Tomášek, Václav Jan

Václav Jan Tomášek

* 17. 4. 1774 Skuteč

† 3. 4. 1850 Praha

skladatel

Psán také Wenzel Johann Tomaschek. Pocházel z rodiny obchodníka plátnem. Základy hu­debního vzdělání získal u regenschoriho P. J. Wolfa v Chrudimi a poté v Jihlavě v klášteře minoritů jako vokalista (1778–90). 1790 začal v Praze studovat gymnázium, od 1797 práva. Přikládal značný význam všeobecnému vzdě­lání a zabýval se filozofií, matematikou, esteti­kou, historií, teoreticky i medicínou. Vyhledá­val setkání s vynikajícími osobnostmi (1808 se seznámil s Haydnem, 1814 s Beethovenem, 1822 s Goethem). Jako samouk se intenzivně věnoval hudbě: studoval teorii, zdokonaloval se ve hře na klavír, komponoval a vystupoval v sa­lonech. Díky těmto kontaktům se stal učitelem hudby ve šlechtických i měšťanských kruzích. 1806 se rozhodl pro kariéru hudebníka, když mu jeho žák hrabě G. F. Buquoy nabídl zabez­pečení ve svých službách. Buquoy neomezoval jeho soukromé pedagogické aktivity ani po 1824, kdy se T. oženil s Wilhelminou Eberto­vou, sestrou dramatika a fürstenberského tajem­níka C. E. Eberta, a odstěhoval se do vlastního domu v Praze na Malé Straně. Tam se věnoval vyučování a stal se rovnocennou konkurencí pražské konzervatoři a později varhanické škole. Vychoval řadu vynikajících hudebníků, kteří pů­sobili po celé Evropě (pianisté A. Dreyschock, J. Schulhoff, I. Tedesco, S. Goldschmidt, W. Ku­hé, skladatelé J. V. H. Voříšek, J. F. Kittl, J. Des­sauer, J. R. Rozkošný, kritik a estetik E. Hanslick ad.). Jeho dům byl centrem, kde se pořádaly koncerty a společenská setkání umě­leckých a vlasteneckých kruhů (V. Hanka, F. Palacký, L. E. Měchura, A. Müller, V. A. Svo­boda, J. Dessauer ad.). T. získal čestné členství v zahraničních hudebních spolcích a v praž­ském domě přijímal návštěvy hudebníků z řady evropských zemí.

Po smrti své ženy 1836 se ze společenského života stáhl. Redaktor Ost und West R. Glaser ho inspiroval k literární činnosti. V Ost und West publikoval T. 1839–48 zprávy ze svých cest po Čechách, Rakousku a Německu a na popud P. A. Klara začal 1844 pracovat na auto­biografii (vycházela 1845–50 v ročence Libus­sa). Popsal svůj život do roku 1823, zvl. svá setkání s významnými osobnostmi, estetické názory a hudební události, včetně soudů o či­noherních představeních, baletech a operách ve vídeňských divadlech, které viděl při delší ná­vštěvě v říjnu 1814.

T. dílo (více než 150 skladeb) zahrnuje písně na německé i české texty, sbory, hudbu duchov­ní, klavírní, komorní a orchestrální. Vychází z principů pozdního klasicismu s romantický­mi prvky, které T. do české hudby přinesl jako první. Hudebnědramatický žánr je zastoupen jednou dokončenou operou, torzem opery, sérií zhudebněných dramatických scén a několika operními záměry. Jak T. uvádí v autobiografii, utvrdil si svou představu ideálního jevištního díla již 1806 při pobytu ve Vídni, kde navštívil mj. představení Gluckovy opery Iphigenie in Tauris. Ocenil pěvecké výkony a výpravu, zvl. však jednoduchost a výstižnost deklamace slo­va a výraznost melodií, o nichž soudil, že za­chycují „pravdu“ děje. K tomuto ideálu mířil 1808 svou operou Seraphine, napsanou na lib­reto pozdějšího profesora estetiky na pražské univerzitě J. H. Dambecka, s nímž o estetic­kých problémech dramatické tvorby diskuto­val. Volil libreto s přiměřenými kontrasty (děje se ve Španělsku a v Africe, hudba má orientál­ní scény apod.) a snažil se o hudební charakte­ristiku jednajících osob a situací. Zadal operu StD po rozpuštění italského souboru (1807), kdy se obsazení divadla zásadně měnilo a pro operu staršího typu chyběly síly. T. byl pře­svědčen, že zdržení studia jeho díla je intrikou ředitele konzervatoře F. D. Webera. Seraphine nakonec 1811 ve StD sám nastudoval. Operu slyšel C. M. von Weber, který přijel za ředitelem StD Liebichem dohodnout podmínky svého ná­stupu na kapelnické místo, vyjádřil se o ní s uznáním, při svém pražském angažmá 1813–16 ji však ke skladatelovu zklamání neuvedl, ač se s ním společensky stýkal. Po čtyřech reprízách StD operu stáhlo z repertoáru, podle T. kvůli simulované indispozici zpěváka G[rünbauma] v roli Alonza. Provedení Seraphiny podnítilo T. k práci na opeře Alvaro, kterou však odložil těsně před dokončením; byl rozhořčen pražským úspěchem Rossiniho opery Tancred (1815), kte­rou považoval za úpadkové dílo, nerespektující pravidla klasické krásy a kladoucí virtuozitu a vnější efekt výpravy nad hudební hodnotu. Své názory na operu formuloval 1829 ve dru­hém svazku Palackého časopisu Monatschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen. Svůj estetický ideál vyjadřoval T. i zhudeb­něním scén z klasických dramat. Doba jejich vzniku není známa. Všechny scény jsou zkom­ponovány pro velký orchestr a historický pro­vozovací materiál z pozůstalosti svědčí o tom, že mohly být provedeny. Scénicky zazněly v českém překladu J. Vymětala na večeru k T. výročí 30. 4. 1925 ve StD (dir. O. Ostrčil, vý­prava J. Gottlieb). Operní tvorba má v T. díle hodnotu spíše historickou.

Dílo

Soupisy skladeb: Verzeichniss meiner Werke, op. 1–78, autograf kolem 1822/23, Wien-National­bibliothek, vyd. M. Tarantová: V. J. T. ve staropraž­ských hudebních salónech, Hudební věda 13, 1976, s. 59–74. – Chronologisches Verzeichniss aller bis­her von Wenzel Johann Tomaschek verfassten […] Tonwerken, op. 1–114, autograf v ČMH. – Z. Ně­mec: Vlastní životopis V. J. T., 1941.

Práce pro divadlo

Opery: Seraphine, heroicko-kom. opera, 2 jedn., t: Dambeck podle Bertatiho L’amore per l’amore, komp. 1808, 15. 12. 1811 StD, rkp. not. materiálu a rkp. libreta v ČMH, tisk libreta 1811 (exemplář s obsazením premiéry v Knihovně NM, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín), tis­kem dvakrát vyd. předehra pro 4 ruce (Christoph a Kuhé, Enders, s. a.), Romance a Cavatina pro hlas a kl. nebo kytaru (sb. Euphonia, č. 3 a 8), pochody (sb. Euphonia č. 3, 5); Alvaro oder Die Sucht nach überirdischen Dingen, romant. opera, 2 jedn., t: C. A. Herbst, komp. 1815, nedok., autograf partitury v ČMH; Der Einspruch, zamýšlená zpěvohra na Michaelisův text, 1796, komp. pouze fragment, ztrace­no; Alfons, nedok., ukázky provedeny na koncertě Cecilské jednoty 26. 4. 1861; Sakuntala, nedat. skici k opeře; Božena, česká kněžna, uvádí K. Emingrová in Hudební dílo V. J. T. (1925), zamýšlená, ale nezkomponovaná opera podle Hanky; Das gerettete Heiligsthum des Hindus, libreto soudního úředníka J. Konrada zachované v T. pozůstalosti a určené snad ke zhudebnění. • Zhudebněné dramatické scény: Hektors Abschied, op. 89, t: Schiller, jako Loučení Hektorovo prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Er­ster Auftritt des III. Aufzuges aus Schillers Maria Stuart, op. 99, t: Schiller, jako Marie Stuartovna prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Neunter Auftritt des III. Aufzuges aus Schillers Piccolomini, op. 100, t: Schiller, jako Piccolomini prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Gretchen aus Goethes Faust, op. 102, t: Goethe, jako Markétka u přeslice prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Scene mit Requiem aus Goethes Faust, op. 103, t: Goethe, jako Markétka v kostele prov. 30. 4. 1925 StD, přel. Vymětal; Die Braut von Messina, op. 104, t: Schiller, prov. nezjištěno.

Prameny a literatura

Notová pozůstalost a část listinných pramenů v ČMH. • Prager Oberpost­amtszeitung 18. 12. 1811 [Seraphine]; V. T.: Selbstbiographie, Libussa [Prag] 1845–1850, česky vyd. Z. Němec jako Vlastní životopis V. J. T., 1941; K. V. Hansgirg: Reminiszenzen an W. T., Libussa 14, 1855, s. 204–220, česky vyd. Z. Němec jako Vzpo­mínky na V. T., in: Vlastní životopis V. J. T., 1941; Hanslick: Aus meinem Leben; V. Hůlka: Památce T., Dalibor 22, duben–září 1900; K. Zástěra: V. J.T., 1925; M. Tarantová: V. J. T., 1925; Hudební dílo V. J. T. Na paměť 75. výročí úmrtí skladatelova uspo­řádala Státní konservatoř hudby v Praze, 1925 [zde: K. Emingerová: Dramatická díla, s. 36–40]; Vondrá­ček I; A. Hofman: Die Prager Zeitschrift Ost und West. Ein Beitrag zur Geschichte der deutsch-slawi­schen Verständigung im Vormärz, Berlin 1957; M. Postler: V. J. T.: Bibliografie, 1960; E. Holubová: V. J. T. Oper „Seraphine“ als Quelle und Werk, Sbor­ník prací fil fak. brněnské univerzity, H 8, 1974, s. 51–58; T. Volek–S. Jareš: Portréty V. J. T., Hudební věda 12, 1975, s. 277–281, obr. příl; M. Tarantová: V. J. T. ve staropražských hudebních salónech, Hudební věda 13, 1976, s. 59–74; Pala: Ostrčil; P. Vít: Estetic­ké myšlení v hudbě. České země 1760–1860, Rozpra­vy Akademie věd, společ. vědy, 1987; Tyrrell: Czech Opera; J. Berkovec: Nově o vlastním životopise V. J. T., Opus musicum 24, 1992, s. 109–201. • Dla­bač; Schilling; Rieger; Mendel; MGG 1966; ČHS; Grove 1980, 2001; Lexikon zur deutschen Musik.

Životní události

• 17. 4. 1774: narození, Skuteč
  
• 3. 4. 1850: úmrtí, Praha
  

Další jména

Tomaschek Wenzel Johann

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 575–577
Autor: Markéta Kabelková