Poznerová, Eliška

Eliška Poznerová

* 28. 5. 1906 Vídeň (A)

† 27. 2. 1991 Praha (CZ)

herečka, asistentka režie, inspicientka

Generační souputnice hereckých představitelů české divadelní avantgardy; uměleckou dráhu v souboru Národního divadla se jí přes talentované výkony v důsledku dlouhodobého přerušení kariéry nepodařilo plnohodnotně rozvinout.

Též Ella nebo Elisabeth Posner, nebo Posnerová; otec František Poser; matka Elisabeth/Eliška Posnerová pracovala jako úřednice, P. i mladšího bratra Františka (* 1909) vychovávala babička. P. absolvovala Jiráskovo gymnázium v Resslově ulici v Praze, kde jí byli spolužáky J. Frejka, F. Salzer, F. Smažík a V. Trégl. Spolu s nimi hrála už v dramatické prvotině J. Frejky Kithairon (1923). Studovala herectví na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby pod vedením J. Hurta a M. Laudové-Hořicové, absolvovala 1924. Společně s J. Horákovou, J. Šejbalovou, S. Svozilovou, M. Holzbachovou a L. Skrbkovou vystupovala v amatérské Legii malých vedené M. Jarešem pod hlavičkou Volného sdružení posluchačů konzervatoře a Scény adeptů. Ve studiu pokračovala na Conservatoire National v Paříži u profesora R. Duflose; u příležitosti oslav 75. narozenin T. G. Masaryka 1925 recitovala v Institut d’Etudes Slaves. Po návratu krátce pobyla v divadle Rokoko, kam ji angažoval M. Nový 1925/26. V Národním divadle vystoupila v průběhu těchto let několikrát jako elévka, 1. 9. 1926 hostovala na angažmá, načež byla 1927 angažována jako stálá členka souboru. Služební poměr s ní byl rozvázán v červenci 1940 s odkazem na vládní nařízení o propouštění vdaných žen ze státní služby. Do té doby zde sehrála kolem 160 většinou vedlejších rolí. Podle P. byl hlavním důvodem propuštění neárijský původ její babičky. Jako míšenka 2. stupně mohla příležitostně účinkovat nejen v Národním divadle, ale i na menších scénách. 1941 ještě několikrát vystoupila v Národním divadle, v Divadle Anny Sedláčkové a na Nové scéně, řízené J. Marečkem, který se přes zákaz vystupování ujal jak P., tak E. Vrchlické, režiséra V. Šulce ad. Roku 1942 už nehrála; také její rodina byla pronásledována nacisty (strýc A. Sýkora byl popraven, švagr R. Horák uvězněn). Po 1945 se marně obracela na J. Honzla a vedení Národního divadla se žádostmi o návrat do souboru. Podle jejích vlastních slov ji ministr Z. Nejedlý odmítl s připomínkou že není členkou KSČ a Národní divadlo musí angažovat několik členů z Burianova divadla D. Příležitostně vystoupila 1945 v Divadle města Žižkova, kde tehdy působili dočasně její spolužáci z konzervatoře L. Skrbková a J. Schettina. Do Národního divadla byla znovu přijata 1954 jako vdova s malým dítětem (MUDr. Jaroslavu Horákovi porodila 1945 syna Jaroslava) na zákrok dlouholeté pracovnice Ministerstva kultury a osvěty E. Soukupové a na přímluvu O. Scheinpflugové a K. Želenského jako inspicientka a asistentka režie; 1962 byla znovu angažována jako herečka šéfem činohry J. Maršálkem až do 1969, většinou už jen alternovala malé role. V souvislosti s rehabilitačními procesy 1968 byla jmenována Zasloužilou členkou Národního divadla. Zemřela zcela zapomenuta.

1927 získala třetí místo v soutěži krásy Miss Czechoslovakia a 1928 titul Miss Europe v soutěži krásy pořádané americkou společností Famametfilm v Berlíně. Současně se vstupem na českou první scénu debutovala ve filmu hlavní rolí sestry Žofie ve snímku M. Hajského Werther (Utrpení mladé lásky). Zaujala zejména jako bezohledná Pavlína Šustrová ve filmu U snědeného krámu M. Friče (1933) a Lotty Roubínková ve Filozofské historii režiséra O. Vávry (1937). Film ji zaznamenal jako Jenny ve slavné Pleskotově inscenaci Smrt obchodního cestujícího (1959). Účinkovala i v televizních filmech Jejich den (podle hry J. Topola, 1962) a Někoho jsem zastřelil (1966). Natočila několik rolí na desky Supraphonu (Hlasatelka v nahrávce Čapkovy Matky, Strouhalka v záznamu Maryši bratří Mrštíků). S rozhlasem spolupracovala na záznamech her Srpnová neděle, Mozartův návrat aj.

Za svého prvního pohostinského vystoupení v Národním divadle P. překvapila jistotou vystupování, s jakou zachytila dětinnou prostomyslnost a křehkost Marie-Jindřišky ve hře Dětinní milenci. Poté ztělesňovala po delší čas malé role. Zpočátku hodně spoléhala na svou fyzickou krásu, kterou dobře uplatnila v konverzačních rolích anglického a francouzského repertoáru, pro které si vypěstovala společenskou vytříbenost, působila však chladně. Postupem času oduševňovala své stylizované výkony jemnou psychologickou kresbou (Cecilie, Na čem záleží; Božena, Směry života). Dobře se jí dařilo v četných konverzačních titulech, často režírovaných zkušeným praktikem V. Novákem. Pro její herecký vývoj však byla důležitá zejména spolupráce s režisérem J. Frejkou a okruhem jeho oblíbených herců, s nimiž se znala povětšině z konzervatoře. Frejka jí svěřil roli Popelky v Klicperově Veselohře na mostě, nastudované pro první večer Studia Národního divadla 1930. Postupně ji pověřoval významnějšími rolemi, zdůrazňujícími její líbeznou ženskost a lyriku, ale i smysl pro humor a vypočítavý chlad – Calpurnie v inscenaci Julia Caesara, Hanča ve Wernerově hře Lidé na kře, Jill v inscenaci Vítr a déšť, Marina v Puškinově Borisi Godunovi nebo Zlatá studánka v Hsiungově Paní Studánce. Půvabný dívčí typ vytvořila i v roli Aleny v Kvapilově inscenaci Noci na Karlštejně. Rysy vedlejších postav vytvářela s živým smyslem pro sociální charakterizaci figur jakoby ve zkratce, prostřednictvím typové, až groteskní kresby. Měla však smysl i pro zvláštní, plaché, diskrétní lyrické pojetí rolí (Chromá dívka, 6. poschodí). Po 1945 byla dobře přijata její postava Heleny Trévillové v Divadle města Žižkova s poukazem na výjimečný výkon v rámci souboru. Po návratu do Národního 1954 byly na jejím umění patrné důsledky dlouhé herecké pauzy. P. se vedle asistencí režisérům O. Krejčovi, F. Salzerovi ad. herecky podílela na představeních už jen malými rolemi; významnější úkol jí svěřili jen A. Radok, jenž jí umožnil alternaci s V. Fabianovou v inscenaci Podzimní zahrada, a J. Pleskot, v jehož nastudování Smrti obchodního cestujícího alternovala s E. Klenovou roli Jenny.

Role

Volné sdružení posluchačů konzervatoře

Prolog – dívenka s panenkami (J. Frejka: Kithairon) – 1923.

Rokoko

Kdybych byl presidentem – 1925.

Národní divadlo

Marie – Jindřiška (F. Crommelynck: Dětinní milenci, j. h.) – 1926; Cecilie (O. Wilde: Na čem záleží) – 1929; Popelka (V. K. Klicpera: Veselohra na mostě), Božena (F. X. Svoboda: Směry života) – 1930; Diana (S. Maugham: Živitel), Věra (V. Werner: Právo na hřích), Rybářka (G. Neveux: Julie aneb Snář) – 1931; Josetta (M. Achard: Migo z Montparnassu), Sluha Běhavec (Aristofanes: Ptáci) – 1934; Mary (G. Daviot: Richard z Bordeaux) – 1935; Calpurnia (W. Shakespeare: Julius Caesar), Jill Mannering (M. Hodge: Vítr a déšť) – 1936; Marina (A. S. Puškin: Boris Godunov), Alena (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1937; Mabel Chilternová (O. Wilde: Ideální manžel), Hedvika (A. Gehry: Chromá dívka) – 1940; Prija (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Kristina (V. Drnák – B. Vrbský: Bloudění Jindřicha od Věže) – 1941; Lady Markbyová, Lady Chilternová (O. Wilde: Ideální manžel), Samotářka (V. V. Ivanov: Obrněný vlak 14–69) – 1954; 1. dvorní dáma (A. Jing: Vzdorokrál), Marta (H. Zinnerová: Ďábelský kruh)– 1955; Vesnické děvče (A. Jirásek: Otec) – 1956; Konstancie (L. Hellmanová: Podzimní zahrada) – 1957; Žena (F. Hrubín: Srpnová neděle), Kaprálova žena (N. V. Gogol: Revizor) – 1958; Jenny (A. Miller: Smrt obchodního cestujícího) – 1959.

Nová česká scéna

? (L. Fodor: Chudá jako myš) – 1941.

Divadlo Anny Sedláčkové

? (V. Werner: Právo na hřích) – 1941/42.

Divadlo města Žižkova

Helena Trévillová (G. A. de Caillavet: Rozkošná příhoda) – 1945.

Režijní asistence

Národní divadlo

V. V. Ivanov: Obrněný vlak 14–69 – 1954; J. Zeyer: Radúz a Mahulena, A. Jing: Vzdorokrál – 1955; A. Jirásek: Otec – 1956.

Prameny

NA: policejní přihlášky, konskripce, osobní spis.

Archiv ND: dokumentace.

NMd: dopisy, herecká knížka.

Literatura

AMP [Píša]: V Dětinných milencích, Právo lidu 20. 3. 1926 ● ref. první večer Studia ND: M. Rutte, Národní listy 17. 5. 1930; J. Vodák, České slovo 17. 5. 1930 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 78; V. Blažek: Sborník na paměť 125 let Státní konzervatoře hudby, Praha 1931, s. 145, 464 ● ref. Ptáci: M. Rutte, Národní listy 22. 6. 1934; J. Vodák, České slovo 23. 6. 1934 ● ref. Julius Caesar: M. Rutte, Národní listy 11. 6. 1936; á [M. Majerová], Rudé právo 11. 6. 1936 ● ref. Boris Godunov: táž, tamtéž 3. 3. 1937, J. Vodák, České slovo 2. 3. 1937 ● ref. Paní Studánka: M. Rutte, Národní listy 14. 4. 1937; Jk, Rudé právo 11. 4. 1937 ● Mz. [A. Mazač]: Sezóna 1940/41 se rozjíždí, Divadlo 26, 1939, s. 216; nesign: Putování po našich divadlech, tamtéž, s. 243; Jv. [V. H. Jarka]: Nová česká scéna, Národní listy 28. 9. 1940; R. Vacková: Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 174; Mt: Rozkošná příhoda?, Svobodné slovo 11. 2. 1948; B. Rádl: Moje vzpomínky na Osvobozené divadlo, rkp. 1955, kDÚ, s. 5; S. Ravik – M. Jašík: Miss Evropa 1928, Beseda 2, 1970, č. 32, nestr.; L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1975, s. 67 a 101; J. Frejka. Divadlo je vesmír, Praha 2004, s. 5 a 8.