Meissner, August Gottlieb

August Gottlieb MEISSNER

* 3. 11. 1753 Budyšín (Bautzen, Německo)

† 18. 2. 1807 Fulda (Německo)

spisovatel, dramatik, libretista, překladatel

Narodil se v Horní Lužici v protestantské rodině. Studoval v Löbau, Wittenbergu a od 1773 v Lipsku práva, filozofii a historii. Od 1776 žil v Drážďanech, kde se na přání matky věnoval úřednickému zaměstnání. 1783 se oženil s Johannou Christianou Elisabethou Beckerovou (1764–1807), dcerou tehdy již zemřelého saského dvorního rady, ale život v Drážďanech jej neuspokojoval. 1785 odešel pěšky přes Čechy a Moravu do Vídně, kde hledal vhodnější místo pro své uplatnění, což se mu zřejmě s pomocí vlivných příznivců podařilo. Byl pozván do Prahy na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, aby tu jako následník K. H. Seibta přednášel estetiku a klasickou literaturu. V rámci josefínských reforem školství měl svým literárním věhlasem zvýšit prestiž tohoto ústavu, s jehož úrovní nebyl vídeňský školní reformátor G. van Swieten valně spokojen. Na pražské univerzitě byl v té době jediným protestantem (prvním od třicetileté války), ale zdaleka ne jediným svobodným zednářem. Vstupní přednášku přednesl 26. 11. 1785 ve velké „čítárně“ Karolina. Do 1804 se věnoval především kariéře univerzitního učitele, dvakrát byl děkanem fakulty. 1805 přijal pozvání do Fuldy, kde se stal ředitelem lycea. Po dvou letech zdejšího pobytu však zemřel na tyfus, stejně jako jeho manželka a dvě ze čtyř dětí.

Oblíbený a respektovaný pedagog M. vychoval v českých zemích generaci intelektuálů českých i německých. Jeho „nacionalistická“ orientace probudila v žácích (např. v J. Jungmannovi, A. J. Puchmajerovi, A. Markovi, K. A. Schneiderovi a dalších) zájem o českou kulturu, literaturu a dějiny, a M. se tak nepřímo zasloužil o počátky českého národního obrození. V Praze nezanedbával ani činnost literární, o čemž svědčí rozsáhlá bibliografie publikovaných prací z této doby. 1790 se tu neúspěšně pokusil založit nakladatelství a obchod s knihami. 1793–97 vydával v Praze a Lipsku kulturně literární časopis Apollo. Jeho spolupracovníky byli R. Becker (bratr M. manželky), K. F. Kretschmann, A. F. Langbein, básnířka a herečka S. Albrechtová, které znal ještě ze Saska, dále pak pražští vysokoškolští učitelé I. Cornova a F. M. Pelcl, malíř a historik umění J. J. Q. Jahn, básníci a estetici J. G. Meinert, J. H. Dambeck, K. A. Schneider ad. Rytířskými příběhy, ale též filozofickými úvahami zásoboval Apollo → Ch. H. Spieß, působící tehdy jako hospodářský úředník a především společník hraběte Künigla v Bezděkově u Klatov. Časopis byl ve své době úspěšný, ale zanikl pro nedostatek finančních prostředků. M. vedl v Praze bohatý společenský život a byl vítaným hostem ve zdejších salonech. Jeho manželka zpívala a hrála na klavír. V zimě bydlel na Příkopech v paláci Černá růže a v létě obýval petřínský Nebozízek. K jeho nejbližší přátelům patřil např. kapelník a skladatel → V. Maschek. O oblibě M. svědčí jeho slavnostní rozloučení s žáky, které se konalo 23. 12. 1804, a soukromé rozloučení s pražskými přáteli 4. 1. 1805, k němuž napsali kantátu K. A. Schneider (t) a J. A. Vitásek (h).

V době příchodu do Prahy měl již M. pověst proslulého spisovatele, básníka, dramatika a libretisty. Publikoval hojně od 1776 (tj. ještě za studia v Lipsku). V době pobytu v Drážďanech, kde se živil jako úředník, přispíval anakreontickými básněmi, baladami a bardickými zpěvy do periodika Taschenbuch für Dichter und Dichterfreunde a do Deutsches Museum H. Ch. Boiea, kde publikoval anekdoty, bajky a drobné prózy, které nazýval „skici“ (Skizzen). Byly jako zábavné čtení publikovány ve čtrnácti sbírkách a četných přetiscích (Lipsko, Tübingen, Karlsruhe, Mannheim, 1778–1814), jejichž předmluvy podepisoval M. od druhé poloviny osmdesátých let 18. stol. v Praze. Založil tradici literárního druhu, ovlivňujícího knižní trh až do 19. stol. Už ve skicách se zabýval také studiem psychiky lidí, odsouzených za trestné činy. Vznikla tak řada soudních povídek (Kriminalgeschichten), pro které je M. označován za tvůrce tohoto žánru v Německu. Publikované texty byly často využívány pro divadelní provedení, např. dialogické scény Der Besuch nach dem Tode [Návštěva po smrti, Erzählungen und Dialogen, seš. 1, Leipzig 1781] v úpravě C. M. Plümickeho (1783). Pro pražské divadlo údajně upravil pětiaktovou historickou hru Johannes von Nepomuk, jež byla v tomto zpracování hrána společností G. Schantrocha ještě 1807 v Bolzanu (⇒ Kühebacher 2002). Řada M. příběhů se též inspirovala antickými dějinami a mytologií, pro jejichž využití byl M. disponován už svým vzděláním klasického filologa.

M. byl oblíbeným autorem divadelních prologů (v Praze na divadle přednášeny už před jeho příchodem při představeních drážďanské činoherní společnosti → P. Bondiniho) a textů ke kantátám a písním, psal také libreta k hudebnědramatickým kusům. Většinou se jednalo o parafráze a překlady ponejvíce z francouzštiny a italštiny (Das Grab des Mufti oder die zwey Geizigen [Hrob muftího aneb Dva skrblíci, h: G. von Baumgarten, Vratislav 1776; J. A. Hiller, Lipsko 1779]; Der Alchymist [Alchymista, h: J. André, Berlín 1778; J. Schuster, Drážďany 1778; F. A. Hoffmeister, Vídeň 1781]; Arsene, h: F. Seydelmann, Drážďany 1779). M. zájmy hudební dokládá kromě tvorby singspielových textů i přátelství s drážďanským skladatelem J. G. Naumannem (1741–1801), jehož biografii sepsal (Bruchstücke zur Biographie J. G. Naumanns I–II, Wien 1814). Za samostatnější M. dramatické texty jsou považovány melodram Sophonisbe (vydán v Drážďanech 1776, h: Ch. G. Neefe, vůbec první uvedení 12. 10. 1776 v Lipsku, první pražské uvedení Divadlo v Kotcích 30. 10. 1777 → J. J. Brunian), činohra Der Schachspieler [Hráč v šachy, Lipsko 1783] a historická tragédie Johann von Schwaben, kterou Bondini zahájil letní činoherní sezonu v Thunovském paláci 14. 6. 1783. Na žádost českých stavů napsal M. libreto oslavné kantáty k pražské korunovaci Leopolda II. českým králem (Cantate seiner k. k. Majestät Leopold dem II. gewidmet…, Nosticovo divadlo 1791, při korunovačním plese), autorem hudby byl → L. Koželuch. 1796 byla v Nosticově divadle uvedena kantáta s M. textem a s hudbou → V. Maschka Böhmens Dankgefühl dessen glorreichen Erretter [Vděčnost Čech svému proslavenému zachránci], věnovaná arcivévodovi Karlovi.

Hodnověrných pramenů k M. pražskému období je málo. Píše o něm sice jeho vnuk básník Alfred M. (1822–85) ve svých Rococo-Bilder, nach Aufzeichnungen meines Grossvaters (1871), ale jde o dílko spíše anekdotické s řadou historických omylů a nepřesností (mnohé z nich převzal z Wurzbachova lexikonu), které jsou dosud citovány.

Edice

Der Alchymist, ed. T. Bauman (German Opera 1770–1800, sv. 18), New York 1985; Kriminalgeschichten, ed. H.-F. Foltin, Hildesheim 1977; Ausgewählte Kriminalgeschichten, ed. A. Košenina, St. Ingbert 2003.

Prameny a literatura

NK, sign. 52 E 32/3: Sophonisbe, ein Musikdrama von Herrn Meißner, Melodramen, Pilsen und Klattau 1791; sign.: 65 G 19, série a1, č. 7: [J. F. Jünger]: Prolog bey der ersten Vorstellung des Johann von Schwaben. Gesprochen von Madam [!] Reinecke, im hochgräfl. Thunischen Hause, in der kleinern Königlichen Residenzstadt Prag. Sonnabend den 14. Juni 1783 [Praha 1783]; Strahovská knihovna, sign. F E I 12/5 (též NK, sign. 65 G 19, série XIX b₁, č. 1): Prolog, Bey der ersten Vorstellung des Grafen von Eßex. verfertiget von Herrn Meißner; Gehalten im Gräflich Thunischen Hause, in der kleinern Königl. Residenzstadt Prag Den 10. Junii 1782, Prag [1782]; sign. FK V 18: Kantate, Herrn Professor A. G. Meissner zur Ab­schiedsfeyer. Von den Hörern der Philosophie, 23. 12. 1804, Prag 1804; přehled a uložení dobových vydání M. děl ⇒ Meyer 1/II, s. 682–727. • GTK 1779, s. XXVI–XXXII; nesign.: Auf die Genesung des Herrn Professor Meißner in Prag, den 21. Jäner 1786, Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 3, 1786, s. 99n.; Jahrbuch der Tonkunst von Wien und Prag, 1796, reprint ed. O. Biba, München–Salzburg 1976, s. 127; A. Meißner: Rococo-Bilder. Nach Aufzeichnungen meines Grossvaters, Gumbinnen 1871; Teuber II 1885, s. 141–145; A. Kraus: A. G. M., Athenaeum 5, 1888, s. 124–135, 153–164; R. Fürst: A. G. M., Eine Darstelung seines Lebens und seiner Schriften, Stuttgart 1894; S. Hock: Zur Biographie A. G. M., Euphorion (Wien–Leipzig) 6, 1899, s. 544–547; M. Tarantová: Altprager musikalische Salons im Vormärz, SPFFBU 1973, H 8, s. 145–159; P. Vít: Estetické myšlení o hudbě (České země 1760–1860), Praha 1987, s. 12–19; Berkovec 1989, s. 96n., 104n., 234n.; F. Jannidis: A. G. M., Die Kehrseite des Schönen (Aufklärung 8/1), ed. K. Eibl, Hamburg 1994, s. 121–123; H. Lorenzová: Osvícenská estetika na pražské univerzitě, Estetika 34, 1997, č. 3, s. 27–40 + Pražská léta A. G. M. Časopis Apollo, Mezi časy… Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800, ed. Z. Hojda–R. Prahl, Praha 2000, s. 88–97 + Hra na krásný život. Estetika v českých zemích mezi lety 1760–1860, Praha 2005, s. 9–50, 92; E. Kühebacher: Eine fahrende Schau­spielertruppe als Gast in Bozen, Der Schlern (Bozen) 76, 2002, s. 92, 99n.; T. Hlobil: Seibt a M. ve Wielandově korespondenci, Estetika 39, 2003, č. 1–2, s. 15–26 + Pražské přednášky z estetiky a poetiky A. G. M. podle Johanna Joachima Eschenburga, tamtéž 40, č. 3–4, 2004, s. 131–148 + Pražské univerzitní přednášky z estetiky a poetiky A. G. M. podle zápisků Josefa Jungmanna, Česká literatura 52, 2004, s. 466–484 + K pronikání Burkova pojednání o kráse a vznešenu do Prahy (Přínos A. G. M.), Aluze (Olomouc) 8, 2004, č. 2–3, s. 194–203 + Der Begriff Rührung in den Vorlesungen über Ästhetik und Poetik von A. G. M., Estetika 41, 2005, s. 153–178; A. Jakubcová: „Astre brillant, favorable aux amans…“. Zápisy v památníku Vincenzie ­Maschkové z let 1798–1847, Miscellanea thea­tralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 269; viz Edice. • ADB, BLGBL, DBE, Dlabač, Křimice, Meyer, NDB, ÖBL, Radenín, Wurzbach

Životní události

• 3. 11. 1753: narození, Budyšín (Bautzen, Německo)
  
• 18. 2. 1807: úmrtí, Fulda (Německo)
  

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 372–375
Autor: Helena Lorenzová