Scherzer, Franz

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Přejít na: navigace, hledání

Franz SCHERZER
* 17. 7. 1743 Vídeň (Rakousko)
22. 3. 1818 Vídeňské Nové Město (Wiener Neustadt, Rakousko)
herec, ředitel divadelní společnosti


Psán také Schertzer, Schörzer apod., křest. jména také Franz Jakob. – První zmínka o Sch. společnosti se vztahuje k produkcím na vídeňském předměstí Penzing nedaleko Schönbrunnu (červen 1776). Brzy nato zahájil ve vídeňském Josefstadtu v tzv. Bauernfeindovském sále provoz divadla, které 1778 dobudoval a propojil se svým letním palácem kníže Johann Adam Auersperg. Zimní sezonu 1776/77 Sch. strávil ve Vídeňském Novém Městě a poté žádal o povolení hrát v zimě 1777/78 v Olomouci. Jihlavský rodák, principál W. Rößl mu sice koncesi k produkcím v Olomouci přenechal (poukazoval přitom na velké zisky z maškarních bálů a předplatného), ale přednost dostal principál → S. F. Koberwein. Odmítnuty byly i další Sch. žádosti v létě 1778 a v zimě 1778/79. Povolení nedostal po zásahu císaře ani pro vídeňské Divadlo u Korutanské brány v zimě 1778/79. V nemilost upadl také u knížete Auersperga, v září 1780 musel skončit v jeho divadle v Josefstadtu a přenechat kvůli dluhu 2600 zlatých svému tamějšímu společníkovi J. von Öttlovi celou garderobu a dekorace. V zimě 1781/82 hrál Sch. v Českých Budějovicích. Po Letnicích 1782 společnost cestovala přes Písek do Karlových Varů. 1784 byl Sch. nájemcem divadla v Olomouci a žádal tu o povolení výstavby nové divadelní budovy, nedosáhl však souhlasu moravského gubernia. Pro letní měsíce získal koncesi pro účinkování v Prostějově, Uničově, Uherském Hradišti a v Opavě. Není však jisté, zda ji využil, neboť 2. 7. 1784 zahájil svá představení v Divadle u Korutanské brány, kde zůstal pravděpodobně do masopustu 1785. V témže roce se bezúspěšně pokoušel proniknout do Nosticova divadla v Praze. 1785/86 hrál v Šoproni a poté v provinčních městech Dolních Rakous (Korneuburg, Retz, Waidhofen an der Thaya), v uherském Rábu (Győr) a v zámeckém divadle uherského knížete Antona Grassalkoviče v Gödöllő. Sch. se však i nadále snažil dostat se do Vídně. 1789 založil spolu se spisovatelem J. Rautenstrauchem předměstské divadlo „auf der Landstraße“, 1792 zahájil provoz dalšího předměstského divadla „in der Rossau“ a 1794 divadla „Fasantheater in Neustift“, všech těchto podniků již po několika sezonách zanechal. 1797/98 se marně snažil získat divadlo v Krakově. V zimě 1798/99 hrál ve Znojmě, ale jeho žádost z 2. 12. 1798 o povolení produkcí během postu byla zamítnuta i přesto, že chtěl provádět „kusy, které už byly provedeny ve vídeňském dvorním divadle a cenzurovány“. 1799 a 1800 působil jako ředitel divadla v Penzingu a zároveň se společností cestoval po dolnorakouských provinčních městech St. Pölten, Langenlois, Hollabrunn, Eggenburg a Horn. Žádost ze 17. 8. 1802 o povolení hrát v Čechách, podaná ke dvoru, byla odmítnuta; ale následně Sch. tři roky souvisle působil jako ředitel městského divadla ve Znojmě (od 1804 do jara 1806). Na podzim 1806 převzal divadlo ve Vídeňském Novém Městě a udržel se jako nájemce až do své smrti; jeho společnost tu hrála v zimních sezonách, v létě hostovala v okolních provinčních sídlech. Novostavbu zdejšího městského divadla, kde 12. 10. 1817 Sch. zahajoval provoz Zieglerovou hrou Scherz und Ernst [Vtip a vážnost], přežil jen o šest měsíců.

Ve vídeňském Josefstadtu začínal Sch. se smíšeným repertoárem, který sestavoval se svým režisérem J. F. Schmidtem, výmarským radou a dramatikem. Dominovaly veseloherní a singspielové novinky a balety v choreogra­fiích J. Borsta, → J. Salamoniho, → A. Röslera, později také → A. Vigana. Hrály se především kusy vídeňských lokálních autorů Ph. Hafnera, P. Weidmanna, F. Heufelda, Ch. G. Klemma, J. Rautenstraucha, G. Stephanie ml. a dalších, velkého úspěchu dosáhl také ve Vídni vůbec poprvé uvedený melodram → J. A. Bendy Ariadne auf Naxos (10. 7. 1779) s pozdější dvorní herečkou W. Rivolla, roz. Dorn, v titulní roli. Ve své neúspěšné žádosti o povolení hrát v Olomouci 1777/78 nabízel Sch. pestrý repertoár nejlepších tragédií, činoher a veseloher, výpravných komedií, dětských pantomim, operet a baletů. V Českých Budějovicích uvedl Lessingovu Minnu von Barnhelm a Emilii Galotti, veselohru J.-F. Regnarda Der Zerstreute [Roztržitý], pětiaktové drama H. F. Möllera Der Graf von Walltron [Hrabě Valtron] a také první zdejší inscenaci Shakespearova Hamleta (ve Schöderově vídeňské čtyřaktové úpravě); z hereckého obsazení vynikli D. Huray, Faller a slečna Ölperlová. V červnu 1817 uvedl v Rábu (Győr), kde od 1816 v létě hostoval, jako novinku Grillparzerovu Ahnfrau [Pramáti]. Sch., o němž v divadelním světě kolovalo množství anekdot, bývá často ztotožňován s pojmem komediantské šmíry a provinčního principálství. Jeho zásluhy jsou ovšem nepochybné – četným mladým talentům pomohl prosadit se a díky jeho nezdolnému podnikatelskému duchu se divadlo dostávalo i do okrajových oblastí a k širokým vrstvám obyvatel.


Prameny a literatura

MZA, fond Gubernium, B 47/3, fol. 653–665 (7. 10. 1777); fol. 769 (4. 8. 1780); fol. 786–794 (15. 10. 1780); SOkA České Budějovice, B/282 (27. 4. 1782); Archiv des Bundesministeriums des Innern, Wien: Protokoll für Mähren und Schlesien, 1789, s. 569 (ztraceno ⇒ Blümml–Gugitz 1925, s. 569). • Realzeitung (Wien) 1776, s. 540, 684; 1777, s. 90; GTK 1777, s. 127; 1780, s. 95; Taschenbuch des Wiener Theaters 1777, s. 91, 175; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 5, 1782, s. 795; Allgemeiner Theater-Almanach ­(Wien) 1782, s. 155; Wiener Zeitung 1784, s. 1528; 1789, s. 2974; 1818 (Intern. Blatt); Kritisches Theater-Journal (Wien) 1789, s. 167; Preßburger Zeitung 1789, s. 710; Wiener Theateralmanach 1794, s. 57; Allgemeine deutsche Theaterzeitung (Preßburg) 1799, s. 66; D. Huray: Fragmente aus dem Leben eines Schauspielers I, Königsberg 1801, s. 102–128; F. X. Garnier: Meine Pilgerfahrt durchs Weltgetümmel I, b. m., 1802, s. 361–364; Wiener Allgemeine Theaterzeitung 1812, s. 80, 121, příl. s. 44 (17. 11.), 348; 1816, s. 55n., 92; 1817, s. 170n., 353n., 514n.; 1818, s. 152; F. J. Hadatsch: Launen des Schicksals, Wien 1834, nové vyd. Biographie des Schauspielers Anton Hasenhut, ed. M. M. Rabenlechner, Wien 1941, s. 78n.; 352n.; Allgemeine Theaterrevue (Stuttgart) 2, 1836, s. 469; Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender (Wien) 7, 1846, s. 55; D’Elvert 1852, s. 141, 157; G. Biermann: Geschichte der Herzogtümer Troppau und Jägerndorf, Teschen 1874, s. 664; Teuber II 1885, s. 308–310; K. Glossy: Theatergeschichtliche Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 53n. + Zur Geschichte der Theater Wiens I (1801–1820), Jahrbuch der Grillparzer-Gesellschaft (Wien) 25, 1915, s. 92–95, 292; O. Hatschek: Das deutsche Theaterwesen in Prossnitz, Prossnitz 1905, s. 6; R. Huyer: Aus Alt-Budweis, Budweis 1912, s. 9; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 271–307, 471–490 + Das alte Landstraßer Theater, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 13, 1961, s. 52–71; I. Vatter: A soproni német színészet története 1841-ig, Budapest 1929, s. 32–35; H. Schuster: Theatergeschichte von Wiener Neustadt von den Anfängen bis zum Jahre 1794, dis., Universität Wien 1960, s. 254, 297; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 55; G. Staud: Adelstheater in Ungarn, Wien 1977, s. 174n.; J. Got: Das österreichische Theater in Krakau im 18. und 19. Jahrhundert, Wien 1983, s. 18–23; Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Portheimkatalog. Personen (vyd. na mikrofiších), Wien 1987; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 824; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 11. • Czeike, DČD II, Kosch, Pies, Ulrich, Wurzbach

Životní události

  • 17. 7. 1743: narození, Vídeň (Rakousko)
  • 22. 3. 1818: úmrtí, Vídeňské Nové Město (Wiener Neustadt, Rakousko)

Další jména

Schertzer Schörzer

Franz Jakob


Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 539–541
Autor: Otto G. Schindler