Liegert, Franz
V českém tisku psán František. Ve 14 letech odešel do Prahy učit se v hedvábnickém obchodu a poté vedl velký textilní závod ve Vídni. Po 1840 se vrátil do Prahy a začal podnikat ve svém oboru v domě Na Příkopě čp. 388. Již ve Vídni se zajímal o divadlo. Disponoval finančními prostředky postačujícími na to, aby se 1857 přihlásil do soutěže na místo ředitele StD, které ale získal F. Thomé. Od 1862 řídil Thomé německé StD i osamostatněné české PD a dostal se do vážných finančních těžkostí. V konsorciu jeho věřitelů byl L. zastoupen nejvyšší částkou. Zemský výbor rozhodl v listopadu 1863 zcela oddělit vedení StD a PD a vypsal konkurz na dvě ředitelská místa. Ředitelem StD od Velikonoc 1864 se stal R. Wirsing, PD získala skupina kolem L., kterou dále tvořili P. Švanda ze Semčic st. a kapelník J. N. Maýr. Míra L. způsobilosti vést samostatnou scénu byla sice v tisku zpochybňována, L. však přenechal své obchodní aktivity manželce a zcela se věnoval divadlu. Se svými spolupracovníky uzavřel dohodu, podle které Švanda i Maýr upustili od ředitelských ambicí a Maýr převzal vedení opery PD, zatímco L. si ponechal ředitelské pravomoci. 20. 3. 1864 se ujal funkce (zahájil Shakespearovou činohrou Julius Caesar a 29. 3. 1864 Halévyho operou Židovka).
Česká scéna pod L. vedením byla poprvé zcela samostatná. Ředitel dokoupil část hudební knihovny od divadla v Pešti, zvl. notový materiál k operám, který zůstal ve StD. Ustavil též samostatný balet se sólistkou a 13 sboristkami. Samostatný provoz české scény byl finančně mnohem náročnější, než se předpokládalo. Aby doplnil příjmy z PD, měl L. původně v úmyslu postavit českou arénu v prostoru nad Koňskou branou [Václavským náměstím], nakonec si však v létě 1864 pronajal Novoměstské divadlo. Protože tuto scénu na léto 1865 získal R. Wirsing, pronajal si L. od 14. 5. 1865 do 15. 9. 1865 sál na Žofínském ostrově a upravil jej (400 sedadel, 22 lóží, 2 galerie, 450 míst k stání). V červnu 1865 navrhl spolu s Wirsingem české intendanci projekt částečného propojení obou scén při zachování samostatnosti ředitelů, diskutovaný již od roku 1863: L. měl provozovat v PD pouze českou činohru a Wirsing měl v PD hrát dvakrát týdně česky operu s orchestrem, baletem a dalším vybavením StD a s českými sólisty. Česká intendance projekt po krátkém váhání odmítla, protože brzdil samostatný vývoj české opery. L. již nebyl schopen do provozu PD investovat a 31. 8. 1865 z vedení odstoupil, aniž dokončil letní sezonu na Žofíně. Žil v Praze jako soukromník. 1868 se stal tichým společníkem P. Švandy st. ze Semčic, který stavěl na Královských Vinohradech Arénu ve Pštrosce, svůj podíl však záhy prodal. Od 1873 do února 1875 byl ředitelem dvorního divadla v saském Altenburgu, pro finanční potíže je však opustil. Přestěhoval se do Mostu, kde zemřel.
Po příchodu do PD zavedl L. každodenní provoz, čímž stouply nároky na repertoár. Spolupráce s Maýrem se sice neobešla bez konfliktů, ale L. dokázal spolu se svými dvěma spolupracovníky rozšířit soubor (27 herců, 16 hereček, 14 zpěváků, 6 zpěvaček), investoval do vybavení, pořídil řadu nových dekorací a zkvalitnil a doplnil orchestr. Těžiště programu PD položil do opery, též proto, že české obecenstvo nestačilo PD zpočátku obsadit a L. počítal i s německým publikem. S touto perspektivou formoval operní dramaturgii, opírající se o série pohostinských her zpěváků (např. J. Brennerová, sestry Marchisiovy, F. Steger ad.) a tanečníků (vídeňské dvorní divadlo, jednonohý tanečník Donato). Důraz na hosty zužoval okruh použitelného repertoáru (např. Brennerová vystoupila 36krát v několika operách Verdiho, Meyerbeera, Belliniho, Donizettiho, Rossiniho a Kreutzera). Kvalitní síly (E. z Ehrenbergů, J. L. Lukes, H. Zawiszanka, Č. Vecko) byly značně zaměstnány a stěžovaly si na přetížení. Do Novoměstského divadla pozval L. v červnu 1864 francouzský baletní soubor, který v sedmnácti reprízách uvedl výpravnou féerii Život ve snách, napodobovanou pozdějšími českými výpravnými inscenacemi pro široké publikum. Praha v ní poprvé spatřila kankán v podání tanečnice s pseudonymem Rigolboche [= M. Badel]).
Během svého krátkého ředitelského působení pomohl L. českému divadlu překonat materiálně obtížné začátky samostatnosti. Po jeho odchodu muselo být založeno divadelní družstvo, které převzalo finanční odpovědnost. Tisk mu vytýkal, že nepodpořil vznik a provozování nové české tvorby, kterou nepokládal za přitažlivou pro jiné než české publikum. Též proto se dostával do sporu s kapelníkem Maýrem a také s B. Smetanou, v té době kritikem Národních listů. Smetana oceňoval L. snahu ukázat českému publiku vyspělé umělecké výkony hostů, neschvaloval však jeho přetěžování pěvců a omezenou dramaturgii.
Prameny a literatura
Národní listy 12. 8. a 20. 10. 1863, září 1864 [spor s Maýrem], červen a červenec 1865 [spojení čes. a něm. divadla], 1. 4. 1874, 7. 2. 1875; Slavoj 3, 1863, s. 114; 4, 1864, s. 39, 81; Politik 4. a 5. 9. 1864; J. L. T[urnovský], Divadelní listy 2, 1881, s. 79–80 [nekrolog], 167–168; Teuber III, s. 483, 567, 581, 582, 583, 584, 643, 677, 679, 680, 681, 682, 687; A. Čech: Z mých divadelních pamětí [1903], s. 37–52; Bartoš: PD činohra; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany 1858–1865, 1948, s. 229–31, 393–395, 461; Javorin, s. 110, 113; DČD III. • NDp.
Životní události
- křtěn 5. 6. 1803: narození, Libín (též Libyň) u Žlutic
- 1. 3. 1881: úmrtí, Most (Brüx)
Další jména
František
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 309–310
Autor: Jitka Ludvová