Schulzová, Anežka

Anežka Schulzová

* 24. 3. 1868 Praha

† 4. 11. 1905 Praha

libretistka, překladatelka, kritička

Dcera spisovatele a redaktora časopisu Zlatá Praha Ferdinanda Sch., neteř bratří E. a J. Gré­grových. Studovala němčinu, francouzštinu a dánštinu. Od mládí se intenzivně věnovala li­teratuře (také jako posluchačka univerzitních přednášek J. Vrchlického) a sledovala divadelní dění na českých i zahraničních scénách. V hud­bě se vzdělala u Z. Fibicha, u kterého se školila patrně od 1886 ve hře na klavír a od jara 1892 i v hudební teorii a v základech kompozice. Hudební znalosti uplatnila při vydání čtyřruč­ních klavírních výtahů jeho děl. S Fibichem spolupracovala i na instrumentaci a klavírním výtahu opery Šárka. V polovině 90. let se po­kusila o dramatickou tvorbu (Nesmrtelní).

Těžiště její činnosti bylo na poli literárním. Soustavně sledovala především soudobou fran­couzskou literaturu a z ní zejména tvorbu A. France a E. Zoly, autorů, které kritizoval je­jí konzervativní otec. Překlady jejich povídek a esejů publikovala ve Zlaté Praze a v Květech. Znalost dánštiny jí umožnila v Květech refero­vat o studiích literárního historika G. Brandese o G. Flaubertovi, E. Zolovi a o bratrech Gon­courtových. Z dánštiny přeložila a vydala Brandesova díla Romantická škola ve Francii a portrét filozofa S. Kierkegaarda. Literární přátelství s Brandesem posílilo její zájem o severskou literaturu. Strindbergovi, Bjørnsonovi a zejména Ibsenovi věnovala zvýšenou pozornost i ve svých recenzích činoherních inscena­cí ND, které od 1890 otiskovala v Květech a příležitostně i ve Zlaté Praze. Byla zaníce­nou, až exaltovanou bojovnicí proti společenské přetvářce a vyznavačkou lumírovské touhy po plně prožívaném individuálním životě.

Její literární aktivity podstatně ovlivnil ro­mantický milostný vztah se Z. Fibichem. Počí­naje operou Hedy se stala jedinou libretistkou jeho oper. Libreto k „českému Tristanu“, jak Hedy nazývali současníci, napsala 1894 podle epizody z nedokončeného Byronova satirické­ho románu ve verších Don Juan. Příběh lásky Juana Tenoria a dcery piráta Lambra doplnila motivem sváru mezi Lambrovými věrnými a částí jeho lidu, která ve sňatku Juana s Hedy viděla naději na nový život. Děj opery obohati­la o velkou alegorickou baletní scénu. V libretu k Šárce (1896) pojala příběh Ctirada a Šárky jako novodobou milostnou tragédii. Těžila ze stejnojmenných dramat lumírovců, J. Zeyera (Šárka 1888) a zejména J. Vrchlického, z jehož Šárky (1878) převzala řadu dějových momentů, včetně Šárčiny zrady Děvína a ústřední milost­né lesní scény, kde použila i Vrchlického text. Libreto k poslední Fibichově opeře Pád Arkuna (1898) rozčlenila do jednoaktové předehry Helga a do tříaktového druhého dílu opery nazvaného Dargun podle slovanského velekněze, který je hrdinou díla. Nechtěla glorifikovat tra­gický osud polabských Slovanů, ale sledovala spíše jejich individuální osudy. Její pokus o psychologické zpracování látky zčásti histo­rické, zčásti mytické, jí vynesl oprávněné kri­tické výtky. (Všechna libreta byla přeložena do němčiny pro event. zahraniční provedení.)

Energické úsilí Sch. o popularizaci a propaga­ci Fibichova díla vyvrcholilo monografií Zdenko Fibich. Eine musikalische Silhouette (1900). Po Fibichově smrti připravila do tisku poslední řadu jeho cyklu Nálady, dojmy a upomínky, op. 58, vydala první svědectví o poetickém významu většiny těchto klavírních miniatur a 1902 vzpo­mněla zemřelého přítele časopiseckou statí Zdenko Fibich. Hrstka upomínek a intimních ry­sův. V „literární causerii“ Paní Bovaryová a An­na Karenina (1903) se zamyslela nad osudy žen provinivších se touhou po plném citovém prožit­ku. Nedlouho potom si dobrovolně vzala život.

Libreta

Hedy, zpěvohra podle 2.–4. zpěvu Byro­nova satirického románu ve verších Don Juan, 4 jedn., 1894, h: Fibich. 12. 2. 1896 ND, libr. vyd. 1896; Šár­ka, zpěvohra, 3 jedn., 1896, h: Fibich, 28. 12. 1897 ND, libr. vyd. 1898; Pohanka, zpěvohra z prostředí Šumavy, 1898, h: Fibich, nedokončeno; Pád Arkuna [části: Helga. Předehra opery…, 1 jedn., 1898, 2. díl opery: Dargun,3 jedn. 1898], h: Fibich. 9. 11. 1900 ND, libr. vyd. 1901, Helga vyd. i časopisecky, Květy 1899, s. 111–121 – viz lit. u FIBICH Zdeněk.

Hud. publicistika

Zdenko Fibich. Eine musi­kalische Silhouette [pod pseud. C. L. Richter], 1900; Zdenko Fibich. Hrstka upomínek a intimních rysův, Květy 1902, s. 768–783, tamtéž, kniha 2, s. 67–84, knižně vyd. L. Boháček, 1950; Nejnovější skladby Zdeňka Fibicha, Národní listy 27. 7. 1902, příl. k č. 203. • Recenze hudebnědivadelních představení ND: Fibich–Vrchlický: Námluvy Pelopovy, Květy 12, 1890, s. 500–503; Meilhac–Halévy: Frou-Frou, Zlatá Praha 11, 1894, s. 574–575 [opereta].

Klavírní výtahy

Fibichových partitur, pro 4 ru­ce: Bouře, symf. obraz, op. 46, vyd. 1896; klavírní kvintet D dur, op. 42, vyd. 1896, Toman a lesní pan­na, symf. obraz, op. 49, vyd. 1897; baletní hudba z opery Hedy, vyd. s. a.

Prameny a literatura

Literární pozůstalost uložena v ČMH (včetně rkp. Nesmrtelní, 1895) a v LA PNP v Praze na Strahově. Část koresponden­ce je v soukromém archivu paní Zdeni Schulz v No­rimberku. • O. Hostinský: Vzpomínky na Fibicha, 1909; V. Brtník: Poznámky k libretům Fibichových oper, Dalibor 37, 1920/21, s. 37–39, 51, 59–60, 69–70, 83–85, 99–102, 115–116, 132–134, 145–148; Z. Ne­jedlý: Zdenka Fibicha milostný deník. Nálady, dojmy a upomínky, 1925; V. Helfert: Zdenka Fibicha mi­lostný deník. Nálady, dojmy a upomínky, Hudební rozhledy [Brno] 1, 1925/26, s. 99–101, 117–118; J. Durych: A. Sch., Akord 4, 1931, s. 326–355; Z. F. Sborník dokumentů o jeho životě a díle I–II, vyd. A. Rektorys, 1951, 1952; V. Kostřica: A. Sch. o L. N. Tolstém, Československá rusistika 5, 1960, s. 239–241; A. Stich: Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, 1996, s. 130–155 [libreto Šárky]; J. Jiránek: Žena v životě a díle romantického umělce, Musica, I, 1997, s. 20–21; J. Jiránek: Mezi třemi ženami. Pokus o biografickou reflexi Fibichova díla, Opus musicum 30, 1998, s. 117–122; M. Ottlová–M. Pospíšil: Fibi­chovo erotické období (k Náladám, dojmům a upo­mínkám), Sex a tabu v české literatuře 19. století, sb. z konference v Plzni, 1999, s. 114–124; J. Hora: Po­lemika, k níž nedošlo. Karel Schulz versus Jaroslav Durych, Literární věda osudem i volbou, sb. prací fil. fak. Ostravské univerzity, řada Literární věda č. 4, 193/2000, Ostrava 2000, s. 39–48; V. Hudec: Zdeněk Fibich–ein tschechischer Romantiker, Fibich–Melodram–Secese, sborník z konference v Praze, 2000, s. 12–30; B. Hemelíková: Smrt a tragično v kontextu mýtu, Fenomén smrti v české kultuře 19. století, sb. z konference v Plzni 2000, 2001, s. 169–177 [libreto Šárky]. • Otto [chybné datum nar.]; ČHS; ÖBL.

Životní události

• 24. 3. 1868: narození, Praha
  
• 4. 11. 1905: úmrtí, Praha
  

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 476–478
Autor: Vladimír Hudec