Liegert, Franz: Porovnání verzí

Verze z 23. 1. 2017, 09:51

V českém tisku psán František. Ve 14 letech odešel do Prahy učit se v hedvábnickém obcho­du a poté vedl velký textilní závod ve Vídni. Po 1840 se vrátil do Prahy a začal podnikat ve svém oboru v domě Na Příkopě čp. 388. Již ve Vídni se zajímal o divadlo. Disponoval finanč­ními prostředky postačujícími na to, aby se 1857 přihlásil do soutěže na místo ředitele StD, které ale získal F. Thomé. Od 1862 řídil Thomé německé StD i osamostatněné české PD a do­stal se do vážných finančních těžkostí. V kon­sorciu jeho věřitelů byl L. zastoupen nejvyšší částkou. Zemský výbor rozhodl v listopadu 1863 zcela oddělit vedení StD a PD a vypsal konkurz na dvě ředitelská místa. Ředitelem StD od Velikonoc 1864 se stal R. Wirsing, PD získala skupina kolem L., kterou dále tvořili P. Švanda ze Semčic st. a kapelník J. N. Maýr. Míra L. způsobilosti vést samostatnou scénu byla sice v tisku zpochybňována, L. však pře­nechal své obchodní aktivity manželce a zcela se věnoval divadlu. Se svými spolupracovníky uzavřel dohodu, podle které Švanda i Maýr upustili od ředitelských ambicí a Maýr převzal vedení opery PD, zatímco L. si ponechal ředi­telské pravomoci. 20. 3. 1864 se ujal funkce (zahájil Shakespearovou činohrou Julius Cae­sar a 29. 3. 1864 Halévyho operou Židovka).

Česká scéna pod L. vedením byla poprvé zce­la samostatná. Ředitel dokoupil část hudební knihovny od divadla v Pešti, zvl. notový mate­riál k operám, který zůstal ve StD. Ustavil též samostatný balet se sólistkou a 13 sboristkami. Samostatný provoz české scény byl finančně mnohem náročnější, než se předpokládalo. Aby doplnil příjmy z PD, měl L. původně v úmyslu postavit českou arénu v prostoru nad Koňskou branou [Václavským náměstím], nakonec si však v létě 1864 pronajal Novoměstské divadlo. Protože tuto scénu na léto 1865 získal R. Wir­sing, pronajal si L. od 14. 5. 1865 do 15. 9. 1865 sál na Žofínském ostrově a upravil jej (400 se­dadel, 22 lóží, 2 galerie, 450 míst k stání). V červnu 1865 navrhl spolu s Wirsingem české intendanci projekt částečného propojení obou scén při zachování samostatnosti ředitelů, dis­kutovaný již od roku 1863: L. měl provozovat v PD pouze českou činohru a Wirsing měl v PD hrát dvakrát týdně česky operu s orchestrem, ba­letem a dalším vybavením StD a s českými só­listy. Česká intendance projekt po krátkém vá­hání odmítla, protože brzdil samostatný vývoj české opery. L. již nebyl schopen do provozu PD investovat a 31. 8. 1865 z vedení odstoupil, aniž dokončil letní sezonu na Žofíně. Žil v Pra­ze jako soukromník. 1868 se stal tichým společ­níkem P. Švandy st. ze Semčic, který stavěl na Královských Vinohradech Arénu ve Pštrosce, svůj podíl však záhy prodal. Od 1873 do února 1875 byl ředitelem dvorního divadla v saském Altenburgu, pro finanční potíže je však opustil. Přestěhoval se do Mostu, kde zemřel.

Po příchodu do PD zavedl L. každodenní provoz, čímž stouply nároky na repertoár. Spolupráce s Maýrem se sice neobešla bez konfliktů, ale L. dokázal spolu se svými dvěma spolupracovníky rozšířit soubor (27 herců, 16 hereček, 14 zpěváků, 6 zpěvaček), investo­val do vybavení, pořídil řadu nových dekorací a zkvalitnil a doplnil orchestr. Těžiště programu PD položil do opery, též proto, že české obe­censtvo nestačilo PD zpočátku obsadit a L. po­čítal i s německým publikem. S touto perspek­tivou formoval operní dramaturgii, opírající se o série pohostinských her zpěváků (např. J. Brennerová, sestry Marchisiovy, F. Steger ad.) a tanečníků (vídeňské dvorní divadlo, jed­nonohý tanečník Donato). Důraz na hosty zužoval okruh použitelného repertoáru (např. Brennerová vystoupila 36krát v několika ope­rách Verdiho, Meyerbeera, Belliniho, Donizet­tiho, Rossiniho a Kreutzera). Kvalitní síly (E. z Ehrenbergů, J. L. Lukes, H. Zawiszanka, Č. Vecko) byly značně zaměstnány a stěžovaly si na přetížení. Do Novoměstského divadla po­zval L. v červnu 1864 francouzský baletní sou­bor, který v sedmnácti reprízách uvedl výprav­nou féerii Život ve snách, napodobovanou pozdějšími českými výpravnými inscenacemi pro široké publikum. Praha v ní poprvé spatřila kankán v podání tanečnice s pseudonymem Ri­golboche [= M. Badel]).

Během svého krátkého ředitelského působe­ní pomohl L. českému divadlu překonat mate­riálně obtížné začátky samostatnosti. Po jeho odchodu muselo být založeno divadelní druž­stvo, které převzalo finanční odpovědnost. Tisk mu vytýkal, že nepodpořil vznik a provozování nové české tvorby, kterou nepokládal za přitaž­livou pro jiné než české publikum. Též proto se dostával do sporu s kapelníkem Maýrem a také s B. Smetanou, v té době kritikem Národních listů. Smetana oceňoval L. snahu ukázat české­mu publiku vyspělé umělecké výkony hostů, neschvaloval však jeho přetěžování pěvců a omezenou dramaturgii.

Prameny a literatura

Národní listy 12. 8. a 20. 10. 1863, září 1864 [spor s Maýrem], červen a červenec 1865 [spojení čes. a něm. divadla], 1. 4. 1874, 7. 2. 1875; Slavoj 3, 1863, s. 114; 4, 1864, s. 39, 81; Politik 4. a 5. 9. 1864; J. L. T[urnovský], Divadelní listy 2, 1881, s. 79–80 [nekrolog], 167–168; Teuber III, s. 483, 567, 581, 582, 583, 584, 643, 677, 679, 680, 681, 682, 687; A. Čech: Z mých divadelních pamětí [1903], s. 37–52; Bartoš: PD či­nohra; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany 1858–1865, 1948, s. 229–31, 393–395, 461; Javorin, s. 110, 113; DČD III. • NDp.

František

Vznik: 2006
Autor: Jitka Ludvová