Müller, Vladimír
nahoru...
Žurnalistický souputník divadelní avantgardy zastával ve své meziválečné publicistice sociálně kritický postoj, kladl požadavek divácky přístupného a společensky aktuálního umění v živém vztahu s tradicí. Bytostný zájem o historická témata jej od počátku orientoval k výzkumu divadelních dějin, který zužitkoval ve vědecké, rozhlasové a beletristické práci. Po válce se zaměřil na popularizaci divadelní historie bez ideologických dezinterpretací. Pro teatrologický výzkum zůstává jeho nejvýznamnějším editorským počinem vydání Vondráčkových Dějin českého divadla.
Narozen jako jediné dítě Gustava a Aloisie M., vyrůstal v Praze-Podskalí, kde si otec zřídil velkoobchod s galanterií dodávající výrobky pražským divadelním scénám. Nejvíce času během dětství prožil s babičkou z matčiny strany, Marií Liesrerovou, rozenou Svátkovou, bývalou ochotnickou herečkou a sestrou autora populárních historických románů Josefa Svátka. Obdiv k hereckému umění a zaujetí dějinami středověké kultury celoživotně formovaly M. odborné i umělecké působení. 1915–24 studoval reálné gymnázium v Křemencově ulici (opakoval kvintu). Po složení maturity a vykonání vojenské služby se 1925 zapsal na FF UK ke studiu u F. X. Šaldy (filozofie a sociologie) a V. Tilleho (srovnávací literatura a divadelní umění). 1929 obhájil disertaci „Molière v Čechách“ o české recepci dramatikova díla a po promoci 1930 se stal odpovědným redaktorem týdeníku České obce sokolské Jas. T. r. začal na pozvání M. Rutteho externě působit v Národních listech jako divadelní, literární a filmový referent, 1932 se stal členem kulturní redakce. Ve 30. letech psal divadelní hesla do Ottova slovníku naučného nové doby a Masarykova naučného slovníku, navázal spolupráci s rozhlasem (přednášel o avantgardním divadle, starých divadelních arénách i významných osobnostech českého dramatu, připravoval relace pro literární program).
1935 po jedenáctileté známosti uzavřel sňatek s M. Netrefovou, modistkou vyučenou v otcově kloboučnictví. 1936 byl zvolen jednatelem Dramatického svazu a po odchodu z Národních listů uspěl t. r. v konkurzu na pozici lektora dramatických pořadů Radiojournalu. Po roce povýšil na dramaturga slovesného odboru. Proti tendenci živých přenosů jevištních inscenací trvale prosadil do vysílání původní rozhlasovou dramatiku; definoval svébytnost nové umělecké formy, pro kterou hledal původní autory a sám ročně do vysílání připravil 10 úprav zejména klasických činoherních děl (např. Lope de Vegův Sedlák svým pánem, Stroupežnického Naši furianti či Čechovovy Tři sestry). Od září 1940 již z pozice šéfa odboru navzdory protektorátním cenzurním omezením i posluchačské preferenci zábavního repertoáru pokračoval v rozvíjení umělecky ambiciózního programu založeného na původních hrách a výrazných rozhlasových úpravách českého i světového dramatu.
V únoru 1943 z rozhlasu odešel a stal se dramaturgem divadla Uranie, kde v předešlé sezoně slavil úspěch svým dramatem Rybníkář Kuba, oceněným 2. místem v dramatické soutěži Máje. Po uzavření divadel v srpnu 1944 byl do konce války formálně zaměstnán ve filmové dramaturgii. Protektorátní období využil k činorodé spisovatelské činnosti s cílem podpořit národní společenství zpřítomněním historických příběhů: prozaická díla, zasazená do období rudolfínských Čech a následující třicetileté války (Žebrák s erbem, Pětilistá růže, Meč a srdce, Bloudění Dorotky Vojandy) námětově vycházela z M. dlouholetého studia rožmberského archivu v Třeboni, kde trávíval prázdniny. Historické beletrii, v níž proplétal osudy konkrétních jedinců s událostmi politických dějin, se znovu věnoval ke konci života, na přelomu 60. a 70. let (Dobrodružství Turčka z Mitrovic, Mumraj grošů, Vrchcáby osudu), avšak bez většího čtenářského ohlasu.
V květnu 1945 se vrátil k rozhlasové práci na pozici kulturního zpravodaje a divadelního referenta; k dramaturgii přizván nebyl. Nespokojen se stávající pozicí i finančním ohodnocením podal ke konci roku výpověď a nastoupil do nově vzniklého Státního úřadu plánovacího jako referent pro divadlo, rozhlas a literaturu. S rozhlasem nadále externě spolupracoval na úpravách a adaptacích rozhlasových her. Od ledna 1947 byl dramaturgem státního filmu ve výrobní skupině M. Frič – Z. M. Reiman, v létě 1948 funkci složil, zůstal jen externím členem lektorského sboru. Od podzimu 1949 řídil dokumentační oddělení Československého divadelního a literárního jednatelství (Dilia); zaměřil se na vydávání klasických českých her, které jazykově i dramaturgicky upravoval pro účely menších divadelních a ochotnických spolků. Divadelně-historickou erudici zúročil také v editorské, redaktorské, lektorské i přednáškové činnosti s akcentem na dějiny českého divadla 19. století.
1958 organizoval přesun fondu divadelních textů a bibliografie z Dilie do nově založeného Divadelního ústavu a odborně spolupracoval při uspořádání knihovního fondu; měl se stát prvním ředitelem této instituce, avšak po zákulisním nátlaku prorežimně orientovaných výzkumných pracovníků naopak došlo k M. profesní likvidaci. K vědecké činnosti se vrátit nemohl a jako politicky nespolehlivý nezískal zaměstnání ani v dělnických profesích, o která se neúspěšně ucházel: po krátkém zaměstnání jako elektrikář v Dilii byl politickým zásahem propuštěn a čelil existenčním problémům.
Od 1958 trvale ve svobodném povolání, na začátku 60. let se pokusil o návrat k rozhlasové práci: připravil několik pořadů z divadelní historie, ale po opakovaných zamítnutích či výrazných zásazích do předtočených nahrávek 1964 spolupráci ukončil. Souběžně usiloval o vydání svých stěžejních teatrologických prací (recepce Shakespearova a Molièrova díla v české kultuře), k tomu však – stejně jako v případě jeho dalších nebeletristických děl – navzdory podepsaným smlouvám a odevzdaným rukopisům nikdy nedošlo. Od poloviny 60. let pravidelně psal pro Lidovou demokracii popularizační a vzpomínkové články o historii českého divadla a méně známých či polozapomenutých osobnostech své generace. Po smrti manželky (1972) publicistiky postupně zanechal a stáhl se do ústraní, zemřel náhle na plicní embolii.
V centru M. zájmu vždy stálo divadelní umění, vlivem rodinného zázemí i spolužáků J. Trägera, J. Voskovce a J. Wericha. S J. Trägerem již v dětských letech navštěvovali zkoušky činoherních inscenací v Národním divadle; obdivovali recenzní styl J. Kodíčka a pokoušeli se o deníková zachycení svých prvních divadelních reflexí. Zejména shakespearovský cyklus J. Kvapila 1916 působil na M. formativně. Zpočátku inklinoval k herectví, navštěvoval soukromé kurzy herečky M. Pačové a od 1919 vystupoval v ochotnických spolcích (Neodvislí pod TJ Sokol Modřany). 1927 ztvárnil v několika představeních Vest pocket revue postavu sběratele fotografií Joska. J. Kvapil mu nabízel pohostinské vystoupení ve vinohradském divadle, M. však příležitost nevyužil, upřednostnil dokončení univerzitního studia a herectví definitivně zanechal.
Od druhé poloviny 20. let se věnoval literárně-divadelní publicistice, vždy s dominantní orientací na historická témata, zejména adaptace českého i světového dramatu na českém jevišti s důrazem na herecké pojetí hlavních postav. Neaspiroval na originální analýzy; faktograficky přesné, věcné, a přitom živě podané referáty o jevištních dílech a jejich tvůrcích stavěl na důkladné rešerši pramenů. Při studiu divadelní minulosti uplatňoval diachronní přístup a srovnávací metodu; v dlouhém časovém úseku sledoval recepční proměny klasických dramatických děl v umělecké, vědecké i žurnalistické oblasti. Zdůrazňoval význam divadla pro emancipační cíle české společnosti v minulosti a shodně s generační kritikou (A. M. Píša, J. Träger, A. M. Brousil, V. Sommer, O. Srbová) podporoval zdivadelnění divadla a tematizování aktuálních společenských problémů v dramaturgické i inscenační praxi. Od oficiálních scén požadoval schopnost oslovit širší společenské vrstvy bez rezignace na myšlenkovou závažnost. V uměleckém ztvárnění historických témat či v adaptacích klasických dramat varoval před povrchní aktualizací i apolitickou nostalgií, od režiséra očekával „citlivé dobásnění“ literárního textu.
Svoji vizi společensky aktuálního, kultivujícího umění opřeného o citlivě invenční práci s tradičními formami a literárním kánonem úspěšně realizoval nejen jako rozhlasový dramaturg, ale také v Uranii, profilované za A. Perlíka jako komerčně nepodbízivá, inscenačně kvalitní činoherní scéna. M. navázal na předešlé zkušenosti a dramaturgický plán založil na klasickém repertoáru v promyšleném vztahu k realitě protektorátní doby (Nestroyův Talisman, Shakespearův Sen noci svatojanské, Goldoniho Mirandolina, Ibsenovy Opory společnosti, Sofoklova Elektra). Z obdobné myšlenky vycházelo i M. nejúspěšnější drama Rybníkář Kuba (v Uranii inscenované J. Bezdíčkem s M. Nedbalem v titulní roli). Skrze životní příběh konstruktéra rožmberské rybníkářské soustavy řešil autor etický smysl práce a podřízení aspirací jedince kolektivním cílům společnosti.
V období třetí republiky konciliantním způsobem vstupoval do publicistických diskusí o dalším směřování českého divadelnictví (Svobodné Československo, Svět práce), příležitostně recenzoval nové inscenace. Pod Státním úřadem plánovacím se podílel na kompromisním znění později neschváleného návrhu divadelního zákona (zohledňoval unifikující a centralizační tendence, a přitom ponechával prostor soukromé iniciativě a svobodné tvorbě). Po únoru 1948 se soustředil na popularizaci českých divadelních dějin: sepsal informativní biografie o F. A. Šubertovi, L. Stroupežnickém a V. K. Klicperovi, pokračoval v rozhlasových adaptacích klasických literárních děl, pořádal přednáškové večery v Národním muzeu.
Trvalou hodnotu mají výsledky jeho editorské a redakční práce. Ve faktograficky bohatém konvolutu korespondence A. Jiráska s českými divadelníky z let 1890–1930 zachytil proces vyjednávání o divadelních hrách mezi dramatikem a inscenátory. Rešeršemi, konzultacemi i celkovým koncepčním návrhem se podílel na výstavě Český tragéd Eduard Vojan, uspořádané k stému jubileu narození vrcholné osobnosti českého herectví v Národním muzeu; společně s J. Trägerem napsal a uspořádal o herci obrazovou publikaci. Jako správce pozůstalosti J. Vondráčka zredigoval, podle autorových přípravných materiálů doplnil a k vydání připravil dvousvazkové Dějiny českého divadla, základní historiografickou práci o divadelní kultuře na území Čech a Moravy před 1848. K výročí zahajovacího představení Prozatímního divadla (1862) a znovuotevření první české scény (1883) završil své popularizační úsilí v čtivě psané, beletrizující studii o ideji Národního divadla a více než sto let trvající cestě k jejímu uskutečnění.
Četné práce, jejichž vydání či realizaci směroval k jubileím, nebyly poznamenány pietní vyprázdněností, archaizující patosem ani průhlednou aktualizací; přístupným stylem, vycházejícím z důkladné znalosti, autor udržoval paměť české divadelní kultury bez ideologických klišé. Zvláštní zřetel přikládal 400. výročí narození W. Shakespeara, jemuž věnoval několik let své tvůrčí aktivity: rozhlasové, výstavní, a především vydavatelské projekty však pro soustavně zamítavé postoje tehdejších kulturních institucí nebyly realizovány. Některé ze svých tezí proto M. alespoň vložil do novinových článků zveřejňovaných v průběhu 60. a 70. let. Fejetony pointující ve vtipné konfrontaci minulost se současností, pamětnické medailony a dokumentární svědectví, v nichž si udržoval nesentimentální nadhled, uzavřely více než půl století trvající M. zaujetí divadelní kulturou a houževnatou péči o její paměť.
Pseudonymy, šifry
-ll-, -rm-, (rM), VKM, vkm, V. M., -r.
Teatralia
Romainsův Diktátor, Národní a Stavovské divadlo 4, 1926, č. 12, s. 4; Hamlet Shakespearův a Hamlet předchůdců, tamtéž, č. 13, s. 4; Předměstské divadlo a kritika. Místo referátu, Národní listy 18. 4.1931; Vojanův Shylock, Národní a Stavovské divadlo 8, 1931, č. 18, s. 2–7; Marie Hübnerová, tamtéž, č. 22, s. 2–3; Moskevští a české divadlo, č. 32, s. 4; Pražské divadelní výstavy + Současná situace pražských divadel, in Nové české divadlo, Praha 1930–1932, s. 117–119 + s. 122–123; Shakespeare v Německém divadle, Národní listy 4. 9. 1932; Nosticova scéna a české divadlo, tamtéž 21. 4. 1933; Velké dílo o Národním divadle, tamtéž 22. 7. 1933; Arnošt Dvořák: 1881–1933, Prager Rundschau 3, 1933, č. 6, s. 464–467; Je důležitější Národní či Německé divadlo?, Národní listy 15. 4. 1934; Ohlas pražské premiéry Pirandellovy hry v zahraničí, Národní listy 22. 12. 1934; Německé divadlo, Ottův slovník naučný nové doby II, 1936 č. 1, s. 158; Klicpera a Stroupežnický v rozhlase, in Od Klicpery k Stroupežnickému, Praha 1942, s. 125–131; Antigona 1942, Svobodné Československo 17. 2. 1946; Divadelní organizace, či desorganisace?, Svět práce 2, 1946, č. 24, s. 2 ● Naši furianti Ladislava Stroupežnického, Praha 1947; Ladislav Stroupežnický, Praha 1949; F. A. Šubert, Praha 1949; V. Kl. Klicpera, Praha 1949; Eduard Vojan, Praha 1953 [s J. Trägerem]; Český tragéd Eduard Vojan: 1853–1920: Výstava 18. 5. – 16. 6. 1953, Praha 1953; Eduard Vojan – herec hrdinského češství, in Listy z dějin českého divadla 2, Praha 1954, s. 122–150; Vojanův Štědrý den 1869, Praha 1956; Vzpomínka na Jana Vondráčka, in Dějiny českého divadla, Praha 1957 [knihkupecký leták]; Shakespearovské kapitoly I–V, strojopis 1960–61, DÚk; Vyprávění o Národním divadle, Praha 1963 ● ref. z div. historie v Lidové demokracii: 8. 11. 1964 [recepce dramatu Svatba S. W. Wyspiańského v českém div.]; 18. 4. 1965 [recepce Gogolova Revizora v českém div.]; 29. 10. 1966 [recepce dramatu Mlynář a jeho dítě E. Raupacha v českém div.]; 25. 6. 1967 [meziválečné návštěvy L. Pirandella v Praze]; 30. 11. 1968 [recepce dramatu E. Rostanda v českém div.]; 12. 2. 1969 [biografie J. N. Štěpánka]; 12. 6. 1969 [české překl. Shakespearova Macbetha]; 17. 2. 1973 [recepce Shakespeara a Molièra v českém div.]; 23. 3. 1973 [pohostinská vystoupení S. Bernhardtové v ND]; 17. 11. 1973 [idea ND]; 2. 2. 1975 [česká i zahraniční recepce Langerovy Periferie] ● Divadelní vzpomínky, strojopis, b. d., DÚk ● redigoval: B. Stejskal: Divadelní abeceda, Praha 1942; J. Frejka: Smích a divadelní maska, Praha 1942; L. Stroupežnický: Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek, Naši furianti, Praha 1950 [texty podle režijních knih ND]; Z korespondence Jiráska-dramatika: příspěvky k historii jeho divadelních her v letech 1890–1930, Praha 1951; J. K. Tyl: Fidlovačka, Praha 1953; W. Shakespeare: Kupec z Wenedyku, nebo, Láska a přátelstwo; Makbet, wůdce ssottského wogska: dvě rokokové povídky ze Shakespeara, Praha 1954; V. K. Klicpera: Rohovín čtverrohý, Praha 1955; F. A. Šubert: Jan Výrava, Praha 1956; J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba obrozenská 1771–1824, Praha 1956; J. Vondráček: Dějiny českého divadla. Doba předbřeznová 1824–1846, Praha 1957; Padesát let Městských divadel pražských: 1907–1957, Praha 1958 [ed. s M. Janišovou]; L. Dostalová: Herečka vzpomíná, Praha 1960 [ed. s E. Soukupovou].
Rozhlasové dramatizace
A. Jirásek: Filosofská historie, 1937; A. Dumas: Tři mušketýři, 1938; O. Wilde: Cantervillské strašidlo, 1938; Z. Winter: Rozina sebranec, 1939; I. Herrmann: U snědeného krámu, 1939; J. K. Tyl: Rozina Ruthardova, 1956.
Rozhlasové úpravy
L. Vega: Sedlák svým pánem, 1935; Molière: Lakomec, 1937; N. V. Gogol: Revizor, 1939; A. P. Čechov: Tři sestry, 1939; A. Strinberg: Královna Kristýna, 1940; W. Shakespeare: Romeo a Julie, 1940; W. Shakespeare: Pohádka zimního večera, 1941; E. Raupach: Mlynář a jeho dítě, 1941; F. Schiller: Valdštejnská trilogie, 1941; J. K. Tyl: Strakonický dudák, 1947; K. Čapek: R. U. R, 1948; Molière: Zdravý nemocný, 1948; W. Shakespeare: Othello, 1950; H. Ibsen: Opory společnosti, 1956; G. Hauptmann: Bobří kožich, 1957; L. N. Tolstoj: Živá mrtvola, 1958; W. Shakespeare: Král Lear, 1959.
Hry
Rybníkář Kuba, Divadlo Uranie 1942, i t. [zhudebnil M. Hájek jako operu Rožmberští rybnikáři, Severočeské divadlo 1957]; Dobrodruh se loučí, t. 1943; Zrádce Arnošt Ottovalský, rozmn. 1948; Pro českou Thalii [dle A. Jiráska], t. 1956; Cvrček u krbu [dle Ch. Dickense], t. 1956, Vesnické divadlo 1957; Nebohý pan Poděs [dle L. Holberga], t. 1957; Na život a na smrt, t. 1960.
Překlad
P. Beaumarchais: Lazebník Sevillský, VD 1945, t. 1955.
Prameny
Archiv ČRo: osobní spis + zvukové záznamy.
AMP: Kniha narozených, TRP N14, s. 281; Soupis pražských domovských příslušníků 1830–1910, kart. 195, č. 112 [online, cit. 30. 12. 2021]:
http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=8E569862D1B811E181F8002215111B5A&scan=1#scan1
DÚk: strojopisy nevydaných děl.
NMd: osobní složka.
Literatura
Ad zákaz vstupu do divadla K. Třešňáka: M. Rutte, Národní listy 18. 4. 1931; ed [E. Konrád], Národní osvobození 19. 4. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 24. 4. 1931; K. Sýbová: Kritik versus divadelník, Divadelní noviny 30, 2021, č. 12, s. 10 ● ref. heslo o německém divadelnictví: m. n. [M. Novotný], Lidové noviny 5. 4. 1936; od., Lidové noviny 7. 4. 1936 ● ref. rozhlasová dramatizace Tří mušketýrů: an., Právo lidu 19. 7. 1938; V. Vinař, Venkov 4. 8. 1938 ● jd [J. Drda], Lidové noviny 12. 1. 1941 [ref. rozhlasová úprava Pohádky zimního večera] ● ref. Rybníkář Kuba: os. [O. Srbová], Národní práce 28. 11. 1942; V. Hloch, Venkov, 28. 11. 1942; jp [J. Poch], Lidové noviny 30. 6. 1943; J. Šotola, Řád 9, 1943, č. 2, s. 100–101 ● -nn-, Literární noviny 3, 1954, č. 32, s. 2. [k 50. výr. narození] ● L. Klosová, Divadelní noviny 4, 1960, č. 10, s. 7 [ref. L. Dostalová: Herečka vzpomíná] ● k 65. výr. narození: Gm [P. Grym], Lidová demokracie 8. 8. 1969; jtg [J. Träger], Svobodné slovo 8. 8. 1969; jp [J. Procházka], G. Noviny ze světa hudby a zvuku 5, 1969, č. 8, s. 2 ● České rozhlasové hry, Praha 1969, s. 90–91 ● k 70. výr. narození: B. Balajka, Práce 7. 8. 1974; J. Š. [J. Švehla], Lidová demokracie 8. 8. 1974; J. Wenig, Svobodné slovo 8. 8. 1974 ● nekrology: an., Svobodné slovo 4. 10. 1974; an. Lidová demokracie 4. 10. 1974 ● DČD IV; Ns [V. Nečas], Lidová demokracie 8. 8. 1984 [k 80. výr. narození]; F. Kožík: Vzpomínky, Praha 1995, s. 208; J. Hubička, Svět rozhlasu, 2004, č. 12, s. 52–58 [k 100. výr. narození].
ČBS, Film II, Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu, Kunc, LČL, SČS 1964, SČS od 1945
Životní události
- 8. 8. 1904: narození, Praha (CZ)
- 2. 10. 1977: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2022
Autor: Otto Drexler
