Ohorn, Anton

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 11. 1. 2021, 15:33; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Anton Ohorn, zdroj: Wikipedie.
Anton Ohorn
* 22. 7. 1846 Terezín (Theresienstadt, CZ)
30. 6. / 1. 7. 1924 Chemnitz (DE)
dramatik, prozaik, básník, publicista

Vystudovaný katolický kněz, který zběhl ke světské kariéře publicisty a literáta. Narodil se v Čechách, ale většinu života prožil v Německu. Politickými názory a i v rámci své literární tvorby se profiloval jako radikální všeněmecký nacionalista. Jako dramatik se proslavil antiklerikální hrou s autobiografickými prvky Die Brüder von St. Bernhard

Pokřtěn Anton Josef. Narodil se v rodině poddůstojníka sloužícího v Terezíně, matka zemřela brzy po O. narození. Poté, co otec vystoupil z armády, přestěhoval se 1851 do České Lípy, kde působil jako pomocný úředník u okresního soudu a znovu se oženil. Rodinné vztahy byly pro malého chlapce neutěšené, a to i po třetím otcově sňatku. v České Lípě O. navštěvoval 1857–65 německojazyčnou obecnou školu, poté augustiniánské gymnázium. Na gymnáziu jej učili pedagogové reformně katolického zaměření, např. profesor historie C. Watzel nebo ředitel K. Posselt, pozdější poslanec říšské rady. MeziO. spolužáky patřili pozdější spisovatelé R. Maras a A. Paudler.O. se během gymnaziální studií zajímal o literaturu a skládal první básnické pokusy, které publikoval v místním týdeníku Böhmisch-Leipaer Wochenblatt. Rodina rozhodla, že se stane duchovním, mj. na přímluvu katechety J. Willomitzera, který byl milovníkem literatury a s nímž zůstal O. i později v přátelském kontaktu. O. vstoupil do noviciátu premonstrátského kláštera v Teplé a přijal řádové jméno Lambert. 1866 obdržel nižší svěcení a stal se klerikem, poté studoval teologii. Nejprve absolvoval čtyři semestry v Teplé, od 1868 studoval v Praze. Navštěvoval zároveň přednášky na filozofické fakultě, zajímal se o činoherní i hudební divadlo, stýkal se s přátelským okruhem kolem filologa A. Rzacha a filozofa, spisovatele a publicisty F. Mauthnera, nebo s právníkem E. Popperem. Aktivně působil v liberálním studentském spolku Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag a byl jmenován předsedou Spolku pro podporu německých posluchačů filozofie. 1869 složil věčné sliby (tj. souhlas s životem v chudobě, čistotě a poslušnosti, závazek celibátu), 1870 ukončil studia teologie a byl vysvěcen na kněze. Následně působil jako duchovní správce v Klarově ústavu slepců (Blinden-Versorgungsanstalt in Prag). Díky liberálně zaměřeným představeným mohl i nadále v Praze navštěvovat přednášky z filozofie, pedagogiky a německé filologie (J. Kelle, F. W. Volkmann). Byl svědkem vyostřeného česko-německého soužití tzv. doby táborů po rakousko-uherském vyrovnání, na přelomu 60. a 70. let intenzivně prožíval i První vatikánský koncil a jeho rozporuplné ohlasy v Rakousku a Německu. Výsledky koncilu (zejm. dogma o papežské neomylnosti) znásobily jeho pochybnosti nad zvolenou kněžskou i klášterní kariérou. Po přísných rigorózech a obhájení disertace (Dr. Phil. 1872) měl nastoupit jako pedagog na řádové gymnázium v Plzni, avšak tajně odcestoval do Coburgu a Gothy. Po návštěvě Wartburgu konvertoval v srpnu t. r. k luteránské evangelické církvi. Do Čech už se nevrátil, zůstal v Německu. Krátce působil jako svobodný spisovatel v Gothě. Podporoval jej kníže Ernst II. von Sachsen Coburg Gotha, básník, divadelní ředitel a politik E. Tempeltey a dvorský kazatel G. Schweitzer. Po sňatku s Julií Löschnerovou (podzim 1873) učil dějepis a němčinu na dívčí škole v duryňském Mühlhausenu. Po vykonaných státních zkouškách z dějepisu, německého jazyka a literatury pro střední a vyšší dívčí školy vyučoval od jara 1874 na vyšší dívčí škole, od 1877 na Technickém státním učilišti  a na vyšší královské živnostenské škole v Saské Kamenici. 1884 byl jmenován profesorem, od téhož roku byl členem zednářské lože Becker-Loge-Nr. 6 (Oddfelow-Orden). Stýkal se s řadou osobností politického a kulturního života kamenického (spolek „Symposion“, další členové: E. Eckstein, W. Henzen, T. H. Pantenius, E. Ziel), saského (lipský nakladatel O. Spamer) i celoněmeckého prostředí (G. Freytag, K. Kahr, W. Osterwald). Zajížděl rovněž do Čech (stýkal se zvl. s A. Johnem) i do Rakouska (A. Meißner, P. Rosegger), korespondoval s básníkem a novinářem E. Faktorem, beletristou P. Heysem, dramatikem G. Hauptmannem či beletristou M. Schmidtem. V době vyostřených národnostních rozporů se politicky profiloval stále více jako radikální všeněmecký nacionalista, jakkoliv mu bylo antisemitské smýšlení cizí. Jeho publicistické texty byly zaměřeny proti českým politickým, v dané oblasti často menšinovým aktivitám. 1910 založil finanční nadaci Ohorns Sammlung für den Deutschen Böhmerwald ve prospěch Spolku Deutscher Böhmerwaldbund, která měla podporovat německé školské a kulturněpolitické aktivity v jižních a jihozápadních Čechách. Jako člen spolku Vereinigung reichstreuer Männer a čestný předseda Verein der Deutschen aus Österreich v Saské Kamenici aktivně vystupoval na krajanských setkáních saských a českých Němců, např. 1913 na počest stého výročí bitvy u Lipska. Vystupoval proti politice sociální demokracie (zvl. jako redaktor přílohy Chemnitzer Zeitung). Za svoje publicistické a literární úsilí byl 1906 jmenován čestným občanem Terezína a Saské Kamenice, 1908 sasko-koburským dvorním radou. Po penzionování (1911) byl i nadále literárně činný. Vznik ČSR a připojení oblastí s německy mluvícím obyvatelstvem k novému státu rázně odmítl, za což byl – ač německý státní příslušník – v Československu odsouzen za velezradu a rušení veřejného pokoje (červen 1919). Po smrti byla jeho urna uložena na kamenickém městském hřbitově.

O. literární dílo zahrnuje poezii, beletrii, drama a publicistiku. Nejplodnější byl O. jako beletrista; psal romány historické, ze současnosti, humoristické, dobrodružné, hraničářské a romány pro děti a mládež. Přes snahu popsat psychologické motivace hrdinů se často se nevyhnul schematickým dějovým zápletkám s neméně schematickými postavami (čeští fanatičtí kněží, kapitalističtí vykořisťovatelé). Záliba v historické problematice je patrná rovněž v básnické tvorbě (historický epos, píseň, oslavné a elegické básně), ač i zde lze nalézt též skladby s intimním zaměřením. Jeho dramatická tvorba se vyznačuje obdobně širokým tematickým rozpětím. Psal tragédie, komedie i konverzační hry. Opět převažuje drama s historickými náměty, často velebící tzv. německé ctnosti (věrnost, čest, důstojnost, odvahu) zejména v konfrontaci s cizím prostředím. Veselohry měly pranýřovat měšťáckou mentalitu, ale činily tak poměrně krotce.O. tematizoval moc peněz nebo despocii úřednictva, přičemž se nevyhnul schématům a stereotypům, např. o umělcích či ženách.

Největšího úspěchu dosáhl hrou Die Brüder von St. Bernhard, která zpracovávala jeho ústřední téma – konflikt mezi vyžadovaným církevním pravověřím a osobním svědomím. Hlavní hrdina Paulus se podvolí vůli rodičů a stává se novicem premonstrátského kláštera. Autor prostřednictvím hlavní postavy pranýřuje pokrytectví klášterního potažmo církevního prostředí; Paulus je konfrontován se závistí zapříčiněnou bojem o pozici budoucího opata, ale i solidaritou spolubratří, podporou jeho sestry a budoucího švagra, pro jejichž společný život se obětuje. Po dlouhém zpytování se rozhodne věčné sliby nesložit, což přivede jeho otce do hrobu. Paulovy výčitky zmírní až rozhřešení od nejstaršího člena řádu. Vídeňská premiéra hry byla odložena kvůli cenzurním zásahům. Proti uvedení hry protestoval arcibiskup A. J. Gruscha a další političtí představitelé. V Düsseldorfu a Oldenburku byla hra zakázána, což ale spíše přispělo k její popularitě. S úspěchem se hrála v divadlech v Německu a v Rakousku-Uhersku, byla přeložena do francouzštiny, italštiny, holandštiny, maďarštiny a češtiny. V češtině byla uváděna jako Bratři sv. Bernarda zvláště na ochotnických scénách až do 30. let 20. stol., v Rakousku se hrála ještě ve 40. letech. 1928 byl na její motivy v Německu natočen film Hinter Klostermauern (r. F. Seitz). Volným pokračováním O. nejúspěšnějšího titulu byla hra Der Abt von St. Bernhard, která pojednávala o svobodomyslném tepelském opatu K. K. Reitenbergovi, zakladateli Mariánských Lázní. Zde se O. ještě ostřeji vymezoval proti církvi, ale úspěchu Die Brüder von St. Bernhard nedosáhl. Celibát tematizovala hra Unlösbar odehrávající se ve středověkém Německu. Konverzační veselohra Philister über dir! prostřednictvím starozákonního příměru karikovala jak pragmatismus a nemúzičnost velkoobchodnického prostředí, tak sebezahleděnost a snobství umělců. Do češtiny byla hra přeložena jako Filištínští na tě! Samson v zajetí a její uvedení v Městském divadle na Královských Vinohradech provázela kritika autorova protičeského zaměření a údajného financování ochranářských spolků českých Němců z jejích tantiém; inscenace byla po jedné repríze stažena z repertoáru. Za hru Albrecht der Beherzte pojednávající o Albrechtu III. Saském, zakladateli rodu Wettinů, obdržel od Alberta I. Saského vyznamenání Albrechtsorden, rytířský kříž 1. třídy.

O. literární odkaz je svérázným dobovým svědectvím o názorovém vývoji idealistického, sociálně znevýhodněného studenta k dobře finančně zajištěnému příslušníku vzdělaneckého měšťanstva s liberálně protestantskými, monarchistickými a nacionalistickými názory. O. rozsáhlé dílo bylo hojně vydáváno, ale je již takřka celé antikvováno autorovými aktualizačními tendencemi a jejich nacionalistickým, genderově a konfesijně zaujatým zaměřením, často vycházejícím z autorových osobních zážitků a zkušeností z Čech.


Hry

Der Uhrmacher von Straßburg, dramatická báseň o 5 jednáních, Städtisches Theater Chemnitz 3. 4. 1876; Komm' den Frauen zart entgegen!, veselohra o 1 jednání, t. 1881; Fürst und Bürger, historická hra ve 4 jednáních, t. 1888; Ein Märchen, veselohra v 5 jednáních, t. 1891; Der Commandant vom Königstein, veselohra ve třech jednáních, t. 1892; Sedania, slavnostní hra o jednom dějství, t. Erfurt 1895; Albrecht der Beherzte, Hoftheater Dresden 21. 4. 1898, i t.; Die Rathausweihe 1498, slavnostní hra, hrána kolem 1902; Die Brüder von St. Bernhard, klášterní hra o 5 jednáních, hráno v Saské Kamenici 1904, 9. 1. 1905 Volksbühne Wien, Neues Deutsches Theater Prag 24. 5. 1905, v češtině jako Bratři sv. Bernarda, Urania 17. 10. 1907 (př. A. Böhmová), Urania 25. 8. 1927 (př. M. Langerová, t. 1908); Der Abt von St. Bernhard, hra o pěti dějstvích, 2. díl hry Bratři sv. Bernarda, t. Berlin 1906, v češtině Opat Svatobernardský, činohra o 5 jednáních, př. A. Böhmová, Lidové divadlo Urania 17. 10. 1907; Unlösbar, hra ve třech dějstvích, divadlo Saská Kamenice [?], 20. 4. 1906 Deutsches Volkstheater Vídeň, únor 1910 městské divadlo Cheb; Der Wasunger Krieg, historická komedie o 5 jednáních, t. Halle 1907; Pater Jucundus, Residenztheater Wiesbaden 11. 9. 1908, t. jako Pater Lükundus eine Mönchs-Komödie in 4 Akten, t. Berlin 1908; Der Siebenbürger, hra o pěti dějstvích, t. Leipzig 1910; Philister über dir!, veselohra o čtyřech jednáních, t. Leipzig b. d.,  Stadttheater Chemnitz 18. 9. 1911, v češtině Filištínští na tě! (Samson v zajetí), př. F. Soldán, Divadlo na Královských Vinohradech, 3. 6. 1913, i t.; Die Einödpfarre, lidová hra o čtyřech jednáních, t. Hannover-Döhren 1914; Vorwärts mit Gott!, t. Leipzig 1914, divadlo v Braunschweigu 1915; Kotzebue's Rache, německá hra o čtyřech jednáních, t. Wien 1916, Stadtheater Jena 1. 2. 1917; Unter deutscher Flagge, obraz ze světové války v jednom jednání, t. Mühlhausen i Th. 1918; Geld und Ehre, hra o pěti jednáních, t. Berlin; blíže neurčená hra o Saské Kamenici (podle Rust 1911: s. 124n. při příležitosti vysvěcení nové radnice).

Prameny

Stadtarchiv Chemnitz: Literarische Nachlässe, Ohorn Anton (pozůstalost: osobní dokumenty, rukopisy, přijatá korespondence, snímky inscenovaných a zfilmovaných děl).

SOkA Česká Lípa: pozůstalost A. Paudler, korespondence přijatá (dopisy A. O.).

Staatsbibliothek Berlin (portál Kalliope-Verbund): odeslaná i přijatá korespondence O. A. (online, cit. 14. 4. 2018), URL: http://kalliope-verbund.info/gnd/117112518.

Literatura

E. F. Kastner: Einführung, in A. O.: Ein Märchen, Wien 1890, s. 1–6; J. Reinwarth: A. O., in Anton Ohorn Heft, Prag 1902; Zvon (Praha) 5, 1904/05, s. 319 (o inscenaci Die Brüder von St. Bernhard ve Volksböhne ve Vídni); Essex: Politik (Prag) 14. 2. 1905; E. Faktor, Bohemia (Prag) 26. 4. 1905, příl., s. 1–2 (prem. Die Brüder von St. Bernhard v Neues Deutsches Theater Prag), 1. 10. 1905 (hra Unlösbar v divadle v Saské Kamenici), 17. 10. 1906, 17. 8. 1911, 22. 9. 1911, 2. 7. 1917; Národní politika (Praha) 17. 10. 1907; Venkov (Praha) 13. 12. 1907 (čes. prem. Opata svatobernardského); Unser Egerland 2. 3. 1910; B. Rost: A. O.: Lebensbild eines Dichters der Gegenwart, Meißen 1911 (neidentifikovaná hra o Saské Kamenici); H. Jelínek, Lumír (Praha) 41, 1912/13, s. 428 (čes. prem. Filištínští na tě!); Dr. P. (Duchoslav Panýrek), Máj (Praha) 11, 1912/13, s. 448; K. [Josef Kodíček] Přehled (Praha) 11, 1912/13, s. 629; O. Jakoubek, Vlasť (Praha) 29, 1912/13, 960–961; J. M. (Máchal), Zvon (Praha) 13, 1912–13, s. 544; Chlapík Ohorn!, Čas (Praha) 27, 5. 6. 1913; C., Lidové noviny (Praha) 6. 6. 1913; T. [V. Tille], Národní listy (Praha) 30. 9. 1908, 6. 6. 1913; m., Právo lidu (Praha) 5. 6. 1913, 27. 8. 1927 (Bratři sv. Bernarda); V. Štech: Městské divadlo Král. Vinohradů za mé správy, Praha 1913, s. 42–43; -iš-: Vinohradské divadlo hraje pro Schulverein, Samostatnost (Praha) 7. 6. 1913; Deutsche Zeitung Bohemia (Prag) 10. 2. 1915 (O. obvinění kritika z předpojatosti); Reichenberger Zeitung 1. 5. 1915; O.-Gedenkbuch: Sammlung von Beiträgen reichsdeutscher und deutsch-österreichischer Dichter, Schriftsteller, Künstler und anderer zu Ehren des 70. Geburtstages, vyd. B. Rost, Leipzig 1916; Anton Ohorns in Buchform herausgegebene Schriften: ein Verzeichnis, vyd. B. Rost, Leipzig 1916; F. L. Göckeritz (vyd.): A. O.-Gedenkblatt, 1916; Český deník (Plzeň) 21. 6. 1919 (odsouzení za velezradu); A. O.: Wie mein Klosterstück „Die Brüder von St. Bernhard“ entstand, in Almanach des Deutschen Volkstheaters in Wien 1920, s. 103–109 ● úmrtí a nekrology: J. Wolf, Reichenberger Zeitung 2. 7. 1924; Bohemia (Prag) 2. 7. 1924; Neue Freie Presse (Wien) 4. 7. 1924; B. Rost: Letzte Worte am Sarge des Dichters A. O. bei dessen Einäscherung am 4. Juli 1924, Chemnitz 1924; Národní listy (Praha) 2. 7. 1924, České slovo (Praha) 3. 7. 1924, 15. 11. 1933 (Bratři sv. Bernarda) ● R. Wolkan: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, Augsburg 1925, s. 90; K. Eysselt-Klimpély: Německé drama let devadesátých na českém jevišti a jeho vliv na drama české, Praha 1926, s. 62; I. Posselt: Die zeitgenössischen nationalen Fragen in A. O.s Werken, disertační práce, Universität Wien 1936; P. Horwath: Antiklerikalismus und Nationlitätenhader in der Literatur Deutschösterreichs (1894–1917), Modern Austrian literature (Binghamton) 7, 1974, Heft 1/2, s. 34; P. Horwath: Der Kampf gegen die religiöse Tradition: die Kulturkampfliteratur Österreichs 17801918, Bern – Frankfurt am Main – Las Vegas 1978, s. 212–213; J. Mühlberger: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen 1900–1939, München 1981, s. 131–132 (čes. Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939, Ústí nad Labem 2006, s. 86–87, s opravenými údaji); K. Huber: A. O. (1846–1924). Ein Beitrag zum Priesterproblem im 19. Jahrhundert, in Katholische Kirche und Kultur in Böhmen: ausgewählte Abhandlungen, eds. J. Bahlcke – R. Grulich, Münster 2005, s. 693–709; M. Hecker: Dichter des nationalen Pathos, Prager Zeitung 2. 8. 1996 (obsahuje snímek O. z mladších let); P. Kosatík: Menší knížka o německých spisovatelích z Čech a Moravy, Praha 2001, s. 214; K. Kaiserová: Konfesní myšlení českých Němců v 19. a počátkem 20. století, Úvaly u Prahy 2003, s. 19, 125, 134; J. Holý: Čtyři německé romány o Husovi, in Literatura na hranici jazyků a kultur, eds. V. Svatoň – A. Housková, Praha 2009, s. 153–154; R. Grulich: A. O. – ein Leben zwischen „Kloster und Welt“, in Sudetenland (München) 53, 2011, s. 143–155; J. Ludvová: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945, Praha 2012 (CD – bibl.); J. Balcarová: Od idylického venkova k hraničářské hlídce němectví, in Český a německý sedlák v zrcadle krásné literatury 1848–1948: diskurz mezi historií a literární vědou na téma selského a hraničářského románu, eds. E. Kubů – J. Šouša – A. Zářický, Praha 2014, s. 113–131.

Killy, Kosch L, Masaryk, Nagl, ÖBL, Otto

Životní události

  • 22. 7. 1846: narození, Terezín (Theresienstadt, CZ)
  • 30. 6. / 1. 7. 1924: úmrtí, Chemnitz (DE)

Další jména

Anton Josef


Vznik: 2018
Autor: Václav Petrbok