Chmelenský, Josef Krasoslav: Porovnání verzí

Krasoslav je přijaté jméno vlastenecké. Pochá­zel z učitelské a hudební rodiny. Základní i hu­dební vzdělání získal v Bavorově a další od 1812 v Krumlově, 1813–18 studoval na piaris­tickém gymnáziu v Českých Budějovicích (jeho spolužáky byli mj. Čelakovský a Kama­rýt). 1818–25 absolvoval tzv. filozofické roční­ky a práva na univerzitě v Praze (JUDr. 1828) a během studií se sblížil s F. Škroupem. 1829–30 působil jako praktikant u kriminálního soudu v Praze, 1830 se oženil a poté vstoupil do stát­ní služby jako fiskální úředník. Po získání soudcovské kvalifikace 1832 se stal hlavním sekretářem dvorského manského soudu. 1835 byl jmenován místosudím dvorských lén české­ho království, od 1837 působil služebně na Mo­ravě. Napsal práce z historie práva. 1838 se vrátil do Prahy, kde zemřel předčasně na tuber­kulózu. Jeho vnukem byl divadelní ředitel La­dislav Ch. (1860 Praha–1932 Praha).

Byl plodným autorem sentimentálně podbar­vených milostných a vlasteneckých básní, které zhudebňovali soudobí skladatelé (první sbírku Básně vydal v Hradci Králové 1823). Řada pís­ní s jeho textem zlidověla (Nad Berounkou pod Tetínem, Chodníček lásky, spolu s F. Škroupem Dobrou noc aj.). Překládal cizí poezii (Mickie­wicz, Kochanowski, Schiller aj.) a zasloužil se o rozvoj českého společenského zpěvu, který chápal jako prostředek k rozvoji národního ži­vota. Spolu s F. Škroupem založil první české hudební periodikum Věnec ze zpěvů vlasten­ských uvitý a obětovaný dívkám vlastenským (vycházel 1835–39, redigoval jej jen do 1836), který přetiskoval texty původních českých pís­ní s nápěvy a klavírním doprovodem od soudo­bých autorů (J. E. Doležálek, J. T. Held, A. Je­len, F. M. Kníže, J. T. Krov, J. P. Martinovský, J. J. Ryba, F. Škroup, V. J. Tomášek, J. A. Vitá­sek, J. Vorel) a jednotlivá čísla oper s přelože­ným českým textem. Byl jedním z autorů alma­nachu Kytka, Dar Uměny zpěvu na rok 1836, […] 1837, […] 1838 (třetí roč. vydal společně s Čelakovským), který obsahuje české písňové texty vhodné ke zhudebnění.

Napsal libreto k první původní české zpěvo­hře Dráteník. Látku mu nabídl 1825 F. Škroup, který text zhudebnil a při premiéře vystoupil v hlavní roli. Jednoduchý děj, založený na kon­venční záměně postav, zasadil Ch. do českého maloměsta, vylíčeného reálně a se sympatiemi. Postava slovenského dráteníka mu umožnila vložit do textu slovenské písně s vlasteneckým obsahem (jazykovou revizi provedl G. Fejérpataky-Bělopotocký) a uplatnit dobově expono­vanou ideu česko-slovenské vzájemnosti, která spolu s českým textem přispěla k vnímání zpě­vohry jako reprezentačního činu národně­obrozeneckých snah. Dráteníku se dostalo na­dšeného přijetí i kritiky, byl reprízován ve 20. a 30. letech ve StD a zvl. na ochotnických scé­nách, těsně před otevřením PD se hrál ve StD již se symbolickým záměrem, a přesto se nestal impulzem pro další rozvoj původní české ope­ry nebo zpěvohry.

Historické vlastenecké náměty zpracoval Ch. literárně (mj. Vlastislav a Neklan, ČČM 1829) a čerpal z nich při tvorbě dalších dvou českých oper, napsaných s F. Škroupem, Old­řich a Božena a Libušin sňatek, jež však nemě­ly větší ohlas; hudbu k Oldřichovi a Boženě si Škroup nechal později podložit novým textem F. V. Ernsta, který zpět do češtiny přeložil J. K. Tyl. Příčina neúspěchu spočívala zřejmě i v ma­lé dramatičnosti a v sentimentální lyričnosti Ch. libret a patrně i v jeho poněkud přezíravém vztahu k žánru operního libreta.

Jako literární, divadelní a hudební kritik sle­doval Ch. systematicky českou divadelní scé­nu. Psal zvl. do Časopisu českého muzea (1828–34) aeské včely (1834–36) jako refe­rent pro divadlo. V kritikách analyzoval mj. správnost jevištní mluvy (uvažoval i o vazbě mezi rytmem řeči a hudby), požadoval větší uměleckou náročnost a původnost dramaturgie i hereckých výkonů a zabýval se vztahem diva­dla a publika. Své představy o kritice soustředil včlánku Slovo o kritice (ČČM 1837).

Pro české divadlo přeložil několik libret, z nichž některá vyšla samostatně, ukázky pak ve Věnci a v České včele od 1834 pod titulem Česká Erato. Své názory na text určený pro zpěv vysvětlil v úvodu k vydání libreta Oldřich a Božena. Předmluva a přípis (1828). Výslovně se zde hlásí k časomíře jako jedinému vhodné­mu principu. Tuto zásadu respektoval i při pře­kladech libret (podle P. Eisnera má český text libreta Kouzelné flétny 520 slabik odporujících přízvučnému principu), jeho lidové postavy (např. Dráteník ve slovenštině) mluví však ně­kdy přízvučně. Při překladech dbal na zpěvnost slov, jíž dosahoval otevřenými slabikami, voka­lizoval předložky i v neobvyklých případech („ve nocích“), využíval pasivních větných konstrukcí („mnou buď voláno“), aby vyhověl spe­cifickému charakteru operní hudby. Na rozdíl od lidových, jadrných, mnohdy až drastických překladů J. N. Štěpánka stvořil Ch. (podle Eis­nera) „operní tradici české dikce poetické“. Bez ohledu na všechny problémy se jeho pře­klady hrály ještě v PD (Josef a bratří jeho 1880, Kouzelná flétna 1874, Němá z Portici 1877).