Iblová, Anna

Anna Iblová

* 25. 3. 1893 Praha (CZ)

† 16. 7. 1954 Praha (CZ)

herečka, pedagožka

Svůj herecký výraz našla při spolupráci s K. H. Hilarem ve vinohradském divadle – ve vášnivém a patetickém projevu. Hlavním nástrojem jí byl hlas; diváky zasahovala vypjatými polohami v živelných hrdinkách a klasických tragických milenkách, tyčících se vysoko nad všedním světem. Okouzlovala též poetickou melodičností v komediích i lyrických dramatech, citlivostí a jemností ve hrách realistických. Jako pedagožka pražské konzervatoře vychovala řadu výrazných hereckých osobností.

Narodila se na Malé Straně do rodiny úředníka městské spořitelny. Studovala na prvním dívčím gymnáziu Minerva, kde učitelka češtiny prohloubila její vztah k přednesu a k divadlu. S otcem často navštěvovala Národní divadlo; v patnácti letech jí matka zařídila hereckou výuku u M. Hübnerové, která ji v souladu s jejími dispozicemi i preferencemi směřovala k tragickým hrdinkám (pro obor naivek ani pro komický obor neměla I. chuť ani fyzické předpoklady; vzorem jí byla L. Dostalová a její Hippodamie). I. záhy začala vystupovat (pod pseudonymem) s ochotníky v Řemeslnické besedě v Karlově ul. V septimě gymnázium opustila a 1910 nastoupila k nové divadelní společnosti R. Morávka. Od října 1912 působila dva roky v Intimním (Švandově) divadle na Smíchově. V tu dobu se provdala za herce Národního divadla Otta Bolešku (sňatek 24. 12. 1913, manžel si vzal život 1917), hrála pak i jako Iblová-Bolešková. Po zdařilém hostování v Městském divadle Královských Vinohrad (Tekla Hicketierová, Sternheim: Měšťák Schippel, 23. 4. 1914) tu vytvořila jako host několik dalších rolí. Řádně angažována byla až koncem 1915 a vinohradská scéna se stala jejím doživotním působištěm, v němž setrvala i po proměně v Divadlo Československé armády (1950) do 1954. Po převratu spolupracovala se Socialistickou scénou v Krohově inscenaci Dvořákovy Nové Oresteie. Druhým manželem I. se stal její častý jevištní partner Roman Tuma (1899–1933). Od 1935 vyučovala herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, pedagogické činnosti se věnovala do listopadu 1947. Ovdovělá a bezdětná žila s matkou, po jejíž smrti (1951) se musela vzdát větší části měšťanského bytu, v němž jí byla přidělena kuchyň a pokojík pro služebnou; poslední léta prožila v ponižujících poměrech. Onemocněla rakovinou žlučníku a krátce po operaci zemřela v motolské nemocnici. Její ostatky byly uloženy na Olšanských hřbitovech; 1974 byl rodinný pomník prodán a popel rozptýlen v Liboci.

Anna Iblová jako Penthesilea (H. von Kleist: Penthesilea, Městské divadlo Královských Vinohrad, 1914), fotograf neuveden. Sbírka Národního muzea, Divadelní oddělení, H6E-30084.

Začátky I. u Morávkovy společnosti a ve Švandově divadle, kde hrála v nevalné repertoárové všehochuti rozmanité role, byly v její kariéře nepodstatné. Až setkání s režisérem K. H. Hilarem, v jehož nastudování Sternheimova Měšťáka Schippela vystřídala odcházející J. Kučerovou, znamenalo pro mladou herečku zásadní mezník, od něhož se odvíjela její několikaletá spolupráce s reformátorem české režie. V Hilarově vinohradské éře (do 1920) se stala ženskou protagonistkou jeho režií utvářejících styl jevištního symbolistního expresionismu. Pod Hilarovým vedením ztělesnila titulní roli Kleistovy Penthesiley, v níž prokázala silný tragický fond, schopný obsáhnout mezní polohy vášní vypjatých až k sebezničení. Mezi jejími dalšími hrdinkami dominovaly zradou rozervaná dona Elvíra (Molière: Don Juan), smyslně zvichřená Kleopatra (Shakespeare: Antonius a Kleopatra), lyricky extatická Chimena (Corneille: Cid) či vizionářská Klára z Verhaerenovy sociální epopeje Svítání. Charakteristické postavy I. stály mimo všední skutečnost a nesly znaky nadskutečného či snového bytí (Shakespearova Miranda v Bouři, Perdita v Zimní pohádce). Odkazovaly ke světu legend a k horizontu nadosobních hodnot. Blízké byly hereččinu naturelu rovněž dívčí a ženské postavy zmarněných nebo zmarnění propadajících osudů (Nina Zarečná, Čechov: Racek, Strindbergova Slečna Julie). Do vypjatě expresionistického herectví modelovaného do sošných postojů a patetických gest vnesla I. hru výmluvných očí, které byly významným prostředkem jejího výrazu, a melodickou mluvu, již od přirozené řeči odlišovala (podobně jako R. Tuma) afektovanou výslovností, nabývající rázu stylizační manýry. Hutnou expresionistickou zkratku a exaltované výrazivo po Hilarově odchodu (1920) opouštěla a v režiích J. Kvapila se propracovávala k střízlivějšímu a přirozenějšímu projevu, jímž zachytila v souladu s proměnou mentality dvacátých let střídmě cudnou citovost i věcnost ženských hrdinek (Slávka Hlubinová ve Šrámkově Měsíci nad řekou, Porcie v Shakespearově Kupci benátském, Eliška ve Vrchlického Noci na Karlštejně). Rovněž ve spolupráci s dalšími vinohradskými režiséry vytvářela pozoruhodné kreace: u J. Bora to byla Duňa v jeho dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu, u K. Čapka Johanka v Ghéonově Chlebu, u J. Kodíčka Annabella v alžbětinském dramatu J. Forda Giovanni a Annabella. Uplatňovala se jak v moderní relativistické dramatice Pirandellově a ve hrách Shawovových (majorka Barbora, Judita v Pekelníkovi), tak v klasických básnických tragédiích, kde mohla rozvinout své umění deklamace a suverénně překonat protihráčku, hvězdu A. Sedláčkovou (Alžběta, Schiller: Marie Stuartovna). Od poloviny 30. let se postupně přehrávala do rolí stárnoucích žen a matek, vytvářejíc podoby trpící mateřské lásky (Rosava v Tylově Strakonickém dudákovi, Aase v Ibsenově Peeru Gyntovi), mrazivé lhostejnosti (Gibbsonová, Wilder: Naše městečko) i ničivého tyranství a krutosti (Bernarda, García Lorca: Dům doni Bernardy). Bernarda se stala její nejvýznamnější poválečnou kreací a přispěla k hereččinu veřejnému ocenění (1946 státní cena v oboru dramatického umění). Poválečná léta přinesla I. vedle několika úkolů v podnětných režiích J. Frejky ještě roli Raněvské (Čechov: Višňový sad) a mlynářovy Báby (Jirásek: Lucerna). Pak už jí repertoár divadla transformovaného v Divadlo československé armády (1950) nenabídl odpovídající úkoly; byla nucena hrát nevýznamné epizody v sovětské dramatické produkci. Poslední byla drobná úloha stařenky ve hře Puškin K. G. Paustovského.

Jako dlouholetá profesorka herectví na pražské konzervatoři si získala autoritu svým přístupem ke studentům i svou uměleckou zkušeností, praxí a účastí u formování moderního stylu českého divadla. V intencích svého herectví kladla důraz na hlasový projev, modifikující do soudobého výrazu tradici jevištní deklamace. Mezi desítkami jejích žáků byli např. A. Hegerlíková, J. Jirásková, S. Beneš, V. Vejražka.

Role

Morávkova společnost

Vévodkyně de la Vallière (E. Pohl: Hvězdy si to přály) – 1911; Routička (G. Hauptmann: Potopený zvon), Nora (H. Ibsen: Nora) – b. d.

Intimní (Švandovo) divadlo

? (Ch. H. Chambers: V londýnské mlze), Lilly (R. Auernheimer: Štěstí snoubenců), ? (A. Picard: Když se připozdívá…), Bianka (N. Machiavelli: Mandragora), ? (G. Sowerby: Rutherfordský dům), ? (R. Auernheimer: Manželství podle módy), Jeptiška (M. Maeterlinck: Sestra Beatrix), Susana (J. M. Barrie: V tiché uličce) – 1913.

Divadlo Královských Vinohrad

(od 1921 Městské divadlo na Královských Vinohradech)

Tekla Hicketierová (K. Sternheim: Měšťák Schippel), Milenka (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota), Penthesilea (H. von Kleist: Penthesilea), Hilda (M. Ferner – M. Neal: Ospalý Theodor), Hanička Aubrinová (R. de Flers – G.-A. de Caillavet: Papá) – vše j. h. 1914; Isolda (J. Maria: Tristan), Sibyla (K. Sternheim: Snob), Malvína Drahanová (R. Jesenská: Cirkus) – 1915; Estera (K. Kolman: Šlechtici), Franchonetta (A. Mars – H. Lyon: Paní admirálová), Kačenka (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Marie (F. Hlavatý: Španělský balet), Ona (S. Guitry: Noční hlídač), Susana (J. M. Synge: Rek západu) – 1916; Dona Elvíra (Molière: Don Juan), Franchonetta (A. Mars – H. Lyon: Paní admirálová); Helena (A. H. Horáková: Na pevné půdě), Julie (T. Rittner: Vlci v noci), Kleopatra (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Logata (K. Jonáš: Filištínská komedie), Olga Jelecká (I. Turgeněv: Chléb z milosti), První tkalcová (G. Hauptmann: Tkalci) – 1917; Alkméné (Molière: Amfitryon), Bětka (A. Jirásek: Vojnarka), Bice (R. Krupička: Velký styl), Gelchosa (J. Karásek ze Lvovic: Král Rudolf), Faustina (S. Lom: Faustina), Habordinová (F. Vanderém: Mistr), Lída (F. A. Šubert: Probuzenci), Nylla (V. Skoch: Libelula), Trechgolovna (A. F. Pisemskij: Baal), Verunka (L. Stroupežnický: Naši furianti), Zlý duch, Ženština (Z. Krasiński: Nebožská komedie) – 1918; Alkména (O. Fischer: Jupiter), Anna (H. Ibsen: Komedie lásky), Candida (G. B. Shaw: Candida), Colombína (K. Nedbal: Poslední smích), Donátová (F. de Curel: Nová modla), Helena (A. de Lorde – J. Marsale: Napoleonka), Chimena (P. Corneille: Cid), Magdalena (A. Dvořák: Husité), Paniska (Ch. von Lerberghe: Pan), Tyny (A. Jirásek: M. D. Rettigová), Nina Zarečná (A. P. Čechov: Racek) – 1919; Alkestis (O. Fischer: Herakles), Eva Kerová (A. Zima [E. Konrád]: Návrat mládí), Fanny Elsslerová (E. Rostand: Orlík), Klára (É. Verhaeren: Svítání), Lisiska (F. Wedekind: Smrt a ďábel), Marie-Aube (R. Rolland: Montespanová), Miranda (W. Shakespeare: Bouře), Slečna Julie (A. Strindberg: Slečna Julie) – 1920; Atalis (J. Racine: Bajazet), Dcera (A. Strindberg: Pelikán), Jindra Dokoupilová (V. Mixa: Kdo vydělá), Lucile Desmoulins (G. Büchner: Smrt Dantonova), Prolog (W. Shakespeare: Troilus a Cressida), Princezna (F. Porché: Čapka a šišák) – 1921; Célie (Molière: Sganarelle čili Domnělý paroháč), Eiréné (O. Theer: Faëthon), Elisa (Molière: Lakomec), Johanka (H. Ghéon: Chléb), Marta (P. Claudel: Výměna), Panthalis (J. Vrchlický: Midasovy uši), Slávka (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Viola (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete) – 1922; Asta (H. Ibsen: Eyolfek), Doňa Mariquita (J. Vrchlický: Láska a smrt), Ebba Brahe (E. Bozděch: Baron Goertz), Elisa (W. S. Maugham: Dokola), Pavla (F. Zavřel: Vzpoura), Perdita (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Setunská (F. Šrámek: Plačící satyr), Titanie (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské) – 1923; Elektra (É. Verhaeren: Spartská Helena), Julie (G. Heiberg: Balkon), Madame Legros (H. Mann: Madame Legros), Porcie (W. Shakespeare: Kupec benátský), Stříbrná maska (J. Mahen: Dezertér), Terezita (K. Hamsun: Hra života) – 1924; Atamanka Elsa (Mac Orlane – P. Demassy: Atamanka Elsa), Jindra (F. Šrámek: Soud), Mabel Dancy (J. Galsworthy: Společnost), Petra (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Roxana (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Violet (G. B. Shaw: Člověk a nadčlověk) – 1925; Andjelija (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů), Charlotta (F. Werfel: Juarez a Maxmilian), Princezna francouzská (W. Shakespeare: Lásky lichá lest), Žofie (J. K. Tyl: Jan Hus) – 1926; Agata (L. Pirandello: Rozkoš počestnosti), Ella (S. Kluić: Novina), Eliška (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Marie (C. Roger – M. Marx: Něžným způsobem), Miriam z Magdaly (S. Lom: Kající Venuše), Portie (W. Shakespeare: Julius Caesar) – 1927; Duňa (F. M. Dostojevskij, dram. K. Štěpánek: Zločin a trest), Ersilia Drei (L. Pirandello: Nahé odívati) – 1928; Anna (F. Kubka: Hra svatováclavská), Elektra (A. Dvořák: Nová Oresteia), Mary (B. Veiler: Je Mary Duganová vinna?), ? (R. Krupička: Vršovci), Sofia Jegorovna (A. P. Čechov: Platonov) – 1929; Alexandrina (dle středov. legendy upr. O. Fischer: Lancelot a Alexandrina), Annabella (J. Ford: Giovanni a Annabella aneb Škoda, že to byla děvka), Či jo (Takeda Izumo: Vesnická škola), Jacquelina (P. Géraldy: Její manžel), Lebarmecidová (J. Deval: Synáček), Mariana (H. Jeanson: A tolik se měli rádi...!) – 1930; Adéla de Méchelles (V. Dyk: Figaro), Jana (H. Duvernois: Útěk před láskou), Klára Colettová (H. Jeanson: Do smrti dobří), Ludmila z Vřesovic (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Major Barbora (G. B. Shaw: Major Barbora), Pallas Athena (J. Žuk [J. Port]: Kovář) – 1931; Belliota (S. Zweig: Ovečka chudého), Klára (E. Synek: Zrádce), Markéta (J. W. Goethe: Faust I. díl), Soňa (Z. Štěpánek: Lidé minulých časů) – 1932; Tereza (A. Birabeau: Ztracená láska), Manetta (L. Bus-Fekete: Peníze nejsou všechno), Prology k aktům (A. Dvořák: Král Václav IV.) – 1933; Anna (W. Shakespeare: Richard III.), Bessie (W. S. Maugham: Veliká výhra), Ivolgina (F. M. Dostojevskij, dram. B. Mathesius: Idiot), Judita (G. B. Shaw: Ďáblův žák) – 1934; Alžběta (F. Schiller: Marie Stuartovna), Marta (P. Claudel: Proteus) – 1935; Alice (A. Strindberg: Tanec smrti), Vikářka (G. a M. Martinez-Serra: Píseň kolébky) – 1936; Aase (H. Ibsen: Peer Gynt), Delfína (J. Giono: Rozsévači), Radfernová (J. B. Priestley: Otec rodiny) – 1937; Alice Bridgenorth (G. B. Shaw: Ženění a vdávání), Flammová (G. Hauptmann: Růžena Berndová), Žofie (J. K. Tyl: Jan Hus), Waringtonová (E. Synek: Schůzka u pyramid) – 1938; Agnija (B. Nušič: Návrat do života), Neštěstí (J. Port: Česká jara), Rozina (J. Giono: Věčná pouť) – 1939; Anna Manetínská (F. Götz: Soupeři), Gibbsonová (T. Wilder: Naše městečko), Rosava (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Rubešová (F. X. Svoboda: Olga Rubešová), Růžena (L. Pirandello: Nové šaty), Mellorová (P. Hare: Žena v bílém) – 1940; Ella Rentheimová (H. Ibsen: John Gabriel Borkman) – 1941; Donna Isabella (F. Schiller: Messinská nevěsta), Marie Eleonora (A. Strindberg: Královna Kristina), Slečna z Nordeku (Ch. Winsloe: Děvčata v uniformě) – 1942; Gina Ekdalová (H. Ibsen: Divoká kachna), Johanna (W. Stanietz: Katrin), Matka (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – 1943; Paní Frola (týž: Každý má svou pravdu) – 1944; Vlasovová (M. Gorkij: Matka) – 1945; Bernarda (F. García Lorca: Dům doni Bernardy), Raněvská (A. P. Čechov: Višňový sad), Chůva (G. Neveux: Theseus mořeplavec) – 1946; Chljostovová (A. S. Gribojedov: Hoře z rozumu), Mlynářova bába (A. Jirásek: Lucerna) – 1947; Melanie (M. Gorkij: Dostigajev a ti druzí) – 1948; Pěstounka carevny Ksenii (A. S. Puškin: Boris Godunov) – 1949; Matka Želivského (B. Březovský: Veliké město pražské) – 1950.

Divadlo Československé armády

Matka Chuang Š-žana (Ťing-č Cho – Ting-i: Dívka s bílými vlasy) – 1951; Stařenka z Kutné Hory (A. Jirásek: Jan Žižka), Matrona ze Sieny (týž: Jan Roháč) – 1952; Galčicha (J. P. Čepurin: Stalingradci) – 1953; Stařena se šátkem (K. G. Paustovskij: Puškin) – 1954.

Socialistická scéna

Elektra (A. Dvořák: Nová Oresteia) – j. h. 1923.

Prameny

AMP: Sbírka matrik, TO N16, matrika narozených u sv. Tomáše 1886–1893, s. 192, obr. 203; matrika oddaných MAG 03, 1908–1918, s. 159 (sňatek civilní, oba snoubenci vystoupili z církve v listopadu 1913).

NMd: Pozůstalost A. I., inv. č. H6p-17/74, H6p-28/77, H6p-29/77.

Hlasový záznam: [A. I. recituje báseň O. Březiny Proč odvracíš se, ó slabá], in Hvězdy Divadla na Vinohradech, Praha: Radioservis 2007, CD (77:45).

Literatura

m, Národní politika 7. 10. 1911 [Vévodkyně de la Valiére, Hvězdy si to přály]; nesign.: Z německého Brodu, tamtéž 21. 11. 1911 [Morávkova spol.]; nesign., tamtéž 24. 10. 1912 [nástup do Intim. div.]; nesign., tamtéž 8. 4. 1913 [Kulhavá dívka, Putička]; H. Jelínek, tamtéž 15. 12. 1914 [Penthesilea]; 12. 10. 1915 [Isolda, Tristan a Isolda]; K. M., Národní listy 24. 3. 1917 [doňa Elvíra, Don Juan]; Ot. F. [Fischer], tamtéž 10. 4. 1919 [Nina Zarečná, Racek]; R. F., tamtéž 19. 12. 1919 [Donátová, Nová modla]; Ot. F. [Fischer], tamtéž 13. 3. 1921 [Princezna, Čapka a šišák]; 15. 4. 1921 [Atalie, Bajazet]; 18. 3. 1922 [Marta, Výměna]; M. Rutte, tamtéž 13. 1. 1924 [Olga, Proud]; K. Engelmüller, Národní politika 12. 3. 1924 [Theresita, Hra života]; A. Veselý: Hovory s herci, Praha 1926, s. 135–153; Č.: Obnovený Dykův Quijote, Národní listy 17. 6. 1927 [večerní vyd.]; K. Engelmüller, Národní politika 24. 1. 1928 [Duňa, Zločin a trest]; MilNý., Národní listy 16. 1. 1930 [Alexandrína, Lancelot a Alexandrína]; 29. 4. 1930 [Marianna, A tolik se měli rádi]; 31. 5. 1930 [Jacqueline, Její manžel]; J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 40–41, obr. část s. 51–52; K. H. Hilar: Mých deset avantgardních představení na Městském divadle, in sb. Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, Praha 1932, s. 104–106; Jubilejní album členů Městských divadel pražských, Praha 1933, s. 21; jr.: Je pí Nedošínská dosud členem Národního divadla?, Národní listy 21. 12. 1934; M. Rutte: Strindbergův „Tanec smrti“, tamtéž 12. 3. 1936; K. Engelmüller, Národní politika 1. 4. 1938 [Flammová, Růžena Berndová]; ej., tamtéž 17. 5. 1940 [Růžena, Nové šaty]; B. Veselá: České herečky v současnosti, in sb. Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 166–167 ● ref. Dům doni Bernardy: L. Fikar, Mladá fronta 14. 11. 1946; J. Hájek, Rudé právo 15. 11. 1946 ● F. Tetauer: A. I. – Portrét herečky, in Sedmero zástav, Praha 1947, s. 99–128; F. Kovařík: Kudy všudy za divadlem, Praha 1984, s. 115, 232, 236, 243, 250, 251, 260, 349; V. Šrámek: A. I., Divadlo 6, 1955, č. 1, s. 65–67; V. Müller: Tragédčin úděl, in sb. Padesát let MDP 1907–1957, Praha 1958, s. 114–116; M. Haller: Dějiny dramatického oddělení pražské konzervatoře, in: 150 let Pražské konzervatoře, Praha 1961, s. 281–308; J. Port: A. I., in sb. Divadlo na Vinohradech 1907–1967, Praha 1968, s. 48–51; E. Kohout: Divadlo aneb Snář, Praha 1975, s. 36, 45, 47, 63, 145; DČD IV; R. Lukavský: O zanedbatelných maličkostech, E. Šmeralová: Význam kultivace mluveného projevu a uměleckého přednesu ve světle našich tradic v oblasti divadelního školství, obojí in sb. Ano, slyšet se navzájem, Praha 1985, s. 39–56, s. 107–121; Z. Sílová: Disk a generace 1945, Praha 2006, s. 18–21, 27, 31, 36, 37, 42, 53, 55, 72, 74, 107–109, 123; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 70, 79; Z. Sílová: Divadlo na Vinohradech 1907–2007. Díl 2 – Vinohradský ansámbl, Praha 2007, s. 19, 23, 27, 31, 35, 71, 76, 77, 79, 83, 105.