Nápravník, Eduard

Eduard Nápravník

* 24. 8. 1839 Býšť u Hradce Králové

† 10. (23.) 11. 1916 Petrohrad, Rusko

skladatel, dirigent

V Rusku psán Eduard Francevič, po přestupu k pravoslaví Dimitrij. Jeho otec, učitel Franti­šek N., mu dal první hudební školení. Od 1850 se v Pardubicích učil hře na klavír a varhany a hrál v děkanském chrámu. Od 1852 navště­voval v Praze reálné gymnázium (po otcově smrti 1853 mu pomáhal E. Meliš), 1853/54 varhanickou školu (učitelé: K. F. Pitsch, F. Blažek) a klavírní školu P. Maydla, kde pak 1856–61 vyučoval. Skladbu studoval soukro­mě u J. F. Kittla (1856 byla v Dašicích prove­dena N. první mše). Účastnil se národních be­sed na Žofíně jako klavírista, 1861 se podílel na založení pěveckého spolku Hlahol, získal ocenění za své písně, sbory a orchestrální pře­dehru Vlasta.

V srpnu 1861 přijal nabídku knížete N. B. Jusupova, převzal na dva roky jeho orchestr vPetrohradě a v říjnu 1861 poprvé dirigoval. 1862 zaskočil jako pianista v carském Ma­riinském divadle a 28. 11. 1863 (podle nové­ho kalendáře) tam byl ustanoven varhaníkem a pomocníkem kapelníka. První představení řídil 12. 10. 1864 (Mozart: Don Žuan). 1867 se stal druhým, 1869 prvním kapelníkem Ma­riinského divadla. 1869–81 vedl též koncerty Ruské hudební společnosti (Russkoje muzy­kalnoje obščestvo). Byl předsedou jejího pet­rohradského odboru, ale odešel po neshodách s okruhem svého předchůdce M. Balakireva; koncerty dirigoval i nadále. 1891 neuspěl vi­nou úředních průtahů ve snaze získat místo ře­ditele petrohradské konzervatoře. 1894 absol­voval koncertní turné (Oděsa, Jalta). Aby se přiblížil svým dětem vychovaným v ruských tradicích, přestoupil 1903 k pravoslaví. Od 1898 mu nemoc ztěžovala výkon dirigentské­ho povolání i kompoziční plány, od přelomu století se vyrovnával se závažnými rodinnými problémy. 23. 12. 1914 ukončil dirigentskou činnost provedením vlastní opery Frančeska da Rimini. Svolil k psaní pamětí, které za­znamenal syn Vladimír. 1913, při příležitosti 50. výročí činnosti v Rusku, se stal zaslouži­lým dirigentem carské opery a obdržel prémii 10.000 rublů, kterou věnoval na stipendia pro děti divadelních hudebníků. 1888 byl povýšen do šlechtického stavu; získal několik ruských a zahraničních vyznamenání a v Mariinském divadle v Petrohradě byl po něm pojmenován foyer.

V době jeho působení v carské opeře byla úro­veň scény velmi vysoká, též díky jeho energii, profesionálnímu přístupu a tlaku na zlepšení so­ciálních podmínek umělců. Od 1872 byl osob­ním přítelem P. I.  Čajkovského, uvedl na scénu všechny jeho opery a radil mu při úpravách a změnách (Kuzněc Vakula, Orleanskaja děva, Pikovaja dama). Dirigentská strohost, kterou  Čajkovskij na N. výkonech oceňoval, se naopak zdála být málo inspirativní I. Stravinskému, je­hož otec byl zpěvákem carského souboru. Jako dirigent však byl N. respektován i hudebníky s ji­ným estetickým ideálem (např. členy skupiny Mogučaja kučka). Mezi jeho 74 premiérami byla většina děl významných soudobých ruských skladatelů; některá z nich režijně připravil zpě­vák J. Paleček, působící též v Petrohradě. N. snaha prosadit český repertoár nalezla odezvu u publika, nikoli u kritiky (špatné posudky Smetanovy Prodané nevěsty 11. 1. 1871, vlažný ohlas premiéry Smetanova Dalibora 11. 1. 1900). 1893 se spolu s  Čajkovským bez úspěchu pokusil vy­jednat hostování opery ND v Petrohradě.

Ke skladbě vlastních oper přistoupil N. až v Rusku. Jeho tvorba měla řemeslnou doved­nost a zkušenost divadelního praktika, postrá­dala však originalitu a vydatnost tvůrčí inven­ce. Opera Nižegorodci (1868) o bojích o trůn po smrti Ivana Hrozného na začátku 17. stol. čerpa­la v mohutných sborech a lidových scénách z děl Glinkových, Musorgského a Borodinových. Příznivý ohlas měla opera Garold o válkách mezi Anglosasy a Normany (1886), v níž se N. pokusil o wagnerovský deklamační sloh. Navzdory nepříznivým kritikám premiéry 1895 se jeho nejúspěšnějším dílem stal Dubrovskij. Lib­reto o tragickém osudu mladých lidí ze znesvá­řených rodů z první poloviny 19. stol., s hojným uplatněním lidového koloritu, napsal bratr  Čaj­kovského. Opera měla úspěch a některé melodie v Rusku zlidověly. Hrála se česky (po Praze v Brně a Plzni, 1898), německy (Lipsko 1897), anglicky (San Francisco a New York 1922), li­tevsky (Kaunas 1929), lotyšsky (Riga 1933).

N. odešel z Prahy v 21 letech a s ruským pro­středím všestranně splynul. Toto konstatovala česká kritika, které se N. v období PD jevil ja­ko prostředník mezi slovanskými kulturami. Pomáhal v jednání s ND při českých premié­rách Čajkovského. Opera Nižegorodci (hraná v PD 1875 s historicky zmatenou a značně kri­tizovanou výpravou) byla přijata jako dílo s typickými slovanskými rysy. Jeho Harold měl v ND 1888 pouze tři reprízy, Dubrovský (1896 s počeštěným jménem) však zůstal na repertoá­ru jako reprezentační dílo moderní opery s rus­kými stylovými prvky.

Práce pro divadlo

Bouře (podle Shakespeara), ztracena; Nižegorodci, opera, 4 jedn., t: Kalašnikov, 27. 12. 1868 (8. 1. 1869), Mariinské divadlo Petrohrad, čes. 5. 11. 1875 PD, přel. J. Hrubý, čes. libr. vyd. 1876; Garold (čes. Harold), 5 jedn., t: Vejnberg podle Wildenbrucha, 23. 11. (3. 12.) 1886, Mariinské diva­dlo Petrohrad, čes. 23. 3. 1888 ND, přel. L. Dolanský, čes. libr. vyd. 1888, klav. výtah Jurgenson (rusky), Moskva 1885; Dubrovskij, 4 jedn., t: M. I.  Čajkovskij podle Puškina, 3. (15.) 1. 1895, Mariinské divadlo Petrohrad, čes. 13. 12. 1896 ND, přel. a upravil V. J. No­votný, čes. libr. vyd. 1897, klav. výtah Jurgenson Mos­kva (rusky a něm.) [1894]; Frančeska da Rimini, t: J. Paleček a Ponomarev podle tragédie Paolo a Fran­cesca od St. Philippse na motivy Dantovy Božské ko­medie, 3 jedn., 26. 11. (9. 12.) 1902, Mariinské diva­dlo Petrohrad, klav. výtah vyd. Jurgenson (rus. a něm.), Moskva s. a.; scénická hudba k dramatu A. K. Tolstého Don Žuan, 1891. – Neuskutečněné projekty: Osvobození Moskvy podle eposu Rossiáda M. M. Cheraskova; Slované [Slavjane] podle stejnojm. dra­matu dvorního básníka Kateřiny II. Bogdanoviče; Příhody Ivana Toporova [Priključenija Ivana Toporo­va] podle povídky P. Volkova patrně bylo již vytvoře­no libreto; Jan Hus, t: Böhm podle Tylovy hry. 

Dirigent (premiéry v Mariinském divadle v Petrohradě)

1864: Mozart: Don Žuan; 1865: Flotow: Naida; 1867: Kašperov: Groza; 1868: Nápravník: Nižegorodci; 1869: Kjuj: Viljam Ratklif, Gounod: Faust, Meyerbeer: Prorok; 1870: Moniuszko: Galka, Afanasjev: Amalat-Bek, Smetana: Prodanaja nevěs­ta [1871 podle nového kalendáře]; 1872: Dargomyž­skij: Kamennyj gost; 1873: Rimskij-Korsakov: Psko­viťanka, de Santis: Jermak; 1874: Musorgskij: Boris Godunov (scény 1873),  Čajkovskij: Opričnik, Wag­ner: Tangejzer; 1875: Ant. Rubinštejn: Demon, Nicolai: Vindzorskije kumuški, Famincyn: Sardana­pal; 1876: Kjuj: Andželo,  Čajkovskij: Kuzněc Vaku­la; 1877: Anton Rubinštejn: Makkavei, Verdi: Aida; 1878: Auber: Bronzovyj koň, Verdi: Rigoletto; 1879: Wagner: Rienci; 1880: Rimskij-Korsakov: Majskaja noč, Anton Rubinštejn: Kupec Kalašnikov, Kühner: Taras Bulba; 1881:  Čajkovskij: Orleanskaja děva; 1882: Rimskij-Korsakov: Sněguročka; 1883: Kjuj: Kavkazskij plennik; 1884:  Čajkovskij: Mazeppa,  Čaj­kovskij: Jevgenij Oněgin; 1885: Bizet: Karmen, Solov­jev: Mest; 1886: Nápravník: Garold, Boito: Mefistofel; 1887:  Čajkovskij:  Čarodějka, Verdi: Otello; 1888: Ponchielli: Džokonda; 1890: Meyerbeer: Afrikanka,  Čajkovskij: Pikovaja dama; 1891: Gounod: Romeo i Žuljetta; 1892: Rimskij-Korsakov: Mlada,  Čajkov­skij: Jolanta; 1893: Leoncavallo: Pajacyi, Bizet: Dža­mile; 1894: Verdi: Falstaf; 1895: Nápravník: Dubrov­skij, Rimskij-Korsakov: Noč pered rožděstvom; 1896: Massenet: Verter, Saint-Saëns: Samson i Dalila; 1897: Kjuj: Saracin; 1899: Smetana: Dalibor [1900 podle nového kalendáře]; 1900: Wagner: Valkirija; 1901: Rimskij-Korsakov: Sadko, Rimskij-Korsakov: Car­skaja nevěsta; 1902: Wagner: Zigfrid, Nápravník: Frančeska da Rimini; 1903: Wagner: Gibel bogov; 1905: Beethoven: Fidelio, Rimskij-Korsakov: Mocart i Saljeri, Wagner: Zoloto Rejna; 1906:  Čajkovskij:  Čerevički; 1911: Kjuj: Kapitanskaja dočka, Gluck: Orfej i Evridika; 1912: Bizet: Iskateli žemčuga.

Prameny a literatura

Pozůstalost: Gosu­darstvennyj teatralnyj muzej v Petrohradě.  •  Souhrn­nou bibliografii do 1965, včetně čes. a rus. časopisů s ohlasy premiér, uveřejnil M. Postler (Život a dílo Eduarda Nápravníka, in: Příspěvky k dějinám čes­ko–ruských kulturních styků, I, 1965, s. 20–116). Pro pozdější období uvádí bibl. ruských prací L. V. Mi­chejeva (E. F. N., Moskva 1985, se soupisem N. repertoáru v Mariinském divadle a na koncertech Rus. hud. společnosti). – Dále vyšlo: R. Taruskin: The Presence in the Past: Russian Opera and Russian Historiography, ca 1870, in: Russian and Soviet Mu­sic, Essays for Boris Schwarz, Ann Arbor 1984, zvl. s. 104–110; N. Malko: Napravnik and the Russian Opera, A Certain Art [New York], 1966, s. 105–122.  • Obsahy oper: Tvrdek 1 a 2; Branberger 1947 [Dub­rovský]; Hostomská 1959.  •  Bolšaja sovětskaja en­ciklopedija, sv. 29, 1954;  ČHS [lit.]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register; ND po 1883. 

Životní události

• 24. 8. 1839: narození, Býšť u Hradce Králové
  
• 10. (23.) 11. 1916: úmrtí, Petrohrad, Rusko
  

Další jména

Eduard Francevič,  Dimitrij

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 354–356
Autor: Vlasta Reittererová