Molinari, Gaetano
nahoru...
O životě a působení M. před jeho příchodem do Prahy a po ukončení jeho zdejších aktivit není dosud nic známo.
Na počátku šedesátých let 18. stol. vyvolala v divadelním životě Prahy značný rozruch usilovná snaha M. o to, aby zde mohl podnikat jako impresário. V dubnu 1762 se ucházel u staroměstské obce o získání pronájmu Divadla v Kotcích po vypršení smlouvy → J. Kurtze (k 15. 9. 1763). Ten tehdy s mnohačlennou společností, v níž byli zastoupeni němečtí herci, italští zpěváci a početný baletní soubor, prováděl nejen burlesky a bernardoniády, ale také italské opery a v postním období biblické hry. Jako operní impresário je M. doložen poprvé v létě 1762, kdy v Praze uvedl operu D. Fischiettiho Il signor dottore [Pan doktor, l: Goldoni]. Ovšem operní společnost stejného složení hrála v Kotcích už na jaře tohoto roku (B. Galuppi: Il filosofo di campagna [Venkovský filozof], l: Goldoni). Ve vzájemné licitaci o získání pronájmu divadla byl úspěšnější Kurtz, který nabídl magistrátu úhradu zvýšeného nájemného na tři roky dopředu. M. však i po tomto neúspěchu v Praze zůstal a v září 1762 se pokusil získat povolení k otevření dalšího operního divadla, a to v jízdárně Valdštejnského paláce na Malé Straně. Vzniku nové scény se snažil zabránit jak nájemce Divadla v Kotcích Kurtz, tak rada Starého Města pražského, která se na finančně náročné rekonstrukci Divadla v Kotcích podílela. Kurtz pak v říjnu 1762 uzavřel s M. smlouvu o podnájmu Divadla v Kotcích včetně přináležejících zařízení (herna, cukrárna, kavárna apod.) na dobu jednoho roku, a to od Popeleční středy 1763 do konce masopustu 1764. M. se naopak jako podnájemce zavázal, že nebude uvádět německé komedie ani intermezza, ale výhradně italský operní repertoár.
Těžištěm svého repertoáru učinil buffo opery. Navázal tak na tradici éry → G. B. Locatelliho a → A. Mingottiho, z jehož společnosti získal i některé pěvce (G. Buffelli, A. Zannini, → P. Bondini). Nastudoval další buffy B. Galuppiho, opery v Praze usedlého a s divadlem spjatého → D. Fischiettiho a dále G. B. Lampugnaniho, N. Picciniho, G. Cocchiho a P. Auletty. Za M. se mohlo pražské publikum seznámit s deseti díly novátorského libretisty komických oper C. Goldoniho (D. Fischietti: La donna di governo [Žena vládkyní], 1763, a Il signor dottore, 1764; G. B. Lampugnani: Amor contadino [Venkovská láska], 1763; B. Galuppi: Le nozze [Svatba], 1764 ad.). Když dva roky po římské premiéře uvedl M. 1762 v Praze Picciniho buffu La buona figliuola [Hodná dceruška] na Goldoniho libreto, vstoupily na pražskou operní scénu postavy převážně z měšťanského prostředí, předvádějící nový citový svět této společenské vrstvy (tzv. larmoyantní komedie). Po úspěchu „hodné dcerušky“ nabídl na jaře 1763 její autorské pokračování pod názvem La buona figliuola maritata [Hodná dceruška provdaná]. Uváděl ovšem také opery seria na libreta → P. Metastasia, mj. i Fischiettiho L’Alessandro nell’Indie [Alexandr v Indii]. V postu 1763 byla v divadle prováděna oratoria → A. Ferradiniho, Fischiettiho a J. A. Hasseho.
M. se snažil zvýšit své příjmy angažováním provazochodců, akrobatů a pantomimistů, které přijímal do druhotného podnájmu, což se stalo zdrojem opakovaných Kurtzových stížností na nedodržování smlouvy. V létě 1763 M. najal pantomimickou skupinu → J. Jacobelliho, brzy se s ním však střetl ve sporu o placení gáže. Lze předpokládat, že pantomima Die seltsame und lächerliche Verwirrungen zwischen zweyen Liebhabern, Benanntlich Florindo, und seinen Diener Arlequin [Neobyčejné a směšné zmatky mezi dvěma milovníky, tj. Florindem a jeho sluhou Harlekýnem], uvedená M. v Kotcích v červnu 1763 a v tištěném libretu se bezvýhradně hlásící k tradici pantomimické harlekynády, vznikla právě v Jacobelliho dílně. Jeden z motivických prvků této hry – kouzelná lucerna, jejíž pomocí se ukrývají a přemísťují postavy hry – našel pravděpodobně vzápětí na stejné scéně použití v intermezzu Zamilovaný ponocnej, jež je prvním doloženým profesionálním představením v Praze v české řeči. Podle dochovaného tisku [1763] zpívali árie italští zpěváci („von den Italienischen Virtuosen gesungen werden“). Motiv čarování, lásky s překážkami a vítězství mladé dvojice pomocí lsti dokládá souvislost s pantomimickou harlekynádou, vzor operního intermezza byl modifikován neprofesionální českou zpěvohrou (na jevišti vystupují postavy z lidového prostředí – ponocný, švec, vesnické děvče, kmotra ševcová) a nově v textových narážkách na konkrétní místa a v hudební stránce díla přistupuje snaha o lokalizování hry. Hudbu, objevenou v kroměřížském hudebním archivu a připisovanou skladateli → J. Tučkovi, nelze jednoznačně vztáhnout k pražskému provedení intermezza (⇒ DČD I; ⇒ Scherl 1992). V Brně provedla tento titul v podobě opery-pantomimy česky tzv. Bádenská společnost německých herců (11. 1. 1767), tj. někdejší soubor → J. Schulze, který byl v době pražské inscenace ve styku jak s Kurtzem, tak s Jacobellim, a už v žádosti o účinkování v příslušné sezoně sliboval, že rozšíří společnost o tři nebo čtyři hlasy k provozování italských intermezz.
Přes všechnu snahu se M. finanční situace stále zhoršovala, což ho vedlo k opakovaným žádostem o úpravu stávající smlouvy tak, aby mohl provádět i německé hry. Dohled nad hospodařením společnosti nakonec převzal sám staroměstský hejtman, posléze na žádost členů společnosti hrabě Wenzel von Sporck. Kurtz nelibě nesl změny prováděné proti ustanovením uzavřené smlouvy, avšak jeho stížnosti byly marné. Do tohoto konkurenčního sporu pro něj nepříznivě a s konečnou platností zasáhl vídeňský dvůr, který si nepřál jeho další setrvání v Praze. Hospodářsky neúspěšného M. a vypuzeného Kurtze 1764 pohotově nahradil nový zájemce o Divadlo v Kotcích → G. Bustelli.
Edice
Zamilovaný ponocnej, ed. P. Kneidl, ⇒ Divadlo v Kotcích 1992, s. 107–112.
Prameny a literatura
NA, fond ČG-Publ 1756–63, kniha 120–127, písmeno M, sign. B 11/75 (1762), B 11/82 (1763), jen záznam v indexu, aktový materiál skartován; AMP, Sbírka listin papírových, sign. I-591/60–62; sign. I-591/66; Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3139: Arien, Welche In dem Böhmischen Intermezzo Genannt: Zamilowaný Ponocneg. Von den Italienischen Virtuosen gesungen werden. Gedruckt beym schwarzen Adler neben der Münz durch Johann Fitzky Factorn [Praha 1763]; libreta z M. repertoáru ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori. • Teuber I 1883, s. 237–257; J. Leisching: Die Vorläufer des ständigen Schauspiels in Brünn, Zeitschrift des Vereins für die Geschichte Mährens und Schlesiens (Brünn) 5, 1901, s. 249; R. Haas: Beitrag zur Geschichte der Oper in Prag und Dresden, Neues Archiv für Geschichte und Altertumskunde (Dresden) 37, 1916, s. 72n.; V. Procházka: Vzácný dokument, Divadelní noviny 1, 1957/58, č. 16, s. 8n.; J. Sehnal: Hudba k české pantomimě Zamilovaný ponocný, Brno v minulosti a dnes III, Brno 1961, s. 170–191 (otištěn text árií a hudební ukázky; spartovaná partitura v hudebním archivu brněnského rozhlasu, sign. O 1515); P. Kneidl: K pražskému provedení první české zpěvohry před 200 lety, Sborník Národního muzea, řada C (lit. historie) 9, 1964, s. 173–188; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 50–53; B. Brodská: Balet v Kotcích, tamtéž, s. 90; A. Scherl: Pantomimické produkce v Divadle v Kotcích, tamtéž, s. 103n.; J. Hyvnar: Johann Josef Felix von Kurtz zvaný Bernardon, tamtéž, s. 118n.; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count Franz Anton von Sporck in Prague, Stuyvesant (N.Y.) 1992, s. 73, 142; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Dokumenta Pragensia 3, Praha 1983, s. 23; O. G. Schindler: „Hra představována osobami, jež jsou té řeči zcela neznalé“, DR 4, 1993, č. 4, s. 44–56; M. Freemanová: Oratorios (and operas) by German composers in the 18th and 19th century Bohemian lands, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 196n., 202; viz Edice. • DBI, DČD I–II, Vondráček I
Životní události
- asi 1730–40: narození
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 398–401
Autor: Milada Jonášová
