněk, autograf partitury ve Stát. okresním archivu Zlín, zámek Klečůvka, pozůstalost skladatele, nezprac.; Starý pán a studenti, výjev pro 3 hlasy a klavír nebo kytaru, t: Kopp, komp. asi 1850, partitura vyd. Brno s. a.
Prameny a literatura
Slawische Blätter [Wien] 1, 1865, s. 535–540; Dalibor 8, 1869, s. 71 [Zajatá], 139; Dalibor 18, 1896, s. 8–9 [k 70. nar.]; Naše listy [Národní listy] 16. 3. 1869 [Zajatá]; J. Kabelík: Literární pozůstalost M. Klácela, Časopis Matice moravské, Brno 1907, s. 393; Bartoš: PD opera; Vl. Gregor: Paměti H. V., Hudební rozhledy 7, 1954, s. 937; J. Schánilec: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961, zvl. s. 96, 98, 104–109, 176; M. Bidlas: H. V. jako dopisovatel českých novin z Ruska, Příspěvky k dějinám česko–ruských kulturních styků, 1, Praha 1965, s. 117–144 [výklad o pramenech, zápisky 1889–1900, 1914, koresp., anon. stati v tisku, rkp., lit.]; L. Fiedlerová: H. V., život a dílo, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1968; J. Trojan: H. V. Vzpomínky hudebníka předbřeznového Brna, Vlastivědný věstník moravský 38, 1986, s. 23–32; Diversae notae aneb Paměti Hynka Vojáčka (I), k vyd. připravil Z. Fišer, Zlínsko od minulosti k současnosti 1994, s. 85–163, 1997, s. 93–171; Dějiny hudby na Moravě. • Obsah opery: Hornové [Zajatá]. • ČHS; Grove 1980 [lit.].
Životní události
- 4. 12. 1825: narození, Zlín
- 9. 2. 1916: úmrtí, Carskoje selo (Petrohrad), Rusko
Další jména
Vojáček Ignatij Kašparovič
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 606–607
Autor: Jan Trojan
