Ústí nad Labem - divadelní baletní soubor
nahoru...
V německém divadle, otevřeném 1909, byla taneční složka součástí operních a především operetních inscenací. Balet se představoval v různých matiné, v čele souboru byli němečtí baletní mistři, např. E. Dathe, M. Barbariny (pantomima Ztracený syn, 1910), P. Dohler 1912, H. Mirbach 1913/14 (Královna loutek, 1914), S. Hahl 1917/18, O. Kühnel 1921, poté až 1936 se objevuje zpráva o nastudování živých obrazů ochotníky vedenými místním baletním mistrem R. Reichertem. Tance do inscenací stavěli např. K. Hessky (1937–38), M. Popp (1938) a A. Kühn (1938), baletním mistrem 1939/40 byl A. Jarschik (Galantní hra/Maličkosti W. A. Mozarta, Královna loutek), A. Bortoluzzi vedl balet 1942–44 (Malá noční hudba, Taneční suita E. Richtera, Třírohý klobouk, Posvícení v Delfách H. Reutera,Tance z Galanty Z. Kodályho, Velký džbán A. Caselly), poslední baletní mistryní německého divadla v Ústí n. Labem byla žačka M. Wigmanové T. Maasová 1944/45. V předválečném Ústí n. Labem hostovali významní představitelé německého výrazového tance, např. H. Kreutzberg (1921, 1937), V. Gertová (1923), T. Brod (1923, 1926) a např. orientální tanečnice Sent M‘ahesa. M. Semmler zde vystoupil s třemi tituly – Legendou o Josefovi (se S. Leontjevem a A. Schwaningerovou v hlavních rolích, 1925, 1927 roli Josefa hrál zpěvák P. Wrede), Závojem pierotčiným a Královnou loutek (1926); krátká čísla uvedl baletní soubor C. Godlewského vídeňské Státní opery (1928), představila se škola E. Duncanové (1932), vystoupila zde G. Bodenweiserová (1933), mnichovská Tanzgruppe Günther (1936), skupina J. Klamt (1938), Říšský balet Derry de Morody (Primavera R. Sonnera R. Peraka a koláž Hungaria, 1943; Les Petit riens a historická rekonstrukce Taneční suita pěti století, 1944), mezi hosty divadla byl i japonský tanečník Masami Kuni (1944). V Ústí tančila mladičká česká tanečnice Rita Rita (M. Peštová-Kyliánová), v tancích Prodané nevěsty tančil S. Machov s M. Krejčí (1925). Po skončení 2. světové války nastala radikální národnostní, politická a kulturní proměna města. Spolu s operou byl založen samostatný balet, pracovně po celou dobu existence svázaný s operním ansámblem (šéfové a dramaturgové opery většinou určovali repertoár baletního souboru). Prvním baletním šéfem byl Antonín Smolík, který zahájil činnost souboru jedním z nejvíce oblíbených a hraných Nedbalových baletů Z pohádky do pohádky (1946) a následovaly s problematickým uměleckým výsledkem Slovanské tance (1948). Novinku J. Bartla Mamon a Coppélii připravil (1948) další šéf Slavibor Jindřich. Významná etapa začala nástupem Laurette Hrdinové s třídou jejích prvních absolventů na TKP 1949. Repertoár dvaceti titulů měl novodobý, netradiční a invenční pohybový slovník (vyzkoušený 1946–49 Tanečním divadlem), nekonvenční a ojedinělá byla i interpretační kultura ansámblu a jeho sólistů. L. Hrdinová 1949–53 nastudovala např. Hru o sv. Janu Nepomuckém, Lašské tance (1949, ve spolupráci se Z. Šemberovou), část Špalíčku, Kramářské tance, Babí léto, Rumunské tance, studii bez hudby Studená válka, část z Romea a Julie a Ptáka Ohniváka (1950), Dona Juana Ch. W. Glucka, Maškarádu, Španělské capriccio, Polovecké tance (1951, ve spolupráci se Z. Šemberovou), Viktorku a Malou noční hudbu (1952, spolu s M. A. Tymichovou). S příchodem Josefa Judla 1953–58 se zásadně změnila dramaturgie i personální složení souboru, část tanečníků odešla s L. Hrdinovou (O. Šanda, M. Záděrová, Š. Tóth, V. Urbánková aj.), zůstaly např. H. Machová a T. Hernychová, objevili se i další sólisté, čerstvé absolventky TKP H. Šarounová, J. Veverková, H. Grubicyiová, J. Mládková-Pařízková, O. Zouplnová, V. Štádler, F. Vychodil, J. Waizkorn. V Judlově choreografii byly nastudovány inscenace, např. Z pohádky do pohádky (1953), Labutí jezero (1954), Šeherezáda, Ples kadetů, Bachčisarajská fontána (1955), Sněhurka (1956), Pohádka o Honzovi (1957), Labutí jezero, Zásnuby s překážkami (pp. 1957). Na postu šéfa vystřídal J. Judla 1958–60 Pavel Šmok. Z počátku se věnoval výběru netradičních, hudebně kvalitních, komorních a divadelně působivých titulů, např. Valčíky A. Dvořáka, Svatební košile, Karneval (1958), čp. Sedmi krasavic, Sluha dvou pánů (1959), Louskáček (1960). Výrazně se odlišoval balet Nová Odyssea, který byl zlomem ve Šmokově choreografické tvorbě. Šmokovo působení znamenalo i nástup nových osobností a interpretační růst sólistů (R. Brom, J. Celecký, M. Janoušková-Novotná, Z. Kozlík, E. Křížová, P. Mikuláštík, Jar. Pokorný, F. Vychodil, H. Šarounová). P. Šmok (s ním i část souboru) odešel 1960 do Ostravy a v Ústí n. Labem hostoval L. Ogoun (Vůl na střeše, 1960) a jako nový šéf nastoupil 1961–74 Robert Braun, který byl interpretační i choreografickou osobností české poválečné taneční scény; v ústeckém angažmá nastoupil již umělecky rezignující. Uváděl ověřené baletní tituly s rutinní choreografickou a režijní stavbou, např. Kamenný kvítek (1961), čp. Dva dny na Měsíci (1961), Šípková Růženka/Spící krasavice (1962), Coppélia (1962), Vítr ve vlasech (1963), Cesta bouře (1963), Slovanské tance (podložené nepříliš úspěšným komickým libretem, 1964), Poslední pampeliška (1964), Labutí jezero (1965), Z pohádky do pohádky (1965), Giselle (1966). 1964 byl soubor administrativně spojen s libereckým ansámblem (krátce tu zkvalitnili úroveň představení manželé E. a E. Gabajovi). R. Braun na čas odešel do rakouského Štýrského Hradce a zastupoval ho 1966–68 Gustav Voborník, čerstvý absolvent choreografie TK HAMU. Voborník vnesl do ansámblu i repertoáru tvůrčí atmosféru a změnil i pohybový slovník, obohacující klasiku o folklorní prvky a výrazový tanec: Viktorka, Třírohý klobouk (1966), Podivuhodný mandarín, Balada o námořníkovi (1967); ústupkem dramaturgii divadla byla Bachčisarajská fontána (1967). 1968 zde pohostinsky uvedl J. Škoda Popelku. 1969 se R. Braun vrátil a pokračoval v trendu své předchozí dramaturgie i inscenační praxe: Hloupý Honza/Pohádka o Honzovi, Othello (1969), Louskáček (1970), Gajané (1972), Sněhurka (1973), Kamenný kvítek (1973); oblíbil si i uvádění kratších slavných čísel světového repertoáru ve Večerech slavných baletů (1970, 1971). Ke konci jeho umělecké kariéry ho ve vedení souboru zastupoval Zdeněk Weidenthaler, jeden ze sólistů ansámblu, který v Braunově éře tvořili např. J. Mládková, M. Novotná, J. Pelcová-Weidenthalerová, Z. Kozlík. Pro studování baletních titulů byli zváni hostující choreografové: J. Škoda uvedl Sněhurku a Kamenný kvítek (1973), J. Blažek Sluhu dvou pánů (1974). V praxi zvaní hostů pokračoval šéf baletu Viktor Malcev 1974–77, pro kterého E. Gabzdyl připravil Jak Honza ku štěstí přišel/Hloupý Honza a Mirandolinu (1975), J. Blažek Stvoření světa (1976). Nástupem Hany Machové 1977–88 nastalo období renesance baletu, směřování k tanečnímu divadlu cestou promyšlené dramaturgie, podepřené výběrem kvalitní hudby, tituly divadelně přitažlivé a kultivující v Ústí vždy problematickou diváckou obec. Do inscenací vnesla invenční a profesionálně bohatou klasickou i novodobou choreografickou stavbu. Baletní soubor se rozšířil a sólové příležitosti dostali např. B. Honsová, H. Kindl, Z. Kozlík, M. Kubátová, F. Mačák, J. Melichar, J. Mládková, P. Mojžíšová, E. Muzikářová, W. Muzikářová, J. Novák, M. Novotná, J. Pelcová-Weidenthalerová, R. Salamanczuková, V. Skalová, J. Staněk, E. Turková, Z. Weidenthaler, B. Zaoral, P. Zaoralová. H. Machová uvedla přes dvacet titulů, např. Ferdu Mravence (1977), čp. Kaliakry, Nedbalky a Šťastnou sedmu (1978), Marnou opatrnost L. Hérolda, Návrat ztraceného syna aDona Juana V. Kašlíka (1980), Popelku (1981), Divadlo za bránou a Coppélii (1982), O loupežníku Rumcajsovi, Novou Odysseu (1983), Hirošimu, Prométhea, Louskáčka (1985), Radúze a Mahulenu, Péťu a vlka (1986), Čerta na vsi (1987); hostovali zde i F. Pokorný (Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina a Dívka chuligán, 1977), L. Hynková (Špalíček, 1979), J. Blažek (čp. Macbetha K. V. Molčanova, 1979; Zvoník od Matky Boží, 1988;), M. Záděrová a R. Balogh (Rhapsody in blue a Dům Bernardy Alby, 1988). Šéfem baletu 1988–91 se stal Jiří Blažek, nastudoval mj. Sněhurku, Bolero, Vola na střeše a Otvírání studánek (1989), Romea a Julii (1990), inscenaci Pocta Mozartovi pohostinsky nastudoval P. Veleta (1990). Na postu šéfa vystřídaly J. Blažka sólistka ansámblu Blanka Honsová a jako choreografka Elita Erkina 1991–94. Soubor byl posílen o technicky profesionálně vyškolené tanečníky zejm. z bývalého SSSR: A. Alimova, V. Cepeljev, J. Kinkeris, M. Pleškova, A. Ščekaljeva, A. Zingfeld a z domácích L. Hlaváček. Do repertoáru byly zařazeny např. části Coppélie a Louskáčka (1992), Romeo a Julie (1993, ch. V. Medveděv), Giselle (1993), Z pohádky do pohádky (1994, ch. J. Smoriginas), které v inscenačním výsledku přinesly pro ruskou tradici příznačný styl v jevištním efektu, expresivním hereckém projevu a epické šíři děje i kompilaci choreografických vazeb. 1994 nastoupil na místo šéfa baletu Ondrej Šoth, pod jehož vedením 1994–98 se proměnila dramaturgie a profil souboru (přibyli další tanečníci z Ruska a Ukrajiny, např. T. Brovkina, V. Vrublevská, J. Vrublevskij) v typ soudobého tanečního divadla (Bolero a Carmina burana, 1994; Requiem G. Verdiho, Moře plné slz v ch. L. Vaculíka, 1996; Šothova ch. Romea a Julie na Čajkovského předehru, Vaculíkova koláž Stmíváníčko a Šmokovo Divertimento D dur W. A. Mozarta, 1996; Glagolská mše v ch. L. Vaculíka a Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina/Deep Forest v ch. O. Šotha, 1997). Dramaturgii, výrazně novodobou a v tanečním tvaru fyzicky náročnou a nekompromisní, doplňovaly klasické tituly Don Quijote v tzv. tradiční verzi (1995) a Louskáček (1996), nastudované manželi M. a A. Halászovými, kteří krátce po odchodu O. Šotha (1998) soubor vedli (Z pokladů Terpsichory, Paquita, Ples kadetů). Šéfem baletu 1999 byl Josef Starosta (Labutí jezero, ch. R. Mazalová/V. Harapes). Od 2000 je šéfem baletu Vladimír Nečas (Broučci O. Máchy, ch. J. Starosta; Marná opatrnost L. Hertela/L. Hérolda, ch. V. Medveděv, 2000). Sólistický ansámbl tvořili především tanečníci ze zahraničí, např. A. Bajnijazov, S. Cvetkova, V. Gončarov, S. Fomina, J. Kinkeris, M. Pleškova, P. Strižak, z domácích P. Enekeš. V roce 2000 měl soubor kolem 22 tanečníků (z toho 8 sólistů).
Literatura
Fujerová, J.: 25 let ústeckého baletu, TK HAMU – Divadelní ústav 1971 • Almanach 20 let Divadla opery a baletu Zdeňka Nejedlého, Ústí n. Labem 1965 • Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 344-346
