Tichy, Franz

Franz Tichy

* 2. 10. 1858 Račiněves u Roudnice nad Labem (CZ)

† 20. 3. 1943 Litoměřice (CZ)

herec, divadelní ředitel

Herec (od 80. let 19. století) a divadelní ředitel, který provozoval svůj podnik nepřetržitě od začátku 20. století do poloviny 30. let. Krátce byl členem souboru Meiningenských, jeho divadelní kariéra a životní dráha je svázána s Litoměřicemi, kde byl ředitelem 1906–10, 1912–18 a 1922–35. Byl též spoluzakladatelem a ředitelem Spolku německých cestujících divadelních podnikatelů a herců v Československu, jenž tvořil protiváhu k odborovým organizacím profesionálních divadelníků.

Celým jménem Franz Josef Tichy, psán též Tichý. Narodil se v osadě Račiněves jako syn lesníka na lobkowiczkém panství Roudnice, školní docházku absolvoval v Zákupech u České Lípy. Divadlo jej přitahovalo od dětství. V jinošském věku se v České Lípě přidal ke společnosti A. Bayerové, s níž odjel na štaci do Krušných hor. Poté se vydal do Pruska a první zaměstnání v kamenném divadle získal v sezoně 1879/80 ve Vratislavi, tehdy ještě jako divadelní sekretář. V 80. letech se prosadil jako herec mladých hrdinských rolí, později prvních hrdinů, milovníků a bonvivánů. Začínal u ředitele I. Siegeho ve Znojmě a následně hrál v divadlech v Německu (Zerbst, Calbe, Straubing, Solothurn, Elberfeld, Detmold, Štětín, Celle, Kiel a Mohuč). V Detmoltu byl v sezoně 1885/86 členem knížecího divadla (Fürstliches Theater), 1888 se stal členem dvorského divadla v Meiningenu, tehdy již proslulého divadelního souboru. Následujícího roku Meinigenští ukončili své evropské působení a 1890 se vydali na turné do Ruska – hráli v Petrohradu, Moskvě, Kyjevě a Oděse. Poté se T. vrátil do Evropy a 1890–92 byl angažován v brněnském městském divadle. V 90. letech hrál opět v Německu (Kiel, Gdaňsk, Magdeburg, Berlín, Krefeld, Cáchy, Erfurt) a po uměleckém zájezdu do New Yorku s několika bývalými Meinigenskými začátkem 20. století se opět vrátil do Čech. 1903–1906 byl členem souboru a režisérem divadla v Teplicích a zástupcem ředitele E. Raula. Během návštěvy ovdovělé matky se T. dozvěděl o uvolněné divadelní koncesi, podal si žádost o povolení k divadelnímu podnikání a sestavil vlastní divadelní soubor.

Pronájem divadla získal v Litoměřicích, které mu tamní městská rada propůjčila na sezonu 1906/07. T. zde působil s různými přestávkami až do 1935. První období trvalo čtyři sezony a bylo úspěšné; diváci byli spokojeni s repertoárem společnosti, jejími herci, ředitel udržoval dobré vztahy s magistrátem. Město investovalo do divadelní budovy, která byla nově vybavena železnou oponou, byly vybudovány nouzové východy z lóží a orchestřiště. Od 1909 T. působil též jako ředitel v letní sezoně v Tivolitheater v Čerňachovsku (Isterburg) u Kaliningradu, po odchodu z Litoměřic v sezoně 1910/11 převzal divadlo v dolnoslezském Hlohově (Glogau, dn. Głogów), v další sezoně se stal ředitelem v Českých Budějovicích a se svým souborem hrál – jak bylo pro ředitele českobudějovického divadla obvyklé – pravidelně též v Českém Krumlově. V Budějovicích zůstal po dvě sezony, přičemž se na letní měsíce přesouval do Čerňachovsku. 1912 se znovu stal ředitelem litoměřického divadla a zůstal jím až do konce první světové války. Během letních měsíců měl pronajatá divadla v Chomutově (1912, 1914, 1915), Tiefenbachu v Bavorsku (1913), lázních Svěradov (Bad Flinsberg, dn. Świeradów-Zdrój poblíž Frýdlantského výběžku, 1915) či letní divadlo ve Varnsdorfu (1917). 1918 z Litoměřic odešel a zaznamenán je až 1920 v Duchcově a opět v Tiefenbachu, 1921–23 působil se svou společností ve Vejprtech, Podbořanech, Kraslicích, Nejdeku, Kynšperku nad Ohří, Doupově, Lokti, Toužimi a Chomutově.

Franz Tichy, portrét v roli. Zdroj: Theatermuseum Wien, www.theatermuseum.at/de/object/aebe58594b/)

Konkurzu na post ředitele litoměřického divadla se T. znovu účastnil v sezoně 1920/21. Byl vypsán v březnu 1920 po odchodu předešlého ředitele J. Weningera, T. neuspěl a ředitelem se stal G. Gollmer, který však již v červnu následujícího roku zemřel a vedení divadla se ujala jeho manželka Josefina. Do Litoměřic se jako ředitel T. vrátil až od sezony 1923/24 a tentokrát jím zůstal až do 1935. Toto jeho nejdelší působení v Litoměřicích se na rozdíl od předchozích etap jako problematické. Zatímco před válkou byl schopen vyhovět publiku i magistrátu, ve 20. a 30. letech už nekompromisně prosazoval vlastní obchodní zájmy, díky nimž sice divadlu zajistil ekonomickou soběstačnost, ale jeho vedení bylo provázeno konflikty s městem, zejména s místostarostou E. Hlawiczkou. Už v první sezoně T. nedodržel podmínky, k nimž se zavázal ve smlouvě o pronájmu: nezahájil včas sezonu, nepřevzal herce po ředitelce Gollmerové a nedržel se ustanovení o cenách vstupenek. Jako člen divadelní komise Hlawiczka kritizoval zvláště uvádění „povážlivých kusů“ a starostovi města doporučil varovat ředitele škol, a zamezit tak žákům navštěvovat mravně závadné hry. Následně se pokusil o jejich úplný zákaz, ale neuspěl, stejně jako v případě návrhu vypovědět T. smlouvu.
Jádrem sporu mezi magistrátem a ředitelem byly odlišné zájmy obou subjektů. Město jako člen Svazu provozovatelů německých divadel (Verband der deutschen Bühnenleiter in der Tschechoslowakei) požadovalo, aby se T. stal členem Svazu ředitelů německých divadel v Československu (Verband der deutschen Bühnenleiter in der Tschechoslowakische Republik) a dodržoval kolektivní smlouvy se Svazem jevištních zaměstnanců (Bund der deutschen Bühnenangestellten in der Tschechoslowakischen Republik) a Svazem hudebníků (patrně se jednalo o organizaci Vereinigung Prager Musiker, odnož dřívějšího Österreichisch-Ungarischer Musikverband). Do Svazu divadelních ředitelů však T. nevstoupil a z toho důvodu nemohli být v litoměřickém divadle zaměstnání divadelníci organizovaní v těchto odborových organizacích. To T. zřejmě vyhovovalo, neboť byl prezidentem a spoluzakladatelem konkurenčního Spolku německých cestujících divadelních podnikatelů a herců (Verband deutscher reisender Theaterunternehmer und Schauspieler, zal. 1922), který se utvořil kolem časopisu Neuer Bühnen Roland. Ve Staré Roli u Karlových Varů jej vydával od 1921 sekretář spolku R. Breuer, který se posléze přestěhoval do Litoměřic za svým spolupracovníkem T. (socha divého muže Rolanda tu zdobila renesanční budovu Staré radnice dn. Okresního a vlastivědného muzea a platila za symbol obchodu a trhu). Odbory i T. spolek měly obdobné zájmy: zajišťovaly svým členům sociální a materiální podporu a provozovaly legislativního i finanční poradenství pro německojazyčné divadelníky, kterým se v nově vzniklém Československu ztížily provozní podmínky, v případě ambulantních divadelních společností se značně zkomplikovaly možnosti cestovat na štace do příhraničních oblastí v Německu a Rakousku.

Do Svazu ředitelů nakonec T. vstoupil 1924, ale protože i nadále nedodržoval kolektivní smlouvy, byl o rok později vyloučen, což mu umožňovalo zaměstnávat pouze finančně méně náročné kočující divadelníky z vlastní organizace. Pro profesionály byli kočovníci silnou konkurencí, ve dvojjazyčných Litoměřicích navíc posílenou i bohatou tradicí českých ochotníků. Magistrát měl za povinnost vyhovět různým spolkům, což znamenalo dávat jim divadlo k dispozici při nejrůznějších slavnostních příležitostech a v letních měsících jej pronajímal jiným společnostem. Boj o diváky byl tvrdý a T. se soustavně pokoušel zamezovat, aby v městském divadle v letních měsících hostovaly konkurenční společnosti, které by mohly hrát to, co plánoval uvést v hlavní sezoně. Vymezoval se např. vůči pohostinským vystoupením souboru z divadla v Ústí nad Labem, s nímž měl napjatý vztah. Herec A. Kussinger, který vedl ochotnickou společnost herců, jež v létě chtěla hrát mimo repertoár litoměřického divadla, označil chování ředitele za bezohledné: dle jeho svědectví vyplácel „hladové“ platy, vyhazoval loajální spolupracovníky apod. T., jehož spoluředitelem byl od druhé pol. 20. stol. jeho syn Alfred, měl pověst dravého podnikatele. Že byl v tomto ohledu velice obratný, potvrzuje fakt, že vlastnil vilu v Meisslergasse (dnes Fügnerova ul.).

Od poč. 30. let klesala divadlu návštěvnost a čím dál častěji se psalo o pokleslé úrovni jeho produkcí. T. zmenšil orchestr a snížil gáže, městskou radu zároveň žádal o navýšení subvence, navíc chtěl sezonu ukončit dříve, aby mohl se souborem hrát v Chomutově. Litoměřický magistrát se 1935 rozhodl pro vypsání konkurzu na pronájem divadla. T. se téhož roku ucházel se o ředitelskou pozici v divadle v Žatci, avšak neúspěšně. Po odchodu do důchodu žil i nadále v Litoměřicích, kde také během války zemřel.

T. hereckým oborem byli hrdinové a milovníci a mezi jeho parádní role patřily především postavy klasického německého dramatu (Goethe, Schiller, Lessing), rakouské dramatiky (Grillparzer) či postavy shakespearovské. Goethova Egmonta a Fausta hrál od angažmá u Meiningenských až do zralého věku, přičemž Fausta byl schopen ztvárnit ještě v 76 letech, aniž by potřeboval nápovědu. Jeho společnost však hrála i operety (Monika N. Dostala a Polenblut od O. Nedbala). Širokou škálu repertoáru společnosti koncem 20. let dokládá sezona 1927/28, kdy v Litoměřicích hrál Hauptmann, Hofmanstahla, Tolstého, Schillera, Goetha, Molnára, Watzlika, ale také hry F. Langera Periferie či Velbloud uchem jehly (Kamel geht durch Nadelohr).

Během své pětapadesátileté kariéry u divadla prošel T. rozmanitými divadelními provozy, jeho životní i profesní dráha je však svázána s Litoměřicemi. Začínal jako herec u kočujících společností a zanedlouho se vypracoval na dvorního herce. Angažmá u Meiningenských či E. Raula jej vybavila zkušenostmi, které pak uplatnil v samostatném divadelním podnikání, svázaném zvláště s ambulantním divadlem. Po vzniku Československa založil Spolek německých cestujících divadelních podnikatelů a herců a definitivně zakotvil v divadle v Litoměřicích. I přes to, že se jednalo o malou městskou scénu, dokázal T. na divadelním podnikání slušně vydělat a zároveň živit svou pověst dvorního meiningenského herce. Byl jedním z nejdéle působících ředitelů německojazyčného souboru v českých zemích, který dokázal udržet svůj podnik během první světové války, adaptoval se v podmínkách nově vzniklého Československa a přestál hospodářské krize 20. i 30. let.

Role

Meinger Hoftheater (Dvorní divadlo v Meiningen)

Egmont (J. W. Goethe: Egmont), Faust (J. W. Goethe: Faust) – 1888.

Stadttheater Teplitz (Městské divadlo Teplice)

Othello (W. Shakespeare: Othello), Thoas, König der Taurier (J. W. Goethe: Iphigenie auf Tauris), Saladin (G. E. Lessing: Nathan der Weise), Manrique (F. Grillparzer: Jüdin von Toledo).

Stadttheater Budweis (Městské divadlo České Budějovice)

Pfarrer (G. Hauptmann: Die versunkene Glocke) – 1912.

Další parádní role

Uriel Acosta (L. Anzengruber: Uriel Acosta), Hermann (H. Kleist: Hermannschlacht), Petruchio (W. Shakespeare: Der Wiederspenstigen Zähmung), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet), Marc Anton (W. Shakespeare: Antonius und Cleopatra).

Prameny

SOA Litoměřice: sbírka matrik severočeského kraje, N 1840–1864, Račiněves, matrika narozených, sig. 6521, s. 135 (údaje o narození: v matrice T. uveden jako František Josef; otec Jan Tichý, polesný, syn mlynáře Jana Tichého a Barbory roz. Trisek; matka Kateřina Šírová, dcera mlynáře Kryštofa Šíra a Kateřiny Grunert); matrika zemřelých, Litoměřice, sig. S163/13, č. 144 (příčina úmrtí: ischemická choroba srdeční).

SOkA Litoměřice se sídlem v Lovosicích: fond Archiv města Litoměřice, sbírka spisů k litoměřickému divadlu; fond Sbírka dokumentace, cedule Městského divadla v Litoměřicích + fotografie F. Ticheho.

NA Praha: fond Zemský úřad Praha – spolkové záležitosti, kart. 487, sig. 2A-334/192, dokumentace k založení spolku „Verband deutscher reisender Theaterunternehmern- und Schauspieler in der Tschechoslowakei“ (žádosti, stanovy spolku).

Theatermuseum Wien: Franz Tichy (fotografie), inv. č. FS_PG269029alt, [online, cit. 6. 12. 2021], URL: www.theatermuseum.at/de/object/aebe58594b/

Literatura

Deutscher Bühnen-Almanach (Berlin) 1879, s. 43; 1881, s. 367; 1883, s. 525; 1884, s. 356 , 1886, s. 109, 457; 1887, s. 71, 233; 1889, s. 322; 1890, s. 350; 1891, 65; Neuer Theater Almanach (Berlin) 1891, s. 213; 1893, s. 360; 1894, s. 344; 1895, s. 440; 1896, s. 420; 1897, s. 270; 1898, s. 339; 1899, s. 227; 1900, s. 537; 1901, s. 332; 1902, s. 336; 1903, s. 534–535; 1904, s. 510–511; 1905, s. 577–578; 1906, s. 556–557; 1907, s. 450; 1908, s. 450; 1909, s. 497; 1910, s. 508–509; 1912, s. 344, 486; 1913, s. 516; 1914, s. 526–527; 1915, s. 479–480; 1917, s. 470; 1918, s. 635; Deutsches Theater Almanach (Berlin) 1912, s. 319–320, 451, 465–466; Deutsches Bühnen Jahrbuch (Berlin) 1916, s. 478–479; 1918, s. 490; 1920, s. 520; 1921, s. 379 – 380; H. Anktert: 100 Jahre Leitmeritzer Stadttheater, Leitmeritz 1922, s. 10–12; Prager Tagblatt 6. 12. 1936 (životopisný medailon „Franz Tichy, Leitmeritz – der letzte Meininger“); K. Tomas: Ke kulturním dějinám severozápadních Čech v letech 1918–1938: Kulturní politika a divadelní život v Litoměřicích, Ústí n. L. a Teplicích, diplomová práce, FF UK Praha, 1982, s. 18–32; O. Doskočil: Z dějin litoměřického divadla a divadelnictví, Litoměřice 2002, s. 28–29, 35, 37–43; J. Hilmera: Činnost německých divadelních společností v českých provinciích v 19. století, Praha 2006, DÚk, CD 307; Kohoutí kříž. Šumavské ozvěny (Jihočeská vědecká knihovna): Franz Tichy [online, cit. 18. 11. 2021], URL: https://www.kohoutikriz.org/autor.html?id=tichy

DBA, Flüggen (pod jménem Tischy), Kosch Th, Ulrich (jako manželka uvedena Luisa Tichy, zem. 19. 3. 1943 v Litoměřicích).