Vigna, Arturo: Porovnání verzí

Působil jako první kapelník italské opery v Monte Carlu 1895–1903. Do 1907 vedl pak italskou stagionu v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v jeho souboru vystupoval od 1904 též E. Caruso. Už během angažmá v Monte Carlu a zejm. později hostoval sám nebo se skupinou pěvců na dalších amerických jeviš­tích, ve Vídni, v Praze, Budapešti, Stockholmu a v Paříži (1916). Příležitostně vyučoval (1910 byl jeho žákem v Miláně dirigent V. Talich). Je­ho skupinu tvořili zpěváci, kteří prošli italským školením; vedl nich V. v jednotlivých městech obsazoval do malých rolí vždy místní síly. Je charakterizován jako „malý muž, nabitý hudeb­ní elektřinou“ (Rosenheim), jehož interpretace, chápaná ve střední Evropě jako autenticky ital­ská, se silně odlišovala od středoevropských zvyklostí: respektovala dominantní úlohu pěv­ce v opeře a jeho snahu prezentovat krásný hlas např. vydržováním vysokých tónů v pěveckých partech; vyznačovala se rychlými tempy v hyb­ných pasážích (ital. „brio“), značnými tempovými a dynamickými kontrasty a výrazným tvarováním melodie prostřednictvím rubat.

V Praze dirigoval V. poprvé na pozvání ře­ditele německého divadla A. Neumanna na Slavnostních májových hrách 5.–18. 5. 1901 (Maifestspiele), jež byly věnovány památce G. Verdiho (Ernani, Il Trovatore, Rigoletto, La Traviata, Un ballo in maschera, Aida, Requiem). Spolu s ním hostovalo 10 italských a francouz­ských pěvců, výprava a kostýmy se pořizovaly ze zdrojů domácí scény. Publikum obou ná­rodností reagovalo na překvapivou interpretaci „jižními výbuchy nadšení“ (Rosenheim) a celé pasáže jednotlivých oper byly opakovány. Dal­ší stagionu uspořádal V. v pražském němec­kém divadle v následujícím roce (12 sólistů, 30. 5.–4. 6. 1902) a zejm. 1904, kdy Neumann pozval (poprvé do zaalpské země) E. Carusa (4. a 10. 5. Verdi: Rigoletto, 7. a 12. 5. Donizet­ti: L’Elisir d’amore). S italskými pěvci vystou­pil V. v pražském německém divadle ještě 1909 (Rossini, Donizetti, Leoncavallo), 1910 (Rossi­ni, Verdi, Donizetti) a 1911 (Verdi, Thomas, Mozart). 29. 5. 1911 uvedl v rámci poslední stagiony Mozartovu operu Don Giovanni ve stylu velké opery, což narazilo na odpor publika i kritiky. V posledních letech již zájem o stagio­ny poněkud slábl a V. se setkával s větší opozi­cí, zaměřenou nikoli na interpretaci, nýbrž spí­še na hudební podstatu číslové opery 19. stol. a na koloraturní zpěv, který byl vnímán jako nepřirozený.