Vigano, Antonio
nahoru...
Příslušník rozvětvené italské taneční rodiny. Byl bratrem významného tanečníka Onorata (1739–1811), jejich sestra Elisabetta byla spolu s V. angažována jako sólistka ve Vídni u J.-G.Noverra (1770/71). Oba Onoratovi synové Salvatore (1769–1821) a Giulio hostovali s manželkami v době své největší slávy v Praze (Salvatore v listopadu 1795 při cestě do Drážďan a v říjnu 1796, kdy s dalšími hosty G. Scalesim a paní Zannini tančili balet La Figlia mal custodita [Špatně střežená dívka] a divertissementy Die Wilden a I Berjer; Giulio hostoval v Praze 1800). V. se nejpozději 1770 oženil s Josephou Marií, roz. Meyerovou (*1756), která na jevišti debutovala 1776, provázela jej ve většině angažmá, zpočátku také tančila, ale později se uplatňovala spíše v činohře. Mad. Spania, roz. Vigano, první sólová tanečnice společnosti → K. F. Guolfingera von Steinsberg (v Nosticově divadle se představila poprvé 5. 3. 1797), mohla být jejich dcerou. Jako tanečník byl V. angažován ve Vídni (smlouva 12. 2. 1770 ⇒ Zechmeister 1971), 1771 se stal sólistou (např. Don Diego, v baletní pantomimě Eher ein Tod als die Sklaverey [Lepší smrt než otroctví], ch: F. Caselli, 1771). V únoru 1774 odešel s Noverrem do Milána, ale manželka zřejmě zůstala ve Vídni (21. 7. 1774 zde V. zemřelo dítě). 1776–78 sólově tančil ve Varšavě (např. Hrabě z Ponthieu, Noverre: Adelheid von Ponthieu, ch: D. Kurtz) se společností, která tu jako první začala uvádět tragické dějové balety noverrovského typu. 1778–82 působil i s manželkou v Brně, kde se stal baletním mistrem společnosti → R. Waitzhofera a autorem řady choreografií (např. Orlando Baladino, oder Angelika und Medor, 25. 7. 1778; Biren und Olimpie, oder die Braut in Gefahr [Biren a Olimpie aneb Nevěsta v nebezpečí], 8. 8. 1779; Die drey gleichen Brüder von Damasco [Tři stejní bratři z Damašku], 1781; tance do Gluckovy opery Orpheus und Euridice, provedené tehdy v Brně vůbec poprvé v německém překladu, 12. 12. 1779). Sezonu 1782/83 strávil opět ve Vídni, kde je zaznamenáno úmrtí dvou dětí. 1783–85 byl baletním mistrem v Linci ve společnosti vedené D. Borchersem (podnikatel hrabě Philipp Rosenberg), jejímž členem byl i tanečník Rösler a čtyři příslušníci rodiny Aichingerovy. 1786 se vrátil k Waitzhoferovi, jenž působil ve Štýrském Hradci. Studoval pro každou novou činoherní premiéru balet, který měl vazbu na její děj, popř. závěrečný skupinový tanec, např. po Paisiellově singspielu Die eingebildeten Philosophen [Domnělí filozofové] následoval Philosophenballett. Speciálně zhotovované dekorace a cizokrajné kroje přidávaly těmto výstupům na přitažlivosti. Uváděl také pastýřské balety s girlandami a pastýřskými holemi, turecké, španělské, námořnické a kozácké tance i vlastní komické balety (např. Die zigeunerischen Gesetze [Cikánské zákony] pro 18 osob), ale i velké heroické balety, nejčastěji podle Noverra, nově studoval kouzelné pantomimy s mnoha proměnami, transparentními dekoracemi a stroji. V. další stopa se objevuje v Praze, kde jakýsi „Herr Pigano“ 1790 přešel ze souboru Vlastenského divadla (Divadlo u Hybernů) do společnosti → K. Wahra v Nosticově divadle (Hr. Wigano), kde byl prvním tanečníkem vážného oboru. Na jaře 1790 však Wahr společnost rozpustil a V. se znovu vrátil do Vídně (syn Johann Nepomuk se narodil 24. 10. 1793). Ve druhé polovině devadesátých let 18. stol. působil v Benátkách spolu s bratrem Onoratem.
Prameny a literatura
Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. A-23466: scénář Plutôt La Mort Que L’Esclavage – Eher ein Tod als die Sklaverey, Wien 1771. • Almanach des Theaters (Wien) 1774; GTK 1781, s. CXXXXII; 1782, s. 251n.; 1785, s. 216n.; 1786, s. 179; 1791, s. 246n.; 1792, s. 300, 302; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 4, 1781, s. 616–620 (Vom Brünner Theater); AEJ 1795, sv. 12, s. 211n.; 1796, sv. 11, s. 188–190; ADT 1, April 1797, s. 37 (Mad. Spania); Teuber II 1885, s. 208 (Pigano), 327n. (Salvatore), 340 (Mad. Spania); 351 (Giulio); T. Wiel: I Teatri Musicali Veneziani del Settecento, Venezia 1897, reprint Leipzig 1979, s. 459n., 501, 510; R. Haas: Die Wiener Ballet-Pantomime im 18. Jahrhundert und Glucks Don Juan, Studien zur Musikwissenschaft (Wien) 10, 1923, s. 29n.; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 143; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 12n., 17, 82n.; M. Krüger: J. G. Noverre und sein Einfluss auf die Balletgestaltung, Emsdetten 1963, s. 134; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 291; G. Winkler: Das Wiener Ballet von Noverre bis Fanny Elsler, dis., Wien 1967, s. 71; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 327–331, 338; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 120, 164–185; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Wrocław–Warszawa–Kraków–Gdańsk 1975, s. 152n.; International Encyclopedia of Dance, New York 1998 (Salvatore). • ES (Salvatore), Junk (rodina), Raab (chybné údaje), Verti, Wurmová
Životní události
- 1752: narození, Milán (Itálie)
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 629–631
Autor: Božena Brodská
