Neefe, Hermann Josef: Porovnání verzí

Aktuální verze z 9. 2. 2017, 18:25

Syn Christiana Gottloba N. (1748–1798), skla­datele, divadelního kapelníka a Beethovenova učitele. Po otcově smrti hrál od jedenácti let na housle v orchestru v Dessau. Vyučil se mědi­rytcem. 1804 odešel do Vídně k sestře Felice, provd. Roesnerové, která byla členkou dvorní opery, a asi do 1808 navštěvoval Akademii vý­tvarných umění a praktikoval u dvorního malí­ře dekorací J. Janitze. Pracoval většinou pro ví­ce divadel současně. Od 1809 byl angažován v Theater in der Leopoldstadt, kde se velmi ce­nily jeho dekorace k parodiím, reálné vídeňské architektury a ideální přírodní scenérie. 1812 vytvořil oponu pro nové divadlo v Badenu u Vídně. Od 1815 spolupracoval s vídeňským dětským baletem F. Horschelta. 1817 získal de­setiletou smlouvu v Theater an der Wien, sou­běžně však pracoval pro dvorní divadlo v Berlí­ně (1821), Theater in der Josefstadt a dvorní operu ve Vídni (1822) a navrhl dvacet dekorací pro obnovované dvorní divadlo v Mnichově (1824/25). 1827 se stal malířem dvorního diva­dla v Braunschweigu a během dovolené v létě 1830 tvořil i pro městskou scénu v Hamburku. 1832 se vrátil do Vídně a spolu s dalšími vý­tvarníky vybavil 74 dekoracemi Theater in der Josefstadt, které si pronajal ředitel J. A. Stöger; N. přispěl oponou a dalšími návrhy, z nichž se zachovaly skici k Meyerbeerově opeře Robert der Teufel (sloupová síň) a Héroldově opeře Zampa (jedna z variant motivu „Zampův pád do soptící Etny“). 1835–38 byl vedoucím vý­pravy v městském německém divadle v Pešti, do 1841 pokračoval v téže funkci v tamním uherském Národním divadle (Rossini: Wilhelm Tell, Mozart: Don Giovanni, Bellini: Norma aj.). 1842 přijal navíc zakázku od nově postave­ného divadla v Šoproni [Ödenburg] a současně hostoval v Praze. 1846 navrhoval dekorace pro městské divadlo v Temešváru, 1847 ve Štýr­ském Hradci a v Prešpurku [Bratislava]. Nepra­videlné vyplácení gáží a honorářů, jež bylo důsledkem finančních krizí jednotlivých divadel, překonával prodejem svých olejomaleb. Po ná­vratu do Vídně 1847 vypravil ještě na dvorní scéně Meyerbeerovy opery a v lednu 1849 se tam bez úspěchu ucházel o uvolněné místo šéfa výpravy. Postupující choroba mu zabránila dále pracovat; zemřel v chudobě.

Ve spolupráci s ředitelem Stögerem se N. podstatným způsobem podílel i na výpravách v českých zemích. Pro pražské StD, které Stöger poprvé řídil 1834–46, pracoval N. spolu s dalšími vídeňskými kolegy, zvl. Stögerovým kmenovým výtvarníkem T. Mössnerem a hos­tujícím de Pianem. Vedle neidentifikovatelných jednotlivostí navrhl 1835 např. „indiánský les“ do Raimundovy hry s Drechslerovou hudbou Der Diamant des Geisterkönigs, samostatně vytvořil dekorace pro Kreutzerovu operu Das Nachtlager von Granada a 1834 spolupracoval na Paciniho opeře Pompeji’s Untergang ve StD; 1836 se s Mössnerem a de Pianem podílel na výpravě mnohokrát reprízované Raimundovy hry s Kreutzerovou hudbou Der Verschwender. Tematické rozdělení práce mezi ním a de Pia­nem naznačuje komentář na ceduli k českému představení Raupachova Roberta  ďábla ve Stögerově Novém divadle v Růžové ulici 4. 10. 1842: „Dekorace krajin, les a zahrada jsou od N., dekorace gotických sálů od de Piana“. Ve svém životopise N. uvádí, že pro Nové divadlo v Růžové ulici (1842–44) namaloval dvanáct dekorací, k nimž patřilo i nové vybavení české­ho představení Mozartova Dona Juana 15. 11. 1842. Jeho práce byly použity také v českých činohrách (např. Cuno–Štěpánek: Loupežníci na Chlumu, Holbein–Pečírka: Pantofel a kord, Klicpera: Rohovín  Čtverrohý). Spolu s dalšími malíři StD (Deny, de Pian, Mössner) vytvořil tzv. Wandeldekoration, pohyblivý prospekt pro Toldovu a Titlovu hru se zpěvy Der Zau­berschleier, oder Maler, Fee und Wirthin, jež 1842 plnila po několik měsíců Nové divadlo (v Tylově úpravě byla hrána 1843 jako  Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská). Dekorace spočívala v sérii obrazů namalovaných na pásu plátna, které při ručním přetáčení přes celé je­viště vyvolávaly dojem kontinuální změny pro­středí podle potřeb děje. Technické triky k dé­monickým scénám, které N. navrhoval (létací stroje, oheň, voda, pyrotechnické efekty, po­hyblivé figury) realizoval jevištní mistr G. We­ber. Scénické efekty však pokládali pražští kri­tikové Ant. Müller a B. Gutt za vnějškové podbízení se laikům, které ubírá místo „vážné­mu dramatickému umění“.

N. podíl na scénické výpravě v pražských divadlech je málo dokumentován a lze vést pouze analogie na základě zachovaných návr­hů odjinud. Jeho práce, vytvořené ve světlých barvách, vynikaly zejména světelnými efekty a dokonalou perspektivou; ve své korespon­denci píše N. o „perspektivních alotriích“, ji­miž např. v Temešváru opticky zvětšoval jeviš­tě. Na svých cestách s oblibou maloval krajiny a jeho dekorace vznikaly i zvětšením těchto obrazů. Navrhoval zahrady s arkádami, výstav­né hrobky v zeleni, skalnaté hory s vodopády, pyramidy v přírodě s exotickými prvky. Jeho návrhy dekorací kombinují rozmáchlé roman­tické, drobné biedermeierovské, reálné i fan­tastické prvky. 

Prameny a literatura

Kataloge der Jahres­ausstellungen in der Akademie der bildenden Kün­ste bei St. Anna, N. zastoupen 1826, 1832, 1834, 1835, 1844, 1845; Almanach für Theaterfreunde der Schauspielkunst [Berlin] 1837, s. 381 [Pešť]; Teuber III, s. 197, 201, 302; C. Bodenstein: Hundert Jahre Kunstgeschichte Wiens, Wien 1888 [katalog obrazů]; Katalog der Theater-Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 22 [vystavené návrhy]; Fach-Katalog der Abtheilung für deutsches Drama und Theater, Wien 1892, s. 356; Die Roesnerkinder. Ein Stück Kunst- und Kulturgeschichte aus der Alt-Wiener Zeit, vyd. W. Pauker, Wien–Leipzig 1915, zde kap. Neefes Lenbenserinnerungen; P. Tausig: Josef Kornhäusel. Ein vergessener österreichischer Architekt, Wien 1916, s. 14, 22; Vondráček II; E. Pirchan: 300 Jahre Wiener Operntheater, Wien 1953; A. Bauer: Das Theater in der Josefstadt zu Wien, Wien–München 1957; B. R. Schimscha: Das Josefstadttheater als Opernbühne, dis. univ. Vídeň 1965, s. 67–70; D ČD II; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972; M. Pechtol: Thalia in Temeswar, Buka­rest 1972, s. 118; F. Hadamowsky: Wien. Theater­-Geschichte. Von Anfängen bis zu dem Ersten Welt­krieg, Wien 1988, s. 395; Christian G. Neefe. Ein sächsischer Komponist wird Beethovens Lehrer, katalog ke stejnojm. výstavě, Schlossbergmuseum Chemnitz 1997, s. 51, 52 [přetištěná skica chybně datována]; Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, [1995], II, s. 1189; B. Srba: Obraz kon­krétních skutečnostních prostředí v jevištních výpra­vách pražského Stavovského divadla a jeho filiálních scén v první polovině 19. století, Estetika 38, 2002, č. 2–4, s. 97–125.  •  Wurzbach [lit.]; ÖBL [lit., schybnými údaji]; Magyar színházmüvészeti; Piper, sv. Register. 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 356–357
Autor: Jitka Ludvová