Vigna, Arturo
nahoru...
Působil jako první kapelník italské opery v Monte Carlu 1895–1903. Do 1907 vedl pak italskou stagionu v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v jeho souboru vystupoval od 1904 též E. Caruso. Už během angažmá v Monte Carlu a zejm. později hostoval sám nebo se skupinou pěvců na dalších amerických jevištích, ve Vídni, v Praze, Budapešti, Stockholmu a v Paříži (1916). Příležitostně vyučoval (1910 byl jeho žákem v Miláně dirigent V. Talich). Jeho skupinu tvořili zpěváci, kteří prošli italským školením; vedl nich V. v jednotlivých městech obsazoval do malých rolí vždy místní síly. Je charakterizován jako „malý muž, nabitý hudební elektřinou“ (Rosenheim), jehož interpretace, chápaná ve střední Evropě jako autenticky italská, se silně odlišovala od středoevropských zvyklostí: respektovala dominantní úlohu pěvce v opeře a jeho snahu prezentovat krásný hlas např. vydržováním vysokých tónů v pěveckých partech; vyznačovala se rychlými tempy v hybných pasážích (ital. „brio“), značnými tempovými a dynamickými kontrasty a výrazným tvarováním melodie prostřednictvím rubat.
V Praze dirigoval V. poprvé na pozvání ředitele německého divadla A. Neumanna na Slavnostních májových hrách 5.–18. 5. 1901 (Maifestspiele), jež byly věnovány památce G. Verdiho (Ernani, Il Trovatore, Rigoletto, La Traviata, Un ballo in maschera, Aida, Requiem). Spolu s ním hostovalo 10 italských a francouzských pěvců, výprava a kostýmy se pořizovaly ze zdrojů domácí scény. Publikum obou národností reagovalo na překvapivou interpretaci „jižními výbuchy nadšení“ (Rosenheim) a celé pasáže jednotlivých oper byly opakovány. Další stagionu uspořádal V. v pražském německém divadle v následujícím roce (12 sólistů, 30. 5.–4. 6. 1902) a zejm. 1904, kdy Neumann pozval (poprvé do zaalpské země) E. Carusa (4. a 10. 5. Verdi: Rigoletto, 7. a 12. 5. Donizetti: L’Elisir d’amore). S italskými pěvci vystoupil V. v pražském německém divadle ještě 1909 (Rossini, Donizetti, Leoncavallo), 1910 (Rossini, Verdi, Donizetti) a 1911 (Verdi, Thomas, Mozart). 29. 5. 1911 uvedl v rámci poslední stagiony Mozartovu operu Don Giovanni ve stylu velké opery, což narazilo na odpor publika i kritiky. V posledních letech již zájem o stagiony poněkud slábl a V. se setkával s větší opozicí, zaměřenou nikoli na interpretaci, nýbrž spíše na hudební podstatu číslové opery 19. stol. a na koloraturní zpěv, který byl vnímán jako nepřirozený.
V. aktivita byla součástí nepřetržité prezentace italské opery 19. stol. v italštině (vedle národních jazyků), kterou ve střední Evropě až asi do roku 1930 realizovala stagionová divadla. V Praze se uplatnil v německém divadle s celým svým souborem, zatímco ND přijímalo k hostování v italských operách pouze jednotlivce.
Prameny a literatura
Pražský něm. deník Bohemia z příslušných časových období (1901–04 R. Batka, 1909–11 Felix Adler); Dalibor 33, 1900/1901, s. 159–160, 169–170, 176–177; Divadelní listy 5, 1904, s. 243 [s Carusem]; Rosenheim, s. 138, 139, 151, 155, 157, 108 [vše Vigna], 102, 153, 154, 155, 157 [Caruso]; W. Haas: Lebens-Sinnbilder. Prager Theater vor dem Kriege, Die Kritik, August 1933, s. 1–2, 15 [stagiona 1901]; K. Nedbal: Půlstoletí s českou operou, 1959, s. 63, 77, 383 [zmínky]; V. Pospíšil: Václav Talich, 1961, s. 11; Němeček: Kovařovic; J. Ludvová: Caruso v Praze 1904, Hudební rozhledy 45, 1992, s. 183–185; J. Ludvová: „Odumírající větev na živém stromě umění?“ (Italská operní představení na pražské něm. scéně 1807–1885), Divadelní revue 10, 1999, č. 1, s. 47–58. • Enciclopedia; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.
Životní události
- 28. 1. 1863: narození, Turín, Itálie
- 5. 1. 1927: úmrtí, Milán, Itálie
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 599–601
Autor: Jitka Ludvová
