Sedláčková, Anna
nahoru...
Největší hvězda českého divadla první poloviny 20. století. Elegantní herečka podmanivého charismatu, která vystupovala převážně v konverzačních hrách francouzské a anglické provenience na scénách Národního a vinohradského divadla. Založila a vedla Divadlo Anny Sedláčkové (1939–1944).
Známa pod domáckým Andula. Pocházela z herecké rodiny, otec Alois (1852–1922) byl oblíbeným komikem tzv. staré gardy Národního divadla, matka Antonie (* 1861) bývala členkou kočovných společností, herecky činný byl i bratr Jaroslav (Jára, 1884–1924).
Navštěvovala krátce internátní dívčí školu spolku Vesna v Brně. V červnu 1903 debutovala v ochotnickém představení žaček Ženského výrobního spolku ve hře E. Krásnohorské Strašák. Na doporučení H. Kvapilové konzultovala své herecké vlohy s M. Hübnerovou, podstoupila zkoušku před režisérem a dramaturgem činohry Národního divadla J. Kvapilem a v prosinci 1903 tu poprvé pohostinsky vystoupila v dramatizaci Dětí kapitána Granta. Po sérii zkušebních rolí (např. Jelizaveta, A. V. Krylov: Medvěd námluvčím; Adrienna, T. Barrière: Oheň v dívčím ústavě) byla od ledna 1905 přijata do angažmá. Hereckými rádci jí byli otec a M. Hübnerová. 1911 se provdala za architekta Maxe Urbana a následujícího roku s ním založila filmovou společnost ASUM (název vznikl spojením iniciál jejich jmen), která patřila k průkopníkům filmového podnikání v českých zemích (krátkometrážní snímky, na nichž se S. podílela autorsky i herecky, se povětšině nedochovaly). Firma ukončila činnost 1914. 1919 S. odešla z Národního divadla na protest proti alternaci své role v Cyranovi de Bergerac a stala se členkou Městského divadla Královských Vinohrad, kde setrvala do 1921. Toho roku se rozvedla s M. Urbanem a provdala se za advokáta a ředitele právního oddělení Pražské železářské společnosti Josefa Kašpara. 1922 se na popud nového šéfa činohry K. H. Hilara do Národního divadla vrátila jako stálý host, 1924 účinkování v divadle ze zdravotních důvodů a následně i kvůli přeobsazení role, která jí byla slíbena, přerušila. Hostovala na mimopražských scénách a v červenci podnikla pod vedením herce a režiséra Národního divadla M. Nového spolu s dalšími členy divadla zájezd do Vídně, kde vystoupila v inscenacích Cyprienna a Pygmalion. Vzbudila kladný ohlas a obdržela nabídky na zahraniční angažmá, které se však neuskutečnily.1927 získala státní cenu pro umění za herectví a 1967 byla jmenována zasloužilou umělkyní. S politikem a ekonomem Františkem Xaverem Hodáčem měla nemanželskou dceru Marcellu (1926–1969), která působila též jako herečka nejprve v Divadle A. Sedláčkové a po 1945 na nejrůznějších štacích (Krajské divadlo pracujících Most, Městské oblastní divadlo Varnsdorf) či v rámci příležitostných kulturních akcí. S. zemřela na následky zranění, poté, co ji srazil motocykl při procházce se psem. Je pohřbena na Vyšehradském hřbitově.
Byla největší hvězdou českého divadla první poloviny 20. století. Podobně jako u E. Duseové či S. Bernhardtové (jejíž repertoár kopírovala) pomáhaly její status utvářet rozličné veřejné aféry; osvojila si manýry, jež souvisely s jejími vyhrocujícími se osobnostními rysy jako sebestřednost, prchlivost, zaujatost. Svým vzhledem, oblékáním i vystupováním určovala módní trendy (krátké mikádo – tzv. bubikopf, výrazné líčení rtů do tvaru srdéčka).
Rodinné zázemí a umělecký kredit otce usnadnily její cestu k divadlu i na českou první scénu. Jako šestnáctiletá byla po zkušebních rolích s příznivým kritickým ohlasem přijata pro obor naivky. Vyhovovala mu štíhlou, žensky tvarovanou postavou, zvonivým hlasem, temperamentem, bezprostředností a přirozeností projevu. Její intuitivní herectví našlo uplatnění nejprve v dětských, dívčích a kalhotkových rolích; též baletních a pantomimických. Nejčastěji šlo o malé či epizodní úlohy, případně alternace ve starších inscenacích. Obsažnější dívčí party v soudobých dramatech přebírala po I. Grégrové (Jenička, J. Kvapil: Sirotek; Máňa, B. Viková-Kunětická: Cop; Sefa, táž: Holčička; Anežka, F. X. Svoboda: Poupě; Jiřina, týž: Čekanky; ale také Puk, W. Shakespeare: Sen noci svatojánské). Oproti Grégrové byl její herecký rejstřík užší. K větším rolím se propracovávala pozvolna v průběhu prvního desetiletí 20. století, spolu s psychofyzickým dozráváním a prohlubováním a zpřesňováním hereckého projevu. Završením prvního období její tvorby byla postava výstřední a vrtošivé Benjaminy v Gavaultově Čokoládové princezně (1910), která plně odpovídala jejímu naturelu – stačilo jí jen být sama sebou. V rychlém sledu přišly příbuzné role: Zuzanka ve Fonsových a Wichelerových Vdavkách sl. Beulemansovy, Elena Lamberti Adori v Braccově Pravé lásce či Ginevre v Benelliho Potupném kvasu.
Přelomem v kariéře S. byla koketní a přelétavá krasavice Cyprienna ve stejnojmenném Sardouově dramatu (1913). V roli dospěla ke svému nejvlastnějšímu hereckému typu, který ji provázel po zbytek umělecké dráhy. Její doménou se staly úlohy podmanivých moderních žen v konverzačních hrách francouzské a anglické provenience. Hereckou techniku založila na melodickém hlase, pečlivé výslovnosti, nenucené konverzaci, dynamicky modelované řeči (včetně významotvorného šepotu, pauz a zámlk), uměřené mimice, ladném pohybu, práci s drobnou rekvizitou. Velmi dbala o zevnějšek; módní vlasové střihy, výrazné líčení a nákladné kostýmy vtiskly jejím kreacím punc dokonalého vkusu a stylu. Na diváky působila mocným kouzlem osobnosti, půvabem, šarmem a silnou erotickou přitažlivostí. Byla schopna postihnout nejjemnější záchvěvy ženské duše, hlubokou sensibilitu postav. Vycházela z emocionální a pudové stránky lidství. Vytvořila kladný ženský typ, který dojímal a podmaňoval odzbrojující bezprostředností; nerušen temnými, zpochybňujícími tóny lidské povahy. Její projev, inspirovaný francouzskou kulturou, představoval v českém prostředí novum.
Po ztvárnění Cyprienny se S. stala stěžejním lákadlem činohry Národního divadla, vedené J. Kvapilem. Byla pravidelně obsazována do hlavních rolí. Období 1913–19 patřilo k nejšťastnější tvůrčí etapě její kariéry. Hrála úlohy, které navazovaly na typ Cyprienny: záhadnou, přelétavou Klotildu v Becquově Pařížance, trpící kurtizánu Margueritu Gauthierovou v Dumasově Dámě s kameliemi. Uplatňovala jej i v hodnotnějších hrách – v roli sličné preciosky Roxany v Rostandově Cyranovi de Bergerac, svůdné Mladé kněžny v Jiráskově Lucerně. Byla obsazována též do charakterově složitějších rolí, které však většinou přizpůsobovala svému typu: svéhlavé a škádlivé, méně však již divoké a nezkrotné Kateřiny v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, dětsky kočkovité a dráždivé, ne však již vladařsky panovačné a záludné Kleopatry v Shawově Caesarovi a Kleopatře. Proti svému typu byla obsazena v případě rozmazlené a náladové Salome ve stejnojmenné hře O. Wilda: přesvědčivě ztvárnila krásu a rozmařilost, méně již temnou, dekadentní vášeň. Od 1916 se na scénách Národního divadla stala protagonistkou konverzačních her J. Hilberta (Věra v Jejich štěstí, Jarina v Hnízdo v bouři, titulní Irena). Její nejhodnotnější rolí tohoto období byla Líza v Shawově Pygmalionu. Dokázala postihnout proměny hrdinky od pouliční neotesané květinářky přes neohrabaně odříkávající žačku ke kultivované, distingované dámě. Nejvýznamnějšími hereckými partnery jí v tomto období byli E. Vojan a R. Schlaghamer.
Druhá polovina 10. let a především 20. léta byla vrcholným obdobím úspěchů a popularity S. Byla prvořadou hvězdou s exkluzivním postavením stálého hosta, které ji vyvazovalo z běžných repertoárových povinností. Coby mocný divácký magnet (a cenná obchodní komodita) spoluurčovala repertoár. Její hvězdný status a osobnostní založení ji vedly k neuváženým rozhodnutím (impulsivní odchod z Národního divadla 1919), stávaly se zdrojem konfliktů (přerušení účinkování v Národním divadle 1924; smlouvání o výši honoráře a následný odchod do finančně výhodnějšího angažmá v Divadle V. Buriana 1927; soudní spor s J. Kronbauerovou kvůli jejím údajným pomlouvačným anonymním dopisům 1924–25). Privátní život S. byl předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti (automobilová nehoda 1924; narození dcery Marcelly 1926).
Po odchodu z Národního divadla vyvažovala v Městském divadle Královských Vinohrad svým repertoárem vyhraněný program uměleckého šéfa K. H. Hilara, na kterém v omezené míře rovněž participovala. Konverzační hry, ve kterých převážně vystupovala, byly proměnlivé kvality: vedle umělecky slabých děl, jejichž postavy svou hereckou suverenitou pozvedala na vyšší úroveň, figurovaly tituly, ve kterých mohla předvést bohatě odstíněné herectví (rafinovaná herečka Camila Pericholová v Mériméeově Kočáru Nejsvětější Svátosti, pichlavá Gwendoline Fairfaxova ve Wildeově Na čem záleží) či které jí umožňovaly odhalit hlubší vrstvy charakterů (horkokrevný ctižádostivý František, vévoda Zákupský v Rostandově Orlíkovi). Na Hilarově programu se podílela účastí v jeho nastudování Dvořákových Husitů (svéhlavá koketní princeznička Eliška), v Dostalově uvedení Strindbergova psychologického sólo koncertu Silnější (herečka X) či ve Vydrově inscenaci Andrejevova symbolistního dramatu Ten, jejž políčkují (vábivá krasojezdkyně Consuela).
Touž uměleckou cestou se ubírala i během následujícího opětovného působení v Národním divadle, v jehož čele činohry stál již Hilar. Hlavním působištěm se jí stalo Stavovské divadlo, jehož dramaturgie se po úspěšném uvedení Sardouovy Madame Sans-Gêne (1921) v převažující linii orientovala na nenáročný konverzační repertoár. S. představovala klíčovou osobnost této scény. V některých konverzačních titulech dokázala usebraným, efektů zbaveným herectvím prohloubit ztvárňované postavy v neběžné portréty (plachá a zmatená Marianna v Géraldově Robertovi a Marianně, lesbickým založením soužená Irena v Bourdetově V zajetí). Dramaturgie Národního divadla jí zároveň dávala příležitost účinkovat v klasickém repertoáru, jehož inscenační pojetí bylo určováno Hilarovou pevnou režijní rukou. Některé z figur těchto her vyhovovaly jejímu typu (křehká, efébská Rosalinda v Shakespearově Jak vám se to líbí), jiné šly proti němu (štvaná titulní Královna Kristýna ve Strindbergově hře, animální Blažena v Shakespearově Blaženě a Benešovi). Podobným výzvám čelila v soudobých náročnějších titulech (obětující se Stella v Crommelynckově Velkolepém paroháči, křehká a prostá Královna Marie-Aimée v Romainsově Diktátorovi). Ne vždy dokázala postihnout charakter postavy v plné šíři, často si jej zjednodušovala k obrazu svému. Opakovaně se vracela k některým dříve nastudovaným rolím (Líza v Pygmalionu, Celiména v Molièrově Misantropovi, Kleopatra v Caesarovi a Kleopatře) a svým vyzrálým, virtuózním herectvím je zniterňovala a zvroucňovala. Opětovné ztvárnění Marguerity Gauthierové v Dámě s kameliemi na začátku druhého působení S. ve vinohradském divadle představovalo triumf jejího herectví: přesvědčivě vyjádřila nejen mládí postavy (tak jako při svém prvním nastudování), ale i její bolestný a tragický konec. Uhrančivý výkon, propracovaný do nejmenších detailů, vyvolal nadšený ohlas diváků i kritiky. Nejčastějšími hereckými partnery jí v tomto období byli J. Steimar a H. Haas.
Na přelomu 20. a 30. let se začínaly projevovat stinné stránky repertoárové strategie S. i jejího hereckého programu. Po krátkém neúspěšném angažmá v Divadle V. Buriana (společné účinkování hereckých hvězd S. a Buriana se ukázalo inscenačně nekompatibilní a diváci jej odmítli) přešla do vinohradského divadla, které se s novým uměleckým vedením s J. Borem v čele přiklánělo k divácky vstřícnějším titulům a herečce dávalo volnou ruku při jejich volbě i provedení. Nastudovala též vlastní, s B. Vrbským napsanou, umělecky marginální hru Na zapřenou. Během opakovaných střídajících se působení v Národním a vinohradském divadle ve 30. letech sílila kritika S., poukazující na volbu umělecky nenáročných a divácky líbivých rolí, na menšinové zastoupení úloh, které by její herectví rozvíjely, neochotu opustit pevně konstituovaný herecký typ a přehrát se do věkově adekvátních úloh, stereotypizaci, zastarávání i deformování hereckého projevu (zejména proměna melodicky znějícího hlasu v nepříjemně vysoký a řezavý, špatná srozumitelnost, výchylky v intonaci).
V repertoáru herečky, ovlivňovaném též pragmatickým zřetelem divadel reagujících na ekonomickou krizi 30. let, se jen zřídka objevovaly tituly, v nichž mohla předvést své schopnosti (Marcelina ve stejnojmenné Achardově komedii, intrikující ruská carevna v Savoirově Kateřině Veliké, německá špiónka v Tepově dokumentaristické Slečně doktorce). Pouze výjimečně dostala možnost navázat na své nejvlastnější role typu Dámy s kameliemi (potratem doživotně poznamenaná Magdaléna v Duvernoisově Janě, láskou spalovaná Marianna v Niccodemiho Stínu). Výzvou opustit zavedené postupy bylo opět jen několik režií Hilarových (věkově proměnlivá Nina v OʼNeillově Podivné mezihře, churavějící básnířka Alžběta v Beiserově Alžbětě Browningové) či Stejskalovo nastudování Pirandellovy Jakou ty mne chceš (citově zmučená Neznámá). Hereččino provedení některých náročnějších rolí se setkalo s rozporuplnými či odmítavými reakcemi (spíše francouzsky ukotvená Máša v Čechovových Třech sestrách, strnulá, jednotvárně důstojná Marie v Schillerově Marii Stuartovně). Nepříznivý trend v kariéře S. se nejzřetelněji projevil v jejím třetím nastudování Dámy s kaméliemi (1934); bylo jí vytýkáno buršikózní narušování lyrického založení postavy (zvláště v první části večera), vyprázdněné, manýristické hraní a vůbec nepatřičnost opětovné volby této role.
Nepřizpůsobivost a neochota akceptovat proměnu vlastních hereckých možností se v závěru 30. let staly důvodem ústupu hereččina prominentního postavení. Jako východisko z této situace zvolila založení vlastního divadla (uvažovala o něm od 2. poloviny 20. let) po vzoru S. Bernhardtové či domácích kolegů V. Buriana nebo J. Kohouta.
Divadlo A. Sedláčkové působilo od září 1939 v sále Mozartea, uvolněném po přesídlení Burianova D 40. Soubor se rekrutoval převážně z amatérských herců, s nimiž herečka v předchozí sezoně vystupovala ve Vzdělávacím sboru vyšehradském (v rolích z Národního divadla – Taťáně v Duvalově Továryši, Janetě v Ervinově Jeho první paní, Magdaleně v Janě). S. byla principálkou, hrála a v prvních letech i režírovala. Mezi hlavní spolupracovníky patřili bývalý hostující režisér Národního divadla M. Svoboda (do konce sezony 1941/42), dramaturg V. A. Marek (do 1941) a režisér Z. J. Vyskočil (od sezony 1942/43). Dramaturgie divadla se zaměřovala na tituly, určené pro dominující herečku, a na hry, které pomáhaly v herecké průpravě její dcery Marcelly. Repertoár sestával převážně z divácky vstřícných francouzských, anglických či německých konverzačních her, domácích i zahraničních komedií (J. Štolby, V. Wernera, E. Scriba či C. Goldoniho) a prověřených dramat (G. Zapolské, M. Halbeho či F. Hebbela); s mnohými S. učinila osobní zkušenost během kariéry.
Ambicí divadla bylo v prvním období (do 1941) stát se třetí pražskou činohrou, konkurující Národnímu divadlu a Městským divadlům pražským. Výrazem těchto snah byla nastudování umělecky hodnotnějších her (K. Čapek: Věc Makropulos, Loupežník; H. Ibsen: Hedda Gablerová; W. Shakespeare: Romeo a Julie), které však narazily na limity hereckého souboru, neosobité režijní zpracování i prostorové danosti malé scény. Odvážné nasazení her proskribovaného K. Čapka mělo za následek štvavé reakce profašistického tisku a následně restrikce ze strany okupačního režimu: zákaz uvádění Loupežníka (od září 1941), po ukončení stanného práva v červenci 1942 divadlo nezískalo povolení k obnovení činnosti. V tíživé profesní i osobní situaci (ekonomické problémy po smrti manžela v září 1942) se S. se svými spolupracovníky rozhodla podřídit požadavkům režimu, učinila v divadle personální změny, přiklonila se k bezproblémové a převážně německé dramatice a projevila loajalitu vůči režimu. Výsledkem bylo obnovení činnosti divadla od listopadu 1942.
Herecky S. vyčnívala nad ostatní členy souboru; postavy prezentovala suverénně a rutinně, s využitím všech svých fines. Nehrála ve všech inscenacích a ztvárňovala i jiné než hlavní role. Nejvíce se jí dařilo, dokázala-li se podřídit režijním pokynům. Kritika jí vytýkala přepjatost výrazu, neodpovídající dispozicím komorního sálu divadla (zejména příliš hlasitou mluvu). Jejími nejvýznamnějšími úlohami se přes zjednodušující režijní výklad staly odstrčená Gladys ve Wildově Bezvýznamné ženě, chladná, krutě lhostejná Emilie Marty ve Věci Makropulos a opovrhující Hedda Gablerová, které v mnohém korespondovaly s hereččinými životními osudy. Pravidelným hereckým partnerem jí tu byl K. Třešňák.
Poválečný socialisticky orientovaný režim S. zbavil možnosti v divadle dále pravidelně působit. Její ústupky protektorátní moci 1942 byly interpretovány jako projev kolaborace, režim se razantně vypořádal i s předválečným a protektorátním měšťanským divadlem, zejména jeho soukromopodnikatelským segmentem.
S. představovala divadelní fenomén pevně ukotvený v liberální měšťanské společnosti, která s poválečnou změnou společenských a kulturních paradigmat vzala za své.
Role
Škola Ženského výrobního spolku
Kazimír Brožek (E. Krásnohorská: Strašák) – 1903.
Národní divadlo
Robert (J. Verne, dram. A. P. dʼEnnery, úpr. R. Schelcher: Děti kapitána Granta) – 1903; Jelizaveta Dmitrovna (A. V. Krylov: Medvěd námluvčím), Adrienna (T. Barrière: Oheň v dívčím ústavě), Květinářka (J. Štolba: Mořská panna), Jeník (V. Baldessari-Plumlovská: Pohádka o Sněhurce) – 1904; Lady Agatha (J. M. Barrie: Chlapík Crichton), Julie (F. F. Šamberk: Palackého třída čís. 27), Isa (J. Štolba: Její systém), Jiná dvorní dáma (H. Drachman: Byl jednou jeden král), Henryk (L. Stroupežnický: V panském čeledníku), Nónynka (B. Viková-Kunětická: Cop), Cimon (I. Madách: Tragedie člověka), Dorka (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Měšťákův syn (E. Rostand: Cyrano de Bergerac), Komorná (A. Jirásek: Lucerna), První páže paní Fanetty + Druhé páže paní Fanetty (J. Vrchlický: Soud lásky) – 1905; Slečna Hersoyová (E. Arene – A. Capus: Žena proti muži), Lili (J. Lemaitre: Slečna šafářka), Lucius (W. Shakespeare: Julius Caesar), Hyacintha (Molière: Šibalství Skapinova), Franz (L. Delibes: Coppelia), Jenička (J. Kvapil: Sirotek), Madlenka (J. K. Tyl: Paličova dcera), Vanilka (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Vašek (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena), Děvče (J. Richepin: Flibustýř), Klára (F. F. Šamberk: Blázinec v 1. poschodí), Mariana (Molière: Lakomec), Helena Kohoutová (F. X. Svoboda: Fialka), Poličská (K. Želenský: Tažní ptáci) – 1906; Miss Wyattová (A. Sutro: Zdi Jericha), Dejanira (C. Goldoni: Mirandolina), Alfred (O. Ernst: Flachsman vychovatel), Ponetta (G. A. de Caillavet – R. de Flers: Miquetta a její máti), Josefa (V. Sardou: Cyprienna), Puk (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské, i 1912) – 1907; Šípková Růženka (O. Nedbal – L. Novák: Z pohádky do pohádky), Zulika (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Kamila (G. F. Esmann: Otec a syn), Micah (J. M. Barrie: Velebníček), Puk (C. M. von Weber: Oberon), Královna z Dragantu (P. I. Čajkovskij: Louskáček), Máňa (B. Viková-Kunětická: Cop), Daisy Leblancová (F. Salten: Odjinud), Mlada (A. Dvořák: Kníže), Milostenka (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Petr (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Anežka (F. X. Svoboda: Poupě) – 1908; Učedník (J. E. Delard – H. Kistemaeckers: Sokyně), Marguerita (V. Sardou: Travička), Péťa (L. N. Andrejev: Láska k bližnímu), Dívka (K. Mašek: Král), Doďa (B. Viková-Kunětická: Dospělé děti), Bathilda (Ch. A. Adolphe: Gisela), Geneviève (A. Bouchinet – A. Guinon: Její otec), Mary (G. Davis: Katakomby), Efie (L. Thoma: Mravnost), Sefa (B. Viková-Kunětická: Holčička), Jiřina (F. X. Svoboda: Čekanky, i 1916), Nelly (W. S. Maugham: Mrs. Dot, i 1914, 1918 pod názvem Paní stará), Nerissa (W. Shakespeare: Benátský kupec), Ida (G. F. Esmann: Roztomilá rodina), Bětuška (V. Baldessari-Plumlovská: Krakonoš) – 1909; Olaf (H. Ibsen: Opory společnosti), Zuzka (A. Jirásek: Pan Johanes), Karen (G. J. Wied: Její Milost stará paní), Měšťanská dcerka (J. W. Goethe: Faust), Dolorida (J. Słowacki: Beatrix Cenci), Benjamina (P. Gavault: Čokoládová princezna), Hilda (B. Björnson: Když réva znova kvete), Paní Moda + Královna Anna + Lucie (A. G. Rubinštejn: Paní Moda), Mela (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Ellen Waltherová (G. Paston: Šaty dělají ženskou), Lucie (T. Bernard: Co si malíř naporoučí), Nasťa Vorověvová (G. Davis: Katakomby, i 1914), Královna loutek (J. Bayer: Královna loutek), Pampeliška (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Julka (F. X. Svoboda: Rozklad) – 1910; Blanche (P. Bilhaud – Ch. M. Hennequin: Ze všech nejhodnější), Synáček Clarencův (W. Shakespeare: Richard III.), Jarča Moudrá (E. Konrád: Žluté růže), Kristina + Emička (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie), Madla (Molière: Preciosky), Alena (A. Jirásek: Kolébka), Hyacinta (O. Nedbal – L. Novák: Princezna Hyacinta), Zuzanka (F. Fonso – F. Wicheler: Vdavky sl. Beulemansovy), Elena Lamberti Adori (R. Bracco: Pravá láska) – 1911; Jenka (H. Bahr: Zuzanka), Celimena (Molière: Misantrop, i 1923), Růžena (P. Apel: Cesta do pekel), Ginevra (S. Benelli: Potupný kvas), Adéla (V. A. Ryškov: Šosáci), Panna (L. van Beethoven: Prometheus), Osmá (I. Vojnović: Smrt matky Jugovičů), Puk (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1912; Cyprienna (V. Sardou: Cyprienna, i 1917, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1935 pod názvem Rozveďme se!), Mladý Pierrot (A. Wormser – M. Carré ml.: Marnotratný syn), Elfrieda (R. Jesenská: Paní z Rosenwaldu), Vilma (F. Molnár: Vlk), Charlotta Alzettová (M. Donnay: Průkopnice), Mladý pastevec (E. Hardt: Blázen z Tantris), Líza (G. B. Shaw: Pygmalion, i 1922) – 1913; Helena (G. A. de Caillavet – R. de Flers – E. Rey: Rozkošná příhoda), Zuzanka (P.-A. Caron de Beaumarchais: Figarova svatba), Emma Podhorská (L. Novák: V ohni), Slečna Bušová (H. Nathansen: Aféra), Nasťa Vorověva (G. Davis: Katakomby), Kitty (W. S. Maugham: Královská Výsost), Rosalinda (E. Pohl: Sedm havranů), Klotilda (H. Becque: Pařížanka, i Městské divadlo Královských Vinohrad 1920, 1934), Nelly (W. S. Maugham: Paní stará) – 1914; Hesia (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Helena de Brechebel (H. L. G. Bernstein: Ve víru), Hetty Griffinová (E. Paulton – H. Paulton: Nioba), Dulcie Whepleová (Ch. B. Fernald: Co máme rádi), Jacquelina (H. L. G. Bernstein: Oklikou) – 1915; Kateřina (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna, i 1926), Věra (J. Hilbert: Jejich štěstí), Princezna Bajaja (J. Kaan z Albestů: Bajaja), Elsa (R. Presber – L. W. Stein: Naučný slovník), Jiřina (F. X. Svoboda: Čekanky), Salome (O. Wilde: Salome, i Městské divadlo na Královských Vinohradech 1928), Dorka Drchotková (W. Shakespeare: Jindřich IV.), Marguerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi, i Městské divadlo na Královských Vinohradech 1928, 1934) – 1916; Kleopatra (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra, i 1925), Eva (M. Votrubová-Haunerová: Senoseč), Jarina (J. Hilbert: Hnízdo v bouři) – 1917; Nelly (W. S. Maugham: Paní stará), Tereza Tallienová (E. Bozděch: Jenerál bez vojska), Pierotka (E. Dohnányi: Závoj Pierotčin), Hypatie Tarletonová (G. B. Shaw: Mesaliance) – 1918; Pavlína (E. Bozděch: Světa pán v županu), Roxana (E. Rostand: Cyrano de Bergerac) – 1919; Líza (G. B. Shaw: Pygmalion), Královna Kristýna (A. Strindberg: Královna Kristýna), Paula (A. W. Pinero: Druhá paní), Jessie (H. Bataille: Žena majetkem), Blažena (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) – 1922; Viktorie (F. de Curel: Nelidská země), Stella (F. Crommelynck: Velkolepý paroháč), Jacquelina Gauthierová (F. Grésac – F. de Croisset: Jacquelina), Rosalinda (W. Shakespeare: Jak vám se to líbí, i 1926), Celiména (Molière: Misantrop), Daisy (W. S. Maugham: Na východ od Suezu) – 1923; Genevieva (R. Gignoux – M. Maurey – A. Savoir – J. Théry: Nezralé ovoce), Simone (J. Natanson: Klouček netykavka, i 1932), Kleopatra (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra) – 1925; Blažena (W. Shakespeare: Blažena a Beneš), Marianna (P. Géraldy: Robert a Marianna), Mladá kněžna (A. Jirásek: Lucerna), Irena (E. Bourdet: V zajetí) – 1926; Simona (J. Bartoš: Uloupená kadeř), Coletta Bolbecová (G. Berr – M. Verneuil: Advokátka JUDr. Bolbecová), Lady Windermerová (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), Germaine (E. Scribe: Leonie), Královna Marie-Aimée (J. Romains: Diktátor) – 1927; Stella (W. S. Maugham: Posvátný plamen), Irena (J. Hilbert: Irena), Marcelina (M. Achard: Marcelina) – 1929; Janeta (S. J. G. Ervine: Jeho první paní, i Divadlo Na Slupi 1939, 1946, Urania 1939 pod názvem První paní Frasserová, Divadlo A. Sedláčkové 1939 pod názvem Dvě ženy pana Frasera), Nina (E. OʼNeill: Podivná mezihra), Maud (E. Burke: Čemu se říká láska), Nelly (J. Hilbert: Třidič štěrku), Celia Botleová (B. W. Lewy: Láska a umění), Milena (J. Hilbert: Pěst), Kateřina (A. Savoir: Kateřina Veliká) – 1930; Julie (H. Maura – G. M. Sierra: Julie si koupí dítě), Dolly (R. Berkeley: Dovolená ve Francii), Marie Bílková (J. Hilbert: Blíženci), Marianna Trégnierová (D. Niccodemi: Stín, i Divadlo A. Sedláčkové 1939) – 1931; Máša (A. P. Čechov: Tři sestry), Nina (M. Achard: Domino), Simona (J. Natanson: Klouček netykavka), Majka (A. Savoir: Umělecká dvojice), Marie (J. Bojer: Walewská a Napoleon) – 1932; Magdaléna (H. Duvernois: Jana, i Divadlo Na Slupi 1939, 1946, Urania 1939), Viktorie (Sil-Vara: Mládí královny Viktorie), Manuela + Pavlína (M. Achard: Dáma v bílém), Anna Marie (J. Tepa: Slečna doktorka), Alžběta (R. Besier: Alžběta Browningová), Taťána (J. Deval: Továryš, i Divadlo Na Slupi 1938) – 1933; Migo (M. Achard: Migo z Montparnassu), Margerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi) – 1934; Hraběnka Teresa Casati-Confalonieriová (R. Alessi: Hrabě Orel), Lady Hilda Reevová (H. Mills: Porota se směje) – 1938.
Městské divadlo Královských Vinohrad
(Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–41; od 1929 scéna Městských divadel pražských)
Fanny Legrandova (A. Daudet: Sapfo), Adriena Thomeretová (L. Verneuil: O Adrienu), Eliška (A. Dvořák: Husité) – 1919; Clotilda (H. Becque: Pařížanka), Gwendoline Fairfaxova (O. Wilde: Na čem záleží), Consuella (L. Andrejev: Ten, jejž políčkují), Jacquelina Carteretová (G. A. de Caillavet – R. de Flers: Láska bdí), František, vévoda Zákupský (E. Rostand: Orlík, i 1928), Paní X, herečka (A. Strindberg: Silnější), Jekatěrina Alexandrovna Tocká (F. Wedekind: Nápoj lásky), Vévodkyně (A. de Vigny: Strach má velké oči), Camila Pericholová (P. Mérimée: Kočár Nejsvětější Svátosti), Germaine Fériaudová (G. de Porto-Riche: Nelidská země) – 1920; Arletta Leternová (J. Deval: Nerozhodná) – 1921; Marguerita Gauthierová (A. Dumas ml.: Dáma s kameliemi), František, vévoda Zákupský (E. Rostand: Orlík), Monna (A. Savoir: Osmá a první), Lydie (L. Hatvany: Souboj lásky), Miss Grace (A. Sedláčková – B. Vrbský: Na zapřenou), Salome (O. Wilde: Salome), Helena Verdierová (E. Bourdet: Spoutaný), Y (Klabund [A. Henschke]: X-Y-Z) – 1928; Allaine (S. Michaëlis: Revoluční svatba), Dívka + Anežka (M. Begović: Neznámý před branou) – 1929; Kaťa Šidlíková (F. Langer: Manželství s r. o.), Manuela (H. Bernstein: Manuela), Klotilda (H. Becque: Pařížanka) – 1934; Marie (F. Schiller: Marie Stuartovna), Anna Arkaděvna (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Anna Karenina), Cyprienna (V. Sardou – E. de Néjac: Rozveďme se!) – 1935; Valerie Marneffová (H. de Balzac, dram. F. Götz: Sestřenice Běta), Neznámá (L. Pirandello: Jakou ty mne chceš), Constance (S. W. Maugham: Jedná Constance správně?) – 1936.
Divadlo Vlasty Buriana
Glady (J. Brestl: Dover-Calais), Viktorie (W. S. Maugham: Viktorie) – 1927.
Městské komorní divadlo (scéna Městských divadel pražských)
Karolina (M. Achard: Kokosový ořech), Pí. Kváčková (V. Štech: Třetí zvonění, i Divadlo A. Sedláčkové 1943) – 1936.
Divadlo Anny Sedláčkové
Gladys (O. Wilde: Bezvýznamná žena), Marianna Trégnierová (D. Niccodemi: Stín), Juljaščevičová (G. Zapolska: Morálka paní Dulské), Janeta (S. J. G. Ervine: Dvě ženy pana Frasera) – 1939; Lili (G. Schmitt [L. Fodor]: Pozor na dopisy), Aimée (H. Coubier: Aimée), Markýza (E. Scribe – L. Lenz: Leonie), Janet (N. Coward: Ze soboty na neděli, i Divadlo Na Slupi 1946), Anny (F. Molnár: Hra na zámku), Pí Řepinská (J. Štolba: Její systém), Emilie Marty (K. Čapek: Věc Makropulos), Paní z Herfortů (V. A. Marek: Aféra s Margaretou) – 1940; Amélie (H. Coubier: 100 000 000 dolarů), Hedda (H. Ibsen: Hedda Gablerová), Pí Polanská (G. Wilhelmová – H. Wölfler: Paní Polanská), Pí Olivová (B. Viková-Kunětická: Cop) – 1941; Matka (V. Werner: Právo na hřích), Gerda (F. Kostelka: Tajemný čaj o páté) – 1942; Eliška (K. von Csathó: Má dcera to nedělá), Věra (K. G. Külb: Sensační případ), Pí Kváčková (V. Štech: Třetí zvonění), Ulrika (H. Anspach: Půlnoční strašidlo) – 1943; Pí Keglová (J. Zimmermann: Zásluhy paní Keglové) – 1944.
Divadlo Na Slupi
Janeta (S. J. G. Ervine: Jeho první paní) – 1946; Janet (N. Coward: Ze soboty na neděli) – 1947.
Kruh sólistů Městských divadel pražských v Městském divadle na Královských Vinohradech
Paní Erlyneová (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové) – 1947.
Halóó kabaret (1947)
Kateřina Veliká (G. B. Shaw: Kateřina Veliká, součástí pásma Nevěřte na duchy) – 1947.
Osvětová beseda ve Státním divadle v Karlíně
Alžběta (F. Schiller, úpr. K. Jernek: Marie Stuartovna) – 1956.
Pražské kulturní středisko v sálu Lucerna
I mužům přístupno – 1963.
Pražské kulturní středisko v Komorním divadle
Návštěva u A. Sedláčkové, R. Deyla st., nositele Řádu práce a zasl. umělce J. Steimara – 1963.
Hry
A. Sedláčková – B. Vrbský: Na zapřenou, Městské divadlo na Královských Vinohradech 1928, i t.
Prameny
AMP: Sbírka matrik, VO N24, matrika narozených u Kostela sv. Vojtěcha 1886–1895 (online, cit. 15. 2. 2021, URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=59805D6C44A14B66AB71C31316A9CFE6&scan=38#scan38).
Archiv ND: personální obálka A. S., sign. P 237.
LA PNP: výstřižky, korespondence, protokoly (Proces A. S. proti J. Mariovi).
NA: Úřad říšského protektora IV–IT 5040, 1939–1942, k. č. 1134, s. 566–572 (protokoly k provozu Divadla A. S., korespondence); fond F. X. Hodáče.
NMd: pozůstalost A. S. (fotografie, korespondence, rukopisy, knihy výstřižků – tzv. Knihy kritik a pomluv).
Soukromý archiv E. Kozákové Praha (fotografie, korespondence, kostýmy).
Soukromý archiv O. Boncioliniové Florencie (fotografie, korespondence)
Literatura
Ref. Děti kapitána Granta: š. [J. Kuffner], Národní listy 22. 12. 1903; Š., Národní politika 22. 12. 1903 ● ref. Medvěd námluvčím: š. [J. Kuffner], Národní listy 23. 1. 1904; Š., Národní politika 23. 1. 1904; F. X. H. [F. X. Harlas], Lidové noviny 27. 1. 1904 ● -s-, Lumír 32, 1903/04, s. 286 [ref. Oheň v dívčím ústavě]; nesign.: Slečna M. S…, Divadlo 3, 1904/05, s. 182 [angažmá v ND]; H., Národní listy 23. 8. 1908 [ref. Cop]; J. Hilbert, Venkov 12. 12. 1908 [ref. Poupě]; M., Národní listy 21. 8. 1909 [ref. Čekanky] ● ref. Čokoládová princezna: nesign. [J. Vodák], Čas 5. 5. 1910; J. Hilbert, Venkov 5. 5. 1910; Tristan [V. Friedl], Zvon 10, 1909/10, s. 510–511 ● Š., Národní politika 17. 9. 1911 [ref. Vdavky sl. Beulemansovy]; T. [V. Tille], Národní listy 27. 10. 1911 [ref. Pravá láska] ● ref. Cyprienna: T. [V. Tille], Národní listy 9. 3. 1913; F. Sekanina, Národní politika 9. 3. 1913; J. Hilbert, Venkov 9. 3. 1913; Dr. H. Jelínek, Divadlo 11, 1912/13, s. 181–182; nesign., Scéna 1, 1913, sv. 1, s. 104 ● ref. Pygmalion: T. [V. Tille], Národní listy 13. 12. 1913; Dr. H. Jelínek, Národní politika 13. 12. 1913 ● ref. Pařížanka: nesign. [J. Vodák], Čas 25. 11. 1914; Dr. H. Jelínek, Národní politika 25. 11. 1914 ● Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 11. 4. 1916 [ref. Zkrocení zlé ženy]; Dr. H. J. [H. Jelínek], Národní politika 16. 5. 1916 [ref. Lucerna] ● ref. Jejich štěstí: Dr. H. Jelínek, Národní politika 20. 5. 1916; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 21. 5. 1916 ● Ad. P. [A. Piskáček], Venkov 30. 6. 1916 [ref. Bajaja] ● ref. Salome: Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 22. 10. 1916; Dr. H. Jelínek, Národní politika 22. 10. 1916; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 27. 10. 1916 ● ref. Dáma s kameliemi: Dr. H. Jelínek, Národní politika 17. 12. 1916; J. H. [J. Hilbert], Venkov 17. 12. 1916; K., Právo lidu 19. 12. 1916; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 21. 12. 1916; H. J. [H. Jelínek], Lumír 45, 1916/17, s. 142; [symbol váhy], Zvon 17, 1916/17, s. 192–193 ● ref. Caesar a Kleopatra: K. M., Národní listy 12. 3. 1917; Dr. H. Jelínek, Národní politika 13. 3. 1917, odpolední vydání; -t., Právo lidu 13. 3. 1917; J. Hilbert, Venkov 13. 3. 1917; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 14. 3. 1917; H. Jelínek, Lumír 45, 1916/17, s. 238 ● ref. Hnízdo v bouři: K., Právo lidu 2. 10. 1917; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 3. 10. 1917 ● aš., Národní listy 27. 3. 1918 [ref. Závoj Pierotčin]; J. H. [J. Hilbert], Venkov 22. 12. 1918 [k 15. výročí umělecké činnosti]; F. Šorm: Umělecký profil hereček Národního divadla, Praha 1918, s. 36–37; M. Čtrnáctý, Národní politika 5. 3. 1919 [ref. Cyrano de Bergerac]; nesign.: K odchodu pí A. S. z Národního divadla, Národní listy 7. 5. 1919; G. Schmoranz: K „Zaslánu“ Paní A. S., tamtéž 11. 5. 1919 ● ref. Pařížanka: jv. [J. Vodák], Venkov 13. 1. 1920; Dr. H. Jelínek, Národní politika 15. 1. 1920, odpolední vydání ● Dr. H. Jelínek, Národní politika 8. 2. 1920 [ref. Na čem záleží]; M. Čtrnáctý, tamtéž 14. 3. 1920 [ref. Ten, jejž políčkují] ● ref. Orlík: jv. [J. Vodák], Čas 21. 8. 1920; J. H. [J. Hilbert], Venkov 2. 9. 1920; Dr. H. Jelínek, Národní politika 3. 9. 1920 ● ref. Silnější: jv. [J. Vodák], Čas 15. 9. 1920; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 15. 9. 1920; Dr. H. Jelínek, Národní politika 15. 9. 1920 ● ref. Strach má velké oči + Kočár Nejsvětější Svátosti: Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 4. 12. 1920; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 4. 12. 1920; = [J. Vodák], Jeviště 1, 1920, s. 563 ● R. [J. Vodák]: Proč nezačít jednou úvodníku…, Jeviště 2, 1921, s. 257–258; nesign.: Pohostinské hry paní A. S. v Národním divadle, Venkov 13. 5. 1922 ● ref. Pygmalion: jv. [J. Vodák], Čas 26. 5. 1922; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 28. 5. 1922 ● ref. Královna Kristýna: jv. [J. Vodák], Čas 24. 6. 1922; Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 24. 6. 1922; Ot. F. [O. Fischer], Národní listy 24. 6. 1922 ● ref. Velkolepý paroháč: Kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 1. 5. 1923; M. Rutte, Národní listy 1. 5. 1923; K. Engelmüller, Národní politika 1. 5. 1923 ● M. Rutte, Národní listy 20. 9. 1923 [ref. Jak vám se to líbí] ● ref. Misantrop: -chm.- [J. Pachmayer], Večer 5. 11. 1923; Sk. [F. Skácelík], Lidové noviny 6. 11. 1923; K. Engelmüller, Národní politika 8. 11. 1923 ● nesign., Divadlo 3, 1922/23, č. 23/24, s. 5 [k 20. výročí umělecké činnosti]; nesign.: A. S. a Národní divadlo, Tribuna 30. 4. 1924; jk- [J. Kodíček]: Odvaha k negalantnosti, tamtéž 4. 5. 1924 ● jk. [J. Kodíček], Tribuna 11. 10. 1925 [ref. Caesar a Kleopatra]; Aktaion: A. S.-Kašparové, Československé divadlo 3 (8), 1925, s. 9–10; -ký.: Paní A. S. opět na Národním divadle, tamtéž 3 (8), 1925, s. 59; S. Lom: A. S., Národní a Stavovské divadlo 2, 1925, č. 45, s. 6–7; Klo. [J. K. Fragner], Národní osvobození 23. 4. 1926 [ref. Jak vám se to líbí] ● ref. Blažena a Beneš: M. Rutte, Národní listy 15. 6. 1926; J. H. [J. Hilbert], Venkov 15. 6. 1926; -jk- [J. Kodíček], Tribuna 16. 6. 1926 ● ref. Robert a Marianna: M. Rutte, Národní listy 21. 9. 1926; H. Jelínek, Lumír 53, 1926/27, s. 390 ● ref. V zajetí: F. Lenko, Večer 5. 11. 1926; -jk- [J. Kodíček], Tribuna 6. 11. 1926 ● A. Veselý: Hovory s herci, Praha 1926, s. 154–159 ● Schz [K. Schulz]: A. S. v pražském Burianově divadle, Lidové noviny 6. 9. 1927 ● ref. Dover-Calais: -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 19. 10. 1927; M. M. [M. Majerová], Rudé právo 21. 10. 1927; M. Pujmanová, Tribuna 25. 10. 1927 ● nesign.: Státní ceny pro rok 1927, Národní osvobození 28. 10. 1927 ● ref. Viktorie: MilNý [M. Novotný], Národní listy 29. 11. 1927; K. Engelmüller, Národní politika 29. 11. 1927, odpolední vydání; Schz. [K. Schulz], Lidové noviny 30. 11. 1927; M. Pujmanová, Tribuna 30. 11. 1927 ● J. Kodíček – M. Rutte (eds.): Nové české divadlo 1927, Praha 1927 s. 20, 77–79, 106; Dr. P. T.: Burianovo divadlo, Venkov 29. 1. 1928; -b-: Paní A. S. angažována v Městském divadle na Král. Vinohradech, Národní listy 7. 3. 1928 ● ref. Dáma s kameliemi: B. [E. Bass], Lidové noviny 5. 4. 1928; MilNý [M. Novotný], Národní listy 5. 4. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 5. 4. 1928; K. Engelmüller, Národní politika 5. 4. 1928; M. Pujmanová, Tribuna 5. 4. 1928; J. H. [J. Hilbert], Venkov 5. 4. 1928 ● ref. Orlík: M. Rutte, Národní listy 22. 5. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 22. 5. 1928; K. Engelmüller, Národní politika 22. 5. 1928; O. Š. M. [O. Štorch-Marien], Rozpravy Aventina 3, 1927/28, s. 249 ● ref. Na zapřenou: -rád., Národní listy 7. 10. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 7. 10. 1928 ● ref. Salome: MilNý [M. Novotný], Národní listy 10. 11. 1928; -FR- [J. Frejka], Národní osvobození 10. 11. 1928 ● E. Konrád: O A. S., Praha 1928; om [O. Mrkvička], Lidové noviny 1. 1. 1929 [ref. X-Y-Z]; N., Národní listy 17. 2. 1929 [ref. O A. S.]; M. R. [M. Rutte]: Pohostinské hry A. S. na Národním divadle, tamtéž 21. 9. 1929; M. Rutte, tamtéž 5. 11. 1929 [ref. Irena] ● ref. Marcelina: M. Rutte, Národní listy 1. 12. 1929; J. H. [J. Hilbert], Venkov 1. 12. 1929 ● ref. Podivná mezihra: J. H. [J. Hilbert], Venkov 5. 3. 1930; M. Rutte, Národní listy 6. 3. 1930 ● ref. Pěst: M. Rutte, Národní listy 28. 11. 1930; K. Engelmüller, Národní politika 28. 11. 1930 ● ref. Kateřina Veliká: K. Engelmüller, Národní politika 23. 12. 1930; Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 24. 12. 1930 ● ref. Stín: M. Rutte, Národní listy 10. 11. 1931; J. H. [J. Hilbert], Venkov 10. 11. 1931; K. Engelmüller, Národní politika 11. 11. 1931 ● J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 60–61, 102–106 ● ref. Tři sestry: M. Rutte, Národní listy 12. 1. 1932; Paulík [J. J. Paulík], Rozpravy Aventina 7, 1931/32, s. 143 ● nesign.: A. S., Národní divadlo 9, 1931/32, č. 30, s. 3–5; K. Engelmüller, Národní politika 27. 1. 1933 [ref. Jana]; M. Rutte, Národní listy 10. 9. 1933 [ref. Slečna doktorka] ● ref. Alžběta Browningová: Ot. F. [O. Fischer], Lidové noviny 7. 11. 1933; J. H. [J. Hilbert], Venkov 7. 11. 1933 ● ref. Dáma s kaméliemi: MilNý [M. Novotný], Lidové noviny 1. 6. 1934; M. Rutte, Národní listy 1. 6. 1934; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 1. 6. 1934; AMB. [A. M. Brousil], Venkov 2. 6. 1934; H. Jelínek, Lumír 60, 1933/34, s. 454–455 ● pt: Osobní změny v pražských divadlech, Lidové noviny 29. 8. 1934 [přestup A. S. do MDP]; M. Rutte: Škatule, hejbejte se, Národní listy 29. 8. 1934 ● V. K. Müller, Národní listy 3. 1. 1935 [ref. Pařížanka] ● ref. Marie Stuartovna: M. Rutte, Národní listy 5. 2. 1935; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 5. 2. 1935 ● ref. Anna Karenina: MilNý [M. Novotný], Lidové noviny 3. 3. 1935; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 3. 3. 1935 ● ref. Rozveďme se!: MilNý [M. Novotný], Lidové noviny 14. 5. 1935; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 14. 5. 1935 ● I. Herben: G. Garbo konečně objevena, Lidové noviny 21. 11. 1935; V. Tille: Dějiny Národního divadla. 5. díl. Činohra Národního divadla od roku 1900 do převratu, Praha 1935, s. 45, 192, 219, 230, 236, 245, 256, 257, 259; J. Maria: Hilar, Praha 1935, s. 11, 32–39, 43 ● ref. Sestřenice Běta: B. [E. Bass], Lidové noviny 10. 4. 1936; kd. [E. Konrád], Národní osvobození 10. 4. 1936 ● M. Rutte, Národní listy 27. 10. 1936 [ref. Jakou ty mne chceš]; Uř: Nový divadelní spor v Praze, Lidové noviny 9. 3. 1937, polední vydání [odstoupení A. S. z role Markýzy de Pompadour]; kp [K. Poláček]: Paní A. S. proti J. Mariovi, tamtéž 23. 4. 1937; F. X. Šalda: O naší moderní kultuře divadelně dramatické, Praha 1937, s. 32; nesign.: A. S. v nové úloze na jevišti Stavovského divadla, Venkov 23. 3. 1938 [návrat A. S. do ND] ● ref. Hrabě Orel: kd [E. Konrád], Lidové noviny 2. 4. 1938; M. Rutte, Národní listy 2. 4. 1938; If. [I. J. Fischerová], Národní osvobození 2. 4. 1938; A. M. Brousil, Venkov 2. 4. 1938 ● A. M. Brousil, Venkov 12. 6. 1938 [ref. Porota se směje]; V. A. Marek: Kouzlo herecké osobnosti a zajetí divadlem: A. S., Kinorevue 5, 1938/39, s. 403–405, 424–425, 433; jr. [V. H. Jarka]: A. S. divadelní podnikatelkou, Národní listy 10. 8. 1939 [založení Divadla A. S.] ● ref. Bezvýznamná žena: A. M. Brousil, Venkov 17. 9. 1939; kd [E. Konrád], Lidové noviny 19. 9. 1939; J. Wenig, Národní listy 19. 9. 1939 ● ref. Stín: kd [E. Konrád], Lidové noviny 5. 11. 1939; A. M. Brousil, Venkov 5. 11. 1939 ● jr. [V. H. Jarka], Národní listy 21. 11. 1939 [ref. Morálka paní Dulské]; O. K.: Divadlo slavné herečky, Kinorevue 6, 1939/40, s. 332–333; jr. [V. H. Jarka], Národní listy 9. 10. 1940, večerní vydání [ref. Její systém] ● ref. Věc Makropulos: jr. [V. H. Jarka], Národní listy 15. 11. 1940, večerní vydání; B [E. Bass], Lidové noviny 16. 11. 1940 ● R. Vacková: České herečky v současnosti, in B. Veselá (ed.): Žena v českém umění dramatickém, Praha 1940, s. 159–162 ● ref. Hedda Gablerová: B [E. Bass], Lidové noviny 6. 4. 1941; A. M. Brousil, Venkov 6. 4. 1941 ● K. Engelmüller: Z letopisů českého divadelnictví. II. O slávě herecké, Praha 1947, s. 169–[178]; t [J. Träger], Divadelní zápisník 2, 1947, s. 63–64 [ref. Vějíř lady Windermerové]; J. M. Kvapil: Herečka, jež stále chybí, Svobodné slovo 1. 10. 1947 [k 60. narozeninám]; jtg [J. Träger], Svobodné slovo 28. 3. 1956 [ref. Marie Stuartovna] + Románová postava českého divadla, tamtéž 29. 9. 1957 [k 70. narozeninám]; V. Šrámek: A. S., Praha 1959, strojopis DÚk; Hamlet, Othello, Orlík, Marie Stuartovna. Výňatky z her (LP gramofonová deska), Praha 1959; P. Grym: Včera a dnes, Ze vzpomínek A. S. (I–III), Divadelní a filmové noviny 8, 1964/65, č. 8, 9–10, 11, s. 2 ● k 80. narozeninám: J. Träger: Nejpařížštější Češka. S A. S. po třiceti letech, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 3, s. 8; V. Müller: V den A. S., Lidová demokracie 29. 9. 1967 ● nesign.: Titulem zasloužilá umělkyně…, Rudé právo 29. 9. 1967 [udělení titulu zasloužilá umělkyně]; P. Bartík: A. S. vzpomíná, Květy 1967, č. 39, s. 18–19 ● nekrology: (Gm) [P. Grym], Lidová demokracie 25. 11. 1967; V. Vejražka, M. Vášová, J. Träger, Divadelní noviny 11, 1967/68, č. 10–11, s. 10 ● V. Müller: Krajíc života, strojopis, Praha [197?], DÚk, s. 120–136; B. Srba: K historii fašistické perzekuce českého divadla v letech 1939–1945, in Otázky divadla a filmu I, Brno 1970, s. 143–169; E. Bozděchová: Vzpomínky na A. S. a její dceru Marcelu, strojopis, Praha 1972, DÚk; E. Šormová [spr. J. Černý]: Divadlo A. S. (1939–1945), strojopis, Praha 1972, DÚk; DČD III; Ing. J. Pinc: J. Maria a A. S., Lidová demokracie 5. 10. 1979; O. Spalová-Srbová: A. S., strojopis, Praha 1981, DÚk; A. Branald: My od divadla. Životy herců, Praha 1983, s. 239–[263], 296, 333–334; Z. Guth: Začátky A. S., Lidová demokracie 31. 1. 1984; DČD IV; O. Scheinpflugová: Byla jsem na světě, Praha 1988, s. 40, 57, 161, 165, 168, 177, 188, 214–220, 370, 376; L. Hodáčová: Zpěv Orfeův, Praha 1995, s. 324–338; J. Sedláček: Společnost s ručením omezeným (1908–1918), Cinema 1997, č. 10, s. 52–55; E. Kozárová [spr. Kozáková]: Vzpomínky na A. S., strojopis, Praha 2003, NMd; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce, Praha 2007, s. 7, 20, 26, 62, 102, 191, 304, 463, 464; J. Brož: Aféry A. S., Praha 2008 ● ref. Aféry A. S.: J. Herman, Divadelní noviny 18, 2009, č. 1, s. 15; J. Císař, Lidové noviny 9. 2. 2009; V. Just, Divadelní revue 20, 2009, č. 2, s. 63–65 ● (pj) [P. Ježková]: „Starsystém“ za první republiky, in J. Ludvová (ed.): Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, Praha 2013, s. 138–140; Z. Sílová: Komedianti na české scéně, Praha 2013, s. 42–43, 71, 114, 116, 149, 154–155, 176; B. Jedličková: Ženy na rozcestí. Divadlo a ženy okolo něj 1939–1945, Praha 2015, s. 24, 41, 221–251, 273; J. Brož: Věčný život divadelní hvězdy A. S., Divadelní noviny 26, 2017, č. 22, s. 16 [k 50. výročí úmrtí].
ČBS, ČSBS, EDS, Fikejz – Film III, Film I–II, Filmové profily II, M. Štěpánek a kol.: Ilustrovaný encyklopedický slovník, KA ČSR, Kdy bylo kdo, Komenský, Masaryk, MČSE, MDP 50, NDp, Osobnosti, Otto-dod, PSN, Teichman, Universum, VD 25, VD 90, VD 100
Životní události
- 29. 9. 1887: narození, Praha (CZ)
- 24. 11. 1967: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2021
Autor: Martin J. Švejda
