Odstrčilová, Liběna: Porovnání verzí
nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
m |
m |
||
| Řádka 27: | Řádka 27: | ||
Křtěna Liběnka. Otec, JUDr. Čeněk O., byl v době jejího narození kandidátem advokacie v Olomouci. V rodišti začala hrát ani ne patnáctiletá v Jednotě divadelních ochotníků besedních, kde se brzy dostala k velkým úlohám (Zeyerova Mahulena, Shakespearova Desdemona, Mína v Hilbertově ''Vině''). Úspěchy na ochotnické scéně ji utvrdily v rozhodnutí věnovat se divadlu profesionálně. Od 1908 pobývala v Praze a studovala herectví u M. Hübnerové. 1909 vystoupila opakovaně jako hospitantka ve třech rolích v brněnském Národním divadle. 1910 hostovala zkušebně na angažmá v pražském Národním divadle, u divadelních společností na venkově a účinkovala ve večeru Volného sdružení (10. 12.), které bylo krátkodechým podnikem mladých adeptů herectví. Do Národního divadla byla přijata 1911 a působila tu do předčasného penzionování 1933. Udržovala kontakty na Moravě, během angažmá v Národním divadle hostovala na moravských scénách, u cestujících společností (mj. u J. Tuttra) i ochotníků. Intenzivně se zabývala loutkovým divadlem; nejdříve hrála na malém rodinném divadélku, od 1916 veřejně (o prázdninách a vánočních svátcích v Prostějově a Tišnově, posléze v pražských školách). Pod patronací J. Veselého založila 1918 spolek Umělecká loutková scéna, stala se jeho předsedkyní a nastudovala několik inscenací. K členům spolku a blízkým spolupracovníkům '''O.''' patřil publicista a autor loutkových her Zdeněk Schmoranz, za nějž se 1920 provdala. Po odchodu z Národního divadla vystupovala občas jako recitátorka, hostovala na loutkových scénách a věnovala se charitativní činnosti. Vytvořila jednu filmovou roli, ženu továrníka Klase, v kriminálním dramatu ''Čaroděj'' (1918, režie A. Fencl; film nedochován). | Křtěna Liběnka. Otec, JUDr. Čeněk O., byl v době jejího narození kandidátem advokacie v Olomouci. V rodišti začala hrát ani ne patnáctiletá v Jednotě divadelních ochotníků besedních, kde se brzy dostala k velkým úlohám (Zeyerova Mahulena, Shakespearova Desdemona, Mína v Hilbertově ''Vině''). Úspěchy na ochotnické scéně ji utvrdily v rozhodnutí věnovat se divadlu profesionálně. Od 1908 pobývala v Praze a studovala herectví u M. Hübnerové. 1909 vystoupila opakovaně jako hospitantka ve třech rolích v brněnském Národním divadle. 1910 hostovala zkušebně na angažmá v pražském Národním divadle, u divadelních společností na venkově a účinkovala ve večeru Volného sdružení (10. 12.), které bylo krátkodechým podnikem mladých adeptů herectví. Do Národního divadla byla přijata 1911 a působila tu do předčasného penzionování 1933. Udržovala kontakty na Moravě, během angažmá v Národním divadle hostovala na moravských scénách, u cestujících společností (mj. u J. Tuttra) i ochotníků. Intenzivně se zabývala loutkovým divadlem; nejdříve hrála na malém rodinném divadélku, od 1916 veřejně (o prázdninách a vánočních svátcích v Prostějově a Tišnově, posléze v pražských školách). Pod patronací J. Veselého založila 1918 spolek Umělecká loutková scéna, stala se jeho předsedkyní a nastudovala několik inscenací. K členům spolku a blízkým spolupracovníkům '''O.''' patřil publicista a autor loutkových her Zdeněk Schmoranz, za nějž se 1920 provdala. Po odchodu z Národního divadla vystupovala občas jako recitátorka, hostovala na loutkových scénách a věnovala se charitativní činnosti. Vytvořila jednu filmovou roli, ženu továrníka Klase, v kriminálním dramatu ''Čaroděj'' (1918, režie A. Fencl; film nedochován). | ||
| − | Již v roli Markétky v Goethově ''Faustu'', v níž hostovala na angažmá, si kritika povšimla její schopnosti věrohodně prokreslit postavu a pracovat s detailem. Po vstupu do Národního divadla byla obsazována do rolí mladých, něžných dívek, v nichž uplatňovala půvabný zjev a melodický hlas (titulní role Bahrovy ''Zuzanky'', Alena ve Vrchlického ''Noci na Karlštejně'', Hanička v Jiráskově ''Lucerně'', Apolenka v Tylově ''Pražském flamendru''). '''O.''' se vřadila mezi herce psychologicko-realistického směru, jak jej v Národním divadle utvářel svou režijní prací J. Kvapil. Nejvýznamnější kreací této etapy byla Stáza v Šrámkově ''Létu''; s hřejivým porozuměním pro dívku – venkovského divocha na prahu dospělosti vyjádřila probouzející se ženství. V tragických hrdinkách (např. Desdemona, Shakespeare: ''Othello''; Eva, Preissová: ''Gazdina roba'') akcentovala spíše tesklivou jímavost. V jejím projevu postupně převládl střízlivý tón, vyjevující uměřeně, až se strohou racionálností charakter a vnitřní svět postav (Vivie, Shaw: ''Živnost paní Warrenové''). Její antiromantické a střídmé herectví neobsáhlo prudké výbuchy citů a vášní, bylo mu cizí akcentování pudovosti a erotismu, příznačné pro poválečné režie šéfa činohry K. H. Hilara. Ve dvacátých letech se '''O. '''ocitala v Národním divadle mimo hlavní proud, určovaný Hilarovou tvorbou. [[File:Odstrcilovaslepy.jpg|left|x300px|Milína (J. K. Tyl: Slepý mládenec, Národní divadlo, 1918), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 316]] | + | Již v roli Markétky v Goethově ''Faustu'', v níž hostovala na angažmá, si kritika povšimla její schopnosti věrohodně prokreslit postavu a pracovat s detailem. Po vstupu do Národního divadla byla obsazována do rolí mladých, něžných dívek, v nichž uplatňovala půvabný zjev a melodický hlas (titulní role Bahrovy ''Zuzanky'', Alena ve Vrchlického ''Noci na Karlštejně'', Hanička v Jiráskově ''Lucerně'', Apolenka v Tylově ''Pražském flamendru''). '''O.''' se vřadila mezi herce psychologicko-realistického směru, jak jej v Národním divadle utvářel svou režijní prací J. Kvapil. Nejvýznamnější kreací této etapy byla Stáza v Šrámkově ''Létu''; s hřejivým porozuměním pro dívku – venkovského divocha na prahu dospělosti vyjádřila probouzející se ženství. V tragických hrdinkách (např. Desdemona, Shakespeare: ''Othello''; Eva, Preissová: ''Gazdina roba'') akcentovala spíše tesklivou jímavost. V jejím projevu postupně převládl střízlivý tón, vyjevující uměřeně, až se strohou racionálností charakter a vnitřní svět postav (Vivie, Shaw: ''Živnost paní Warrenové''). Její antiromantické a střídmé herectví neobsáhlo prudké výbuchy citů a vášní, bylo mu cizí akcentování pudovosti a erotismu, příznačné pro poválečné režie šéfa činohry K. H. Hilara. Ve dvacátých letech se '''O. '''ocitala v Národním divadle mimo hlavní proud, určovaný Hilarovou tvorbou. Do svých inscenací si ji vybírali ostatní režiséři (K. Dostal, M. Nový, V. Novák) a její doménou se staly role v konverzačních hrách, v soudobé francouzské a angloamerické dramatice. [[File:Odstrcilovaslepy.jpg|left|x300px|Milína (J. K. Tyl: Slepý mládenec, Národní divadlo, 1918), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6p-4/2011, sign. 4 F 316]]V postavách věcných, nesentimentálních hrdinek se dobře uplatnil její civilní, nepatetický výraz a jemný charakterizační detail. Vyhraňovala se v interpretku žen citově strádajících, nešťastných a pronásledovaných osudem; např. soucitná, lásce se obětující Nelly (Sarment: ''Rybář stínů'') či Kristina skrývající pod nesentimentálním povrchem zjitřené nitro (Howard: ''Mateřství'' ''paní Phelpsové''). Zřídka byla obsazována do komických rolí, a ač postrádala pravý komediantský fond, i v této oblasti vytvořila zdařile některé figury (Žofinka, Vachek: ''Lišák Stavinoha''; Terezka, Stroupežnický: ''Naši furianti''; Jenovéfa, Vautel–Lorde–Chaine: ''Náš pan farář''). |
Loutkářské působení '''O.''' vyvrcholilo na sklonku desátých let uměleckou i organizační činností ve spolku Umělecká loutková scéna. Ke spolupráci získala výtvarníka Národního divadla K. Štapfera a několik kolegů herců (A. Čepelu, K. Kolára, V. Merhauta aj.). Angažovala se v úsilí o postavení multifunkční budovy, zahrnující loutkové divadlo, loutkářské učiliště a muzeum; projekt, počítající s lokalitou Židovského (Dětského) ostrova, ztroskotal, když se ji nepodařilo získat. V době, kdy se většina loutkářů soustředila na výtvarnou složku, se '''O.''' zaměřila jako jedna z prvních na hereckou práci s loutkou (''Doktor Faust''; Schmoranz: ''Začarovaný les''; Mašek: ''Pohádkový zákon''). O svých zkušenostech nabytých v loutkářské praxi zasvěceně psala a přednášela. Po útlumu a zániku spolku hrávala ve školách, později hostovala v Loutkovém divadle Umělecké výchovy (mj. vypravěčka, Malík: ''Míček Flíček'', 1935). | Loutkářské působení '''O.''' vyvrcholilo na sklonku desátých let uměleckou i organizační činností ve spolku Umělecká loutková scéna. Ke spolupráci získala výtvarníka Národního divadla K. Štapfera a několik kolegů herců (A. Čepelu, K. Kolára, V. Merhauta aj.). Angažovala se v úsilí o postavení multifunkční budovy, zahrnující loutkové divadlo, loutkářské učiliště a muzeum; projekt, počítající s lokalitou Židovského (Dětského) ostrova, ztroskotal, když se ji nepodařilo získat. V době, kdy se většina loutkářů soustředila na výtvarnou složku, se '''O.''' zaměřila jako jedna z prvních na hereckou práci s loutkou (''Doktor Faust''; Schmoranz: ''Začarovaný les''; Mašek: ''Pohádkový zákon''). O svých zkušenostech nabytých v loutkářské praxi zasvěceně psala a přednášela. Po útlumu a zániku spolku hrávala ve školách, později hostovala v Loutkovém divadle Umělecké výchovy (mj. vypravěčka, Malík: ''Míček Flíček'', 1935). | ||
Verze z 22. 6. 2016, 14:01
Liběna Odstrčilová
* 22. 2. 1890 Olomouc (CZ)
† 19. 9. 1962 Praha (CZ)
herečka
Hlavním působištěm herečky půvabného zjevu, melodického hlasu a střídmého hereckého projevu bylo pražské Národní divadlo (1911–33). Smyslem pro psychologické prokreslení postav se uplatnila zejména v Kvapilově éře (vrcholem byly role Stázy ve Šrámkově Létu či Desdemony v Othellovi). Ve 20. letech stála stranou Hilarova expresionismu a ztvárňovala role v konverzačních veselohrách. Celoživotně se zajímala též o loutkové divadlo.
Nyní jsou zobrazeny pouze částečné informace. Úplné heslo bude viditelné až po přihlášení.
