Pražské divadlo na přelomu 18. a 19. století (soubor 20 hesel)

Pražské divadlo na přelomu 18. a 19. století (soubor 20 hesel)

Podnětem pro vznik tohoto souboru byly pamětní záznamy herců pražských divadel, které se dochovaly v památníku herce Franze Glasera z let 1796–1803 (AHMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4). Započatý biografický výzkum přinesl k jednotlivým osobnostem řadu nových poznatků. Dostupné informace o dosud neznámých osobnostech byly podchyceny ve stručné pracovní verzi. Pokud bylo nalezeno více informací, byly informace zpracovány do podoby hesla a přeloženy do němčiny.

 

Friedrich Joseph Brückl

* 1756 Vídeň (A)
† nejdříve 31. 12. 1824

herec

Též Brückel, Brükkl. Manželka Henriette byla herečkou, obor matek a důstojných dam (1795/96). Jejich děti hrály v dětských rolích, 1789 je zaznamenána první dcera (1798 provdána v Praze za člena orchestru jménemTaube), od 1792 se přidala mladší Jeanette (provdána za herce Lindensteina v Petrohradě).

Debutoval 1770 v Lipsku, poté hrál ve společnosti Johanna Christiana Wäsera (1775–77) a posléze byl v angažmá ve dvorním divadle v severoněmeckém Schwedtu na řece Odře (1777, znovu pak 1782–84). 1780 se oba manželé stali členy drážďanské dvorní herecké společnosti (Kurfürstlich sächsische Hofschauspielergesellschaft), která pod vedením P. Bondiniho a později F. Secondy hrála v Drážďanech, Lipsku a pravidelně v létě vystupovala od 1782 v Praze v Thunovském divadle na Malé Straně, takže rodina Prahu dobře poznala. 1792 B. s manželkou a oběma dcerami opustili drážďanskou společnost a připojili se k nově vznikajícímu souboru městského divadla ve Frankfurtu nad Mohanem (1792/93), poté ještě zkoušeli štěstí v Rize (1795/96) a 1797 ve vídeňských dvorních divadlech. Po odchodu z drážďanské společnosti měl už pověst vynikajícího činoherce. Nebyl dobrým zpěvákem a kritika mu ve Frankfurtu radila, aby jako zpěvák nevystupoval.

Jako zkušený herec vstoupil B. 1798 do činoherního souboru pražského Stavovského divadla a po hostování a angažmá v Rize a v Petrohradu (1802–1804, společně s dcerou Jeanette) se do Prahy v roce 1808 opět vrátil. Jeho poslední štací byl Petrohrad, kam 1814 odešel za svou rodinou (dcera tam byla v v angažmá).

V pražském angažmá se poprvé představil  jako tesařský mistr Klarenbach v Ifflandově pětiaktové činohře Die Advokaten (21. 6. 1798) a v ansámblu vedeném Johannem Carlem Liebichem zastával obor něžných otců, dcera se uplatňovala v dětských rolích (debut 26. 6.). Byl uvítán jako známý dobrý herec a jeho přirozeně živý projev sklidil pochvalu. Srovnání s předešlými výkony, které podával jako člen drážďanské společnosti, nebylo však nejlepší.  Z cest si také přivezl nový „populární“ dialekt, který mu dle pražské kritiky uškodil.   

Na počátku roku 1801 (23. 2. 1801) se zapsal do památníku svému hereckému kolegovi Franzi Glaserovi: 

„Was ist die Welt? – ein Schauspielhaus!
Das Schiksal, theilt die Rollen aus!
Man spielt, geht ab, und – spielt nicht mehr!
und doch wird nie der Schauplatz leer.

Prag den 23ten Febr[uar] 1801

Freuen Sie Sich dabey eines Mannes, der, trotz seiner Fehler, ein Redliches Hertz besitzt. Friedrich Brück’l, Teutscher Schauspieler.“

V posledním pražském angažmá (obor otců a starců) debutoval 1808 jako Král Philipp II. (Schiller: Don Carlos, 27. 3. 1808), Wilhelm Saaling (Iffland: Das Vermächtniß, 1. 4.), Verrina (Schiller: Fiesco, 8. 4.) a  Abbé de l’Epée (Jean Nicolas Bouilly: Der Taubstumme oder Der Abbé de l’Epée, 20. 4.).
Ke konci posledního pražského účinkování už bylo zřejmé, že B. je už umělecky za zenitem.
Svou poslední hlavní roli Abbého de l’Epée v historickém dramatu (30. 3. 2013) podal jako vždy velmi dobře, byl vyvolán a recitoval řeč na odchodnou ve verších, kterou sám napsal.
Jeho poslední představení ve Stavovském divadle se odehrálo 30. 3. 1814. 

Prameny

AHMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, list 94r, zápis do památníku Franze Glasera.

Carl-Maria-von-Weber-Gesamtausgabe. Digitale Edition, http://www.weber-gesamtausgabe.de/A008565 (Version 2.0 vom 4. Mai 2016)

Literatura

Prager Oberpostamtszeitung 12. 5. 1788; Freimüthige Briefe über die neue Schauspieler-Gesellschaft zu Frankfurt am Mayn, s. l., 1792, sešit 2, s. 27–28, 50–51, 53–54, 68, 76, 93, 98, 106–108; Rheinische Musen (Mannheim) 1795, sv. 3, s. 174–175; tamtéž, 1795, sv. 4, s. 189, 287; Journal für Theater und andere schöne Künste (Hamburg) 1797, sv. 1; AEJ 1798, sv. 7, s. 215–216, sv. 8, s. 219–220, 223–224; sv. 9, s. 213, 215–217; sv. 10, s. 209–210, 212; sv. 11, s. 198–199, 201; sv. 12, s. 210–212; Allgemeine deutsche Theaterzeitung (Brünn) 2, 1798, s. 271; nesign.: Prag. Personalstand der Königl. Ständischen National-Schaubühne, GTK 1800, s. 284; Almanach auf das Jahr 1809, Prag 1808, s. 57; Almanach für Theater 1812, Schmidt, Leipzig 1811, s. 174;Almanach fürs Theater 3, Iffland, Berlin 1809, s. 158, 160; Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger, hg. von Daniel Gottlieb Quandt, Prag, Jg. 4 (1814), Nr. 24, S. 96; Wiener Theaterzeitung 7. 4. 1813, roč. 6, č. 41, s. 163–164; tamtéž 5. 6. 1813, roč. 6, č. 67, s. 258–259; tamtéž, roč. 7, 11. 6. 1814, č. 69, s. 275;

Ludwig Eisenberg: Großes biographisches Lexikon der Deutschen Bühne im XIX. Jahrhundert. Verlag von Paul List, Leipzig 1903, s. 132

Rudolph 1890

Reden-Esbeck 1879

Vyobrazení

Porträtsammlung ÖNB Wien, inv. č. PORT_00146575_02 Portrét (mědirytina dle Fehr od Wagner, Leipzig) 

Vyobrazení zápisu do památníku s podpisem možné.

Role (s pracovními poznámkami k hereckým výkonům)

Thunovské divadlo Praha
Bondiniho společnost

Die Engländer in Amerika 12. 5. 1788

Frankfurt nad Mohanem
Emrich von Landau (Vulpius dle fr., h. Ditters: Das rothe Käppchen), Felix, ein Zingieser (Babo: Bürgerglück), Präsident von Walter (Schiller: Kabale und Liebe), Oberpriester (Kotzebue: Die Sonnenjungfrau) – 1792

Stavovské divadlo Praha
21.6.1798 Zimmermeister Klarenbach (A. W. Iffland: Die Advokaten)
Hr. Brückel, ehemaliges Mitglied des dresdner Hoftheaters trat hier ... zum erstenmahle auf! – Man ließ der Natur und der Lebhaftigkeit seines Spiels Gerechtigkeit wiederfahren, konnte aber die Verschiedenheit seines heutigen bald seiner, bald populär angenommenen Dialekts nicht seinem guten Rufe angemessen finden.

24.6.1798 Graf Essex (J. G. Dyk dle J. Banks: Der Graf von Essex) – StD = nebyl ve svém vlastním oboru – nebyla vyjádřena potřebná královská ctnost, důležitost deklamace, postrádáno tragické chování na úrovni, nevhodné gesto v afektované akci, režie se mýlila s francouzskými kostýmy

26.6.1798 Wilhelm Saaling (A. W. Iffland: Das Vermächtniß) – StD = B. hrál svou třetí zkušební roli (Liebich ji zahrál lépe) a jeho dcera debutovala v roli Louise, dcera je plna nadšení (viel Feuer) a talent

29.6.1798 Siegmund (Ziegler: Barbarei und Grösse) – StD = opět pokažené představení kvůli nesprávnému rozdělení rolí, B. by neměl přijímat jemné charaktery

7.7.1798 Das Gärtnermädchen (Die Korsen in Ungarn) slečna Brückl zvládla roli s láskou k umění, také 21.8.1798 zazpívala v mimořádném výstupu árii z Cosi fan tutte – na její mládí velmi dobře se snažila

10.7.1798 Amtmann Grüneich (A. W. Iffland: Alte und neue Welt) B. se představil lépe než v předchozích rolích

19.7.1798 Andreas Gritti, Doge zu Venedig (J. H. D. Zschokke: Abällino der grosse Bandit) výborně hrál

24.7.1798 Kaufmann Drave (A. W. Iffland: Die Mündel) – představení dobré, B. ukízal pravé studium konverzačního tónu Konversazionston. V jeho hře a výrazu bylo vše zcela přirozené a zvláště zacházení s hlasem bylo obdivuhodné, protože velmi šťastně využíval přechodů od jednoho pocitu Empfindung z jinému! Na konci vyvolán.

5.8.1798 Der Herzog (R. W. Ziegler: Der Lorbeerkranz, oder: die Macht der Gesetze) – AE bez hodnocení

19.8.1798 EA Johann Falk, ein Prediger (A. v. Kotzebue: Die Unglücklichen)

26.8.1798 Wratislav, Herzog zu Böhmen (F. Ch. Schlenkert: Wieprecht Graf von Groitsch, oder: Wratislaw der erste König in Böhmen) – rozvleklá hra, ale hrál dobře

18.9.1798 Rath Tolland (A. v. Iffland: Das Gewissen) EA
Morálka, vznešenost, psychologie duše – zvláště B. se ukázal v celé své umělecké velikosti
- kus stojí na jedné postavě, která zradila své ideály a čest z důvodu otcovské lásky (změna testamentu, zapření nové verze)

30.9.1798 Eberhard Morstein, Stadtminister von Hall (F. Ch. Schlenkert: Kein Faustrecht mehr) EA – výpravné, všichni se snažili, ale tyto historické hry raději už ne

9.10.1798 Graf von Grauenstein, Obrist (R. W. Ziegler: Der Lorbeerkranz, oder: die Macht der Gesetze) – komentář recenzenta – B. hrál roli místo Schopfa, místo B. hrál Krále Glockner a jeho roli Hr. Wagner – všechny tři postavy ztratily své originální rysy iluze 

19.10.1798 Hännschen ([Ch. F. Weiße?]: Fritz und Hännschen, oder: Die Milchbrüder)
- příležitost pro malé slečny Brückl a Nuth, výborně hrály, ale není to nejlepší kousek od Weisseho, nadějné a rozvíjející se talenty malých umělkyň a vystupovaly s pochvalou už také ve větších rolích, byly vyvolány a Nuth měla řeč (citována)

EA 28.10.1798 Ein Gefangener (F. W. Ziegler: Der Tag der Erlösung) – dobrý kus, pěkná inscenace

7.12.1798 Rath Erlen (A. v. Kotzebue: Der Schreibepult, oder: Die Gefahren der Jugend) [EA] – dobrý komický kus, má morálku, bude mít dobré přijetí na všech divadlech, představení dobré, pochvala výborná, otec rodiny

16.12.1798 EA Baron von Riedbittel, Statthalter (R. W. Ziegler: Das Petschaft, oder: Die Macht der Eitelkeit)  
Herci se snažili a jejich píli korunovala pochvala, Glockner a B. dosahovali hvězdného uměleckého výkonu, který jim takových rolích a s jejich taletem nelze upřít

18. 12. 1809 Banner, dänischer Edelmann, A. von Kotzebue: Gustav Wasa, ein großes historisches Schauspiel in 5 Aufzügen, cedule MMP (také Herr und Mad. Schmelka, Küffel)

19. 4. 2013 premiéra Die deutschen Ritter vor Nizáa s novými dekoracemi a kostýmy, po dvou představení  musel B. převzít roli Emir za nemocného Liebicha

16. 5. 1813 Zeno, F. Krater: Die Pflegesöhne, tragédie, velmi dobré představení, ale hra se nelíbila, diváci žádají pestrost a rychlý běh děje

Franz Glaser
* po 1770
† 1812 Praha (CZ)

herec

Po odchodu značné části souboru Vlastenského divadla v lednu 1798 zůstal s manželkou jako jedna z opor činohry. Po odkoupení Nosticova divadla stavy odešli ze společnosti Vlastenského divadla a posílili nový činoherní ansámbl Stavovského divadla, který předtím působil v Pasově (Andreas Schopf, Johann Carl Liebich).

Hrál intrikány v činohře a truchlohře, ve veselohře různé charakterní role, sluhy a důvěrníky, tedy herec malých rolí.

Prameny
AMP: fond Glaser Rudolf, značka 1198, inventář sestavila P. Krátká, 2012
AMP: fond Glaser Rudolf (1796) 1809–1868, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4 památník  Franze Glasera z let 1796–1802
AMP: fond Akademické gymnázium Praha II., zápis o povolání G. v hlavním katalogu Staroměstského gymnázia z let 1812–1815
Strahovská knihovna, fond Divadelí cedule (soupis níže pro Glaser, Glaserová, Horni)

Literatura
Nesign.: Prager Theater, GTK 1793, s. 164; Prag, tamtéž 1794, s. 311; Prager Nationaltheater und Karlsbad, tamtéž 1799, s. 242; Prag. Personalstand der Königl. Ständischen National-Schaubühne, tamtéž 1800, s. 284; AEJ 1794, sv. 2, d. 1, s. 186, tamtéž, d. 2, s. 563; 1796, sv. 4, s. 190; sv. 5, s. 190; sv. 6, s. 196; sv. 11, s. 191–193; sv. 12, s. 187, 192; 1797, sv. 1, s. 199–202, sv. 2, s. 184–186, 190, 192; sv. 3, s. 187, 194; sv. 5, s. 199; sv. 8, s. 210;  1798, sv. 1, s. 208, 210–211, sv. 2, s. 208, 210; sv. 3, s. 213; sv. 5, s. 209–210, 214; sv. 6, s. 211–212;  sv. 9, s. 213– 215; sv. 10, s. 208, 211; sv. 11, s. 196; Mansfeld 1961: Franz Glaser – erhält noch ferner die Monatgage 1793 (Nr. spisu 46);

Theater und Literatur, s. 98

Role F. Glasera (+ komentáře kritiky)
28.10.1794 Ludwig der Springer, Landgraf in Thüringen – nové nastudování, recenzent sděluje, že dříve bylo provedení lepší. Roli Thurmwächter tehdy hrál Glaser, nyni Grube.

Schneider (E. Schikaneder: Die bleibergische Familie, oder: Das Cioccolademädchen) EA 4.3.1796

Kammerrath Gräber (A. W. Iffland: Der Vormund) EA 8.4.1796
      - Propadl, většinou se do role nestrefil

Andreas, Selberts Bedienter (A. W. Iffland: Der Herbsttag) EA 1.5.1796
      - G. se líbil, měl by se ale vyjadřovat (ausdrücken) srozumitelněji
Pak odjezd do KV

Mathias, ein alter Invalide (S. F. Schletter: Der Familienpokal, oder: Der militärische Hausvater) 14.10.1796
      - Hrál dobře

 Albaro (Alvaro Gonzales, Rath des Königs, Freiherr v. Soden: Ignez de Castro) 16.10.1796
      - Truchlohra, výborné zpracování skutečné tragické látky, Portugalsko, velmi oblíbená hra, velké obsazení
Hraje starší postavy než jeho manželka

Der Oberförster, von der Herrschaft  (F. A. Ritter v. Mohrenbach?: Glückslaune, oder: So denken gute Unterthanen) EA 3.11.1796
      - Hrál méně robustně, jak by se slušelo této postavě – náruživé výbuchy

 Hofrath Reißmann (Iffland: Die Advokaten) EA 25.11.1796
      - Pouze trochu rozvláčný v mluvě

Graf Teck von Alzey, bavorský vojevůdce (Ziegler: Fürstengröße) 2.12.1796
      - Nehrál příliš uspokojivě jako normálně, něžné okamžiky příliš naříkavé a skuhravé, divoké scény odbýval a nevkládal se do afektu

 Bediente (Kotzebue: Menschenhaß und Reue) 6.12.1796
      - Uspokojivě

Graf Herrwald von Starkenberg, Landmarschall von Bayern (Ziegler: Weiberehre) 9.12.1796
      - Hrál příliš dle své obvyklé machy, bylo záhodno užívat drsný rytířský tón a chování

Horro, ein Schiffskapitän (Kotzebue: Die Flüchtlinge, oder: Die Kolonisten in Norden) EA 1.1.1797
      - Přehnal scénu šílenství až k ošklivosti
      - Ostatní herci povrchní

Sekretär Allbrand (Kotzebue: Die Verläumder) EA 12.1.1797

Doktor Stör (J. F. Jester: Freemann, oder Wie wird das ablaufen?) EA 3.2.1797

Postava ? (Spieß: Die Folgen einer einzigen Lüge) 21.2.1797 Benefizvorstellung des Hrn. und Mad. Glaser
Lustspiel – tento kus je na jeviště schopen mnoha zážitků a stále je oblíben, i když se hojně uvádí, výborně hráli Köhler a G. jako Brautpaar 

Notář Bonifazius (Der blinde und der Taube) EA 3.3.1797

Lustspiel 1, dle fr. Des Patrat, vom D’Arien
      - Kus z oblasti nového fr. Divadla, vybroušené postavy, probuzený plán, lehké odvíjení  děje, překlad neuspokojil

Herr von Piffelsberg, ein Landjunker (A. v. Kotzebue: Der Wildfang) – Std 16. 1.1798 EA = byl příliš hlučný, rozkurážený 

Ein alter Gärtner (A. v. Kotzebue: Die falsche Schaam) – StD 29. 1. 1798 EA = mezi nejlepšími výkony, přirozenost projevu

Offizir des Towers (J. v. Soden: Anna Boley, Königin von Engelland) – StD 2. 2. 1798 EA = hrál společně s Thámem

Ritter Otto (K. F. Hensler: Eugenius Skoko, Erbprinz von Dalmazien) – StD 9. 2. 1798 EA = benefice manželů

Trolle, Morizens Rüdbube (K. F. Hensler, h. F. Kauer: Das Faustrecht in Thüringen) – VD 17.3.1798 =

Kammerdiener Walter (A. v. Kotzebue: Die Laune) – StD 10.4.1798
Upřímný sluha, představení živé a nenucené

Sekretär Fallbring (A. W. Iffland: Dienstpflicht) – StD 20.5.1798 = hrál dobře

Herr von Reisig (R. W. Ziegler: Der Lorbeerkranz, oder: die Macht der Gesetze) – EA 5.8.1798 bez hodnocení

Emanuel Falk, ein Philosoph (A. v. Kotzebue: Die Unglücklichen) 19.8.1798 EA

Jakob (A. v. Kotzebue: Das Epigram) 9.9.1798 EA všeobecná pochvala
Sluha

Stadtrath (Ch. H. Spieß: Die Folgen einer einzigen Lüge) 25.9.1798
Zasloužená pochvala často hraného kusu

Amtmann Streng (F. Lindheimer: Der Burggeist) 28.9.1798 EA
Špatný kus, nepatří do Národního divadla, které by mělo kusy přísně vybírat, kus nanejvýš do Kasperltheater

Graf Kronthal, Minister (J. Protkhe: Der Rechtschaffene darf nicht immer darben, oder: Wenns nur der Fürst weiß, er hilft gewiß) 4.10.1798 EA (starší kus)

Divadelní cedule 29.11.93 do 30.12.94 (Strahovská knihovna)
32 záznamů – manželé Glaserovi + Horni  

12
Freytags
29.11.1793
von der deutschen Gesellschaft des Franz Spengler
auf dem Kleinseitner Theater im gräfl. Thunischen Hause
aufgeführt
Emilia Gallotti [!]
Ein Trauerspiel in fünf Aufzügen,
von G. E. Lessing.
      - Glaser
      - Horni

12
Heute Sonntags den 12ten Oktober 1794.
Wird von der
deutschen Schauspielergesellschaft des Franz Spengler
im königlichen altstädter Nationaltheater
Zum Erstenmal aufgeführt:
Das Petermännchen,
zweyter Theil.
Ein Schauspiel mit Gesang in 4 Aufzügen, nach der Geistergeschichte des Herrn Spieß,
für die Schaubühne bearbeitet von K. F. Hensler.
Die Musik ist von Herrn Joseph Weigel, Kapellmeister im Dienste Sr. Majestät des Kaisers.
       - Horni

I
Heute Dienstags den 14ten Oktober 1794
Dankbarkeit und Treue
v předvečer svátku Marie Terezie
NoD
EA
Ein Prolog in einem Aufzug, mit Gesang.
+
Hierauf
EA
Elise von Wallberg
Ein Schauspiel in 5 A., von Iffland
Horni ?+ Glaser+Mad. Glaser

3
Heute Freytags den 17ten Oktober 1794
Gustav Hagemann: Der Maytag
Ein ländliches Gemälde in vier A.
Glaser+ Madam

7
Heute Freytags den 24ten Oktober 1794
Jünger: Er mengt sich in Alles
Ein Lustspiel in fünf A.
k.k. Hoftheaterdichter
Horni+ Glaser+Madam

9
28.10.1794
Ludwig der Springer, Landgraf von Thüringen
heroisch-historisches Originalschauspiel in 5 A
Horni+Glaser

10
Donnerstags
30.10.1794
August Lafontaine: Die Tochter der Natur, NoD
Ein Familien-Gemälde in 3 Aufzügen.
Glaser 

12
Heute Sonntags den 2ten November 1794
wird von der
deutschen Schauspielergesellschaft des Franz Spengler
denen Edlen und großmüthigen
Bewohnern Prags,
zu Bezeugung seines Danks für die bisherige Unterstützung, in tiefster Unterthänigkeit gewidmet, und
Zum Erstenmale
aufgeführt
Die Schwestern von Prag.
Ein Singspiel in zwey Aufzügen,
Nach dem Lustspiel des Wailand Herrn Hafner, bearbeitet von Joachim Perinet.
Die Original-Musik ist von Herrn Kapellmeister Müller.
Herr Horni 

2

6.11.1794
Auf Allerhöchsten Befehl
W. Müller—J. Perinet: Die Schwestern von Prag.
Ein Singspiel in zwey Aufzügen,
NoD 1794
Herr Horni 

3
Freytags
7.11.1794
Scheridan ml., překlad Leonhardi: Die Lästerschule
Ein Lustspiel in 5 Aufzügen
für die deutsche Bühne übersetzt von Leonhardi
Horni+ Glaser+Madam

4
Sonntags
9.11.1794
Hensler—Müller: Das Sonnenfest der Braminen, NoD 1794
Ein heroisch-komisches Singspiel in zwei Aufzügen von Herrn Hensler.
Die Musik ist vom Herrn Kapellmeister Müller, Tonsetzter der Zauberzither.
Horni + Madam Glaser 

5
Dienstags
11.11.1794
W. Müller—J. Perinet: Der Fagottist, Oder: Die Zauberzither
Ein Singspiel in 3 Aufzügen, von Joachim Perinet.
Die Musik ist vom Herrn Wenzel Müller.
Horni+ Madam Glaser 

6
Donnerstags
13.11.1794
Müller—Perinet: Pizichi, Oder: Der Zauberzither zweytre Theil, NoD 1794
Ein Original-Singspiel in drei Aufzügen, mit Maschinen und Flugwerken, neuen Dekorationen und Kleidungen, von Joachim Perinet.
Mit der Original-Musik vom Herrn Kapellmeister Müller
Glaser 

7
Freytags
14.11.1794
Bretzner: Felix und Hannchen, NoD 1794
Ein Original-Lustspiel in 4 Aufzügen, von Bretzner.
Horni+ Glaser+Glaser 

8
Sonntags
16.11.1794
Mozart—Schikaneder: Die Zauberflöte.
Všichni tři + Kunzenová 

9
Dienstags
18.11.1794
W. A. Iffland: Die Jäger, NoD 1794
Ein ländliches Sittengemälde in fünf Aufzügen von W. A. Iffland
Všichni tři 

10
Donnerstags
20.11.1794
H. Beck: Verwirrung ohne Laster, NoD 1794
Ein Schauspiel in 5 Aufzügen, von Heinrich Beck:
Auf allerhöchstes Verlangen
Všichni tři 

11
Sonntags
23.11.1794
W. Müller—J. Perinet: Die Schwestern von Prag, NoD 1794
Ein Singspiel in zwey Aufzügen
Horni 

12
Dienstags
25.11.1794

August Lafontaine: Die Tochter der Natur, NoD 1794
Ein Familien-Gemälde in 3 Aufzügen.
role stejné
NB. Auf vieles Verlangen, wird Herr Pitsch, Madam Kindler und Herr Wieser, das neulich mit so großen Beyfall aufgenommenen Divertissement, mit vielen Veränderungen Tanzen.
Oba Glaser

I
Donnerstags
27.11.1794
A. Kotzebue: Die Indianer in England, NoD 1794
Ein Lustspiel in 3 A.
Všichni tři

2
Freytags
28.11.1794
Mozart—Bretzner: Entführung aus dem Serail, NoD 1794
Eine Oper in drei Aufzügen, nach Bretznern frei bearbeitet.
Die Musik ist vom Herrn Mozart.
Glaser 

3
Sonntags
30.11.1794
Mozart—Schikaneder: Die Zauberflöte.
stejné obs. jako 16. 11. vč. hostující Kuntzen
NB. Madam Kuntzen wird auf ausdrückliches Begehren, sich nochmals als Königin der Nacht, einem hohen und gnädigen Adel und dem verehrungswürdigen Publikum bestens zu empfehlen suchen. Zugleich habe ich die Ehre denen Titl. Herren Abonnenten anzuzeigen, das künftige Woche zwey neue Stücke gegeben werden: Dienstag, das Liebesgeständniß, und Donnerstag eine neue grose Oper mit Flugwerken und ganz neuer Kleiderpracht, betittelt: Victor und Heloise, wovon der Anschlagszettel das mehrere anzeigen wird.
Všichni tři 

4
Dienstags
2.12.1794
?: Das Liebesgeständniß, EA NoD 1794
Ein Lustspiel in fünf Aufzügen
Als am Vorabende des hohen
Namensfestes
Sr. Excellenz des hochgebornen Herrn Herrn Franz Kager des Heil. Röm. Reichs-Grafen Grafen von Stambach, ec. ec. k.k. wirklichen Kämmerer, Allerhöchstbestellten Obristenburggrafens, und Präsidenten des Hochlöbl. k.k. Landes-Guberniums ec.ec.
wird von der
Zum Erstenmal
aufgeführt
und in tiefster Ehrfurcht gewidmet
Glaser 

6
Freytags
5.12.1794
Jünger: Die Entführung, NoD 1794
Ein Lustspiel in drey Aufzügen, von Jünger
Oba 

7
Sonntags
7.12.1794
F. X. Partsch—F. Hegrad: Victor und Heloise, Oder: Das Hexengericht, NoD 1794
Ein tragisch-komisches Singspiel in drey Aufzügen, von Herrn Fr. Hegrad.
Die Musik ist von Herrn Xav. Partsch.
Mad. Glaser 

Donnerstags
11.12.1794
F. X. Partsch—F. Hegrad: Victor und Heloise, Oder: Das Hexengericht, NoD 1794
Zur Einnahme des Xav. Partsch.
Mad. Glaser 

9
Freytags
12.12.1794
Vulpius: Rikko, NoD 1794
Ein Lustspiel in zwey Aufzügen, von Vulpius
Mad. Glaser+Horni

11
Dienstags
16.12.1794
H. Beck: Verwirrung ohne Laster
Auf hohes und gnädiges Begehren
Repríza ve stejném obs. 

I
Freytags
19.12.1794
Zum Erstenmale
F. W. Ziegler: Weltton und Herzensgüte, EA NoD 1794
Ein Familiengemälde in vier Akten, von F. W. Ziegler
Všichni tři

3
Dienstags
23.12.1794
W. Müller—J. Perinet: Der Fagottist, Oder: Die Zauberzither
Auf hohes und gnädiges Begehren
obsazení jako 11.11.
Madam Glaser + Horni

5
Sonntags
28.12.1794
Wieland: Oberon, oder: König der Elfen, NoD 1794
Ein Singspiel in 3 Aufzügen nach Wielands Oberon mit Maschinen Flugwerken und neuen Kleidern verzieret.
Mad. Kuntzen – Oberon, König der Elfen
Oba 

6
Dienstags
30.12.1794
Hensler—Müller: Das Sonnenfest der Braminen, NoD 1794
obs. jako 9.11.
Madam Glaser

 

Terezie Glaserová

* po 1775
† 1815 Praha (CZ)

herečka

Rozená Horny, psáno i Horni (Horná? novodobý tvar).

Manželka pražského herce Franze G. Jejich syn Rudolf Glaser (* 14. 6. 1801–15. 8. 1868), pozdější známý pražský literát a redaktor soudobých časopisů (Ost und West, Blätter für Kunst, Literatur und geselliges Leben), osiřel už ve svých 14 letech, opatrovníkem nezletilého se stal Matěj Kadleček (srv. heslo v lexikonu Hudební divadlo), snad známý pražský zpěvák nebo jeho syn stejného jména. V době synova narození bydleli manželé G. na Starém Městě pražském v domě čp. 54 na rohu tehdejší Josefovské třídy a Kaprovy ulice. Poté, co se G. vzdala divadelní kariéry (1803), zakoupili manželé dům čp. 572 na Ovocném trhu, kde pak Franz G. do své smrti v roce 1812 provozoval hostinec. Poté podnik vedla vdova G., která manžela přežila jen o tři roky.

G. byla pravděpodobně příbuzná (sestra?) herce, který účinkoval v Nosticově divadle od podzimu 1794 za vedení F. Spenglera (Herr Horni, spielt erste jugendliche Liebhaber und junge Helden, singt) a dále v roce 1798.

Hereckou dráhu nastoupila G. nejpozději 1792 jako členka pražské herecké společnosti Václava Mihuleho, která hrála ve Vlastenském divadle (Divadlo u Hybernů), zároveň v Nosticově divadle (Hauptnational Theater) a v létě v Karlových Varech. Po Mihuleho odchodu z Prahy pokračovala od Velikonoc 1793 ve společnosti někdejšího Mihuleho herce a režiséra Franze Spenglera  v Nosticově (Kaiserl. Königl. Nationaltheater) a v Thunovském divadle na Malé Straně (Kleinseitner Theater), v níž též účinkoval její příbuzný Horni (milovník, zpívá). Členkou souboru Nosticova divadla zůstala i za nového ředitele činohry Karla Franze Guolfingera von Steinsberg (1796–98), kdy v lednu 1798 přibyli do souboru herci Vlastenského divadla a do března téhož roku hráli společně na obou scénách. Zřejmě se zúčastnila též paralelního účinkování v Řezně, její manžel tam však zaznamenán není. Oba manželé setrvali v souboru pražské staroměstské činohry i po změně majitele (odkoupení Nosticova divadla zemskými stavy) a příchodu nové činoherní společnosti Andrease Josepha Schopfa z Pasova, již v dalším období řídil režisér Johann Carl Liebich. V dubnu 1798 kritika konstatovala, že odchodem G. z Vlastenského divadla a úmrtím herce Schreibera ztratila tato společnost hlavní aktéry tyrolského páru pro Schikanederův a Haibelův singspiel Der Tyroler Wastel.

Začínala jako německá činoherní subreta a druhá milovnice, u Spenglera obor obohatila o komické charakterní role a dostávala už i zpívané role (Spengler převzal po Mihulem např. mozartovský repertoár). Po odchodu T. Leiferové (únor 1795) převzít její obor naivek. Pod direkcí Guolfingera von Steinsberga převzala nejpozději 1797 obor prvních milovnic. Za Liebicha už hrála vážné milovnice a dámy z vyššího stavu. Byla oblíbenou, často obsazovanou všestrannou a zkušenou herečkou a měla ve svém repertoáru celou řadu titulních rolí (srv. soupis rolí). Zásluhy G. oslavil při jejím odchodu z divadla dvěma děkovnými básněmi známý pražský estetik a univerzitní profesor Johann Heinrich Dambeck.

Prameny
AMP: fond Glaser Rudolf, značka 1198, inventář sestavila P. Krátká, 2012
AMP: fond Glaser Rudolf (1796) 1809–1868, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, památník  herce Franze Glasera z let 1796–1802
AMP: fond Akademické gymnázium Praha II., zápis o povolání manžela F. Glasera v hlavním katalogu Staroměstského gymnázia z let 1812–1815
AMP, Sbírka matrik, JAK N7 (1784–1811), pag. 265 (narození syna Rudolfa)
Strahovská knihovna, fond Divadelní cedule, cedule F. Spenglera 1794 (možno použít jako vyobrazení, soupis v hesle Glaser, Franz pro Glaser, Glaserová a Horni).

NM – Knihovna, odd. starých tisků: Dankrede der vom k. ständischen Nazionaltheater abgetretenen Schauspielerin Therese Glaser bei ihrem Abgang am 2. April 1803; An Madame Therese Glaser bei Ihrem Abgehen von der Prager Nazionalschaubühne.

Literatura
Nesign.: Prager Theater, GTK 1793, s. 164; Prag, tamtéž 1794, s. 311; Regensburg, tamtéž 1798, s. 249; Prager Nationaltheater und Karlsbad, tamtéž 1799, s. 242; Prag. Personalstand der Königl. Ständischen National-Schaubühne, tamtéž 1800, s. 284; AEJ 1794, sv. 2, d. 1, s. 186; tamtéž d. 3, s. 564; 1796, sv. 3, s. 189, 190–193; sv. 4, s. 190–191; sv. 5, s. 190–191; sv. 6, s. 196; sv. 10, s. 190–191, 197–198; sv. 11, s. 188, 190–192; sv. 12, s. 187, 189, 191–192; 1797, sv. 1, s. 202, 204–205, sv. 2, s. 184–186, 189, 192–198; sv. 3, s. 187, 189, 191, 193–194;  sv. 5, s. 199–200, 202–203; sv. 7, s. 209–210; sv. 8, s. 209; sv. 9, s. 210;    1798, sv. 1, s. 206, 210–211;  sv. 2, s. 208–214; sv. 3, s. 208–210, 212; sv. 5, s. 209–212, 214, 217; sv. 6, s. 209, 211, 213; sv. 7, s. 212–213; sv. 8, s. 220– 221, 223; sv. 9, s. 212–215; sv. 10, s. 207–208, 210–211; sv. 11, s. 196–201; sv. 12, s. 212; Nazionaltheater oder von Steinsbergische Gesellschaft, AEJ 1797, s. 184–185 (Mad. Glaser, sanfte tragische Rollen, Liebhaberinnen, edle Karaktere, auch naive Rollen; singt selten + figurantka v baletu); Teuber II 1885, s. 312 (Spengler), 319 (Stentz, VD).

Soupis rolí (+ komentáře k hereckým výkonům)Rosine (A. v. Lafontaine: Die Tochter der Natur) 30.10.1794
Druhá milovnice: zaslouží pochvalu a recenzent se těší, že bude důstojnou následovnicí Mad. Leifer (naivní role)

Dritte Dame (W. A. Mozart: Zauberflöte) – StD 30.11.1794

Franziska (J. F. Schink dle W. Shakespeara: Gaßner der zweite, oder: Die Kunst, eine Wiederbellerin zu zähmen) – StD 9.2.1796: patří mezi její nejlepší role G., 15. 2. 1798 = líbilo se, ztvárnila postavu dokonale

Amalisunde, Tochter des Fürst Wilhelm (Ch. H. Spieß: Verrätherei und Eifersucht, oder: Haß und Liebe)18.2.1796 EA, benefice G. – hlavní role
     - Představení dopadlo dobře, všichni hráli vášnivě, G. vypadala jako by chtěla překonat sama sebe, její pohyby byly plné výrazu a deklamace vynikající, také její zevnějšek byl chvályhodný, tři převleky, prokázala přiměřený roztomilý vkus, byla vyvolána a sklidila všeobecnou pochvalu za děkovnou řeč, krátkou, skromnou a procítěnou, pochvala patřila jejím zásluhám o divadlo 

Leopoldine (E. Schikaneder: Die bleibergische Familie, oder: Das Cioccolademädchen) EA 4.3.1796
      - Je to sestra Gottfrieda von Sommer, zvaná Das Cioccolademädchen, G. dobře obsazena

Hannchen (W. H. Brömel: Gerechtigkeit und Rache) 10.3.1796
      - Dobře provedeno

Karoline (A. W. Iffland: Der Vormund) EA 8.4.1796
      - Hrála dobře

Gigania (E. Schikaneder, h. F. X. Süßmayer: Der Spiegel von Arkadien) 17. 4.1796
G. převzala tuto roli po odchodu Mad. Keer (hravost, naivní hra, reine Singstimme), ale nenahradila ji, souboru schází

Marie (A. W. Iffland: Der Herbsttag) EA 1.5.1796
      - G. se vložila do Mariiny role s nejvřelejšími pocity, představení celkově dobré, pochváleno, Marie je jedno ze 4 dětí majitele statku
Pak odjezd do KV a přestavby ve StD, v červenci pouze opery v doně U Železných dveří
Od září nově Guolfinger von Steinsberg (mezitím asi zemřel Spengler). 

Ida (J. N. v. Kalchberg: Die deutschen Ritter in Akkon) EA 11.9.1796
     - Zahajovací činohra nového ředitele – lesk a sláva velkého rytířského kusu
     - Dobrodružství, heroický mistrovský kus
     - Plíživý postup děje, dlouhé monology
     - obstáli pouze 4 herci, mezi nimi G. – až na některá selhání v nuancích bolesti – nádherné výkony, ostatí průměr
     - zhřešila láskou, zradila snoubence, nechala se unést Wilhelmem, pro rozhřešení putovali do Svaté země bojovat s nevěřícími, útočiště v domě řádu německých rytířů
     - setkání s Bertramem, emoce, hoře, smíření, boj, zajetí, osvobození, sestra Emina, odpuštění, návrat – útěk
     - dekorace hořícího města (viz text)

Baronin von Schönhelm (F. L. Schröder: Der Ring) 20.9.1796
     - povedené představení
     - G. ukázala velký pokrok v charakterních rolích a roste z ní v tomto oboru výtečná herečka

Lanassa (K. M. Plümi >Truchlohra, hrána s nadšením
     - Mistrovské výkony předvedli Arnoldi (mladý Bramín) a G.

Marienne (Babo: Das Bürgerglück) 11.10. 1796
     - Výrazově krásné Arnoldi (Konrad) a G.
     - Vypadá to na hereckou dvojici

Amalia von Berning (S. F. Schletter: Der Familienpokal, oder: Der militärische Hausvater)  14.10.1796
     - v recenzi jako singspiel=chyba, v tisku žádné zpěvy, ale tisk: Originalschauspiel 5, průměrný produkt, několik dobrých scén a živý dialog
     - publikum pochválilo
     - G. vynikající výkon

Friderike (J. W. Steinmüller: Der Battaver, oder: Der Mädchenhandel) EA 21.10.1796
     - Lepší provedení než ve VD
     - Role „dcera“
     - Tisk Augsburg 1796 (Bataver), UA 17.4.1795 společnost Mad. Voltolini, autor „Schauspieler“ http://digital-beta.staatsbibliothek-berlin.de/werkansicht?PPN=PPN755556968&PHYSID=PHYS_0001&DMDID=DMDLOG_0001

1.11.1796 – König Lear – nedostala žádnou roli

Röschen (F. A. Ritter v. Mohrenbach?: Glückslaune, oder: So denken gute Unterthanen) EA 3.11.1796
     - Slavnostní představení ke jmeninám arcivévody Karla – záchrana Čech ve válce s Francií, patriotismus
     - Text oslavné kantáty Der Erretter Böhmens (Mohrenbach) přímo navazuje na text hry, hudba Tuček, pražský tisk
     - Grove a BSB špatně rozklíčované autorské jméno (František Adam Ritter von Míča)
     - G. hrála ve dvojici s Arnoldim (Konrad) – mladý zamilovaný pár, hráli Naiv und niedlich

Rutland (J. G. Dyk dle J. Banks: Die Gunst der Fürsten) 6.11.1796
     - G. odehrála celou truchlohru zcela přirozeně, s citem a vhledem
     - Zasloužená pochvala publika
     - Nádherný kus

Jenny (J. F. Brömel: Die buchstäbliche Auslegung, oder: Wie machen Sie’s in Komödie) 13.11.1796
     - Dcera právního znalce, vysloveně mladá role
     - Veselohra 1
     - Správně obsazeno a dobře přijato

Amalie (Kotzebue: Das Kind der Liebe) 22.11.1796
     - Lustspiel
     - Dobrý výkon
     - chvála patřila zvláště G.

Friederike (Iffland: Die Advokaten) EA 25.11.1796 (kdy UA?)
     - VD vedené Gramsem předběhlo StD
     - Ale sehráno pohnutěji a správněji
     - Celkově dobře obsazeno a uspokojivé podání
     - dcera

Wendeline von Brennenberg (Ziegler: Weiberehre) 9.12.1796
     - výborné a snaživé vyjádření kolísání dobrého srdce mezi láskou a slabostí (Kränkung)
     - vellmi pohnutá scéna s Gottfriedem von Lindenhorst (první výstup nového člena souboru Reinikeho)

Juliane (Zschoke: Barbareien des aufgeklärten Jahrhundert) EA 20.12.1796
     - truchlohra, odpovídající výkon

Rosamunda (Zschoke: Abällino, oder: Der grosse Bandit) 27.12.1796
     - přeobsazení – lepší než minulé

Aspasia (Kotzebue: Die Flüchtlinge, oder: Die Kolonisten in Norden) EA 1.1.1797
     - dcera guvernéra jednoho norského ostrova na grónském pobřeží
     - představení se vydařilo
     - G. mezi nejlépe nastudovanými rolemi a vynikala přirozeností

Jenny (Kotzebue: Die Verläumder) EA 12.1.1797
     - sestra

Cora (Kotzebue: Die Sonnenjungfrau) 15.1.1797
     - unsere sanfte Cora
     - pocty, zasloužené vyvolání
     - malé nedostatky: na místech mateřských citů, lépe pestřejší deklamaci, pak vynikne důležitý výraz, který pokulhával

Sophie, Antoniens Kammermädchen (Jünger dle Marivaux: Maske für Maske) EA 19.1.1797
     - veselohra 3
     - dvojice služebníků Johann a Sophie by měla být výborně zahráno (artig)
     - platilo jen pro G., partner Scheidauer roli ještě nedorostl

Julie, des von Wiesen Mündel (Kotzebue dle Fagan: Der Mann von 40 Jahren) EA 22.1.1797
     - veselohra 1
     - G. a Köhler představily své postavy s nejvyšším možným stupněm iluze pravdy

Elise (anon.: Aechter Adel und ächte Liebe) EA 26.1.1797
     - Veselohra 3
     - Dcera – volba ženicha, spojení mladého páru
     - Postavy lehké, ale dobře načrtnuté
     - G. je a zůstane v takových rolích jako Elisa stále liebenswúrdig -  k pomilování

Julie von Freemann, Tochter (J. F. Jester: Freemann, oder Wie wird das ablaufen?) EA 3.2.1797 – jedna z nejoblíbenějších her autora

Lottchen, Tochter (Kotzebue: Die Versöhnung) EA 10.2.1797
     - Hra a kostým G. byly rozkošné a nevinné
     - Dcera Philippa Bertrama, výběrčího daní (bratři-dvojčata)
     - Spor o dědictví – zahradu, proces 15 let, zahrada neužívána, stáří, nemoci, smíření, Lottchen dědička

Ariadne (J. Ch. Brandes, G. A. Benda: Ariadne auf Naxos) 16.2.1797
„Heute zeichnete sich Mad. Glaser in Ariadnens Rolle ganz als Küstlerin aus, sie deklamirte mit wahrer Empfindung und richtigem Ausdrucke – auch war ihr Geberdenspiel während der Pausen, welche durch die herrliche Musik ausgefüllt waren, naturvoll und mahlerisch. Hr. Arnoldi als Theseus entsprach nicht ganz unserer Erwartung. – SEine Deklamation war etwas zu pathetisch, und sein Abschied nicht feurig genug. – Die Dekorazion des Felsens, von deren obersten Gipfel sie gegen der Tiefe des Theaters zu – ins Meer springt, war gut gewählt, aber der Sturm der See und der Elemente zu schwach ausgedrückt. 

Postava ? (Spieß: Die Folgen einer einzigen Lüge) 21.2.1797 Benefizvorstellung des Hrn. und Mad. Glaser
     - Lustspiel – tento kus je na jeviště schopen mnoha zážitků a stále je oblíben, i když se hojně uvádí, váborně hráli Köhler a G. jako Brautpaar

Eva, Magd pronájemkyně (Weidmann: Der Strazzensamler) EA 3.3.1797
     - Singspiel
Ve stejném večeru:
Rosalia, sestra hudebníka (Der blinde und der Taube) EA
     - Lustspiel 1, dle fr. Des Patrat, vom D’Arien, Kus z oblasti nového fr. Divadla, vybroušené postavy, probuzený plán, lehké odvíjení  děje, překlad neuspokojil

Röschen, dcera rolníka (anon.: Die menschefreundliche Herrschaft, oder: Die Liebe der Unterthanen, z rukopisu) EA 5.3.1797
     - Začátečnický pokus, herci se snažili mu pomoci

Baronesse Henriette v. Ramthal, seine Nichte (soudního rady von Tilau) (Brezner: Edle Handlungen bleiben nicht unbelohnt) EA 19.3.1797
     - Ein charakteristische Gemählde 5, upravil Arnoldi 
     - K svátku kgl. Stadthauptmanns und Gubernialraths Graf Joseph Wratislav von Mitrowitz
     - Dobré rozdělení rolí, jinak průměr 

Luise, seine Tochter (starého slepce Wernera, hrál flétnista Bernardi, doprovodil svou árii) (F. L. Schmied: Unglück prüft Tugend) EA 26.3.1797
     - činohra 3, všeobecná pochvala vč. kusu

Prinzessin Elisabeth (Agnes Bernauerin) EA 18.4.1797
     - Ein grosses heroisches Ritterballet, h. Tuczek
     - Neobvyklá volba, zcela tragické, katastrofa pohnutí, věrné zpodobení příběhu, věrné kostýmy
     - Nové druhy tanců
     - Porovnání První tanečnice Mad. Spania (Vigano) – měla by mít kromě umělecké techniky a připravenosti také více přirozené krásy, ve srovnání s kvetoucí Elisabeth paní Glaserové ztrácela na ceně

Elisabeth (Hagemann: Otto der Schütz) EA 27.4.1797
     - Ritterschauspiel
     - Hlavní pár s Arnoldim, dobré výkony

Leonore (K. F. Guolfinger v. Steinsberg: Das Wiedersehen, ein Lustspiel ohne Heurath – Std 12. 1.1798 UA) = dcera, milovnice 

Emmy (A. v. Kotzebue: Die falsche Schaam) – StD 29. 1. 1798 EA = mezi nejlepšími výkony, přirozenost projevu, role schovanky, nevlastní dcery

Anna Boley (J. v. Soden: Anna Boley, Königin von Engelland) – StD 2. 2. 1798 EA = hrdinská role, zkušená herečka, píle při nastudování

Agnese Cyana (K. F. Hensler: Eugenius Skoko, Erbprinz von Dalmazien) – StD 9. 2. 1798 EA = milovnice, benefiční představení manželů Glaserových, úspěšné vystoupení, vyvolána, přednesla způsobilou a dojímavou děkovnou řeč

Klara (Ch. H. Spieß: Klara von Hoheneichen) – StD 25.2.1798 = umí v této roli vyvolat všeobecný soucit a účast 

Lanassa (C. M. Plümicke dle A.-M. La Mierre: Lanassa) – StD 11.3.1798 = svými výstupy zachraňovala slabé představení, Montalban – Wahr

Benigna, geborne Wülfingen (K. F. Hensler, h. F. Kauer: Das Faustrecht in Thüringen) – VD 17.3.1798 =

Ariadne (J. Ch. Brandes, h. J. A. Benda: Ariadne auf Naxos) – StD 22.3.1798 = zvládla skvěle v jednom večeru dva velmi odlišné charaktery, v obou rolích se projevila jako pravá umělkyně

Malvina, eine junge Wilde (A. v. Kotzebue: La Peyrouse) – StD 22.3.1798 EA = s Wahrem, kus je slabý, výjimka Malvinina naivní, nevědomá role, zcela přirozené hraní, představení dobré

Mariane (F. J. W. Ziegler: Die Freunde) – StD 12.4.1798 = manželka, představení skvělé, hraní, deklamace, výraz vášně, účast na pocitech spoluherců, spoluráce na dokonalosti celku, vhodná seskupení, nápodoba přírodních krás, celkově sladké kouzlo iluze

Pauline (A. v. Kotzebue: Die silberne Hochzeit) – StD 29.4.1798 EA = úspěch

Rösgen (F. L. Schröder: Stille Wässer sind tief) – StD 3.5.1798 = role byla zadána mimo obor G., daleko přiměřenější by byla role Baronin, která by pak byla mnohem lépe zahrána

12.5.F. W.  Ziegler: Weltton und Herzensgüte Dámské role byly nesprávně přiděleny, G. nehrála, místo ní Mad. Glockner, asi ji začali málo obsazovat

Julchen (B. J. M. v. Koller: Der Kammerhusar) – StD 28.5.1798 EA = konečně něco nového

Ottilie, des jungen Grafens Gemahlin (A. v. Kotzebue: Die Korsen in Ungarn) – StD 17.6.1798 EA = jedna z hlavních rolí, milovnice

Sophie (J. F. Jünger: Der offene Briefwechsel) – StD 12.7.1798 – opory představení spolu s Allram starší, všeobecný potlesk a spokojenost – zásluhou komicky laděného kusu

Amalie, neteř hraběte Sonnenschilda (F. J. W. Ziegler: Der Hausdoktor) – 17.7.1798 EA komický kus se líbil

Rosemunde (J. H. D. Zschokke: Abällino der grosse Bandit) – 19.7.1798 hrála výborně

Amalie von Flemming (F. W. Ziegler: Der seltene Onkel) – 2. 8. 1798 EA bez hodnocení

Adelheit (J. Korompay: Rudolf von Felsek, oder die Schwarzthaler Mühle) – 12.8.1798 – dobře nastudované role, pěkné hraní, Adelheit je milenka hraběte Rudolfa

Madam Freude, eine geborne Falk (A. v. Kotzebue: Die Unglücklichen) 19.8.1798 EA výborně napsané role, lehká a líbivá věc, hrálo se s nadšením a bylo přijato velkým uznáním

Juditha, Herzog Wratislavs Tochter (F. Ch. Schlenkert: Wieprecht Graf von Groitsch, oder: Wratislaw der erste König in Böhmen) – 26.8.1798 rozvleklá hra, ale hrála dobře

Karoline, eine Tochter erster Ehe (A. v. Kotzebue: Das Epigram) 9.9.1798 EA

Iffland: Die Hagestolzen 11.9.1798
     - Správnější by bylo, kdyby míst sl. Frei Margarethu hrála Glaserová, i přesto, že už tento obor opustila = prostota a naivita venkovského děvčete, upřímnost, prostořekost, smělost, přímost, neostýchá se

Marie (F. W. Ziegler: Weiberehre) 23.9.1798
Ritterschauspiel, templáři, 13. Století, s Liebichem (velmistr templářů), Marie= manželka bavorského vévody Ludwiga
     - Pouze tito dva si zasloužili pochvalu

Wilhelmine (Ch. H. Spieß: Die Folgen einer einzigen Lüge) 25.9.1798
Zasloužená pochvala často hraného kusu

Karoline, Gattin von Blenkschütz (J. Protkhe: Der Rechtschaffene darf nicht immer darben, oder: Wenns nur der Fürst weiß, er hilft gewiß) 4.10.1798 EA (starší kus)
Hráno ke svátku císaře Františka II., slabší kus, G. v páru s Eßlair jako nešťastný pár, příliš pasivní, pochvala nebyla silná

Albertine, Mündel des Doktor Wolf (L. F. Huber: Der verliebte Briefwechsel) EA 7.10.1798
Veselohra pětiaktová, tradiční zápletka, hrají všechna divadla, v improvizovaných i fixovaných textech, zamilovaný poručník je podveden, hrála s Allramem st. a Eßlairem (milovník Brand), velmi živé, ale z morálního hlediska ne příliš doporučeníhodné, hrálo se živě a s plným nasazením, Allram výborný a oblíbený komik  

Amalie (S. F. Schletter: Der Familienpokal, oder: Der militärische Hausvater) 18.10.1798
     - Dcera vojáka, pouze průměrný kus, ale  však uspěl zásluhou náročného hraní několika vč. G. 

23.10.1798 A. v. Kotzebue: Der Bruderzwist
- nápadné bylo, že byla G. odejmuta její role, kterou vždy velmi dojímavě a přirozeně hrála, nyní Mad. v. Leuchtenberg – horší

Agnes, Frau von Freiherr von Armenhold (F. W. Ziegler: Der Tag der Erlösung) EA 28.10.1798 – partner Eßlair – dobrý kus, pěkná inscenace

Julie, Tochter von Hr. Tobmann (R. W. Ziegler: Das Petschaft, oder: Die Macht der Eitelkeit) – 16.12.1798 EA
Herci se snažili a jejich píli korunovala pochvala, vděčné role, napínavé

Informace o herci zvaném Horny a soupis jeho rolí v Praze (příbuzný G.)

Nürnberger Theater-Journal vom Anfang des Jahrs 1795 bis zum Schluß desselben, 1795 [Nürnberg 1796], s. [16] – debut u Mihuleho společnosti v Norimberku: Herr Horni jako Gustav (Verirrung / Verwirrung? ohne Laster), jako August (Leichtsinn und gutes Herz), jako Carl Valborn (Tochter der Natur)
Hoftheater zu Weimar, GTK1800, s. 295–296: popis rekonstrukce vnitřního prostoru divadla. „... ist mit Abbildungen antiker Masken geziert, theils selbst von unserem Herrn Prof. Meyer, theils unter seiner Anführung, von Herrn Horny, gemalt.

A.v. Lafontaine: Die Tochter der Natur) 30.10.1794
- režisér Krüger si osvojuje role, které by mohl hrát herci, např. Hr. Horni by mohl roli Karla v. Wallborn hrát mnohem lépe a hodil se pro ni. Jeho schopnosti a zápal v roli Schach (?) jsme obdivovali v minulém roce vícekrát, nezkazil ani roli Geist, a mohl by tedy svůj talent mohl zúročit a dále rozvinout, pokud by měl více příležitostí

Ve StD (opětně) debutoval 16. 7. 1798 (Karl Wild, H. Beck: Die Schachmaschine), ale neměl velký úspěch (vzpomínalo se na někdejší výkon Arnoldiho v této roli, nelíbil se kostým, postava nebyla promyšlena detailně). Pro druhý debut zvolil 19. 7. hlavní roli truchlohry Zschokkova Abällina, což nebylo dobře přijato, neboť mladý herec by měl hrát role vážných milovníků a zároveň se učit od starších. Třetí zkušební role vyšla nejlépe (Anton, A. v. Kotzebue: Die Verwandschaften, 22. 7. 1798).

Graf von Spiegelau (F. W. Ziegler: Der seltene Onkel) – 2. 8. 1798 EA : představení bylo nevýrazné, H. netrefil charakter světáka, musí ještě dále studovat

Gustav Falk, ein Jäger (A. v. Kotzebue: Die Unglücklichen) 19.8.1798 EA

Wieprecht, Graf von Groitsch (F. Ch. Schlenkert: Wieprecht Graf von Groitsch, oder: Wratislaw der erste König in Böhmen) – 26.8.1798 rozvleklá hra, hrál steif

Major (H. Beck dle Shakespeare Die Quälgeister) – 30.8.1798 nic moc

Sohn des Rats Tolland (A. v. Iffland: Das Gewissen) EA 18.9.1798

Fritz, ein Bauernbursche (F. Lindheimer: Der Burggeist) 28.9.1798 EA 

Konrad, ein Bedienter (F. Rambach: Margott, oder: Das Mißverständniß) 6.11.1798 EA
Zároveň milovník – v páru s Margott jednoaktová veselohra

 

Johann Friedrich Gley

* 3. 1. 1771 Cammin (Kamień  Pomorski, PL)
† 1832 Vídeň (A)

herec, spisovatel, zpěvák

Psán též jako Glei. – Otec herečky Julie Rettich (* 17. 4. 1809 Hamburk, † 11. 4. 1866 Vídeň), která působila ve Dvorním divadle v Drážďanech (debut 23. 9. 1825, Margarethe, Iffland: Hagestolzen), posléze ve vídeňském divadle Burgtheater (především tragické role). Už 1827 obdržela pozvání k hostování v Praze a Hamburku. V prosinci doprovázel G. dceru do Vídně. Hostování v Praze (1825, 1835 a v dalších letech) zachycují pražské divadelní almanachy od 1836.

Manželka Christine, geb. Gollmann (1785 Mannheim – 1862 Drážďany) byla operní pěvkyně (Stuttgart, hostování ve Vídni, Hamburk od 1803, 1817–1823 Strelitz, poté ukončení kariéry).

Debutoval 1790 v herecké společnosti Christiana Wihelma Klose v Altoně (dnes Hamburk), pokračoval v Rostocku a Lübecku u Jeana Tillyho (1791), poté u ředitele Carla Friedricha Heinricha Butenopa v hanzovním městě Salzwedel u Magdeburku (1792). První zmínku o G. v Praze obsahuje seznam herců, kteří v květnu 1793 odcestovali z Prahy s divadelní ředitelem Václavem Mihulem do Karlových Var a Augsburgu (12. 9. 1793–4. 3. 1794). Tam byl už G. zřejmě jedním z důležitých členů společnosti. Jeho hereckým oborem byli první milovníci, charakterní role a hrdinové. Zároveň společnosti poskytoval literární a dramatické texty, v Praze vyšla tiskem jeho veselohra Der Einspruch oder Coquetterie und Unschuld (1794). Pro Mihuleho zimní sezonu v Augsburku sepsal rozsáhlé pojednání Etwas über Menschendarstellung, které předcházelo obvyklým údajům almanachu divadelní společnosti, jehož vydavatelem G. zároveň byl. Své pojednání založil na premise, že divadlo je věrným zrcadlem lidského žití a dramatické postavy musí být koncipovány a ztvárněny pravdivě a přirozeně jako skuteční lidé. Odmítá proto čarovné zpěvohry a podobné zábavné kusy včetně jejich scénografie a jevištních efektů a pléduje pro takové dramatické látky, které stojí na skutečných příbězích. Vzdělaného a učenlivého herce, který měl být váženou osobností i jako člověk,  staví na vrchol divadelního umění. Po ukončení štace odešel G. do Ulmu, kde s tamní společností Ferdinanda Illenbergera sehrál od 16. 3. do 3. 4. 1794 osm vesměs činoherních představení. Na konci května téhož roku byl zpět v Čechách jako člen společnosti Franze Spenglera, k níž se připojil v Karlových Varech a kde v repertoáru převládaly hudební kusy. Nevydržel však ani do konce letní karlovarské sezony a rozjel se k Mihulemu do Norimberku. Poprvé se představil už 30.7. 1794 jako nová posila Mihuleho souboru v tamní premiéře Kotzebuova pětiaktového dramatu Menschenhaß und Reue v jedné z hlavních rolí (Der Unbekannte [Neznámý]). Vystupoval v hlavních rolích činoherních kusů (např. Rolla, Kotzebue: Die Sonnenjungfrau; Peter Alexiowitz, Czaar von Rußland, Babo: Die Strelizen; Otto, Hageman: Otto der Schütz; Ursmar von Adelungen, Spieß: Klara von Hoheneichen; Albrecht, Töring-Seefeld: Agnes Bernauerin; Ferdinand, Schiller: Kabale und Liebe; Ludwig, Hagemann: Ludwig der Springer; Rudolf, Korompay: Rudolf von Felseck; Karl Moor, Schiller:Die Räuber; Jason, Gotter – Benda: Medea), ve zpěvohrách se objevoval velmi zřídka a zpravidla v mluvených rolích (např. Selim Bassa, Stephanie – Mozart: Die Entführung aus dem Serail). 
Těsně před plánovanou premiérou historické tragédie J. M. Babo Otto von Wittelsbach, v níž měl 13. 11. ztvárnit titulní postavu bavorského falckraběte,  se však znovu pokusil o změnu působiště a z Norimberku utekl. Událost ředitel Mihule zveřejnil na divadelní ceduli, kde kromě nutné změny programu prozradil i výši G. týdenní gáže (12 zlatých, pro srovnání: u Spenglera v Praze dostal G. za stejné období 2 zlaté). Během několika dnů se G. dostal do Augsburgu, kde právě začínala sezonu divadelní ředitelka Friederika Voltolini. V této společnosti vydržel téměř celý rok (od Velikonoc 1795 pod divadelním šlechtickým výborem vedeným hrabětem Josephem Fuggerem von Kirchheim). V polovině října 1795 se k Mihulovi vrátil, a to při hostování společnosti v Ulmu, 13. 10. se poprvé představil jako „nový“ člen společnosti v roli Philippa v Ifflandově činohře Allzu scharf macht schartig. Byl také hned obsazen do své někdejší plánované titulní role Babovy hry Otto von Wittelsbach  (19. 10. 1795). Pro rozloučení s publikem v Ulmu byla nastudována G. tříaktová hra Der Frühlingsmorgen (10. 11.), v níž sehrál roli Heinricha Lindemanna, a po skončení hry pronesl závěrečnou řeč. Hra byla posléze opakována i v Norimberku a další G. činohru  Adolf der Kühne, Rauhgraf von Daßel provedl Mihule tamtéž 28. 3. 1796 s autorem v titulní roli. G. pokračoval v herecké kariéře a ovládl mj. i náročné Schillerovy titulní role (Don Carlos, Fiesco) a svoji pozici prvního herce společnosti si zachoval i ve dvorním divadle württemberského vévody Friedricha II. ve Stuttgartu, jež Mihule získal do pronájmu na období 21. 12. 1796–13. 9. 1797. G. zůstal hercem vévodského divadla i po Mihuleho odchodu. V listopadu 1799 hostoval v Norimberku v roli Advokat Hellmuth (Kotzebue: Lohn der Wahrheit) a jako Eduard Smith (Kotzebue: Die Verläumder), v prosinci téhož roku v Mannheimu, kde pak 1800 vstoupil do angažmá. Tam se setkal se začínající pěvkyní Christinou Gollmanovou, s níž se oženil a vrátil se s ní do Stuttgartu.
Tamní angažmá sjednané jako doživotní a výhradní služba vévodskému dvoru ukončila 1802 aféra. Herecký pár odjel do Vídně, kde se oba uchytili v divadle Burgtheater a korespondenčně se snažili vyjednat ve Stuttgartu několikaměsíční dovolenou. Vévoda však na konci srpna 1802 jejich působení ukončil a a upozornil na tento nebezpečný případ v tisku, a to i přesto, že G. v dopisech podrobně informoval o vídeňském repertoáru, nabízel dovoz hudebnin a jednání s herci, kteří by mohli stuttgarský soubor posílit. Manželé se poté uchýlili do Hamburku (1803–14), hostovali v Kodani a v Drážďanech (1807), dále v Lübecku, Berlíně, Vratislavi, Lipsku, Bamberku, Vídni a Mannheimu (1812). Další rozsáhlé cesty se speciálním programem pořádali 1813–19 (Altona, Kiel, Braunschweig, Hannover, Mannheim, Augsburg, Würzburg, St. Gallen, Mnichov, Curych, Straßburg, Karlsruhe, Kolín nad Rýnem, Amsterdam, Hamburg, Gotha, Norimberk, Coburg, Frankfurt nad Mohanem, Gera, Halberstadt, Stralsund). Jako herecké duo uváděli přednostně jednoaktovky se zpěvy a hudbou různých skladatelů pod označeními „melodramatický singspiel“ nebo „opereta“, které G. sám upravoval a nechával tisknout (Andromeda und Perseus; Die Probe, oder: Die doppelte Uebereilung, Hamburg [1812], Die Verwandlungen, tisk nedoložen).
Při pražském hostování v únoru a březnu 1814 vystoupili s tímto programem ve Stavovském divadle (1.– 9. 3.). Tehdejší kapelník C. M. von Weber se vyjádřil, že zpívali špatně, a kritika považovala jejich intermezza za výstupy, které mohou obstát v provinčních městech, ale v hlavním městě Praze nejsou na místě. G. neobstál ani jako hostující herec, neboť ve svém oboru nemohl konkurovat domácímu F. X. Bayerovi, přijatelný výkon podal jako Rolla (Kotzebue: Die Sonnejungfrau), a to díky vhodné postavě a energické hře. V dubnu 1819 manželé získali místo dvorních pěvců u velkovévody z Mecklenburg-Strelitz. Usadili se ve vévodském rezidenčním městě Neustrelitz (dnes Mecklenburg-Vorpommern), kde G. do 1823 vedl dvorní divadlo. 1825 nastoupila dcera Julie do angažmá ve dvorním divadle v Drážďanech a rodiče se za ní přestěhovali. G. tam naposledy hostoval 30. 1. 1826. Další přesun za dcerou do Vídně nastal 1830, kde G. 1832 zemřel na choleru.

Největším G. úspěchem bylo jeho angažmá ve Stuttgartu, kdy stál na vrcholu svých mladistvých sil. Stal se oblíbencem diváků, a to také proto, že často vystupoval v kusech, které tamní publikum vidělo poprvé (debutoval jako Sydney Smid, Kotzebue: Die Verläumder). Vynikal souměrnou vysokou postavou a plynulým libozvučným hlasovým projevem. Kritika chválila jeho přesvědčivost, ohnivým přednes, nenucenou hru, náruživost provázenou elegancí, důstojností a počestností, do hrdinských rolích vkládal též výraz velkodušnosti a silnou vášeň. Osvědčoval se i v rolích rozšafných a dobromyslných šlechticů a přirozeně ztvárňoval potměšilost a přetvářku (Jakob Buschdorf, Sheridan: Die Lästerschule). V komických rolích (Benedikt Halter, Jünger: Die Geschwister vom Lande) se choval spontánně a byl schopen i žoviálnosti a vrtochu. Během roku 1797 nastudoval ve Stuttgartu pod Mihuleho vedením tři Schillerovy hlavní role. Mimořádné ovace získal jako Karl Moor (2. 2. 1797), postavu měl dobře promyšlenou, přítomné rozechvěl výrazem svých citů a znamenitým ohněm. K výkonu jistě přispěla vyhrocená atmosféra nového provedení Schilerova dramatu v přeplněném divadle, kdy se po dlouhé pauze hrálo vrchností odmítané dílo odchovance stuttgartského vysokého učení, který se vzepřel vůli vévody a z jeho země uprchl. Jako Fiesko (ve Stuttgartu poprvé 5. 6. 1797) si G. kromě částečné pochvaly vysloužil řadu zásadních výtek a rad, zejména k vyjádření vkusu, tělesné a konverzační kultury a jemných mravů, vlastním vyšším vrstvám společnosti. Sebevědomý G. reagoval rozsáhlým polemickým pojednáním (Vertheidigung ... der Rolle Fiesko gegen die Behauptungen des Stuttgarter Theater-Rezensenten, 1. 10. 1798, tisk Stuttgart 1799), v němž odkryl nelogickou argumentaci protivníka a obhájil svůj přístup ke ztvárnění role. První provedení Schillerovy dramatické básně Don Carlos (24. 8. 1797) včetně G. v titulní roli kritika strhala. J. W. Goethe, který G. jako Dona Carlose viděl (30. 8., G. benefice), byl představením zklamán a charakterizoval G. jako sice dobře rostlého herce, který je však jako většina jeho kolegů chladný, bez vlastní energie a půvabu. 

Teatralia
Vertheidigung einiger meiner theatralischen Darstellungen besonders der Rolle: Fiesko gegen die Behauptungen des Stuttgarter Theater-Rezensenten von J. F. Gley herzogl. Wirtembergischen Hofschauspieler, Stuttgart (Auf Kosten des Verfassers.) 1799, 63 s.;
Gesänge aus: Andromeda und Perseus,einem melodramatischen Singspiel in einem Akt. Von Gley. Die Musik ist aus den Werken Haydn’s, Mozarts, Glucks, Righinis, Beethovens und anderer entlehnt. Hamburg, gedruckt von F. W. C. Menck [1800]; Gesänge aus: Die Probe, oder: Die doppelte Uebereilung, Operette in einem Akt, aus dem Französischen. Die Musik ist von verschiedenen Componisten [1800].

Prameny
Archiv hlavního města Prahy, fond Politický senát – Publicum 1789 –97, sign. 11/332, č. j. 5361, žádost V. Mihuleho o pas do Augsburgu.

Landesarchiv Baden-Württemberg, Ludwigsburg, sign. E 18 I, Bü 371: korespondence G. z Vídně do Stuttgartu (1802).

Stadtarchiv Augsburg, fond Stadttheater Augsburg, Theaterzettel (1745–1816), společnost Mad. Voltolini, Ziegler: Weltton und Herzensgüte, Fritz Berg, Hr. Gley, „Mad. Berger und Herr Gley werden sich heute unserm Gnädigen und Verehrungswürdigen Publikum bestens zu empfehlen suchen.“)

Staats- und Stadtbibliothek Augsburg: divadelní cedule (11. 11. 1793 Ludwig der Springer, Ludwig, Graf von Thüringen, Hr. Gley – titulní role)

Stadtarchiv Ulm, divadelní cedule G 3 1791 ff,  Faszikel: 1794 Theaterzettel-Nr.: 029–038 https://www.ulm.de/sixcms/media.php/29/G3_1670-1899.pdf ;

Schwäbischer Merkur.Auf das Jahr 1796. Eine politische Zeitung, welche, in Verbindung mit der Schwäbischen Chronik, wöchentlich viermal zu Stuttgart ausgegeben wird. Verfaßt von Professor M. Christian Gottfried Elben. Stuttgart. Im Verlage des Verfassers, 1796.  Schwäbische Chronik. Eine ZeitSchrift, welche Materialien zur neuesten Geschichte von Schwaben enthält. Jahr 1796. Verfaßt von Professor M. Christian Gottfried Elben. Stuttgart. Im Verlage des Verfassers, 1796 

Carl-Maria-von-Weber-Gesamtausgabe. Digitale Edition, http://www.weber-gesamtausgabe.de/A000643 (Version 2.0 vom 4. Mai 2016), Letzte Änderung dieses Dokuments am 22. Februar 2016 (Christine G.)

Carl-Maria-von-Weber-Gesamtausgabe. Digitale Edition, http://www.weber-gesamtausgabe.de/A000644 (Version 2.0 vom 4. Mai 2016), Letzte Änderung dieses Dokuments am 22. Februar 2016 (G.)

Briefe an Goethe. Gesamtausgabe in Regestform. [Regestausgabe], Bd. 5. Weimar od 1980, pokračování, http://ora-web.swkk.de/swk-db/goeregest/index_bio.html 

Literatura

Etwas über Menschendarstellung, eine Abhandlung. Nebst dem Augsburger Theater-Journal von der Mihuleschen-Gesellschaft. Im Winter 1793-1794, ed. J. F. Gley, [Augsburg] 1794, s. 27; Nürnberger Theater-Journal vom Anfang des Jahrs 1795 bis zum Schluß desselben, 1795 [Nürnberg 1796], s. [13, 15]; Taschenbuch fürs Theater, Mannheim 1795 (Norimberk, jaro 1795), s. 70–72; tamtéž, Berichtigungen und Ergänzungen (nepag. S. [128]); Ulmer Theater-Journal, nebst zwey neuen Gedichter und einigen Arien aus der komischen Oper: Das neue Sonntagskind, hg. I. Schwarz, [Ulm] 1795, s. [6]; Herzoglich Wirtembergisches Adreß=Buch, auf das Jahr 1797. Nebst einem Anhang der Etate einer freien Reichsritterschaft in Schwaben, und der unter Herzogl. Wirtemb. Schuz stehenden Reichsstädte Eßlingen u. Reutlingen. Mit Herzoglichen Privilegio für die Georg Ernst Bürkhische Relikten. Stuttgart, zu finden bei der Bürkhischen Wittib, s. 34–37; Eine Abhandlung über die Schauspiele.Nebst dem Nürnbergischen Theater-Journal, hg. I. Schwarz, [Nürnberg] 1797, s. 16; nesign.: Stuttgarter Theater, seit und nach der Anwesenheit der Franken 1796,  Journal f'ür Theater und andere schöne Künste(Hamburg) 1797, sv. 1, s. 226–232; nesign.: Stuttgarter Theater, tamtéž, sv. 2, s. 168–172, 230; sv. 3, s. 49–59, 237–246; sv. 4, s. 155–165;Den Gönnern und Freunden des Theaters, beim Eintritt in’s Jahr 1799 gewidmet von Hörz, Souffler, [Stuttgart 1798], s. 8; Nürnberger Theater-Taschen-Almanach aufs Jahr 1800, hg. I. Schwarz, Nürnberg [1799], s. 39–40, 43; nesign.: Karakteristik des Theater-Personals der Stuttgarter Bühne, Janus, eine Zeitschrift auf Ereignisse und Thatsachen gegründet(Jena – Weimar) 2, 1801, sv. 2, s. 375–376, 381–382; Allgemeine Zeitung(München) 27.5.1803; nesign.: Ständisches Theater in Prag, Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger(Prag) 4, 1814, č. 18, s. 71; tamtéž č. 19, s. 74 Wiener Theaterzeitung8. 4. 1814, roč. 7, č. 42, s. 164; Allgemeine musikalische Zeitung(Leipzig) 21, 1819, sloupec  640; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Ausburg, Augsburg [1876], s. 56–57, 148–149; Teuber II 1885, s. 307; A. von Weilen: Julie Rettich. Erinnerungsblätter ihres hundertsten Geburtstages, Wien 1909, s. 5–9; T. Volek: Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica(Praha)14, 1960, s. 26; R. Würz: Verzeichnis und Ikonographie der kurpfälzischen Hofmusiker zu Mannheim nebst darstellendem Theaterpersonal 1723–1803, Wilhelmshaven 1975, s. 70; O. Fambach: Das Repertorium des Hof- und Nationaltheaters in Mannheim 1804–1832, Bonn 1980, s. 486 + Das Repertorium des Königlichen Theaters und der Italienischen Oper zu Dresden 1814–1832, Bonn 1985, s. 371; J. W. Goethe: Tagebücher, Goethes Werke. Weimarer Ausgabe, III. Abteilung, Bd. 2, München 1987, s. 112–122; A. Jakubcová: Principál Václav Mihule na dvoře vévodském, Cornova(Praha) 2, 2012, č. 1, s. 32–34;  

Soupisy a slovníky
Karl Goedeke: Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung, Bd. XI/1, Achtes Buch (bis 1830), 4. Abteilung (Drama und Theater) 

Ludwig Eisenberg: Großes biographisches  Lexikon der deutschen Bühne im 19. Jh., Leipzig 1903, s. 823 

Ottomar B. Flüggen: Biographisches Bühnen-Kexikon der deutschen Theater, Jg. 1, München 1892,  s. 105 

KoschTh

Deutsches Theater-Lexikon. Eine Encyklopädie alles Wissenwerthen der Schauspielkunst und Bühnentechnik, vyd. Adolf Oppenheim und Ernst Gettke, Leipzig 1889, s. 324

Reden-Esbeck, Friedrich Johann Freiherr von: Deutsches Bühnen-Lexikon, Bd. 1, Stuttgart 1879,  s. 210–211

 

Gottlob Ludwig Hempel

* 1746 Merseburg (D)
† 23. 7. 1786 Praha (CZ)

herec

Též Gottlieb, vyznáním protestant.

Talentovaný herec s příklonem k literární tvorbě. Člen herecké společnosti saského kurfiřta v Drážďanech. Debutoval 1768 v Hamburku, 1770 byl jako začátečník členem společnosti Karla Theophila Döbbelina ve Stralsundu. 1777/78 byl členem drážďanské dvorní herecké společnosti saského kurfiřta pod vedením Pasquala Bondiniho pro obor prvních milovníků, důstojníků a sedláků. Jako člen herecké společnosti K. Wahra zahajoval s tímto souborem 21.4.1783 provoz nově postaveného Nosticova divadla a byl členem jejího vedení (J. B. Bergobzoom, Ch. Räder a H.). Zemřel v Praze jako člen herecké společnosti P. Bondiniho na souchotiny ve věku 38 let.
Doboví pozorovatelé upozorňovali na jeho jemnou tvář a chválili příjemný a vemlouvaný hlas, který jej předurčoval pro trpělivé a klidné postavy. V těchto rolích uplatňoval upřímný výraz, plný tolerance, dobrotivosti a vznešeného studu, např. mladý teolog Theophan z Lessingovy veselohry Der Freygeist nebo hlavní postava Der Reisende ze hry Die Juden téhož autora (oba kusy vznikly 1749). Později hrál také laskavé otce, prosté saské sedláky i osoby humoristického ražení. Pražská kritika označila H. v roce 1783 za velkého vynikajícího herce. Jeho herecký projev ocenila jako opravdový a přirozený. Celý jeho zevnějšek byl harmonický a milý, kostým, krok, držení těla a řeč. Vyvarovat se měl pouze oboru něžných otců, v němž nebyl sice úplně špatný, ale průměrný.
Jeho literární odkaz byl mezi současníky znám, psal divadelní hry a romány (velmi oblíbený román Hans kommt durch seine Dummheit fort se dočkal opakovaného vydání).

Prameny
AMP, Sbírka matrik, TO Z3a (1784–1814)
http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=83BF8B7B626C40979DBBB9EF21D65081&scan=15#scan16 

Literatura
Nesign.: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1784, díl 22, s. 42; Schink: Hempels Theatralische Laufbahn, GTK 1777 (tehdy se rozšířila mylná fáma o jeho smrti); Dresdner Kurfürstl. Sächsische Hof-Gesellschaft, Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach am Mayn 1779, s. 372, 400–401; GTK 1800, s. 220–221; Hempels Testament, Annalen des Theaters, díl 1.

Další zdroje
Galerie, s. 207– 208 

Vyobrazení
H. jako Major v Die Kriegsgefangenen (ryl Liebe, dle Fechhelm), GTK 1778.

Andreas Hornung

* kolem 1756
† po 1813 

Herec, divadelní ředitel

Pocházel z rodiny tanečníků a herců, jejíž rodokmen ještě není dostatečně prozkoumán.
První zmínku o divadelní činnosti H. přináší divadelní almanach herecké společnosti Johanny  Schmallöggerové v Pešti 1783, kde bylo angažováno také několik dalších členů početné rodiny Hornungů. H. tehdy hrál pouze nejmenší vedlejší role (die kleinsten Nebenrollen). Od 1790 už manželé Andreas a Susanne H. účinkovali jako herci a zdatní zpěváci v souboru principála C. Haina, jenž byl od konce osmdesátých let 18. stol. usazen v Opavě a v Olomouci a proslul především hudebním repertoárem. V listopadu 1791 byl H. společníkem Georga Schantrocha (předtím též Hainova herce) v Krakově, kde provozovali vlastní společnost. 1792 se objevili ve vídeňském Divadle „auf der Landstraße“ a další štací bylo Vídeňské Nové Město se společností G. Wilhelma (1794/95), kde už v dětských rolích účinkoval i potomek Roman. Už v roce 1790 měl údajně kníže Friedrich Erdmann von Anhalt-Köthen-Pleß H. společnost angažovat z Bílska (Bielitz, dnes Bielsko-Biała) pro účinkování v zámeckém divadle ve Pštině (Pleß), protože byla známa z Olomouce. Příslušný úřad ve Vratislavi (Breslau) však tento záměr odmítl, a tak se H. ve zmíněném divadle představil až v létě 1796 a poté zamířil do Gliwitze (Gleiwitz). 1796–1802 ovládli manželé H. samostatně divadelní život v Opavě (Die Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft). Ambiciózní H. však po několika letech přenechal úspěšnou opavskou direkci své manželce a odjel přes Uherské Hradiště a Trnavu do Košic, kde jako ředitel působil od září 1800 do 1802. Údajně se mu tam dařilo mnohem lépe než jeho předchůdcům a dokonce vyrovnal i své předchozí dluhy. Ještě jako „ředitel z Košic a Ostřihomi“ se přihlásil do licitace o pronájem olomouckého divadla. Prosadil se proti dosavadnímu principálovi V. Mihulemu a od října 1802 do 1805 post ředitele v Olomouci získal. 1813 hostovala Hornungsche Schauspieler- , Sänger- und Tänzergesellschaft opět v Bílsku, kde na místě pozdější budovy spořitelny sehrála kus s hudebním doprovodem Der lustige Kuchelbäcker oder der Mehlspeismacher Zweckeler oder Ein Freund in der Noth (Gottlieb Prehauser).

Prameny
NM – Náprstkovo muzeum: 14 divadelních cedulí společnosti H. z Olomouce (srv. soupis). 

Literatura
Theatertaschenbuch von allen vom Anfange des Jänners bis zum Ende des Decembers 1783 von der deutschen Schauspielergesellschaft in Pest aufgeführten Schauspielen und Ballets. Pest: Anna Maria Eitzenbergerin [1784], nestr.; Theatralisches Neujahrs-Geschenk, oder Verzeichniss der von der Hornung’schen-Opern- und Schauspielergesellschaft aufgeführten Opern, Lust-, Schau- und Trauerspiele, Kaschau 1801, cit. in M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2011, s. 129, 231(uložení pramene neznámo); F. Kaminsky: Die Schauspielbühne in Oberschlesien und der Grafschaft Glatz bis 1813, Volk und Heimat  3, 1926, 4. 2 (mimořádný sešit), s. 15; E. K. Blümml – G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 402; J. Pukánszky-Kádár: Geschichte des deutschen Theaters in Ungarn I (Von den Anfängen bis 1812), München,1933 (Schriften der Deutschen Akademie 14), s. 147; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 67–68; K. Weber: Geschichte des Theaterwesens in Schlesien, Dortmund 1980, s. 29, 48, 57, 104; M. Cesnaková: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln – Weimar – Wien 1997; P. Andraschke: Das Theaterleben in Bielitz in der Zeit der Habsburger Monarchie, in sb. Die Oper als Institution in Mittel- und Osteuropa (Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa 4), Chemnitz 1998, https://www.gko.uni-leipzig.de/fileadmin/user_upload/musikwissenschaft/pdf_allgemein/arbeitsgemeinschaft/heft4/0407-Andraschke.pdf ; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku, Olomouc 2011, s. 129; A. Jakubcová: „Dobré pověsti je třeba každému – pro ředitele divadla je však nezbytnou rekvizitou.“  Václav Mihule na Moravě a ve Slezsku 1800–1808, DR 23, 2012, č. 2, s. 46–47 + A. Jakubcová – H. Reitterer: Konečná stanice. Poslední angažmá principála Mihuleho, DR 26, 2015, č. 2, s. 42–44; T. Ferko: Divadelné letopisy mesta Cassa, Caschau, Kassa, Košice v súvislostiach dejín 1557–1945, Košice 2013, s. 68; A. Scherl: Václav Tham und das Schloßtheater in Pleß. Das Schloß der Fürsten von Anhalt-Köthen-Pleß als schlesisches Kulturzentrum, Jahrbuch für schlesische Kultur und Geschichte (Insingen) 53/54 (2012/2013) 2015, s. 273.

Soupis divadelních cedulí
Die natürliche Tochter, oder: Der taube Schulmeister
29.12.1803
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
zum Erstenmal
Ein neues hier nie gesehenes Original-Lustspiel in 3 Aufzügen 

Adolph der Kühne, Raugraf von Dassel. Erster Theil.
1.1.1804
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
zum Erstenmal
Schauspiel mit Gesang in 3 Aufzügen
Nach der Geschichte für die Bühne bearbeitet von Herrn Huber.
Die Musik ist von Sigora von Eulenstein
Cäcilia, seine Tochter Sus. Hornung
Gotthart, Adolphs Leibknappe Herr Kraizmayer
Hassel Adolphs Jäger Andr. Hornung
Blahopřání publiku k Novému roku, podpis ředitele

Die Kartenschlägerinn
9.1.1804
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
zum Erstenmal
Ein neues hier nie gesehenes sehr unterhaltendes Lustspiel in 5 Aufzügen, von dem berühmten Herrn Lambrecht, Churfürstlichen Hofschauspieler in München
Madame Brandhof  Sus. Hornung
Podpis ředitele 

Die Künstler, oder: Was wirkt nicht kindliche Dankbarkeit
18.2.1804
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
Ein Original-Schauspiel in fünf Aufzügen von dem berümnten Herrn August Wilhelm Iffland
Henriette, in Bergmanns Haus erzogen  Sus. Hornung
Klaviermeister Mirckel  And. Hornung
Rath Harber Herr Kraizmayer
Podpis ředitele
Dostal povolení hrát v postním období
Dramaturgie: jeho jediná snaha – provádět nejnovější Opern a Stücke, neues Vergnügen zu verschaffen 

Die drey Zwillingsschwester
27.2.1804
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
zum Erstenmal
Ein sehr unterhaltendes Original-Lustspiel in 5 Akten, für das k. k.  Hoftheater bearbeitet.
Emilie, Gattin des Baron Traumberg
Seraphine, Kostgängerinn eines Klostees
Rosalie, Lottchens Kammerjungfer  trojrole Sus. Hornung
Graf Horn, Gerichtspräsident And. Hornung
Herr von Bombix, ein reicher Wechsler  Herr Kraizmayer
Vorkommende Dekorationen – v každém aktu několik proměn, celkově velké množství 

Das Erbtheil des Vaters, oder: Zweyter Theil Des Schubkarn des Essighändlers
6.3.1804
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
königlich-städtische Theater
zum Erstenmal
Ein neues, hier nie gesehenes Original-Schauspiel in vier Aufzügen von August Wilh. Iffland
Dessen Frau Sus. Hornung
Peter, ihr Sohn Kleine Krones
Horfmann, Haushofmeister des Herrn Delomer  And. Hornung
Naurath, Gerichtshalter der gräfl. Warbingschen Gütter  Herr Kraizmayer
Einige neue Dekorationen
Podpis ředitele

Das Mädchen von Marienburg. oder: Die Liebschaft Peter des Großen.
30.3.1805
Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft
kaiser. königl. städtisches Theater = změna
Ein Fürstliches Familiengemählde in fünf Akten von Kratter
Peter Herr Flebbe
Natalie Frau Hain
Ein Präsodent Herr Kreutzmayer
Za uplynulou zimu měl 6 abonnement, teď bude ještě další poslední, nejlepší kusy, nejnovější rukopisy a opery
Podpis ředitele

Agnes Bernauerin
4.4.1805
kaiser. königl. städtisches Theater = změna
Zum Erstenmal
Ein Trauerspiel in fünf Akten
Albrecht, sein Sohn Herzog und Graf zu Vohburg  Herr Flebbe
Georg von Gundelfingen, Hofmeister Herr Kreutzmayer

Informace pro budoucí genealogická zkoumání
Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach am Mayn, 1779, s. 434–435: Fürstl. Thurn und Taxisches Theater zu Regenspurg (Schopf d.ä.): Madam Hornung, Mütterrollen, affectirte Damen, heftige Characters und zuweilen Liebhaberinnin, figurirt. H. Hornung, Balletmeister und erster Tänzer.

Tamtéž:
s. 373: Hornung, Anna, geb. Wittmann zu Wien 1751, deb. 1772 – sestra?

Další možné zdroje informací
     - Ulrich – i starší vydání
     - Kosch
     - Weber + Slezsko
     - Got Krakov
Periodika od 1790

Anton Keer
*

herec, dramatik

Jako člen souboru pražského Nosticova divadla se K. 13. 3. 1796 zapsal zřejmě na rozloučenou do památníku herce Franze Glasera („Glück seÿ dein schönes Loos auf Erden, O Freund! und um beglückt zu werden, brauchts wenig – nur Zufriedenheit. Die seÿ dein Theil! durchlebe Tage voll Seeligkeit, die keine Klage des finstern Grams entweiht. Simbolum Wer der Hofnung Ander Hat, findet einst ein Ararat. Dieses schrieb zum Andencken der Freundschaft Jhr aufrichtige Freund. Keer Schauspieler.“)

K. hereckou dráhu lze sledovat prostřednictvím dobových periodik a almanachů. 1794/95 byl i s manželkou členem divadla v Budě a Pešti, jeho hereckým oborem byly vojenské osoby a postavy manželů (Militärrollen und Ehemänner) a zpíval také v singspielech, manželka byla zpěvačka v oboru prvních milovnic. Na konci sezony 1795/96 (tedy v době do Velikonoc 1796) vystoupil i se svou manželkou z herecké společnosti Nosticova divadla.

Role (1796)
Amtmann Rieman (A. W. Iffland: Die Aussteuer) 2. 2 .1796 EA – hrál ve svém úsměvném duchu a líbil se; Forstmeister (E. Schikaneder: Die bleibergische Familie, oder: Das Cioccolademädchen) EA 4. 3. 1796.

Prameny
AMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, list 3r, zápis do památníku herce F. Glasera 13. 3. 1796. Divadelní cedule: v obsazení Herr Keer jako Pedrillo, Mozart: Entführung aus dem Serail,  Düsseldorf  2. 2. 1803 (uložení viz weblinks).

Literatura
AEJ 1794: Uibersicht der vorzüglichen Bühnen Deutschlands, Stand und Uibersicht der Schauspiel- und Operngesellschaft der Theater zu Ofen und Pest, 1794, Juli bis September, sv. 1, s. 179–180 (Podnikatel Hr. Eugenius Busch, inspicient Hr. Girzik. Zpěvačky: Mad. Keer, erste Liebhaberinnen, Rollen, welche viel Spiel erforden (Macbeth – čarodějnice, s. 181. Herci: Hr. Keer, Militärrollen und Ehemänner, singt auch.); tamtéž, 1796, sv. 3, s. 189; sv. 4, s. 190, 202;Taschenbuch fürs Theater, Mannheim 1795, s. 60–67, tam s. 65–66 (Theater zu Ofen und Pest – Stand und Uebersicht der Schauspiel- und Operngesellschaft (Oberdirektor: Herr Hofrath Baron von Podmanitzky, Unternehmer Hr. Eugenius Busch, Inspizient Hr. Girzik). Sängerinnen: Mad. Keer, erste Liebhaberinnen, Rollen, welche viel Spiel erforden. Schauspieler: Hr. Keer, Militärrollen und Ehemänner, singt auch.); J. J. Merlo: Zur Geschichte des Kölner Theaters im 18. und 19. Jahrhundert.

Teatralia
K.: Die Wiedererstattung, veselohra o jednom jednání (almanach Norimberk auf 1805, hráno 1804-01-31).

Weblinks
https://www.zvdd.de/en/digital-collections/load/met/?PPN=urn%3Anbn%3Ade%3Ahbz%3A061%3A2-58088

Elisabeth Kettner
* 1758 Veselí (CZ)
† 23. 2. 1793 Vídeň (A)

Rozená Knapp, křestním jménem též Elisa.
Debutovala 1776 ve společnosti K. Wahra, s jeho společností účinkovala též v Esterháze a poté sdílela herecká působiště se svým manželem. Byla též členkou herecké společnosti Vlastenkého divadla spolu s manželem a dcerou Josephou. Jako principálka působila v Innsbrucku a v Laibachu. 1792/93 vedla vídeňské Divadlo „auf der Landstraße“.
Úspěšně vystupovala v tragických rolích a uplatňovala se i ve veselohrách.

Literatura

GTK 1800, s. 225: Kettner Elisa, g. zu Wessely in Böhmen 1758, deb. 1776. Sie hatte sich auf verschiedenen Theatern in Mähren, Ungarn und zulezt auch in Wien gebildet, so daß sie alle wichtigen Trauerrollen mit gegründetem Beifall spielte. Sie war im Trauer- und Lustspiel brauchbar, und in verschiedenen Rollen vortreflich. Vor einigen Jahren übernahm sie die Direktion des Theaters zu Insbruck, und 1792 die des Theaters auf der Landstraße in Wien; E. K. Blümml –  G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen,  Wien 1925, s. 247–248; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs in 18. Jahrhundert, Wien 1968; Wiener Geschichtsblätter, ed. A. Weigl, Wien – Münster, s. 24 (syn Stephan Ludwig).

 

Joseph Kettner

* 1758 Praha (CZ)
†

herec

Byl v Praze členem herecké společnosti K. Wahra a poté vystřídal řadu dalších štací, Vídeň, Pešť, Košice, Lemberg, Terst, Celovac, Laibach. S principálem Johannem Friedelem  se vrátil do Vídně do divadla Theater auf der Wieden, kde hrál pod vedením E. Schikanedera do roku 1790. Byl ředitelem vídeňského divadla „auf der Landstraße“ (1791), v roce 1792 vedení převzala jeho manželka Elisa K. Byl též členem Vlastenského divadla spolu s manželku a dcerou Josefou. 1794 hrál u Glöggla v Linci a pak odešel do Salcburku.
Jeho hereckým oborem byli milovníci a tyrani.

Literatura

Theater-Allmanach der Franz Scherzerrischen deutschen Schauspieler-Gesellschaft in sonstgenannten Bauernfeindisch. Saale in der Josephst. Gewidmet zu einem Neuen Jahrs-Geschenke von Franz Vaßbach, Soufleur. Wien 1779, nepag. (Herr Kettner, Liebhaber, Tyranen); E. K. Blümml –  G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen,  Wien 1925, s. 242; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs in 18. Jahrhundert, Wien 1968.

Joseph Carl Klotz

* 1785Mnichov (D)
† 1830 Mnichov (D)

malíř, jevištní výtvarník

Učil se u svého otce, divadelního malíře Matthiase Klotze (1748–1821). V mládí navštívil Francii a severní Německo, v Paříži a v Berlíně studoval díla starých i soudobých mistrů. Působil jako malíř, litograf a scénograf převážně v Německu. Od 1821 působil jako dvorní divadelní výtvarník pro krajinomalbu ve Dvorním divadle v Mnichově (Königliches Hoftheater München), když tuto funkci převzal po svém otci, vytvářel však i olejomalby, akvarely a kresby. Jako K. mistrovské dílo je uznáván zadní prospekt s průhledným vyobrazením velkého požáru Moskvy 1812, která byla použita 3. 7. 1814 v divadle Theater am Isarthor. Vyobrazení Mnichova z roku 1817 je dochováno ve sbírkách Nové pinakotéky. Další tvorba je dochována velmi zřídka vzhledem k jeho hlavnímu oboru scénografa.

V Praze zaznamenán na počátku roku 1803, a to v obsazení Stavovského divadla, kdy se zapsal do památníku herce Franze Glasera („Ein vom Fluch befreÿter Busen, den dein Mund gesund verzehrt, und ein ruhiges Gewisen, sind Zehn Silberflotten werth. Prag am 21ten Jänner 1803. Sÿmb[olum]: Selbstgefühl ist mein Gesetzbuch. Freund Jos[eph] Carl Klotz m[anu] p[ropria].“)

Prameny
AMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, list 4v, zápis do památníku herce F. Glasera 21. 1. 1803. 

Literatura

Gesellschaftsblatt für gebildete Stände (München), 16. 6. 1814, s. 374–376; Königliche Hoftheater in München,Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1822, hg. von Lembert, Wien [1821], s. 329 („Tanz-Schule: Decorations Personale  - Architekt, Hr. Joseph Quaglio. Mahler, Hr. Joseph Klotz und Hr. Simon Quaglio); Katalog zur Ausstellung deutscher Kunst aus der Zeit von 1775 bis 1875 in der Königlichen Nationalgalerie Berlin, München 1906, Kat. Nr. 837.

Slovníky
Georg Kaspar Nagler: Neues allgemeines Künstler-Lexicon: oder Nachrichten von dem Leben und den Werken der Maler, sv.  7 (Keysen-Lodewyck), München 1839, s. 68. 

Klotz, Joseph, Allgemeines Lexikon der Bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart, eds. Ulrich Thieme – Felix Becker, sv. 20; E. A. Seemann, Leipzig 1927, s. 547.

Weblinks
http://www.old-master-drawing.com/home/product/view/5/240.html

Možnost záměny s hercem Klosem
Taschenbuch fürs Theater, Mannheim 1795, s. 60–67, tam s. 65-66: Theater zu Ofen und Pest
– Stand und Uebersicht der Schauspiel- und Operngesellschaft (Oberdirektor: Herr Hofrath Baron von Podmanitzky, Unternehmer Hr. Eugenius Busch, Inspizient Hr. Girzik)
     - Schauspielerinnen: Dlle Klos, zweite junge Liebhaberinnen und Soubretten, singt auch
     - Schauspieler: Hr. Klos, ernsthafte und zärtliche Väter, Greise
Schauspielsoufleur: Hr. Stöger

Tamtéž: Kurfürstl. Sächsische Schauspielergesellschaft des Hrn. Franz Seconda
     - s. 90 – Gastrollen in Leipzig – Hr. Klos, ehemaliger Mitdirekteur in Hamburg

Andreas Kollmann
*
† 

herec, divadelní ředitel, vydavatel divadelních almanachů a dalších tisků

Poprvé se objevil jako člen divadelní společnosti Václava Mihuleho v Košicích v roce 1806, kdy připravil a vydal almanach na rozloučenou s přehledem obsazení společnosti a odehraných představení od ledna do 27. 3. 1806. Tento almanach (viz Literatura) byl v sedmdesátých letech 20. stol. součástí sbírky starých tisků Národního muzea, leč po roce 2000 nebyla tato signatura už nalezena. V roce 2016 almanach včetně dalších unikátních divadelněhistorických přívazků signatury 97 D 216 znovu nalezla PhDr. Jitka Ludvová v detašovaném oddělení NM na Zbraslavi.  K., který  byl zřejmě spíše nápovědou a básníkem společnosti než hercem, se v předchozím obsazení Mihuleho herecké společnosti nevyskytuje.

Jméno K. figuruje dále na jedinečně dochovaném dvojlistu (fragment divadelního almanachu herecké společnosti, ředitel Wenzel Mihule), který je uschován v trezoru košického Východoslovenského muzea. Obsahuje seznam obsazení společnosti a její repertoár od 1. 1. 1807, dochovaný dvojlist končí 24. 1. Několik herců (5) zůstalo, většina jmen je nová.
Pánové jsou seřazeni abecedně, tj. K. je uveden jako pátý mezi deseti pány, ale jako jediný je uveden s celým křestním jménem Andreas, všichni ostatní (herci) jsou jmenováni jako "Herr Cavadini, Herr Henhapel, apod. Z toho lze opět vyvodit, že K. byl nejspíše nápověda a archivář, neboť křestní jména jsou v seznamu členů společnosti uvedena už jen u dětí a u funkcí Theatermeister a Zetteltragerin [!] ).
Další blíže neznámý Kollmann byl 1820–33 spolu s neidentifikovaným Kunzem ředitel divadla v Aradu (tam by měl být zachovalý divadelní archiv i s notovými materiály, vč. poznámek i z Prahy).

Literatura

NMk, sign.  97 D 216, přív. 33:Abschieds-Bagatellen, nebst einem Verzeichnis, der unter der Direktion des Herrn Wenzel Mihule aufgeführten Lust- Schau- Singspiele und Ballets, von Andreas Kollmann,Kaschau 1806; Východoslovenské muzeum v Košicích (trezor), fragment almanachu 1807;  E. K. Blümml – G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 93 (uvádí Mad. Kollmann, Sängerin, která zazpívala mezi akty divadelní hry v Penzinger Theater).  

 

Giovanni LIVERATI

* 27. 3. 1772 Bologna (I)
† 18. 2. 1846 Florencie (I)

Pěvec, skladatel, kapelník

Příjmení psáno také Liberati. Narodil se do rodiny hudebníků – Mattea a Costanzy L. (roz. Lolli, sestra Antonia Lolliho), pěvců (tenor a alt) v oboru buffo. Jejich společná umělecká dráha (před i po narození syna Giovanniho) je doložena v divadlech v Kodani (1769), Stuttgartu (1771, 1772) (⇒ Henze-Döhring), Benátkách (1777, 1778), Vicenze (1778), Veroně (1778, 1780), Padově (1779), Feraře (1780), Rovigu (1780), Correggiu (1781), Faenze (1781), Florencii (1782), Postupimi (1782) nebo Berlíně (1790) (⇒ Sartori, Schneider). L. hudební vzdělání mezitím rozvíjeli významní boloňští hudebníci Giuseppe a Ferdinand Tibaldiovi, v kompozici, hře na klavír a varhany jej od čtrnácti let školil Stanislao Mattei (1750–1825), žák a nástupce proslulého G. B. Martiniho (1706–1784). Pěveckou průpravu získal L. u Lorenza Gibelliho a brzy vystupoval při chrámových a koncertních produkcích (⇒ Grove). V letech 1792-1795 byl prvním tenoristou v italských divadlech v Madridu a Barceloně. Po krátké návštěvě rodné Itálie se přesunul do Postupimi (⇒ Moore). Jeho otec zde již několik let působil jako profesor hudby na dvoře pruského krále Friedricha Wilhelma II. a rovněž jako ředitel divadla (⇒ Moore 2). L. měl zkomponovat a vydat tiskem tři instrumentální kvartety na objednávku otcova zaměstnavatele a dokonce zde zastávat místo kapelníka italské opery v roce 1796 (⇒ Verti, sv. 2, s. 1335, srov. Bernsdorf-Schladebach, Wurzbach, Eitner, Fétis). Před r. 1798 se měl údajně zdržovat v Berlíně.

Mezi lety 1798–1803 byl L. v angažmá italské operní společnosti Domenica Guardasoniho, kde vystřídal dosavadního kapelníka → Jana Josepha Röslera v tehdejším Nosticově (dnes Stavovském) divadle v Praze. Rösler odešel po roce působení (1797/1798) údajně kvůli neshodám s impresáriem Guardasonim (⇒ Jakubcová). L. je zde doložen v letech 1798–1800 jako „Maestro al cembalo e compositore“ (⇒ Verti sv. 2, ss. 1335, 1388) nebo „Kapellmeister“ (⇒ GTK 1800, s. 285). Komponoval árie, duety a finále pro potřeby divadla (⇒ srov. Gerber), ale také balety: 16. 12. 1798 byl poprvé uveden baletDie Liebe unter den Waffen „von Hrn. Olivieri, Musik von den aus Berlin neu angekommenen Kapellmeister Hrn. Liverati“ (⇒ ADThZ, s. 9). Tento balet byl v témže měsíci proveden ještě třikrát (17., 20. a 29. 12. 1798, dále 25. 2. 1799). V únoru následujícího roku (10. 2. 1799) byl poprvé uveden pětiaktový balet Der Tod des Attila (La morte d'Attila) rovněž s choreografií Luigiho Olivieriho a hudbou od L. – „Kapellmeister des hiefigen Theaters.“ K tomuto uvedení byly zhotoveny nové dekorace od proslulého divadelního malíře Julianiho (⇒ ADThZ, s. 40). Ve stejném měsíci byl tento balet opakován šestkrát (11., 12., 13., 17., 21. a 28. 2. 1799, dále: 6. a 16. 3. 1799). Čtyři vokální čísla komponovanáL. do operních představení ve Stavovském divadle jsou uložena v pražských knihovnách: Ah quanto è mai difficile (Scena e Aria) (rkp. partitura, NMk), In campo mio valore (rec.:Vedrai chi sono altero) (rkp. partitura, NMk; rkp. kl. výtah, Archiv Pražské konzervatoře, prov. Elisa Schliková; rkp. kl. výtah, ČMH, prov. Clam Gallas), Questo palpito soave (Scena e Aria) (rkp partitura a party, NMk), Ah mio bene in me tu miri (Recitativo e Duetto Serio) (rkp. partitura, NMk).

V sezóně 1803/1804 byl post kapelníka navrácen J. J. Röslerovi, pravděpodobně kvůli L. odjezdu do Terstu na provedení jeho jednoaktové opery La prova generale al teatro (libreto: Gaetano Rossi). Zkomponoval ji pravděpodobně během svého krátkého pobytu v Praze, avšak provedena zde byla patrně až její německá verze 27. 12. 1806 pod názvem Die Opernprobe, oder der Kapellmeister in Verzweiflung (něm. text: Karl Meisl). O uvedení ve Stavovském divadle referuje pražský divadelní almanach z r. 1808: „[...] Den 27. (Dezember) Totila, Königin der Gothen. Hist. Sch. 5. A. Hierauf folgte: Die Opernprobe, oder: der Kapellmeister in Verzweiflung. Ital. Operette. 2.[!] A. Die Musik von Hrn. Kapellmeister Liverati für Hrn. Garelli allein componirt.“ Hlavní úlohu divadelního ředitele Jammera měl zastat patrně Prahou projíždějící pěvec (Giovanni?) Garelli (uváděn také jako „Carelli“): „Gastrollen (...) Den 27. Dezemb. sang Herr Gorelli aus Petersburg auf seiner Durchreise ganz allein die vom Herrn Kapellmeister Liverati eigends für ihn componirte Operette: Die Opernprobe.“ (⇒ Prager-Theater Almanach 1808, ss. 24, 52). Několik měsíců předtím (3. 6. 1808) uvedli pěvci Pintonová a Todi některé části (německy) z L. opery Enea in Cartagine: „Juny [1808] ... Hierauf liessen sich Dlle. Pinton, und Hr. Todi, hier durchreisende ital. Sänger in einigen Stücken aus einer eigends für sie vom Hrn. Kapellmeister Liverati komponirten Oper: Aeneas in Karthago hören.“ (⇒ Prager-Theater Almanach 1809, s. 43). 

L. pražský pobyt je částečně zdokumentován hudebními prameny ve šlechtických sbírkách Kinských nebo Clam-Gallasů. V kontaktu byl také s knížetem → Františkem Josefem Maxmiliánem Lobkovicem (1772–1816) (⇒ Grove, Schembor). V hudební sbírce Kinských (NMk) se nachází hudební rkp. (částečně autografní nebo s přípisy a úpravami skladatele) i tisky. Jde především o drobná vokální díla nesoucí označení: ariette, cantade, canzone, chanson, duetto, romance či serenata. Z tištěné dedikace známo, že L. byl učitelem zpěvu kněžny Karolíny Kinské (1782–1841) (v době L. příjezdu do Prahy ještě baronky z Kerpenu) (Sei ariette, op. 6, Wien: P. Mechetti 1811, č. pl. 31). Hudební rukopisy dochované ve sbírce Kinských jsou téměř bez výjimky opatřeny dedikacemi kněžně, a to vlastní rukou skladatele. U příležitosti její svatby s knížetem Ferdinandem Kinským (1781–1812) (dne 8. 6. 1801 v Praze) zkomponoval L. slavnostní jednoaktovou kantátu s alegorickým námětem Il Parnaso confuso [Zmatek na Parnasu, l: P. Metastasio (u Sainsburyho Il trionfo d'amore!)]. Libreto z roku 1765 obsahující hold císařskému novomanželskému páru (Josefu II. a Marii Josefě Bavorské) L. přizpůsobil novomanželům Kinským, pozměnil v něm i odkaz na místo konání svatby. Toto azione teatrale bylo uváděno i později, o čemž svědčí další vrstvy úprav textu. Z duchovních děl komponovaných v Praze se dochovala Mše d moll (S, A, T, B, orch) (autografní? partitura a hlasy, NMk) a Salve Regina (S, T, B (2), dech. nástroje) (autografní? partitura, NMk); Offertorium (Duetto in D de B: V: Maria et omni Sancto) (rkp. party, ČMH, prov. O. Horník) je vlastně částí Mše d moll (v NMk jako Graduale). Ve sbírce hraběte → Kristiána Filipa Clam-Gallase se dochovaly drobné vokální skladby, rovněž opatřené přípisy skladatele (dedikace komtese Luise Clam-Gallasové nebo hraběnce Josefině Clam-Gallasové). Patrně v Praze L. zkomponoval fagotový koncert (rkp. party zhotovené pro potřeby nově vzniklé konzervatoře na zač. 19. st., Archiv Pražské konzervatoře, nesign.). Je doloženo berlínské provedení p. Bärmanem v r. 1804 (⇒ AMZ).

V letech 1804–1814 působil L. ve Vídni jako učitel zpěvu. Zde byla provedena řada jeho oper: La presa d'Egea (priv., 1809), Il tempio dell'eternità (Lobkovicovo div., 1810), Il convito degli dei (Lobkovicovo div., 1811), La prova generale al teatro (Leopoldst. Th., 1813), David oder Goliaths Tod (Kärntnertortheater, 1813) (⇒ Teuber, Weber) a nejméně 2 balety: Der Kranke aus Liebe (Kärntnertortheater, 1812) a Das übelgehütete Mädchen (⇒ DEUM). Drobnější vokální skladby a výňatky z významnějších scénických děl byly ve Vídni vydávány tiskem (k. k. Hoftheatral Musik Verlag, Bureau d'Industrie, G. Cappi, T. Mollo ad.). Tak jako v Praze i zde komponoval operní vsuvky: dochovaly se 2 árie do opery Ginevra di Scozia S. Mayra Ombra cara e dolente (vyšla jako op. 7 tiskem: Vídeň) a A goder la bella pace (rkp. partitura, NMk) (⇒ srov. Sainsbury); árie do Zingarelliho opery Ines de Castro Vieni diletto sposo (rkp. partitura, NMk; rkp. klavírní výtah, Archiv Pražské konzervatoře, prov. Elisa Schliková); árie do Isouardovy opery Alle fürchten sich Mädchen versäumt ja nicht die Zeit (rkp. partitura, NMk; klavírní výtah vyšel tiskem u G. Cappiho, č. pl. 1316, Musikalisches Wochenblatt, 2^ter Jg., N^o 39). Během svého vídeňského pobytu navázal kontakty s předními hudebníky jako byli např. J. Haydn či L. van Beethoven, v kompozici se zdokonaloval u A. Salieriho.

V roce 1814 odcestoval se synem Carlem Ernerstem (1805–1844) do Londýna, kde působil jako skladatel a ředitel King's Theatre (vystřídal zde Vincenza Puccitu) (⇒ Grove). Mimo to byl členem profesorského sboru Royal Academy of Music (⇒ Golding). Rovněž komponoval a podobně jako ve Vídni zde vyšla řada jeho prací tiskem. Uvedl zde 5 oper: I selvaggi (King's Theatre, 1815), Gli amanti fanatici (1816), Gastone e Bajardo (King's Theatre, 1820), The Nymph of the Grotto (Covent Garden, 1829), Amore e Psiche (priv., 1831) a 2 kantáty: Il Trionfo di Cesare sopra i Galli (King's Theatre, 1815) a Il Trionfo di Albione e di Roma (King's Theatre, 1817). Jeho pobyt v Británii (1814–1835c) je doložen rovněž korespondencí. V roce 1823 L. shrnul svůj život a dílo v dopise J. D. Sainsburymu (1793c–1862) jako podklad pro heslo ve Slovníku hudebních osobností (1824) (⇒ Sainsbury). L. autentická výpověď psaná italsky a anglicky obsahuje přehled důležitých mezníků skladatelova života a významných děl a byla přejímána dalšími lexikografy (⇒ Moore, Bernsdorf – Schladebach, Wurzbach, Fétis ad.).

L. strávil závěr života ve Florencii, kde působil jako profesor na Akademii krásných umění. Byl členem boloňské filharmonické akademie (Accademia filarmonica di Bologna).

Prameny 

NMk, Knihovna Kinských: hud. rkp. (pravděpodobně i řada autografů, sign. Kinsky Ms 44, 92, 93, 98, 153, 157, 159, 160-162, 192/1-4, 243, 259-264, 346) a tisky (sign. Kinsky P 6/26/3, 6/27/3, 8, 9, 91, 138) z L. pražského období (celkem 35 skladeb ⇒ RISM); ČMH, prov. Clam-Gallas: hud. rkp. (celkem 5 sign. ⇒ RISM); Archiv Pražské konzervatoře, prov. Elisa Schliková, hud. rkp. (sign. 7707), fagotový koncert (nesign.), Six Ariettes Italiennes, op. 8 dediées a … Comte Maurice de Fries (rkp. partitura, sign. 5021, prov. Schönborn-Lobkovic) • podobizna L. (litografie): vyd. C. Hullmandel, London. Published by Colnaghi & Co. Pall Mall East [n. d., 1820c], 177 x 103 mm • dopis L. J. Sainsburymu (University of Glasgow, Euing music collection, sign. MS Euing R. d. 87/125). 

Literatura

Allgemeine deutsche Theater-Zeitung, Pressburg 1799 (ADThZ); Prag. Personalstand der Königl. Ständischen National-Schaubühne, in: Theater Kalender auf das Jahr 1800, Gotha, s. 285 (GTK 1800); Allgemeine musikalische Zeitung (AMZ), Sechster Jahrgang vom 5. Oct. 1803 bis 26. Sept. 1804, Leipzig, sl. 481 (N^o 29, den 18^ten April 1804); Prager Theater-Almanach auf das Jahr 1808, Erster Jahrgang, Prag [1808] (NK, sign. 65 F 1349/1808); Prager Theater-Almanach auf das Jahr 1809, Zweiter Jahrgang, Prag [1809] (NK, sign. 65 F 1349/1809) • E. Bastlová: Collectio operum musicalium quae in Bibliotheca Kinsky adservantur, in: Catalogus artis musicae in Bohemia et Moravia cultae – Artis musicae antiquioris catalogorum series, sv. 8), Pragae 2013; E. Bernsdorf – J. Schladebach: Neues Universal-Lexikon der Tonkunst (...), Dresden 1857, sv. 2, ss. 794-795; R. Golding: The Founding of the RAM, in: The Musical Times, sv. 113, č. 1553 (Jul., 1972), s. 657; S. Henze-Döhring: Friedrich der Große: Musiker und Monarch, München 2012, s. 143; A. Jakubcová (ed.) a kolektiv: Starší divadlo v Českých zemích do konce 18. století, Praha 2007, s. 502; J. W. Moore: Complete Encyclopaedia of Music, Elementary, Technical, Historical, Biographical, Vocal, and Instrumental, Boston 1854, ss. 526-527 (Moore 1); J. W. Moore: A Dictionary of Musical Information (...), Boston 1876, s. 86 (Moore 2); J. Sainsbury – A. Choron: A dictionary of musicians: from the earliest ages to the present time, London 1827 (2^nd edition), sv. 2, ss. 73-75; C. Sartori: I libretti italiani a stampa dalle origini al 1800, [Milano] 1991, (Indici) sv. 2, ss. 369, 370, 372; F. W. Schembor: Baden bei Wien im Visier der Geheimpolizei; Spionage. Alltagsfrust und Badelust vor 200 Jahren, Baden 2009, s. 107; L. Schneider: Geschichte der Oper und des königlichen Opernhauses in Berlin, Berlin 1852, s. 257; O. Teuber: Geschichte des Prager Theaters, Prag 1885, sv. 2, s. 345; M. M. von Weber: Carl Maria von Weber. Ein Lebensbild, Leipzig: Ernst Keil 1864, sv. 1, ss. 411-412 • DEUM, Eitner, Fétis, Gerber 2, Grove, MGG, Stieger, Verti, Wurzbach • RISM (Répertoire International des Sources Musicales) dostupné z: www.rism.info

Podobizna Liveratiho:
http://www.grosvenorprints.com/stock_detail.php?ref=12653

Albonico Rolland

* kolem 1750
† po 1800

tanečník, baletní mistr, choreograf

Též Giuseppe d’Albonico, řečený Rolland; vlastním jménem Jakob Blasius Joseph Albonico Roland, rodné jméno manželky Maria Theresia Schlichting.

Už na konci sedmdesátých let 18. století byla R. rodina v angažmá u ředitele Rößla v Innsbrucku (1775/76), otec jako baletní mistr a tanečník karikaturních rolí, matka jako první tanečnice a v činohře v oboru prvních milovnic a dívek a také obě dcery vystupovaly v divadle (Nannete, tančí a hraje vedlejší role, Amalie tančí a hraje dětské role).  1780 byl R. baletním mistrem v Řezně a v Innsbrucku. Další štace nejsou ověřeny (1787 herec u D. Borcherse, 1788 u ředitele Appelta, 1789 principál v Pasově, 1793 principál: Klagenfurt, Laibach, jako principál zmiňován také 1795–1797 zmiňován jako principál. V roce 1808 byla v Augsburgu zveřejněna výzva pro dědice pozůstalosti, na které participovala i R. rodina.

V Praze byl R. baletním mistrem nově utvořené Wahrovy společnosti od konce března 1788 do 1791, spolu s ním je v dobovém almanachu zapsán syn Anton. Pod jeho vedením byly inscenovány rozsáhlé pompézní balety, které R. doplňoval melodramem. Pražské libreto se dochovalo pro Cora und Alonzo, ein karakteristisch pantomimisches Ballet in vier Aufzügen, von Albonico Rolland, mit einem von Prof. Babo verbundenen Melodram(16. 5.1788), další tříaktový heroický pantomimický balet byl Perseus und Andromeda (1. 6. 1788), Der Abschiedskuß (19. 7.), Inkle und Jariko (14.9.).  

Jeho další balety v roce 1788 a 1789: Das Fest der Chineser (30. 3.), Schwarz und Weiß (31. 3.), Pigmalion (6. 4.), Wen 2 wollen so muß der 3te (16. 4.), Rosenfest zu Salency (27. 4.), Die Hufschmiede (1. 5.), Die Beschäftigung des jungen Adels am Morgen (25. 5.), Der Scheerenschleifer (15. 6.), Der Spaziergang in St. James Park (22. 6.), Wie der Herr so der Knecht (29. 6.), Der neue Kehraus aus der alten Rüstkammer (19. 8.), Die Begierde zu gefallen (30. 8.), Der Eifersichtige ohne Nebenbuhlern (28. 9.), Die Geburt des Amors (25. 11.), Damon und Kloe (4. 1. 1789), Die Egyptische Vermählungsfeuer (22. 2.), Der galante Herkules, oder: Die drey Grazien (13. 4.).

Prameny
Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Archiv  města Karlovy Vary – Knihy (1370) 1580 – 1945, Protokoly regulovaného magistrátu – politicum 1790–1791, K 302: Raths-Protocoll. /  In Publicis vs Politicis der königl. / Stadt Karlsbaad  Anfangend a 4ten / Junius A[nno] 1790 – 28 October 1791, rejstřík, f. 252: zasedání rady 18. 3. 1791 (projednání žádostí herců Albonio Rolland a Carl Jetisen ze Šoproně)

Augsburgische Ordinari Postzeitung von Staats-, gelehrten, historisch- u. ökonomischen Neuigkeiten, 1808, 1–4, s.
https://books.google.cz/books?id=ufZDAAAAcAAJ&pg=RA2-PT271&lpg=RA2-PT271&dq=albonico+Rolland+Balletmeister&source=bl&ots=qC6swSP4a-&sig=KUEHyrnyMedaw-Z3mHhnSn7hynU&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwjRp8jL0uTQAhWkA8AKHaOyAwYQ6AEIJDAC#v=onepage&q=albonico%20Rolland%20Balletmeister&f=false

Literatura

Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach am Mayn 1779, s. 426–427 (Rößlische Gesellschaft zu Inspruck, Directeur Herr und Madam Rößl); nesign.: Aus Regensburg vom 22sten März 1784,  Litteratur- und Theater-Zeitung 9, 1784, díl 1,  s. 44– 45; nesign.: Brünner Nationaltheater, Taschenbuch fürs Theater, Mannheim 1796, s. 85; Theater Taschenbuch vom 27ten März 1788, bis 27ten April 1789. In welchem alle aufgeführte Schauspiele und Ballets unter Direction und Unternehmung des Herrn Carl Wahr im Königl. altstädter Nationaltheater nebst dem Personale der Gesellschaft in Alphabetischer Ordnung, einigen Anekdoten, und Scenen aus einem noch ungedrukten Lustspiele zu ersehen sind. Zusammengetragen von Anton Genast. Mitglied der hiesigen  Schauspielergesellschaft. Prag, gedruckt bey Joseph Emanuel Diesbach; H. F. Schöppl: Ein Ballett am Hoftheater des Fürsten Karl Anselm von Thurn und Taxis 1783, Regensburg 1914, s. 30–31; A. Jakubcová: „... a melodramy zaplavily svět“. K předpokladům vzniku melodramu Circe Václava Praupnera (1789), příloha: Přehled pramenů a zpráv, které dokládají jednotlivá provedení melodramů v Praze ve druhé polovině 18. století, DR 8, 1997, č. 1, s. 39–54 + „Ihr Geschmak, soll die Richtschnur des Meinigen seyn...“, Albonico Rollands Ballett-Inszenierungen von Regensburg und Prag (1781–89), in sb. „welt macht theater“ Deutsches Theater im Ausland vom 17.–20. Jahrhunderts, Berlin 2006, s. 40–49; M. Knedlik: Deutschsprachige Dramen in der Fürst und Taxis Hofbibliothek in Regensburg (1750–1800). Eine Bibliographie, Bern 2002, s. 156 + Schreiben über die Regensburger Nationalschaubühne (1783) von Wilhelm Rothammer, http://www.heimatforschung-regensburg.de/2528 +  http://nbn-resolving.de/urn/resolver.pl?urn=urn:nbn:de:bvb:355-rbh-2528-2, datum vydání 26. 8. 2016.

 

Christian Roßbach

* 1. 2. 1756 Fulda (D)
† 6. 11. 1793 Vídeň (A)

dramatik, herec, divadelní ředitel

Oženil se s Josefou Doležalovou, rodačkou z Olomouce (4. 6. 1781 se v Olomouci).

Byl hercem společnosti Georga Wilhelma (doložen v Brně a Olomouci ca. 1780–82), doložen v soupisu společnosti z počátku 1780 v Brně, tam účinkoval v oborech prvních něžných otců, králů, hrdinů a darebáků (Erste zärtliche Väter, Könige, Helden und Bösewichte in Tragödien). Soupis repertoáru Wilhelmovy společnosti v Brně 1783 jednoznačně ukazuje, že v představeních dominovaly singspiely a opery.
Po smrti Felixe Bernera (26. 4. 1787 ve Vídni) převzal část jeho společnosti. 1787 založil ve Vídni divadlo Theater auf der Wieden. V Olomouci po roce 1789 vystřídal Carla Haina a vytlačil ho do Opavy.

Tvorba
Der bayrische Hiesel, oder die bestraffte Wildschützenbanda, čtyřaktová činohra (první divadelní zpracování známého příběhu o lidovém hrdinovi Matthiasovi Klostermeyerovi, Kasperl hraje v tomto kuse nestálého dezertéra, pytláka z donucení a bázliváho vězeňského hlídače, „einen flüchtigen Deserteur, gezwungenen Wildschützen und beängstigen Gefängniswärter“).

Prameny
MZA: Gubernium B 47/3, fol. 704–705 (1779), fol.713–716 (1779), fol. 766–776 (31. 7.–14.  8. 1780) – herecké působení v Brně (Wilhelmova společnost); SOkA Olomouc, fond Sbírka soudobé dokumentace, sign. M8-22, karton C 1783-1866;

Literatura
Johann Wolfgang Goethe: Briefe, historisch-kritische Ausgabe, ed. Volker Giel, 2016, s. 281; M. Havlíčková – S. Pracná – J. Štefanides: Německojazyčné divadlo na Moravě a ve Slezsku I– II, Olomouc 2011–13; G.-N. Tar: Deutschsprachiges Kindertheater in Ungarn im 18. Jahrhundert, Münster 2012, s. 49;

Další informace

Identifikace osoby:
Vlastenské divadlo v Praze:
6. 1. 1795 Karl Rosenau: Der junge Invalide aus Vaterlands- und Menschenliebe ..., vorzüglich gut spielete Hr. Rosbach seinen Christoph AEJ 1795, sv. 10, s. 198

27. 3.1795 soll Hr. Roßbach und Dlle. Pellich von der Gesellschaft abgegangen seyn. Es ist Schade um den Mann, wir verlieren ihn ungern; nicht nur daß er sehr brav als Schauspieler ist, hat er sich auch stäts angelegen seyn lassen, und mit neuen und guten Stücken zu unterhalten, und war ein grosser Verehrer der Ordnung, die wir wohl jetzt vermissen werden.

 

Ludwig Karl Schmidt

* mezi 1. 1. 1738 a 31. 12. 1742 v Braniborském kurfiřství (Kurbrandenburg, D)
† 9. 8. 1814 Frankfurt nad Mohanem (D)

herec, zpěvák (tenor), houslista, divadelní ředitel 

Též Louis, příjmení též Schmiedt, v literatuře (zřejmě chybně) též Johann (Ulrich; Pies, Kosch, Starší divadlo), často zaměňován s Gottfriedem Heinrichem Schmidtem a hercem Johannem Schmidtem († 12 . 2 1799). Jeho manželkou se v době hamburského angažmá stala herečka Magdalena Kalmes, vdova po herci Franzi Kalmesovi. 

Poprvé se v divadelním provozu přechodně objevil 1777/78 jako spoluředitel brněnského městského divadla. 1779–82 účinkoval jako zpěvák ve vídeňském divadle Burgtheater (německá zpěvoherní společnost), zároveň se 1782 stal stoličným mistrem zednářské lóže Zur Beständigkeit, později se stal principálem herecké společnosti. Ve Vídni debutoval jako Graf v singspielu  Julie (F. Heufeld dle Monvel / Jacques Marie Boutet, h. Alexandre Dezède, 23. 8. 1779) a zpíval další postavy (např. Osmin, Sklave des Ali (Dancourt, h. Gluck: Die Pilgrime von Mecca, 1780), Volpino, ein Rauchfangkehrer (h. A. Salieri: Der Rauchfangkehrer, 1781), z nichž byla významná role Pedrilla v Mozartově singspielu Únos ze serailu (16. 7. 1782, alternoval s Ernstem Dauerem). Na podzim 1782 byl Josefem II. propuštěn.
Odešel do Prahy, kde byl angažován K. Wahrem do souboru, který zahajoval provoz v nově postaveném Nosticově divadle. V Praze zastával ve zpěvním oboru starce, zkušené muže rytířského chování a sloužícící a byl obsazován také jako herec. V zahajovacím představení Nosticova divadla ztvárnil 21. 4. 1783 Prince z Guastally v Lessingově Emilii Galotti, leč kritikou byl odsouzen. Jako člen Wahrovy společnosti pak v tomtéž roce zpíval úlohu Pedrilla i v prvním pražském provedení Mozartova Únosu ze serailu, což potvrzuje dopis Leopolda Mozarta  dceři do St. Gilgen z 17.9.1784 (tuto informaci zjistil Josef-Horst Lederer, viz Literatura).
Sch. z Prahy záhy odešel (1784) s vlastní nově sestavenou hereckou společností specializovanou na hudební divadlo (vzal s sebou i několik zpěváků Wahrovy společnosti, která byla právě rozpuštěna) a provedl Únos poprvé v Salcburku (17. 11. 1784), při této příležitosti se s Leopoldem Mozartem osobně setkal.  Ten posléze – zřejmě dle Sch. svědectví –  sdělil, že před Sch. odchodem se Únos v Praze hrál dvanáctkrát. Tzv. „Schmidtsche Markgräfl. Anspachische und Bayreuther Hof Schauspieler-Gesellschaft“ vystupovala pak v Bayreuthu (od května do 28. června 1784), v Erlangen (2. až 9. června 1784), Ansbachu (léto 1784), Norimberku (25. srpna až 8. listopadu 1784) a zároveň v Erlangen (16. srpna  až  7. září), v Salcburku (19. září 1784 až 8. února 1785), Pasově (únor až květen 1785), opět v Erlangen (od 6. června do 27. července 1785), v Norimberku (od 1. srpna do 17. listopadu 1785 s hostováním v Erlangen 20. srpna a 22. října 1785), v Ansbachu (zimní sezona od listopadu 1785), v Erlangen (od 18. dubna do 31. květen 1786), potom Ansbach a znovu Erlangen (22. července až 23. srpna 1786). 1785/86 Sch. hrál ještě v Rothenburgu, Winsheimu a Heilbronnu, poté jeho samostatná direkce skončila.
Sch. se stal členem herecké společnosti Gustava Friedricha Wilhelma Großmanna (Kolín nad Rýnem a Hannover 1786–87), od listopadu 1787 do března 1792 byl v angažmá v Hamburku (debut 17. 11. 1787 jako Pedrillo v Mozartově Únosu). Poslední štací Sch. byl Frankfurt nad Mohanem. Zemřel v 23. roce tamního angažmá, tři měsíce po svém penzionování.
Pražská kritika považovala Sch. za všestranného divadelníka, který se může každému principálovi dobře hodit, neboť jej lze upotřebit jak v činohře, tak ve zpěvohře. Byl vynikajícím „Deutschfranzosem“ pro veseloherní kusy a velmi dobře uměl ovládat svůj poněkud nenápadný hlas. 

Prameny
Carl-Maria-von-Weber-Gesamtausgabe. Digitale Edition, http://www.weber-gesamtausgabe.de/A008715 (Version 2.0 vom 4. Mai 2016)
Letzte Änderung dieses Dokuments am 27. November 2015 

Literatura
Nesign.: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1784, díl 22, s. 34–46; GTK 1785, s. 225; tamtéž, 1787; Teuber II 1885, s. 111, 120; R. Payer von Thurn: Joseph II. als Theaterdirektor, Wien – Leipzig 1920, s. 31 (chybně jako Gottfried Heinrich Schmidt); A. Orel: Sarastro... Hr, Gerl. Ein Altes Weib ... Mad. Gerl, Mozart- Jahrbuch 1955, s. 70; Mozart Briefe GA, Bd. 3, Nr. 809, s. 332 (17.9.1784); Mozart. Dokumente seines Lebens, 1961, s. 179 (chybně jako Gottfried Heinrich Schmidt); O. Michtner: Das alte Burgtheater als Opernbühne. Von der Einführung des Deutschen Singspiels (1778) bis zum Tode Kaiser Leopolds II. (1792), Wien 1970, s. 69, 86, 98; H. Schuler: Freimeirer und Illuminaten aus Altbayern und ihre Beziehung zu Mozart,Mitteilungen des Internationale Stiftung Mozarteum 35, 1987, s. 32; Josef-Horst Lederer: „Meine teutsche opera... ist in Prag und Leipzig – sehr gut – und mit allem beyfall gegeben worden“ – von Mozarts Entführung aus dem Serail, in sb. Böhmische Aspekte des Lebens und des Werkes von W.A. Mozart, eds. M. Jonášová – T. Volek, Praha 2006, s. 21–38.

Další informace
Allgemeiner Theater-Almanach von Jahr 1782, hg. V. J. Friedrich Schink (Wien, Joseph Gerold), Wien 1782 přidal k chybnému jménu G.H.Sch. charakteristiku K.L.Sch.: zpívá komické role a kvůli jeho rozsáhlým hudebním vědomostem je spoluředitel opery (ve Vídni) 
Johann Ignaz Walter (Belmonte) – doplnit: Manfred Walter: Die „Walter“ aus Radonitz – ein böhmisch-österreichisches Hutmacher- und Musikergeschlecht, Adler, Bd. 12 (XXVI), Wien 1980-1982, s. 333
Christian Brandel : R. Angermüller: Theaterprinzipale in Salzburgin der Colloredo-Zeit (1775–1803), in Auf eigenem Terrain (Fs. Gerhard Walterskirchen), Salzburg 2004, s. 286
Wolfgang Sulzer: Bretzner gegen Mozart; Ein Protest und seine Folgen, Acta Mozartiana 29, 1982, Heft 4, s. 53-59

 

Wilhelm Schulz

*
† 2. 12. 1801 Vídeň (A)

herec, zpěvák 

V souboru pražského Stavovského divadla se objevil na počátku roku 1801, kdy se zapsal do památníku herce Franze Glasera („Für gütigen Erinnerung von Wilh[elm] Schulz m[anu] p[ropria]. Sch[au]sp[ie]ler:]. Prag den 22 Febr[uar] 1801“).

Manželé „Mad. Schulz“ a „Herr Schulz“ byli členy společnosti principála Václava Mihuleho v Augsburgu v zimní sezoně 1793–94, kde společnost odehrála více než sto představení. 
Herec Schulz se objevuje též na divadelních cedulích z tohoto období, role: Baron von Flemming (Ziegler: Der seltene Onkel) 13.9.1793 EA;  Ein Jude (Schröder: Die Heyrath durchs Wochenblatt) 18.10.1793; Sigmund, ein alter Knapp Konrads (Ziegler: Die Pilger) 21.10.1793 EA; Gerhard, ein Klausner (Ludwig der Springer) 11.11.1793.

Herec a zpěvák (tenor) jménem Wilhelm Schulz je zmíněn v časopise Journal des Luxus und der Moden v červenci 1800 (s. 363) v pochvalné recenzi provedení Mozartovy opery Titus, kde měl ztvárnit titulní roli.

Prameny
AMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, list 45, zápis v památníku herce Franze Glasera. Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, fond divadelních cedulí. Stadt Augsburg, Stadtarchiv, fond Stadttheater Augsburg, divadelní cedule1745–1816.

Literatura
Etwas über Menschendarstellung, eine Abhandlung. Nebst dem Augsburger Theater-Journal von der Mihuleschen-Gesellschaft. Im Winter 1793–1794, ed. Johann Friedrich Gley, Augsburg 1794; Musikalisches Taschenbuch auf das Jahr 1803, ed. Julius und Adolf Werden.
Ruth B. Emde – Achim von Heygendorff: Selbstinszenierungen im klassischen Weimar: Caroline Jagemann, 2004, s. 60.

 

Carl Friedrich Solbrig
herec, recitátor, tvůrce a vydavatel recitačních sbírek

* 9. 11. 1773 Lipsko (D)
† 14. 10. 1838 Braunschweig (D)

Vlastním jménem Christian Gottfried, též jako Eduard Karl.

Syn lipského měšťana a pekaře Johanna Gottfrieda a jeho manželky Christiane Elisabeth, roz. Meißner. Studoval ekonomii, poté se živil jako koňský handlíř, nakonec se stal úspěšným hercem. Poprvé vystoupil v Bayreuthu, další angažmá Altona (1797), Hamburk (1798–1801), Praha (1801–1802), Würzburg (1805, 1807/08, 1809, 1811, 1817/18, 1820/21), další vystoupení v Theater an der Wien, Vratislav, Augsburg, Dessau (1821) od 1822 žil v Lipsku jako soukromý učitel a recitátor.
Do Prahy měl přijít na konci března 1801, neboť jeho poslední vystoupení v Hamburku se odehrálo 27. 3. 1801 (Raisonirendes Journal vom deutschen Theater zu Hamburg, 26. díl, 31. 3. 1801, s. 196). S tím ovšem nesouhlasí popiska soudobé rytiny (Friedrich August Junge), která znázorňuje S. v době jeho pražského jevištního debutu, jež se měl být už 2. 2. 1800 („Zuerst aufgetreten in Prag den 2. Februar 1800“). Tatáž rytina obsahuje také datum narození S., které nesouhlasí s tradovaným datem („geb. in Leipzig, den 9. November 1775“).
V době pražského agažmá byl S. pověřen ředitelem Liebichem, aby 1802 v rámci cesty do Vídně angažoval nové herce pro Stavovské divadlo. 

Na počátku dubna 1802 se S. zapsal do památníku herce Franze Glasera a připojil též vlastní stínový portrét:

„Freund genieße dein Leben, als müssest morgen du weggehen,
Schone dein Leben, als ob ewig du weiltest hier.

Zum Andenken von Ihrem aufrichtigen Freund und
Mitschauspieler
C. Solbrig 
Prag den 11ten April 1802.“

Prameny

AHMP, fond Glaser Jan Rudolf, značka 1198, inv. č. 112, kart. 4, list 63v, zápis. Mezi listy 63–64 silueta „Hr: Sollbrig. 1802 / den 13ten April“ (možno použít jako vyobrazení).

Carl-Maria-von-Weber-Gesamtausgabe. Digitale Edition, http://www.weber-gesamtausgabe.de/A001838 (Version 2.0 vom 4. Mai 2016)
Letzte Änderung dieses Dokuments am 28. Januar 2016

Vyobrazení:
http://www.portraitindex.de/documents/obj/33208434/ubl0049-0021
kreslil Friedrich August Junge nebo Gottlog Junge
ryl Rossmäßler
1801/1825
tečkování
165 x 104 mm (plotna); 195 x 133 mm (list)
Uložení: Leipzig, Universitätsbibliothek Leipzig, Porträtstichsammlung, Inventar-Nr. 49/21

Literatura
Max Mendheim: Solbrig, Christian Gottfried, Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 34, Duncker & Humblot, Leipzig 1892, S. 553f. 

Kosch, 24. Lieferung, 1993 (soupis divadelních her)
Flüggen, s. 290
Blum

Informace o S. a jeho tvorba v Deutsche Nationalbibliothek Leipzig  
https://portal.dnb.de/opac.htm?method=simpleSearch&query=115843477 

rukopisy
http://kalliope-verbund.info/de/eac?eac.id=115843477

 

Alois Wolschowsky
* 1753 Praha (CZ)
† 1809 Wien (A) dle Angermüller, 1822 Lübeck (D), dle Asmus 

herec 

Psán též jako Woleschowsky, Wollschowsky, křestním jménem Aloysius. Oženil se s pražskou rodačkou Františkou (Francisca, Franzisca) roz. Kafkovou (též Kaffka, *1760 v Praze – † 1. 9. 1786 ?? ve Vídni). Pocházela z umělecké rodiny a jako herečka debutovala 1773 v Drážďanech. Od 1777 vystupovala s manželem v Divadle v Kotcích v Praze. Principál J. J. Brunian v tomto roce po delší pauze znovu obohatil repertoár o hudební kusy a Františka byla jako začátečnice angažována právě do nově ustaveného zpěvoherního a tanečního souboru. Manželka a obě dcery sdílely posléze s otcem většinu štací. Hodnocení Františky W. pochází až z poloviny devadesátých let, kdy byla s oběma dcerami angažována v Schuchově společnosti v Gdaňsku a Královci (pro matky a afektované dámy disponovala vynikající postavou, hlas byl však nepříjemný a při zpěvu nejistý, debutovala jako Mademoiselle Reinhold v Ifflandově veselohře Die Hagestolzen a jako Oberförsterin v mravoličné hře Die Jäger téhož autora). Starší dcera A[malia?] (* kolem 1777 v Praze) s úspěchem debutovala jako Margarethe (Die Hagestolzen) a v Kotzebuově veselohře Die Indianer in England jako Gurli a třináctiletá Josephina (* 1781 Nové Vídeňské Město,  † Královec) hrála role mladých dívek a zpívala i v opeře.

W. se jako dvacetiletý uchytil  u malé herecké společnosti v Míšni (1774). 1776 debutoval v pražském městském Divadle v Kotcích (Fähnrich v jednoaktovce Cornelia v. Ayrenhoffa Die große Batterie) jako člen herecké společnosti Johanna Josepha von Bruniana v oboru milovníků a důvěrníků. Osvědčil se jako sečtělý a empatický herec a ztvárnil řadu premiérových rolí Brunianova původního soudobého repertoáru hojně využívajícího tvorbu místních dramatiků, členů společnosti a spřátelených autorů (Möller, Cornova, Paul Weidmann). Spolu s manželkou absolvovali s Brunianovou společností hostování v Drážďanech (1777) a Braunschweigu (1778/79), kde měli údajně velký úspěch. Známý herec Joseph Anton Christ vzpomíná na W. ve svých publikovaných vzpomínkách, při strastiplné cestě z Hamburku do Drážďan dorazil do Braunschweigu zcela bez prostředků a jediný, kdo mu finančně vypomohl, byl právě W. Na podzim 1781 se oba manželé připojili k prvnímu souboru nově založeného vídeňského Divadla v Leopoldstadtu. 1783 působili v Pešti ve společnosti Johanny Schmallögerové, kde bylo angažováno také několik členů početné rodiny Hornungů. 1793 byli s oběma dcerami angažováni divadelním ředitelem Václavem Mihulem do Prahy a v tomtéž roce s ním po Velikonocích odjeli do Karlových Var a dále do Augsburgu. V sezoně 1795/96 se manželé zřejmě oddělili, W. 1796 hrál ve dvorním divadle v Mnichově (Churfürstliches Hof-National-Theater zu München, intendant hrabě von Seau, ředitel Zuccarini).

Perex
Mladý muž narozený v Praze získal herecké zkušenosti v Brunianově společnosti, udělal hereckou kariéru. Poctivý, čestný, ochotný pomoci.

Role
Praha – Divadlo v Kotcích
Fähnrich (Cornelius v. Ayrenhoff: Die große Batterie) – 1776; Kammerherr (Heinrich Ferdinand Möller: Sophie oder der gerechte Fürst), Graf Schildheim Sohn (Ignaz Cornova: Henriette von Blumenau oder die Liebe aus Dankbarkeit), Herr von Dorwall (Baron v. Mottoni: Der redliche Betrüger) – 1777; Baron Abslut (Johann Andreas Engelbrecht dle Richard Brinsley Sheridan: Die Nebenbuhler), Graf Rosenstrauch, Günstling des Herzogs (Paul Weidmann: Der Leichtgläubige) – 1778;

Churfürstliches Hof-National-Theater zu München
Gebhard, Das Porträt der Mutter; Christoph, Freundschaft und Argwohn; Georg, Liebhaber und Nebenbuhler; Doktor Mannsberg, Der Fähndrich; Joseph, Der Wechsel – 1795/96.

Prameny
Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, fond Divadelní cedule; Stadt Augsburg, Stadtarchiv, fond Stadttheater Augsburg, Theaterzettel 1745–1816.

Literatura
Taschenbuch von der Prager Schaubühne auf das Jahr 1778, Prag 1778, s. 26, 30, 32, 52; GTK 1778, s. 215–217; tamtéž 1797, s. 281 (přehled rolí Churfürstliches Hof-National-Theater zu München); GTK 1797, s. 281 (Herr Wolschowsky), s. 291–292 (manželka a obě dcery, Königl. Ost- und West-Preuß. Privilegirte Schauspielergesellschaft der Geschwister Schuch, Königsberg); Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach am Mayn, 1779, s. 424–425; Theatertaschenbuch von allen vom Anfange desJänners bis zum Ende des Decembers 1783 von der deutschen Schauspielergesellschaft in Pest aufgeführten Schauspielen und Ballets, Pest [1784], nepag.;Etwas über Menschendarstellung, eine Abhandlung. Nebst dem Augsburger Theater-Journal von der Mihuleschen-Gesellschaft. Im Winter 1793–1794, Augsburg 1794; Taschenbuch fürs Theater, Mannheim 1795, s. 60 (Herr Wolschowsky odešel ze společnosti – lokalita neurčena, pomůcka: Hr. Busch k.k. Hofportier, Theatermeister Hr. Gogl, odchod i Hr. Hackel); Journal für Theater und andere schöne Künste(Hamburg) 1797, sv. 3, 1. Heft, s. 236–237 (Mad. Wolschowsky + Dem Wolschowsky jmenovány v: nedohledáno místo); Teuber I 1883, II 1885, s. 37–38, 307; Gallerie, s. 163, 383; Gugitz: ověřit úmrtí manželky ve Vídni; R. Angermüller: Wenzel Müller und „sein“ LeopoldstädterTheater. Mit besonderer Berücksichtigung der Tagebücher Wenzel Müllers, Weimar  – Wien – Köln 2009, s. 163; J. Ludvová a kol.: Fidlovačka aneb Cokoli chcete, Praha 2014, s. 27–28.

Kosch Th (* Franziska W. 1763 nebo 1761), Ulrich BV 2, 2062

Seznam rolí z divadelních cedulí (informace a komentáře)
Staats- und Stadtbibliothek Augsburg
Ziegler: Der seltene Onkel veselohra 4
13.9.1793 EA (Mihule)
v obsazení Schulz, Ewest, Mad. Haim, manž. Wolschowsky, Vinzens, Beck, Merunka, Illein, Gley, Roos
Graf  Spiegelau, Hr. Wolschowsky
Therese, Amaliens Kammermädchen, Mad. Wolschofsky [!]

18.10.1793 (2 kusy)
Staats- und Stadtbibliothek Augsburg
Dalayrac: Die beyden kleinen Savoyarden singspiel
Piedro (Savoyarden), Dem. Wolschowsky starší – jedna z titulních rolí
Ein Kammerdiener, Hr. Wolschowsky

Schröder: Die Heyrath durchs Wochenblatt
v obsazení celá spol., Mihule jako Wilibald, ein Schauspieler ve Schröderově jednoaktovce
Ein Schneiderjunge, als Check gekleidet, Dem. Wolschowsky mladší
Luise (zwey Schwestern), Mad. Wolschowsky
Bonifatius Rührkopf, ein ruinirten Buchhändler, Hr. Wolschowsky 

Stadt Augsburg, Stadtarchiv, fond Stadttheater Augsburg / Theaterzettel / 1745/1816
21.10.1793 EA, zcela nová činohra 5 z doby pěstního práva, Ziegler: Die Pilger (Mihule)
Graf Herrmann von Schreckenstein Hr. Wolschowsky
Dem. Wolschowsky starší, Jutte, Wärtherin der Burg Schreckenstein

Staats- und Stadtbibliothek Augsburg
11.11.1793 Hagemann: Ludwig der Springer, velká rytířská činohra
Friedrich, Pfalzgraf in Sachsen, Hr. Wolschowsky

Stadt Augsburg, Stadtarchiv, fond Stadttheater Augsburg / Theaterzettel / 1745/1816
31.1.1794 Der Baum der Diana
Dem. Wolschowsky starší, Britomarte
Mad. Wolschowsky, Cloe 

13.2.1794 Staats- und Stadtbibliothek Augsburg, Mozart: Die Zauberflöte (Mihule)
Dem. Wolschowsky mladší, Erster Genius (soprán, střední partie)
Dem. Wolschowsky starší, Zweyte Dame (dramatický soprán, střední partie)
Dem. Wolschowsky starší, Ein altes Weib (subreta, střední partie)

Hr. Wolschowsky, Erster Sklave (mluvená role, malá partie)
1794

Innsbruck
Uibersicht der vorzüglichen Bühnen Deutschlands, Innsbruck. Personalverzeichniß des k. k. Hofnazionaltheaters, AEJ 1794, Juli bis September, sv. 1, s. 167–168
     - V obsazení Hr. Wolschowsky jako Chevalier, intrigante Rollen, fein komische Bediente (poznámka pod čarou: Hr. Wolschowsky hielt um die Erlaubniß an, auf 8 Tage nach Augsburg reisen zu dürfen, ist aber für immer ausgeblieben, und ließ seine brave Familie in Innsbruck zurück.)
     - Frau Wolschowsky, zärtliche Mütter und intrigante Rollen.
     - Jungfer Wolschowsky die ältere, zweite Liebhaberinnen, naive Mädchen und zweite Singrollen.
     - Jungfer Wolschowsky die jüngere, angehende Liebhaberinnen.
     - Ve společnosti také: Hr. Denifle s manželkou, Hr. Feistmantel, Kleiner Feistmantel, Kinderrollen, Kleine Feistmantel, Kinderrollen.
Repertoár V-VI 1794
18.5. Der redliche Landmann – zvláště vyznamenali Feistmantel v titulní roli, ..., Jungfer W. als Gretchen

Danzig a Königsberg
Mütterrollen, affektirte Damen, in der Oper einige Soubrette. Ihre Bildung ist sehr vortheilhaft, ihr Organ etwas unangenehm, bis man sich daran gewöhnt hat. In Danzig debütirte sie in den Hagestolzen als Demois. Reinhold und in den Jägern als Oberförsterin mit vielen Beyfall. Ihr Gesang ist unsicher und unbedeutend.

Demois. Wolschowsky d. ält., 18 Jahr alt, ... Jahr bey der Bühne, Vaterland Böhmen. ..linige Mädchen spielt sehr brav, Liebhaberinnen aus feinen Welt sind nicht für sie, hier fehlt ihr Figur, Anstand, Einsicht – alles! Ihre Stimme ist angenehm, aber von wenigem Umfange, Bravour-Sängerin kann sie daher nie werden. In Danzig debütirte sie als Margaretha in den Hagestolzen und Gurli in den Indianern in England mit allgemeinen Beifall. GTK 1797, s. 291–292

Demois. Wolschowsky d. jüng., 13 Jahr alt, junge Mädchenrollen, singt auch in der Oper, GTK 1797, s. 292

 

Franz Anton Zuccarini

* 11. 1. 1755 Mannheim (D)
† 9. 2. 1823 Mnichov (D)

herec

Ženat s Katharinou Z., roz. Lang (* listopad 1774 Mannheim, † 4.5.1803 Mnichov).
Jako dítě absolvoval baletní přípravku a už jako šestiletý poprvé vystoupil na jevišti. Hrál ve
Dvorním divadle v Mannheimu (1777/78), byl členem Seylerovy herecké společnosti (1778/79), pokračoval opět ve svém rodišti v novém Národním divadle v Mannheimu (1779/80) a hrál též v Hamburku (1780–83).

S hereckou společností Karla Wahra zahajoval 21. 4. 1783 provoz nově vybudovaného Nosticova divadla v Praze (Hrabě Appiani, Lessing: Emilia Galotti) a působil v něm 1783/84. Jeho další cesta vedla znovu do Hamburku (1784/85), poté se přidal k nově založené Schröderově společnosti (Altona, Hannover, Hamburg 1785–92), byl angažován do Národního divadla v Mnichově (1792–1816, role: Czaar Peter, Das Mädchen von Marienburg; Hofrath Reinhold, Die Hagestolzen; Philipp Brock, Die Mündel; Montalban, Lanassa; Philipp, Allzuscharf macht schartig; Cederström, Armuth und Edelsinn; Essex,  Essex) a vykonával funci uměleckého vedoucího (1795–99) a režiséra (1811/12). 1816 z důvodu nemoci ukončil hereckou dráhu a stal se učitelem herectví.

Pražská kritika ocenila Z. jako dobrého herce, který byl díky své postavě jako stvořen pro role milovníků. Jeho herectví bylo zcela přirozené a v jevištních akcích forzíroval jen zřídka. Ovšem Z. velmi hluboký hlas byl pro obor milovníků nepatřičný a jeho dikce často nesrozumitelná, počáteční slova vyslovoval sice zřetelně, ale zbytek polykal. A tak byl tento nadějný talent nešťastně handicapován, i když kritik radil, že je dobrému vyslovování možno se do budoucna naučit.

Literatura
Seylerische Gesellschaft, Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach am Mayn, 1779, s. 432– 433; nesign.: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1784, díl 22, s. 46–47; GTK 1797, s. 275, 281; GTK 1800, s. 166.

Další informace
ADB 45, 471; Eisenberg 1167; Flüggen 339, Blum 7, 244; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, 1794; F. J. Lipowsky: Baierisches Musik-Lexikon, 1811; F. L. W. Meyer: Friedrich Ludwig Schröder, sv. 2, 1823; Kosch; Zedler – Zysset, sv. 38

 

Johanna Margaretha Antonetta Zuccarini

 zpěvačka

* kolem 1766 Koblenz (D)
†1842

Provdána Kunzen (psáno též Kuntzen), křestní jméno také Antoinetta. – Dcera zpěváka (tenor) kurfiřtské dvorní kapely v Trevíru a osobního komorníka (Leiblakai) Jakoba Z., vyrůstala v evangelické rodině. Na jaře 1793 (ohlášky 3. 3.) se provdala za německého hudebního skladatele Friedricha Ludwiga Aemilia Kunzena (1761–1817, též Kuntzen).
Bratr Anselm Z. (* kolem 1772) byl také zpěvák (angažmá ve Frankfurtu nad Mohanem 1795–97, člen herecké společnosti Johanna Heinricha Böhma v Kolíně nad Rýnem 1797/98, ve Würzburgu 1804/05 a v Kasselu 1805/06) a pěvkyní se stala i jeho dcera Helene Z. (narozena 11. 12. 1796 ve Frankfurtu nad Mohanem), na divadle se objevovala už v dětských rolích, kolem 1811 působila v cestujících společnostech (Hannover, Braunschweig, Magdeburg), poté v městském divadle v Rize (1814–17), v Revalu (1820–22) a znovu v Rize (1822/23). Sestra Helene Antonia Z. (* 1780 Koblenz) byla činná jako pěvkyně ve Frankfurtu nad Mohanem (1795–1825). Zuccarini Katharina, roz. Lang (* listopad 1774 Mannheim, † 4.5.1803 Mnichov), byla dcerou hráče na lesní roh Franze Langa a herečky Franzisky Lang, roz. Stamitz. Manželka herce Franze Antona Z. (od 1796), oba členové dvorního divadla v Mnichově.

Debutovala v Mohuči, poté nastoupila do angažmá v Hamburku. 1792 se připojila k nově založenému souboru městského divadla ve Frankfurtu nad Mohanem (ztvárnila např. titulní roli singspielu P. Vranického Oberon, König der Elfen při tamním prvním nastudování), kde se seznámila s budoucím manželem, jenž působil převážně v Dánsku, měli spolu dva syny (1798 a 1800). 1794 se manželé vydali do Prahy se záměrem usadit se a vstoupit do angažmá v některém z pražských divadel. V létě 1794 však vyhořelo Thunovské divadlo (28.8.), které už nikdy divadelní provoz neobnovilo, a tak pravidelné hostování drážďanské dvorní herecké společnosti (od 1782) i produkce společnosti F. Spenglera (od 1793) na této scéně skončily. Spengler se svým německým ansámblem přešel do Nosticova divadla, kde Z. nejpozději od listopadu 1794 účinkovala v jeho zpěvoherních inscenacích. Dosud jediným zdrojem informací o Z. pobytu v Praze je pět ojediněle dochovaných divadelních cedulí. V listopadu zpívala Královnu noci v Mozartově Kouzelné flétně (Die Zauberflöte, 16.11.), byla představena jako „Madam Kuntzen“ s vysvětlením, že se jedná o proslavenou a známou pěvkyni evropských divadel „Mademoiselle Zuccarini“. Na důraznou žádost publika a šlechty se zhostila této role znovu 30. listopadu. Už tehdy Spengler ohlašoval, že chystá novou velkou operu s létajícími stroji a zcela novými kostýmy. Z. tehdy pro tuto novinku nastudovala interpretačně náročnou roli královny čarodějnic Mandragory ve tragicko-komické opeře o třech dějstvích pražského skladatele a Spenglerova hudebního ředitele Františka Xavera Partsche (1760–1822) na libreto Friedricha Hegrada Victor und Heloise oder Das Hexengericht (poprvé 4.12.1794, zpívala také reprízy 7.12. a 11.12.). V těchto představeních a v roli Oberona (Oberon, König der Elfen, 28.12.) je už jmenována pouze jako členka souboru bez upozornění na hostování. Brněnský časopis Allgemeines europäisches Journal zveřejnil obsáhlou recenzi, která Partschově zpěvohře vytýkala nepřehledný děj plný neuvěřitelných dobružství. Konstatovala však, že Z. zpívala výborně a poradila si se všemi nástrahami nového hudebního díla.
Pražské aktivity manžela Z. nejsou dosud objasněny. Dopisy posílané do Prahy sice uvádějí i adresu jeho pobytu („an den Herrn Musik Direktor F. L. Ae. Kunzen auf den Rossmarkt Nr. 826“) a ukazují na to, že se ve spojení se švýcarským nakladatelem  pokoušel v Praze obchodovat s hudebninami. Nepotvrzují však, že by byl v divadelním angažmá a že by v Praze s úspěchem uvedl svůj singspiel Die Weinlese (poprvé 4. 4. 1793 ve Frankfurtu, libreto Johann Jacob Ihle), i když to sám v jednom z dopisů tvrdí. 

Perex
Jedna z nejznámějších operních pěvkyň své doby, manželka skladatele F. L. Ae. Kunzena. Oba manželé pobývali 1794/95 v Praze, kde se pokoušeli o stálé angažmá. Ohlášena jako obdivovaná umělkyně účinkovala Z. minimálně v pěti představeních společnosti F. Spenglera v Nosticově divadle, kde nastudovala i roli královny čarodějnic Mandragory v nové opeře pražského skladatele a Spenglerova hudebního ředitele F. X. Partsche (1760–1822) Victor und Heloise oder Das Hexengericht. Pobyt manželů v Praze ukončilo jmenování skladatele Kunzena královským dánským kapelníkem, v Kodani pak žili až do smrti. 

Prameny
Strahovská knihovna, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha, fond Divadelní cedule: cedule ke druhé repríze zpěvohry F. X. Partsche Victor und Heloise oder Das Hexengericht 11. 12. 1794; cedule Mozartovy opery Die Zauberflöte 16. 11. 1794:
„NB. Madam Kuntzen, welche als Mademoiselle Zuccarini auf den Theater zu Mainz, den Nationaltheatern zu Frankfurt und Hamburg, rühmlichst bekannt ist, wird heute die Ehre haben sich in der Rolle der Königin der Nacht, einem hohen Adel, und verehrungswürdigen Publikum, bestens zu empfehlen.“ 

Literatura

Annalen des Theaters (Berlin) 1791, sešit 7, s. 26, 41, 139; tamtéž, 1791, sešit 8, s. 41, 43; 1793, sešit 11, s. 56, 58; 1793, sešit 12, s. 36–37; 19, 1796,  s. 17, 85; Neue Hamburgische Dramaturgie (Hamburg) 1791, s. 49; Freimüthige Briefe über die neue Schauspieler-Gesellschaft zu Frankfurt am Mayn, s. l., 1792, díl 2, s. 107; Allgemeines Theaterjournal (Frankfurt – Mainz) 1792, díl 1, s. 58 (Kurfürstliches Mainzer  Nationaltheater), 205 (Über das Fürstl. Privattheater zu Donaueschingen vom 21ten März 1792); tamtéž 1792, díl 2, s. 41 (Ueber das Nationaltheater zu München vom 1. Jul. 1792),71–72 (Karakteristik des Theaterpersonals zu Hamburg. Vom April 1792. ), 123–124 (Ueber das Mannheimer Theater und die Gastrollen des Herrn Zukkarini), 147 (Charakteristik des neuen Frankfurter Theaterpersonal); Hamburgische Theaterzeitung 1792, 1:6, 96, 104, 169, 187, 189, 233, 235f, 238, 302, 322, 353; tamtéž, 1793, 2 s. 452, 570, 645; Rheinische Musen, 1794 1:53; 1795 3:119, 174f, 192, 269; 1795 4: 59, 61; 1795 5: 94, 279; Taschenbuch, fürs Theater (Mannheim) 1, s. 2, 6, 26, 34; AEJ 1795, sv. 3, 205–207; W. Saure: Die Geschichte der Frankfurter Oper von 1792 bis 1880, disertace, Köln 1958, s. 30–51; Friedrich Ludwig Aemilius Kunzen (1761–1817). Stationen seines Lebens und Wirkens, ed. H. W. Schwab, (katalog k výstavě), Ausstellung aus Anlaß des Jubiläums der Berufung zum Musikdirektor der Königlich dänischen Hofkapelle im Jahre 1795 (Schriften der Schleswig-Holsteinischen Landesbibliothek 21), Heide in Holstein 1995; Der Komponist Friedrich Ludwig Aemilius Kunzen (1761 –1817). Gattungen, Werke, Kontexte, ed. M. Wald-Fuhrmann – Ch. Wiesenfeldt: Böhlau 2015.

Rudolph 1890

Vybraná hesla v němčině

Friedrich Joseph Brückl

* 1756 Wien (A)
frühestens 31. 12. 1824

Schauspieler

Auch Brückel, Brükkl. Seine Ehefrau Henriette war Schauspielerin, Rollenfach Mütter und ehrwürdige Damen (1795/96). Ihre Kinder spielten Kinderrollen, 1789 ist die erste Tochter verzeichnet (1798 Heirat in Prag mit einem Orchestermitglied namens Taube), ab 1792 kam die jüngere Jeanette hinzu (Heirat mit dem Schauspieler Lindenstein in St. Petersburg).

Er debütierte 1770 in Leipzig, danach spielte er in der Gesellschaft von Johann Christian Wäser (1775–77), anschließend hatte er ein Engagement am Hoftheater in Schwedt an der Oder (1777, erneut wieder 1782–84). 1780 wurden beide Eheleute Mitglieder der Dresdner Kurfürstlich sächsischen Hofschauspielergesellschaft, die unter der Leitung von P. Bondini und später von F. Seconda in Dresden und Leipzig spielte und ab 1782 regelmäßig im Sommer im Prager Thun-Theater auf der Kleinseite auftrat, also kannte die Familie Prag gut. 1792 verließen B. und seine Frau mit beiden Töchtern die Dresdner Gesellschaft und schlossen sich dem neu entstehenden Ensemble des Stadttheaters in Frankfurt am Main an (1792/93), danach versuchten sie noch einmal in Riga ihr Glück (1795/96), 1797 dann an Wiener Hoftheatern. Nach dem Weggang aus der Dresdner Gesellschaft hatte er bereits den Ruf eines herausragenden Schauspielers. Er war kein guter Sänger, und die Kritik in Frankfurt riet ihm, nicht als Sänger aufzutreten.
Als erfahrener Schauspieler trat B. 1798 dem Schauspielensemble des Prager Ständetheaters bei und kehrte nach Gastspielen und einem Engagement in Riga und St. Petersburg (1802–1804, zusammen mit seiner Tochter Jeanette) 1808 wieder nach Prag zurück. Seine letzte Station war Petrograd, wohin er 1814 seiner Familie folgte (seine Tochter hatte dort ein Engagement).

Im Prager Engagement stellte er sich zuerst als Zimmermeister Klarenbach in Ifflands Fünfakter Die Advokaten vor (21. 6. 1798) und vertrat im Ensemble unter der Leitung von Johann Carl Liebich das Rollenfach zärtlicher Väter, seine Tochter trat in Kinderrollen auf (Debüt 26. 6.). Er war als bekannter guter Schauspieler willkommen, und sein natürlich lebendiger Ausdruck erntete Lob. Ein Vergleich mit seinen vorherigen Leistungen, die er als Mitglied der Dresdner Gesellschaft erbrachte, war jedoch nicht der beste. Von seinen Reisen brachte er auch einen neuen „populären“ Dialekt mit, der ihm der Prager Kritik zufolge jedoch schadete.   

Anfang 1801 (23. 2. 1801) schrieb er seinem Schauspielerkollegen Franz Glaser in dessen Erinnerungsheftchen:

„Was ist die Welt? – ein Schauspielhaus!
Das Schiksal, theilt die Rollen aus!
Man spielt, geht ab, und – spielt nicht mehr!
und doch wird nie der Schauplatz leer.

Prag den 23ten Febr[uar] 1801

Freuen Sie Sich dabey eines Mannes, der, trotz seiner Fehler, ein Redliches Hertz besitzt. Friedrich Brück’l, Teutscher Schauspieler.“ 

In seinem letzten Prager Engagement (Rollenfach Väter und Alte) debütierte er 1808 als König Philipp II. (Schiller: Don Carlos, 27. 3. 1808), Wilhelm Saaling (Iffland: Das Vermächtniß, 1. 4.), Verrina (Schiller: Fiesco, 8. 4.) und Abbé de l’Epée (Jean Nicolas Bouilly: Der Taubstumme oder Der Abbé de l’Epée, 20. 4.).
Gegen Ende seines letzten Prager Wirkens war schon klar, dass B. künstlerisch seinen Zenit schon überschritten hatte.
Seine letzte Hauptrolle des Abbé de l’Epée in dem historischen Drama (30. 3. 2013) spielte er wie immer sehr gut, er wurde nach vorn gerufen und rezitierte seine Abschiedsrede in Versen, die er selbst geschrieben hatte.
Seine letzte Vorstellung im Ständetheater fand am 30. 3. 1814 statt.

Therese Glaser

* nach 1775
† 1815 Prag (CZ)

Schauspielerin

Geborene Horny, geschrieben auch Horni (Horná? moderne Form).

Gattin des Prager Schauspielers Franz G. Ihr Sohn Rudolf Glaser (* 14. 6. 1801–15. 8. 1868), später ein bekannter Prager Literat und Redakteur zeitgenössischer Zeitschriften (Ost und West, Blätter für Kunst, Literatur und geselliges Leben), verwaiste bereits mit 14 Jahren, zum Vormund des Minderjährigen wurde Matěj Kadleček (vgl. Stichwort im Lexikon Hudební divadlo/Musiktheater), wohl ein bekannter Prager Sänger oder dessen Sohn desselben Namens bestellt. In der Zeit der Geburt ihres Sohnes lebte das Ehepaar G. in der Prager Altstadt im Haus Nr. 54 an der Ecke der damaligen Josefovská třída und der Kaprova ulice. Nachdem G. auf ihre Theaterkarriere verzichtet hatte (1803), kaufte das Ehepaar das Haus Nr. 572 auf dem Obstmarkt, wo dann Franz G. bis zu seinem Tode im Jahre 1812 eine Gaststätte betrieb. Danach wurde es von seiner Witwe G. geführt, die ihren Mann um nur drei Jahre überlebte.
G. war wahrscheinlich eine Verwandte (vielleicht Schwester) eines Schauspielers, der ab Herbst 1794 unter der Leitung von F. Spengler im Nostitz-Theater („Herr Horni, spielt erste jugendliche Liebhaber und junge Helden, singt“) und weitere dann im Jahre 1798 auftrat.

Ihre Laufbahn als Schauspielerin begann G. spätestens 1792 als Mitglied der Prager Schauspielgesellschaft von Václav Mihule, die im Vaterländischen Theater (Divadlo u Hybernů) und gleichzeitig im Nostitz-Theater (Hauptnational Theater) sowie im Sommer in Karlsbad auftrat. Nach Mihules Weggang aus Prag setzte sie ihre Tätigkeit ab Ostern 1793 in der Gesellschaft des ehemaligen Schauspielers und Regisseurs von Mihule Franz Spengler im Nostitz- (Kaiserl. Königl. Nationaltheater) und im Thun-Theater auf der Kleinseite (Kleinseitner Theater) fort, wo auch ihr Verwandter Horni („Liebhaber, singt“) auftrat. Mitglied des Ensembles des Nostitz-Theaters blieb sie auch unter dem neuen Schauspieldirektor Karl Franz Guolfinger von Steinsberg (1796–98), als im Januar 1798 die Schauspieler des Vaterländischen Theaters zum Ensemble stießen und man bis März desselben Jahres gemeinsam auf beiden Bühnen spielte. Wahrscheinlich trat sie auch parallel dazu in Regensburg auf, ihr Mann jedoch ist dort nicht aufgeführt. Das Ehepaar blieb auch nach der Veränderung des Eigentümers (das Nostitz-Theater wurde von den Landesständen abgekauft) und nach der Ankunft der neuen Schauspielgesellschaft von Andreas Joseph Schopf aus Passau, die im nächsten Zeitraum von Regisseur Johann Carl Liebich geleitet wurde, im Ensemble des Prager Altstädter Schauspiels. Im April 1798 stellte die Kritik fest, mit dem Weggang G.s aus dem Vaterländischen Theater und dem Ableben des Schauspielers Schreiber habe diese Gesellschaft die Hauptakteure des Tiroler Paars für Schikaneders und Haibels Singspiel Der Tyroler Wastel verloren.
Sie begann als deutsche Schauspielsoubrette und zweite Liebhaberin, bei Spengler bereicherte sie das Fach um komische Charakterrollen und bekam auch schon gesungene Rollen (Spengler hatte von Mihule beispielsweise das Mozart-Repertoire übernommen). Nach dem Weggang von T. Leifer (Februar 1795) übernahm ihr Rollenfach Naive. Unter der Direktion von Guolfinger von Steinsberg übernahm sie spätestens 1797 das Rollenfach erster Liebhaberinnen. Unter Liebich spielte sie schon ernsthafte Liebhaberinnen und Damen von einem höheren Stand. Sie war eine beliebte, vielseitige und erfahrene Schauspielerin, die oft besetzt wurde, und hatte in ihrem Repertoire eine ganze Reihe von Titelrollen (vgl. Rollenverzeichnis). Die Verdienste von G. besang bei ihrem Weggang vom Theater der bekannte Prager Ästhetiker und Universitätsprofessor Johann Heinrich Dambeck mit zwei Dankesgedichten.

Johann Friedrich Gley

* 3. 1. 1771 Cammin (Kamień Pomorski, PL)
† 1832 Wien (A)

Schauspieler, Schriftsteller, Sänger

Geschrieben auch Glei. – Vater der Schauspielerin Julie Rettich (* 17. 4. 1809 Hamburg, † 11. 4. 1866 Wien), die am Hoftheater in Dresden (Debüt 23. 9. 1825, Margarethe, Iffland: Hagestolzen) und anschließend dann im Wiener Burgtheater wirkte (vor allem tragische Rollen). Bereits im Jahre 1827 erhielt sie eine Einladung zu einem Gastspiel in Prag und Hamburg. Im Dezember begleitete G. Seine Tochter nach Wien. Die Gastspiele in Prag (1825, 1835) finden in den Prager Theateralmanachen ab 1836 Erwähnung.
Seine Ehefrau Christine, geb. Gollmann (1785 Mannheim – 1862 Dresden) war eine Opernsängerin (Stuttgart, Gastspiele in Wien und Hamburg ab 1803, 1817–1823 Strelitz, danach Beendigung der Karriere).

Er debütierte 1790 in der Schauspielergesellschaft von Christian Wilhelm Klose in Altona (heute Hamburg), weiter ging es in Rostock und Lübeck bei Jean Tilly (1791), danach bei Direktor Carl Friedrich Heinrich Butenop in der Hansestadt Salzwedel bei Magdeburg (1792). Die erste Erwähnung zu G. In Prag umfasst ein Verzeichnis von Schauspielern, die im Mai 1793 mit Theaterdirektor Václav Mihule von Prag aus nach Karlsbad und Augsburg reisten (12. 9. 1793–4. 3. 1794). Dort war G. Offensichtlich bereits ein wichtiges Mitglied der Gesellschaft. Sein Schauspielfach waren erste Liebhaber, Charakterrollen und Helden. Außerdem verfasste er für die Gesellschaft literarische und dramatische Texte, in Prag erschien sein Lustspiel Der Einspruch oder Coquetterie und Unschuld (1794) in Druckform. Für Mihules Wintersaison in Augsburg schrieb er die umfangreiche Abhandlung Etwas über Menschendarstellung, die den üblichen Angaben des Almanachs der Theatergesellschaft vorausging, dessen Herausgeber G. Gleichzeitig war. Er gründete seine Abhandlung auf der Prämisse, dass das Theater ein getreues Abbild des menschlichen Lebens sei und dass die dramatischen Gestalten wahrheitsgetreu und natürlich konzipiert und gestaltet sein müssten, so wie echte Menschen. Er lehne deshalb Zaubersingspiele und ähnliche Unterhaltungsstücke einschließlich Szenographie und Bühneneffekten ab und plädiere für solche Dramenstoffe, die auf tatsächlichen Begebenheiten basierten. Den gebildeten und gelehrigen Schauspieler, der auch als Mensch eine geschätzte Persönlichkeit sein sollte, stelle er auf den Gipfel der Theaterkunst. Nach dem Abschluss der Station ging G. Nach Ulm, wo er mit der dortigen Theatergesellschaft von Ferdinand Illenberger vom 16. 3. bis zum 3. 4. 1794 acht durchweg schauspielerische Vorstellungen darbot. Ende Mai desselben Jahres war er wieder zurück in Böhmen als Mitglied der Theatergesellschaft von Franz Spengler, der er sich in Karlsbad anschloss und wo im Repertoire musikalische Stücke überwogen. Er hielt jedoch nicht einmal bis zum Ende der Karlsbader Sommersaison aus und fuhr zu Mihule nach Nürnberg. Zum ersten Mal stellte er sich schon am 30. 7. 1794 als neue Verstärkung von Mihules Ensemble in der dortigen Premiere von Kotzebues Drama in fünf Akten Menschenhaß und Reue vor, und zwar in einer der Hauptrollen (Der Unbekannte [Neznámý]). Er trat in Hauptrollen von Schauspielstücken auf (z. B. Rolla, Kotzebue: Die Sonnenjungfrau; Peter Alexiowitz, Czaar von Rußland, Babo: Die Strelizen; Otto, Hageman: Otto der Schütz; Ursmar von Adelungen, Spieß: Klara von Hoheneichen; Albrecht, Töring-Seefeld: Agnes Bernauerin; Ferdinand, Schiller: Kabale und Liebe; Ludwig, Hagemann: Ludwig der Springer; Rudolf, Korompay: Rudolf von Felseck; Karl Moor, Schiller:Die Räuber; Jason, Gotter – Benda: Medea), in Singspielen tauchte er sehr selten und in der Regel in gesprochenen Rollen auf (z. B. Selim Bassa, Stephanie – Mozart: Die Entführung aus dem Serail). 
Kurz vor der geplanten Premiere der historischen Tragödie von J. M. Babo Otto von Wittelsbach, in der er am13. 11. die Hauptfigur des Pfalzgrafen von Bayern verkörpern sollte, bemühte er sich jedoch wieder um einen Wechsel seiner Wirkungsstätte und floh aus Nürnberg. Dieses Ereignis veröffentlichte Mihule auf dem Theaterzettel, wo er neben der notwendigen Programmänderung auch die Höhe von G.s Wochengage verriet (12 Gulden, zum Vergleich: bei Spengler in Prag erhielt G. Für denselben Zeitraum 2 Gulden). Im Laufe weniger Tage gelangte G. Nach Augsburg, wo gerade die Theaterdirektorin Friederika Voltolini die Saison eröffnete. In dieser Gesellschaft hielt er fast ein ganzes Jahr aus (von Ostern 1795 unter dem Adelsausschuss des Theaters unter der Leitung von Graf Joseph Fugger von Kirchheim). Mitte Oktober 1795 kehrte er zu Mihule zurück, und zwar bei einem Gastspiel in Ulm, am 13. 10. stellte er sich als „neues“ Mitglied der Gesellschaft in der Rolle des Philipp in Ifflands Schauspiel  Allzu scharf macht schartig vor. Er wurde auch gleich in seine ehemals geplante Titelrolle von Babas Stück Otto von Wittelsbach (19. 10. 1795). Für die Verabschiedung vom Publikum in Ulm wurde G.s Dreiakter Der Frühlingsmorgen (10. 11.) einstudiert, in dem er die Rolle des Heinrich Lindemann spielte, nach dem Ende des Stücks hielt er die Abschlussansprache. Das Stück wurde anschließend auch in Nürnberg wiederholt, und ein weiteres Schauspiel von G.,  Adolf der Kühne, Rauhgraf von Daßel, führte Mihule dort am 28. 3. 1796 mit dem Autor in der Titelrolle auf. G. Führte seine Schauspielerkarriere fort und beherrschte u. a. auch anspruchsvolle Titelrollen von Schiller-Stücken (Don Carlos, Fiesco) und behielt seine Position des ersten Schauspielers der Gesellschaft auch am Hoftheater des württembergischen Herzogs Friedrich II. in Stuttgart bei, das Mihule für die Zeit vom 21. 12. 1796–13. 9. 1797 pachten konnte. G. blieb auch nach Mihules Weggang Schauspieler des herzoglichen Theaters. Im November 1799 gastierte er in Nürnberg in der Rolle des Advokaten Hellmuth (Kotzebue: Lohn der Wahrheit) und als Eduard Smith (Kotzebue: Die Verläumder), im Dezember desselbe Jahres in Mannheim, wo er dann 1800 ein Engagement antrat. Dort begegnete er der angehenden Sängerin Christina Gollmann, die er ehelichte und mit ihr nach Stuttgart zurückkehrte.
Das dortige Engagement, das auf Lebenszeit und exklusiver Dienst für den herzoglichen Hof vereinbart war, beendete 1802 eine Affäre. Das Schauspielerpaar reiste nach Wien, wo beide im Burgtheater Fuß fassten und versuchten, in Stuttgart schriftlich einen mehrmonatigen Urlaub auszuhandeln. Der Herzog beendete jedoch Ende August 1802 ihr Wirken und machte in der Presse auf diesen gefährlichen Fall aufmerksam, und zwar obwohl G. Ihn in Briefen detailliert über das Wiener Repertoire informierte, anbot, Musikalien mitzubringen und mit Schauspielern zu verhandeln, die das Stuttgarter Ensemble möglicherweise würden verstärken können. Das Ehepaar kam später in Hamburg unter (1803–14), gab Gastspiele in Kopenhagen und Dresden (1807), des Weiteren in Lübeck, Berlin, Breslau, Leipzig, Bamberg, Wien und Mannheim (1812). Weitere ausgedehnte Reisen mit einem speziellen Programm veranstalteten sie 1813–19 (Altona, Kiel, Braunschweig, Hannover, Mannheim, Augsburg, Würzburg, St. Gallen, München, Zürich, Straßburg, Karlsruhe, Köln, Amsterdam, Hamburg, Gotha, Nürnberg, Coburg, Frankfurt am Main, Gera, Halberstadt, Stralsund). Als Schauspielerduo führten sie vorrangig Einakter mit Gesang und Musik von verschiedenen Komponisten unter den Bezeichnungen „melodramatisches Singspiel“ oder „Operette“ auf, die G. Selbst bearbeitete und drucken ließ (Andromeda und Perseus; Die Probe, oder: Die doppelte Uebereilung, Hamburg [1812], Die Verwandlungen, Druck nicht belegt).
Bei einem Prager Gastspiel im Februar und März 1814 traten sie mit diesem Programm im Ständetheater auf (1.– 9. 3.). Der damalige Kapellmeister C. M. von Weber äußerte sich, sie hätten schlecht gesungen, und die Kritik sah ihre Intermezzi als Auftritte, die in Provinzstädten bestehen könnten, in der Hauptstadt Prag jedoch nicht angebracht seien. G. Bestand auch nicht als gastierender Schauspieler, denn in seinem Rollenfach konnte er dem einheimischen F. X. Bayer nicht konkurrieren, eine annehmbare Leistung erbrachte er als Rolla (Kotzebue: Die Sonnenjungfrau), und zwar dank seiner geeigneten Gestalt und seinem energischen Spiel. Im April 1819 erhielten die Eheleute die Stelle von Hofsängern beim Großherzog von Mecklenburg-Strelitz. Sie ließen sich in der herzöglichen Residenzstadt Neustrelitz (heute Mecklenburg-Vorpommern) nieder, wo G. bis 1823 das Hoftheater leitete. 1825 begann Tochter Julie ihr Engagement am Hoftheater in Dresden, die Eltern zogen ihr hinterher. G. Gastierte dort letztmalig am 30. 1. 1826. Ein weiterer Nachzug ihrer Tochter hinterher nach Wien folgte 1830, wo G. 1832 an Cholera starb.

G.s größter Erfolg war sein Engagement in Stuttgart, wo er auf dem Gipfel seiner jugendlichen Kräfte stand. Er wurde zum Publikumsliebling, und zwar auch deshalb, weil er oft in Stücken auftrat, die das dortige Publikum zum ersten Mal sah (er debütierte als Sydney Smid, Kotzebue: Die Verläumder). Er zeichnete sich durch eine symmetrische, hochgewachsene Gestalt und einen fließenden, klangvollen sprachlichen Ausdruck aus. Die Kritik lobte seine Überzeugungskraft, seinen feurigen Vortrag, das ungezwungene Spiel, Leidenschaft begleitet von Eleganz, Würde und Ehrlichkeit, in Heldenrollen legte er auch einen Ausdruck von einer großen Seele und starkes Gefühl. Er bewährte sich auch in den Rollen weisen und gutmütigen Adeligen und verkörperte natürlich Heimtücke und Verstellung (Jakob Buschdorf, Sheridan: Die Lästerschule). In komischen Rollen (Benedikt Halter, Jünger: Die Geschwister vom Lande) verhielt er sich spontan und war auch der Jovialität und der Marotten fähig. Im Laufe des Jahres 1797 studierte er in Stuttgart unter Mihules Leitung drei Hauptrollen von Schillerstücken ein. Außerordentliche Ovationen errang er als Karl Moor (2. 2. 1797), die Figur hatte er gut durchdacht, er faszinierte die Anwesenden durch den Ausdruck seiner Gefühle und ein bemerkenswertes Feuer. Zu seiner Leistung trug sicher auch die zugespitzte Atmosphäre der neuen Aufführung von Schillers Drama in einem übervollen Theater bei, wo nach einer langen Pause das von der Obrigkeit abgelehnte Werk eines Absolventen der Stuttgarter höheren Lehranstalt gespielt wurde, der sich dem Willen des Herzogs widersetzte und aus seinem Land floh. Als Fiesko (in Stuttgart erstmals am 5. 6. 1797) erspielte sich G. neben partiellem Lob auch eine Reihe grundsätzlicher Vorwürfe und Ratschläge, insbesondere zur Äußerung von Geschmack, Körper- und Konversationskultur und der feinen Sitten, wie sie den oberen Schichten der Gesellschaft eigen waren. Der selbstbewusste G. reagierte mit einer umfangreichen polemischen Abhandlung (Vertheidigung ... der Rolle Fiesko gegen die Behauptungen des Stuttgarter Theater-Rezensenten, 1. 10. 1798, Druck Stuttgart 1799), in der er die unlogische Argumentation des Gegners offenlegte und eine Herangehensweise an die Darstellung der Rolle verteidigte. Die erste Aufführung von Schillers dramatischem Gedicht Don Carlos (24. 8. 1797) einschließlich G. in der Titelrolle wurde von der Kritik verrissen. J. W. Goethe, der G. als Don Carlos sah (30. 8., G. Benefizveranstaltung), war von der Vorstellung enttäuscht und charakterisierte G. als zwar gut gewachsenen Schauspieler, der jedoch wie die meisten seiner Kollegen kühl, ohne eigene Energie und Reiz sei. 

Gottlob Ludwig Hempel

* 1746 Merseburg (D)
† 23. 7. 1786 Prag (CZ)

Schauspieler

Auch Gottlieb, vom Bekenntnis her Protestant.

Ein talentierter Schauspieler mit Neigung zum literarischen Schaffen. Mitglied der Schauspielgesellschaft des sächsischen Kurfürsten in Dresden. Er debütierte 1768 in Hamburg, 1770 wurde er als Anfänger Mitglied der Gesellschaft von Karl Theophilus Döbbelin in Stralsund. 1777/78 gehörte er der Dresdner Hofschauspielergesellschaft des sächsischen Kurfürsten unter der Leitung von Pasquale Bondini für das Rollenfach erster Liebhaber, Offiziere und Bauern an. Als Mitglied der Schauspielgesellschaft von K. Wahr eröffnete er zusammen mit diesem Ensemble am 21.4.1783 den Betrieb des neu errichteten Nostitz-Theaters und war Mitglied seiner Leitung (J. B. Bergobzoom, Ch. Räder und H.). Er starb in Prag als Mitglied der Schauspielgesellschaft von P. Bondini im Alter von 38 Jahren an Tuberkulose.
Beobachter aus der damaligen Zeit machten auf sein fein geschnittenes Gesicht aufmerksam und lobten seine angenehme, geschulte
Stimme, die ihn für geduldige und ruhige Gestalten prädestinierte. In diesen Rollen kamen sein echter Ausdruck voller Toleranz, Güte und erhabener Scham zum Tragen, so zum Beispiel in der Rolle des jungen Theologen Theophan aus Lessings Lustspiel Der Freygeist oder in der Hauptgestalt des Reisenden aus dem Stück Die Juden desselben Autors (beide Stücke entstanden 1749). Später spielte er auch liebevolle Väter, einfache sächsische Bauern und Personen es humoristischen Schlages. Die Prager Kritik bezeichnete H. im Jahre 1783 als großen, hervorragenden Schauspieler. Seinen schauspielerischen Ausdruck schätzte sie als echt und natürlich. Sein gesamtes Äußeres war harmonisch und nett, das Kostüm, der Schritt, die Körperhaltung und die Sprache. Auslassen solle er lediglich das Rollenfach zärtlicher Väter, in dem er zwar nicht ganz schlecht, aber durchschnittlich war.
Sein literarisches Vermächtnis war unter seinen Zeitgenossen bekannt, er schrieb Theaterstücke und Romane (der sehr beliebte Roman Hans kommt durch seine Dummheit fort wurde wiederholt herausgegeben).

Andreas Hornung

* um 1756
† nach 1813

Schauspieler, Theaterdirektor

Er stammte aus einer Familie von Tänzern und Schauspielern, deren Stammbaum jedoch noch nicht ausreichend erforscht ist.

Die erste Erwähnung einer Theatertätigkeit H.s bringt der Theateralmanach der Schauspielgesellschaft von Johanna Schmallögger 1783 in Pest, wo auch einige weitere Mitglieder der verzweigten Familie Hornung engagiert waren. H. spielte damals lediglich die kleinsten Nebenrollen. Ab 1790 trat dann schon das Ehepaar Andreas und Susanne H. als Schauspieler und gute Sänger im Ensemble von Prinzipal C. Hain auf, der sich ab dem Ende der achtziger Jahre des 18. Jahrhunderts in Troppau und Olmütz niedergelassen hatte und vor allem durch sein musikalisches Repertoire bekannt wurde. Im November 1791 war H. Gesellschafter von Georg Schantroch (vorher ebenfalls Schauspieler bei Hain) in Krakau, wo sie eine eigene Gesellschaft betrieben. 1792 tauchten sie im Wiener Theater „auf der Landstraße“ auf, eine weitere Station war die Wiener Neustadt zusammen mit der Gesellschaft von G. Wilhelm (1794/95), wo bereits in Kinderrollen der Nachkomme Roman auftrat. Bereits im Jahre 1790 soll Fürst Friedrich Erdmann von Anhalt-Köthen-Pleß H.s Gesellschaft in Bielitz, heute Bielsko-Biała, für Auftritte im Schlosstheater in Pleß engagiert haben, weil er diese aus Olmütz kannte. Die entsprechende Behörde in Breslau verweigerte dies jedoch, und so stellte sich H. in dem erwähnten Theater erst im Sommer 1796 vor und ging dann nach Gleiwitz. 1796–1802 beherrschte das Ehepaar H. eigenständig das Theaterleben in Troppau (Die Hornungsche Opern- und Schauspielergesellschaft). Der ehrgeizige H. überließ jedoch ein paar Jahre später die Direktion in Troppau seiner Frau und reiste über Ungarisch Hradisch und Tyrnau nach Kaschau, wo er von September 1800 bis 1802 als Direktor tätig war. Er soll dort viel mehr Erfolg gehabt haben als seine Vorgänger und konnte angeblich auch seine früheren Schulden begleichen. Noch als „Direktor aus Kaschau und Gran“ bewarb er sich bei der Versteigerung des Pachtvertrags für das Theater in Olmütz. Er konnte sich gegen den bisherigen Prinzipal V. Mihule durchsetzen und erlangte von Oktober 1802 bis 1805 den Posten des Direktors in Olmütz. 1813 gastierte die Hornungsche Schauspieler- , Sänger- und Tänzergesellschaft erneut in Bielitz, wo sie an der Stelle des späteren Sparkassengebäudes das Stück mit musikalischer Begleitung Der lustige Kuchelbäcker oder der Mehlspeismacher Zweckeler oder Ein Freund in der Noth (Gottlieb Prehauser) spielte.

Giovanni LIVERATI

* 27. 3. 1772 Bologna (I)
† 18. 2. 1846 Florenz (I)

Sänger, Komponist, Kapellmeister

Mit Nachnamen auch Liberati. Er wurde in eine Musikerfamilie hineingeboren – seine Eltern waren Matteo und Costanza L. (geb. Lolli, die Schwester des Violinisten und Komponisten Antonio Lolli), Sänger (Tenor und Alt) im Fach Buffo. Ihre gemeinsame künstlerische Laufbahn (vor und nach der Geburt ihres Sohnes Giovanni) spielte sich in Theatern in Kopenhagen (1769), Stuttgart (1771, 1772) (Henze-Döhring 2012), Venedig (1777, 1778), Vicenza (1778), Verona (1778, 1780), Padua (1779), Ferrara (1780), Rovigo (1780), Correggio (1781), Faenza (1781), Florenz (1782), Potsdam (1782) und Berlin (1790) ab (Sartori 1991, Schneider 1852). L.s musikalische Bildung wurde in der Zwischenzeit von den bedeutenden Musikern Giuseppe und Ferdinand Tibaldi aus Bologna weiterentwickelt, in Komposition, Klavier- und Orgelspiel unterrichtete ihn ab seinem vierzehnten Lebensjahr Stanislao Mattei (1750–1825), Schüler und Nachfolger des berühmten G. B. Martini (1706–84). Seine Gesangsausbildung erfuhr L. bei Lorenzo Gibelli, bald trat er bei Kirchen- und Konzertproduktionen auf (Grove). 1792–95 war er erster Tenorist in italienischen Theatern in Madrid und Barcelona. Nach einem kurzen Besuch in seinem Geburtsland Italien zog er nach Potsdam (Moore 1854). Sein Vater wirkte dort bereits einige Jahre als Musiklehrer am Hofe des preußischen Königs Friedrich Wilhelm II. und ebenfalls als Theaterdirektor (Moore 1876). L. soll dort auch komponiert haben und gab drei Instrumentalquartette, Auftragswerke des Arbeitgebers seines Vaters, in Druckform heraus, er soll 1796 sogar Kapellmeister der italienischen Oper gewesen sein (Verti, Bd. 2, S. 1335, vgl. Bernsdorf-Schladebach, Wurzbach, Eitner, Fétis). Vor 1798 soll er sich in Berlin aufgehalten haben.

1798–1803 hatte L. ein Engagement der italienischen Operngesellschaft von → Domenico Guardasoni, wo er den bisherigen Kapellmeister → Jan Joseph Rösler im damaligen Nostitz-Theater (heute Ständetheater) in Prag abwechselte, dieser ging nach einem Jahr (1797/98) angeblich aufgrund von Meinungsverschiedenheiten mit dem Impresario Guardasoni fort. 1798–1800 wirkte er als „Maestro al cembalo e compositore“ (Verti, Bd. 2, S. 1335, 1388), ggf. als „Kapellmeister“ (GTK 1800, S. 285). Er komponierte Arien, Duette und Finale für das Theater (Gerber) und auch Ballette: am 16. 12. 1798 wurde erstmals das BallettDie Liebe unter den Waffen („von Hrn. Olivieri, Musik von den [!] aus Berlin neu angekommenen Kapellmeister Hrn. Liverati“, ADThZ, S. 9) aufgeführt. Dieses Ballett wurde im selben Monat noch dreimal aufgeführt (am 17., 20. und 29. 12. 1798, des Weiteren am 25. 2. 1799). Im Februar des Folgejahres (10. 2. 1799) wurde erstmals das Ballett in fünf Akten Der Tod des Attila (La morte d'Attila) gegeben, ebenfalls mit einer Choreografie von Luigi Olivieri und Musik von L. („Kapellmeister des hiesigen Theaters“). Für diese Aufführung wurden neue Dekorationen von dem berühmten Theatermaler Juliani (ADThZ, S. 40) angefertigt. Im selben Monat wurde dieses Ballett noch sechsmal wiederholt (am 11., 12., 13., 17., 21. und 28. 2. 1799, des Weiteren am 6. und 16. 3. 1799). Vier Vokalnummern, die vonL. für Opernvorstellungen im Ständetheater komponiert wurden, lagern in Prager Bibliotheken: Ah quanto è mai difficile (Scena e Aria, Ms. Partitur, NMk), In campo mio valore (Rez.:Vedrai chi sono altero, Ms. Partitur, NMk; Ms. Klavierauszug, Archiv des Prager Konservatoriums, Auff. Elisa Schliková; Ms. Klavierauszug, ČMH, Auff. Clam-Gallas), Questo palpito soave (Scena e Aria, Ms. Partitur und Parts, NMk), Ah mio bene in me tu miri (Recitativo e Duetto Serio, Ms. Partitur, NMk).

1803/04 ging der Kapellmeisterposten wieder an J. J. Rösler, wahrscheinlich, weil L. nach Triest reiste, zur Aufführung seiner Oper in einem Akt La prova generale al teatro (L: Gaetano Rossi). Er komponierte sie wahrscheinlich während ihres kurzen Aufenthalts in Prag, aufgeführt wurde jedoch wahrscheinlich erst ihre deutsche Version am 27. 12. 1806 unter dem Titel Die Opernprobe, oder der Kapellmeister in Verzweiflung (dt. Text: Karl Meisl). Über die Aufführung im Ständetheater referiert der Prager Theateralmanach für 1808: „[...] Den 27. (Dezember) Totila, Königin der Gothen. Hist. Sch. 5. A. Hierauf folgte: Die Opernprobe, oder: der Kapellmeister in Verzweiflung. Ital. Operette. 2.[!] A. Die Musik von Hrn. Kapellmeister Liverati für Hrn. Garelli allein componirt.“ Die Hauptfigur des Theaterdirektors Jammer soll wohl der durch Prag reisende Sänger (Giovanni?) Garelli (angeführt auch als „Carelli“) übernommen haben: „Gastrollen (...) Den 27. Dezemb. sang Herr Gorelli aus Petersburg auf seiner Durchreise ganz allein die vom Herrn Kapellmeister Liverati eigends für ihn componirte Operette: Die Opernprobe.“ (Prager Theater-Almanach 1808, S. 24, 52). Einige Monate vorher (3. 6. 1808) führten die Sänger Pinton und Todi einige Teile (deutsch) aus L.s Oper Enea in Cartagine auf: „Juny [1808] ... Hierauf liessen sich Dlle. Pinton, und Hr. Todi, hier durchreisende ital. Sänger in einigen Stücken aus einer eigends für sie vom Hrn. Kapellmeister Liverati komponirten Oper: Aeneas in Karthago hören.“ (Prager Theater-Almanach 1809, S. 43). 

L.s Aufenthalt in Prag ist teilweise durch musikalische Quellen in den Adelssammlungen der Kinskys oder der Clam-Gallas´ dokumentiert. In Kontakt stand er auch mit Fürst → Joseph Franz Maximilian Lobkowitz (1772–1816) (Grove, Schembor). In der musikalischen Sammlung der Kinskys (NMk) befinden sich L.s musikalisches Ms. (teils als Autograf oder mit Zusätzen und Korrekturen des Komponisten) und Drucke. Es handelt sich vor allem um kleine Vokalwerke, die folgende Bezeichnungen tragen: Ariette, Cantade, Canzone, Chanson, Duetto, Romanze oder Serenade. Aus der gedruckten Widmung ist bekannt, dass L. der Gesangslehrer von Fürstin Karolina Kinsky (1782–1841), zur Zeit von L.s Ankunft in Prag noch Baronin von Kerpen, war (Sei ariette, op. 6, Wien: P. Mechetti 1811, Nr. pl. 31). Die in der Sammlung der Kinskys erhaltenen musikalischen Manuskripte sind fast ausnahmslos mit Widmungen an die Fürstin versehen, und zwar eigenhändig durch den Komponisten. Anlässlich ihrer Hochzeit mit Fürst Ferdinand Kinsky (1781–1812) am 8. 6. 1801 in Prag komponierte L. eine festliche Kantate in einem Akt mit dem allegorischen Sujet Il Parnaso confuso [Verwirrung auf dem Parnass, L: P. Metastasio (bei Sainsbury Il trionfo d'amore!)]. Das Libretto aus dem Jahre 1765, eine Ehrbezeugung für das jungvermählte Kaiserpaar (Joseph II. und Maria Joseph von Bayern), passte L. an die jungen Eheleute Kinsky an, er änderte darin auch den Verweis auf den Trauungsort. Diese azione teatrale wurde auch später aufgeführt, wovon weitere Schichten von Textkorrekturen zeugen. Von den geistlichen Werken, die in Prag komponiert wurden, sind die d-Moll-Messe (S, A, T, B, Orch) (autographische? Partitur und Stimmen, NMk) und das Salve Regina (S, T, B (2), Blasinstrumente) (autographische? Partitur, NMk) erhalten geblieben; das Offertorium (Duetto in D de B: V: Maria et omni Sancto) (Ms. Parts, ČMH, Auff. O. Horník) ist eigentlich ein Teil der d-Moll-Messe (im NMk als Graduale). In der Sammlung von Graf → Kristián Filip Clam-Gallas sind kleine Vokalkompositionen erhalten geblieben, die ebenfalls mit Zusätzen des Komponisten versehen sind (Widmungen für die Komtess Luise Clam-Gallas oder die Gräfin Josefína Clam-Gallas). Offensichtlich bereits in Prag komponierte L. ein Fagott-Konzert (Ms. Parts, angefertigt für das neu entstandene Konservatorium am Beginn des 19. Jahrhunderts, Archiv des Prager Konservatoriums, unsign.), das in Berlin von dem Fagottisten Bärmann 1804 (AMZ) aufgeführt wurde.

1804–14 wirkte L. in Wien als Gesangslehrer. Dort wurde auch eine ganze Reihe seiner Opern aufgeführt: La presa d'Egea (priv., 1809), Il tempio dell'eternità (Lobkowitz-Theater, 1810), Il convito degli dei (Lobkowitz-Theater, 1811), La prova generale al teatro (Leopoldst. Th., 1813), David oder Goliaths Tod (Kärntnertortheater, 1813) (Teuber II 1885, Weber 1864) und wenigstens zwei Ballette: Der Kranke aus Liebe (Kärntnertortheater, 1812) und Das übelgehütete Mädchen (DEUM). Kleinere Vokalkompositionen und Auszüge aus bedeutenderen szenischen Werken wurden in Wien in Druckform herausgegeben (k. k. Hoftheatral Musik Verlag, Bureau d'Industrie, G. Cappi, T. Mollo ad.). So wie in Prag komponierte er auch dort Operneinschübe: erhalten blieben zwei Arien für die Oper Ginevra di Scozia von S. Mayr Ombra cara e dolente (erschienen als op. 7 gedruckt: Wien) und A goder la bella pace (Ms. Partitur, NMk) (vgl. Sainsbury); Arie für die Oper von Zingarelli Ines de Castro (Vieni diletto sposo, Ms. Partitur, NMk; Ms. Klavierauszug, Archiv des Prager Konservatoriums, Auff. Elisa Schliková); Arie für die Oper von Isouard Alle fürchten sich (Mädchen versäumt ja nicht die Zeit, Ms. Partitur, NMk; der Klavierauszug erschien in Druckform bei G. Cappi, Nr. pl. 1316, Musikalisches Wochenblatt, 2^ter Jg., N^o 39). Im Laufe seines Wiener Aufenthaltes knüpfte er Kontakt zu führenden Musikern wie z. B. J. Haydn oder L. van Beethoven, in Komposition perfektionierte er sich bei A. Salieri.

1814 reiste er mit seinem Sohn Carlo Ernesto (1805–1844) nach London, wo er als Komponist und Direktor des King's Theatre wirkte (er wechselte hier Vincenzo Puccita ab) (Grove). Außerdem war er Mitglied des Professorenkollegiums der Royal Academy of Music (Golding 1972). Er komponierte ebenfalls, und ähnlich wie in Wien erschien eine Reihe seiner Arbeiten in Druckform. Er führte fünf Opern auf: I selvaggi (King's Theatre, 1815), Gli amanti fanatici (1816), Gastone e Bajardo (King's Theatre, 1820), The Nymph of the Grotto (Covent Garden, 1829), Amore e Psiche (priv., 1831) und 2 Kantaten: Il Trionfo di Cesare sopra i Galli (King's Theatre, 1815) und Il Trionfo di Albione e di Roma (King's Theatre, 1817). Sein Aufenthalt in Großbritannien (1814–1835) ist ebenfalls in der Korrespondenz beschrieben. Im Jahre 1823 fasste L. sein Leben und Werk in einem Brief an J. D. Sainsbury (1793–1862) zusammen, und zwar als Basis für das Stichwort im Wörterbuch musikalischer Persönlichkeiten (1824) (Sainsbury). L.s authentische Aussage, die in italienischer und englischer Sprache verfasst wurde, enthält eine Übersicht über die wichtigsten Meilensteine im Leben des Komponisten und seine bedeutendsten Werke und wurde von weiteren Lexikographen übernommen (Moore, Bernsdorf – Schladebach, Wurzbach, Fétis u. a.).

Den Rest seines Lebens verbrachte L. in Florenz, wo er als Professor an der Akademie der schönen Künste wirkte. Er war Mitglied der Accademia filarmonica di Bologna.

Albonico Rolland

* um 1750
† nach 1800

Tänzer, Ballettmeister, Choreograf

Auch Giuseppe d’Albonico, genannt Rolland; mit eigentlichem Namen Jakob Blasius Joseph Albonico Roland, Mädchenname seiner Frau Maria Theresia Schlichting.

Bereits am Ende der siebziger Jahre des 18. Jahrhunderts war R.s Familie bei Direktor Rößl in Innsbruck engagiert (1775/76), der Vater als Ballettmeister und Tänzer von Karikaturrollen, die Mutter als erste Tänzerin und im Schauspiel im Rollenfach erste Liebhaberinnen und Mädchen, und auch beide Töchter traten im Theater auf (Nannete, tanzt und spielt Nebenrollen, Amalie tanzt und spielt Kinderrollen). 1780 war R. Ballettmeister in Regensburg und Innsbruck. Die weiteren Stationen konnten nicht überprüft werden (1787 Schauspieler bei D. Borchers, 1788 bei Direktor Appelt, 1789 Prinzipal in Passau, 1793 Prinzipal: Klagenfurt, Laibach, als Prinzipal erwähnt auch 1795–1797. Im Jahre 1808 wurde in Augsburg eine Aufforderung für die Erben des Nachlasses veröffentlicht, an der auch R.s Familie beteiligt war.

In Prag war R. Ballettmeister der neu entstandenen Wahr´schen Gesellschaft von Ende März 1788 bis 1791, zusammen mit ihm ist in einem Almanach aus der damaligen Zeit sein Sohn Anton eingetragen. Unter seiner Leitung wurden umfangreiche pompöse Ballette einstudiert, die R. um ein Melodram ergänzte. Das Prager Libretto ist für Cora und Alonzo, ein karakteristisch pantomimisches Ballet in vier Aufzügen, von Albonico Rolland, mit einem von Prof. Babo verbundenen Melodram (16. 5.1788) erhalten geblieben, weitere heroische pantomimische Ballette waren Perseus und Andromeda (1. 6. 1788), Der Abschiedskuß (19. 7.), Inkle und Jariko (14.9.). 

Weitere Ballette aus seiner Feder in den Jahren 1788 und 1789: Das Fest der Chineser (30. 3.), Schwarz und Weiß (31. 3.), Pigmalion (6. 4.), Wen 2 wollen so muß der 3te (16. 4.), Rosenfest zu Salency (27. 4.), Die Hufschmiede (1. 5.), Die Beschäftigung des jungen Adels am Morgen (25. 5.), Der Scheerenschleifer (15. 6.), Der Spaziergang in St. James Park (22. 6.), Wie der Herr so der Knecht (29. 6.), Der neue Kehraus aus der alten Rüstkammer (19. 8.), Die Begierde zu gefallen (30. 8.), Der Eifersichtige ohne Nebenbuhlern (28. 9.), Die Geburt des Amors (25. 11.), Damon und Kloe (4. 1. 1789), Die Egyptische Vermählungsfeuer (22. 2.), Der galante Herkules, oder: Die drey Grazien (13. 4.).

Ludwig Karl Schmidt

* zwischen 1. 1. 1738 und 31. 12. 1742 in Kurbrandenburg, D
† 9. 8. 1814 Frankfurt am Main (D)

Schauspieler, Sänger (Tenor), Violinist, Theaterdirektor

Auch Louis, Nachname auch Schmiedt, in der Literatur (wahrscheinich falsch) auch Johann (Ulrich; Pies, Kosch, Älteres Theater), wird oft mit Gottfried Heinrich Schmidt und dem Schauspieler Johann Schmidt († 12 . 2 1799) verwechselt. Seine Frau wurde in der Zeit seines Hamburger Engagements die Schauspielerin Magdalena Kalmes, die Witwe des Schauspielers Franz Kalmes.

Erstmals tauchte er vorübergehend 1777/78 als Kodirektor des Brünner Stadttheaters im Theaterbetrieb auf. 1779–82 wirkte er als Sänger am Wiener Burgtheater (deutsche Singspielgesellschaft), gleichzeitig wurde er 1782 Meister vom Stuhl der Freimaurerloge Zur Beständigkeit, später dann Prinzipal einer Schauspielgesellschaft. In Wien debütierte er als Graf in dem Singspiel Julie (F. Heufeld nach Monvel / Jacques Marie Boutet, M. Alexandre Dezède, 23. 8. 1779) und sang weitere Gestalten (z. B. Osmin, Sklave des Ali (Dancourt, M. Gluck: Die Pilgrime von Mecca, 1780), Volpino, ein Rauchfangkehrer (M. A. Salieri: Der Rauchfangkehrer, 1781), von denen die Rolle des Pedrillo in Mozarts Singspiel Die Entführung aus dem Serail bedeutsam war (16. 7. 1782, er wechselte sich mit Ernst Dauer ab). Im Herbst 1782 wurde er von Joseph II. entlassen.
Er ging nach Prag, wo er von K. Wahr in dem Ensemble engagiert wurde, das den Betrieb im neu errichteten Nostitz-Theater aufnahm. In Prag vertrat er das Gesangsfach Alte, erfahrene Männer mit ritterlichem Verhalten und Dienende und wurde auch als Schauspieler besetzt. In der Eröffnungsvorstellung des Nostitz-Theaters spielte er am 21. 4. 1783 den Prinzen von Guastalla in Lessings Emilia Galotti, doch von der Kritik wurde er verrissen. Als Mitglied von Wahrs Gesellschaft sang er dann im selben Jahr die Rolle des Pedrillo auch in der ersten Prager Aufführung von Mozarts Entführung aus dem Serail, was ein Brief Leopold Mozarts an seine Tochter nach St. Gilgen vom 17. 9. 1784 belegt (diese Information stammt von Josef-Horst Lederer, siehe Literatur).
Sch. verließ Prag plötzlich (1784) mit seiner eigenen, neu zusammengestellten Schauspielgesellschaft, die sich auf das Musiktheater spezialisierte (er nahm auch einige Sänger aus der Wahr´schen Gesellschaft mit, die gerade aufgelöst worden war) und brachte die Entführung erstmals in Salzburg zur Aufführung (17. 11. 1784), aus diesem Anlass begegnete er Leopold Mozart persönlich.  Dieser teilte anschließend mit – wahrscheinlich Sch.s Aussage zufolge –  vor Sch.s Weggang sei die Entführung in Prag zwölf Mal gespielt worden. Die sog. „Schmidtsche Markgräfl. Anspachische und Bayreuther Hof Schauspieler-Gesellschaft“ trat dann in Bayreuth (von Mai bis zum 28. Juni 1784), in Erlangen (2. bis 9. Juni 1784), Ansbach (Sommer 1784), Nürnberg (25. August bis 8. November 1784) und gleichzeitig in Erlangen (16. August bis 7. September), in Salzburg (19. September 1784 bis 8. Februar 1785), Passau (Februar bis Mai 1785), erneut in Erlangen (vom 6. Juni bis 27. Juli 1785), in Nürnberg (vom 1. August bis 17. November 1785 mit Gastspielen in Erlangen am 20. August und am 22. Oktober 1785), in Ansbach (Wintersaison ab November 1785), in Erlangen (vom 18. April bis zum 31. Mai 1786), danach in Ansbach und wieder in Erlangen (22. Juli bis 23. August 1786) auf. 1785/86 spielte Sch. noch in Rothenburg, Winsheim und Heilbronn, danach endete sein eigenständiges Direktorat.
Sch. wurde Mitglied der Schauspielgesellschaft von Gustav Friedrich Wilhelm Großmann (Köln und Hannover 1786–87), von November 1787 bis März 1792 hatte er ein Engagement in Hamburg (Debüt 17. 11. 1787 als Pedrillo in Mozarts Entführung). Die letzte Station von Sch. war Frankfurt am Main. Er starb im 23. Jahr des dortigen Engagements, drei Monate nach seiner Pensionierung.
Die Prager Kritik betrachtete Sch. als vielseitigen Theatermacher, der ein Gewinn für jeden Prinzipal sei, denn man könne ihn sowohl im Schauspiel als auch im Singspiel einsetzen. Er sei ein hervorragender „Deutschfranzose“ für Lustspiele und wisse seine etwas unauffällige Stimme sehr gut zu beherrschen.

Carl Friedrich Solbrig

* 9. 11. 1773 Leipzig (D)
† 14. 10. 1838 Braunschweig (D)

Schauspieler, Rezitator, Verfasser und Herausgeber von Rezitationssammlungen 

Eigentlich Christian Gottfried, auch Eduard Karl.

Sohn des Leipziger Bürgers und Bäckers Johann Gottfried und seiner Frau Christiane Elisabeth, geb. Meißner. Er studierte Ökonomie, danach verdiente er seinen Lebensunterhalt als Pferdehändler, schließlich wurde er ein erfolgreicher Schauspieler. Erstmals trat er in Bayreuth auf, weitere Engagements hatte er in Altona (1797), Hamburg (1798–1801), Prag (1801–1802), Würzburg (1805, 1807/08, 1809, 1811, 1817/18, 1820/21), weitere Auftritte im Theater an der Wien, Breslau, Augsburg und Dessau (1821). Ab 1822 lebte er in Leipzig als Privatlehrer und Rezitator.
Nach Prag sollte er Ende März 1801 kommen, denn sein letzter Auftritt in Hamburg fand am 27. 3. 1801 statt (Raisonirendes Journal vom deutschen Theater zu Hamburg, 26. Teil, 31. 3. 1801, S. 196). Mit dem allem stimmt jedoch nicht die Beschriftung eines Stichs aus der damaligen Zeit überein (Friedrich August Junge), die S. in der Zeit seines Prager Bühnendebüts zeigt, das bereits am 2. 2. 1800 stattgefunden haben soll („Zuerst aufgetreten in Prag den 2. Februar 1800“). Derselbe Stich enthält auch das Geburtsdatum von S., das nicht mit dem überlieferten Datum übereinstimmt („geb. in Leipzig, den 9. November 1775“).
In der Zeit seines Prager Engagements wurde S. von Direktor Liebich beauftragt, 1802 im Rahmen einer Reise nach Wien neue Schauspieler für das Ständetheater zu engagieren.

Anfang April 1802 schrieb S. in das Erinnerungsbüchlein des Schauspielers Franz Glaser und fügte auch ein eigenes Schattenporträt hinzu:

„Freund genieße dein Leben, als müssest morgen du weggehen,
Schone dein Leben, als ob ewig du weiltest hier.
Zum Andenken von Ihrem aufrichtigen Freund und
Mitschauspieler
C. Solbrig 
Prag den 11ten April 1802.“

Franz Anton Zuccarini

* 11. 1. 1755 Mannheim (D)
†   9. 2. 1823 München (D)

Schauspieler

Verheiratet mit Katharina Z., geb. Lang (* November 1774 Mannheim, † 4.5.1803 München).
Als Kind absolvierte er eine Ballettschule und trat bereits als Sechsjähriger zum ersten Mal auf der Bühne auf. Er spielte im Hoftheater in Mannheim (1777/78), war Mitglied von Seylers Schauspielgesellschaft (1778/79),  wechselte dann wieder in seine Geburtsstadt zum neuen Nationaltheater in Mannheim (1779/80) und spielte auch in Hamburg (1780–83).

Mit der Schauspielgesellschaft von Karl Wahr eröffnete er am 21. 4. 1783 den Betrieb des neu errichteten Nostitz-Theaters in Prag (Graf Appiani, Lessing: Emilia Galotti) und wirkte dort 1783/84. Eine weitere Reise führte ihn erneut nach Hamburg (1784/85), danach schloss er sich der neu gegründeten Schröder´schen Gesellschaft an (Altona, Hannover, Hamburg 1785–92), war am Nationaltheater in München engagiert (1792–1816, Rolle: Czaar Peter, Das Mädchen von Marienburg; Hofrath Reinhold, Die Hagestolzen; Philipp Brock, Die Mündel; Montalban, Lanassa; Philipp, Allzuscharf macht schartig; Cederström, Armuth und Edelsinn; Essex,  Essex) und hatte die Funktion des künstlerischen Leiters (1795–99) und Regisseurs (1811/12) inne. 1816 beendete er aufgrund einer Krankheit seine Schauspielerlaufbahn und wurde Schauspiellehrer.

Die Prager Kritik schätzte Z. als guten Schauspieler, der dank einer Figur für das Rollenfach Liebhaber wie geschaffen war. Sein Spiel war völlig natürlich, in Bühnenaktionen forcierte er es nur selten. Allerdings war Z.s sehr tiefe Stimme für das Rollenfach Liebhaber nicht geeignet, seine Diktion oft unverständlich, die anfänglichen Worte sprach er zwar klar, doch den Rest verschluckte er. Und so war dieses hoffnungsvolle Talent in unglücklicher Form gehandicapt, auch wenn ihm ein Kritiker den Ratschlag gab, eine gute Aussprache könne er in Zukunft lernen.

Johanna Margaretha Antonetta Zuccarini

* um 1766 Koblenz (D)
†1842

 Sängerin

Verheiratete Kunzen (geschrieben auch Kuntzen), Vorname auch Antoinetta. – Tochter des Sängers (Tenor) der kurfürstlichen Hofkapelle in Trier und Leiblakaien Jakob Z., wuchs in einer evangelischen Familie auf. Im Frühjahr 1793 (Aufgebot 3. 3.) heiratete sie den deutschen Komponisten Friedrich Ludwig Aemilius Kunzen (1761–1817, auch Kuntzen).
Ihr Bruder Anselm Z. (* um 1772) war auch Sänger (Engagement in Frankfurt am Main 1795–97, Mitglied der Schauspielgesellschaft von Johann Heinrich Böhm in Köln 1797/98, in Würzburg 1804/05 und in Kassel 1805/06), Sängerin wurde ebenfalls ihre Tochter Helene Z. (geboren am 11. 12. 1796 in Frankfurt am Main), im Theater tauchte sie schon in Kinderrollen auf, um 1811 wirkte sie in fahrenden Gesellschaften (Hannover, Braunschweig, Magdeburg), danach im Stadttheater in Riga (1814–17), in Reval (1820–22) und erneut in Riga (1822/23). Ihre Schwester Helene Antonia Z. (* 1780 Koblenz) war als Sängerin in Frankfurt am Main tätig (1795–1825). Zuccarini Katharina, geb. Lang (* November 1774 Mannheim, † 4.5.1803 München), war die Tochter des Waldhornisten Franz Lang und der Schauspielerin Franziska Lang, geb. Stamitz. Ehefrau des Schauspielers Franz Anton Z. (ab 1796), beide Mitglieder des Hoftheaters in München.

Sie debütierte in Mainz, danach begann sie ein Engagement in Hamburg. 1792 schloss sie sich dem neu gegründeten Ensemble des Stadttheaters in Frankfurt am Main an (sie verkörperte beispielsweise die Titelrolle im Singspiel von P. Vranicky Oberon, König der Elfen bei der ersten dortigen Einstudierung), wo sie ihren späteren Mann kennenlernte, der überwiegend in Dänemark wirkte, sie hatten zusammen zwei Söhne (1798 und 1800). 1794 begab sich das Ehepaar nach Prag, um sich dort niederzulassen und ein Engagement an einem der Prager Theater anzutreten. Im Sommer 1794 jedoch brannte das Thun-Theater aus (28.8.), wo dann der Theaterbetrieb nie mehr aufgenommen wurde, und so endeten auch die regelmäßigen Gastspiele der Dresdner Hofschauspielgesellschaft (ab 1782) und die Produktionen der Gesellschaft von F. Spengler (ab 1793) auf dieser Bühne. Spengler wechselte zusammen mit seinem deutschen Ensemble ans Nostitz-Theater, wo Z. spätestens ab November 1794 in seinen Singspielinszenierungen wirkte. Die bisher einzige Informationsquelle zu Z.s Aufenthalt in Prag sind fünf vereinzelt erhaltene Theaterzettel. Im November sang sie die Königin der Nacht in Mozarts Die Zauberflöte (16.11.), sie wurde als „Madam Kuntzen“ vorgestellt mit der Erklärung, es handele sich um die berühmte und bekannte Sängerin europäischer Theater „Mademoiselle Zuccarini“. Auf eindringliche Bitte von Publikum und Adel übernahm sie diese Rolle erneut wieder am 30. November. Bereits damals kündigte Spengler an, er bereite eine neue große Oper mit fliegenden Maschinen und völlig neuen Kostümen vor. Z. studierte also für diese Neuheit die bezüglich der Interpretation anspruchsvolle Rolle der Königin der Hexen Mandragora in der tragikomischen Oper in drei Akten des Prager Komponisten und Spenglers Musikdirektors František Xaver Partsch (1760–1822) auf ein Libretto von Friedrich Hegrad Victor und Heloise oder Das Hexengericht ein (erstmals am 4.12.1794, sie sang auch die Reprisen am 7.12. und 11.12.). In diesen Vorstellungen und in der Rolle des Oberon (Oberon, König der Elfen, 28.12.) wird sie nur noch als Mitglied des Ensembles ohne Verweis auf Gastspiele genannt. Die Brünner Zeitschrift Allgemeines europäisches Journal veröffentlichte eine umfangreiche Rezension, die Partsch´ Singspiel eine unübersichtliche Handlung voller unglaublicher Abenteuer vorwarf. Sie stellte jedoch fest, Z. habe ausgezeichnet gesungen und alle Tücken des neuen musikalischen Werkes gemeistert.

Die Prager Aktivitäten des Gatten von Z. sind bisher noch unklar. Nach Prag adressierte Briefe führen zwar auch seine Aufenthaltsadresse an („an den Herrn Musik Direktor F. L. Ae. Kunzen auf den Rossmarkt Nr. 826“) und verweisen darauf, dass er in Verbindung mit einem Schweizer Verleger versuchte, in Prag mit Musikalien zu handeln. Sie bestätigen jedoch nicht, dass er in einem Theaterengagement gestanden hätte und dass er in Prag erfolgreich sein Singspiel Die Weinlese (erstmals 4. 4. 1793 in Frankfurt, Libretto Johann Jacob Ihle) aufgeführt hätte, auch wenn er dies selbst in einem seiner Briefe behauptet.

Perex

Eine der bedeutendsten Opernsängerinnen ihrer Zeit, Gattin des Komponisten F. L. Ae. Kunzen. Das Ehepaar weilte 1794/95 in Prag, wo sie sich um ein ständiges Engagement bemühten. Angekündigt als bewunderte Künstlerin trat Z. mindestens in fünf Vorstellungen der Gesellschaft von F. Spengler im Nostitz-Theater auf, wo sie auch die Rolle der Königin der hexen Mandragora in der neuen Oper des Prager Komponisten und Spenglers Musikdirektor F. X. Partsch (1760–1822) Victor und Heloise oder Das Hexengericht einstudierte. Der Aufenthalt des Ehepaars in Prag endete mit der Ernennung des Komponisten Kunzen zum königlichen dänischen Kapellmeister, in Kopenhagen lebten sie dann bis zu ihrem Tode.