Škoda, Jan
nahoru...
Divadelní režisér, který ve 30. a 40. letech formoval ostravský činoherní soubor a do značné míry i kulturní život města. Spoluzakladatel a první ředitel Realistického divadla, v němž plně prosadil program realistického lidového divadla. Jeho inscenace byly charakteristické přehlednou kompozicí a snahou o umělecké sdělení myšlenkového odkazu předlohy. Pedagog, který vychoval řadu hereckých osobností české scény.
Absolvoval reálné gymnázium v Praze-Holešovicích (1914). Po válce studoval na Českém vysokém učení technickém a zároveň na dramatickém oddělení pražské konzervatoře (1920−23) u J. Hurta, jehož žáci a absolventi, mezi nimi i Š., hráli mimoškolní veřejná představení v divadelním studiu Legie malých v Holešovicích. Během studia vystupoval jako elév činohry také v Národním divadle (1921−24), kde poznal režijní práci K. H. Hilara. Po absolutoriu byl angažován v nově vzniklém Východoslovenském národném divadle v Košicích (1924−26), kde začal také režírovat. Dále působil jako režisér a šéf činohry v Divadle sdružených měst východočeských v Pardubicích (1926−28) a v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích (1928/29). 1930 se stal prvním jmenovaným šéfem činohry Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě, kde s krátkými přestávkami působil přibližně deset let. Hned po svém nástupu angažoval herce K. Konstantina, K. Máje ad., kteří se stali oporou činoherního souboru. Na sezonu 1931/32 přijal místo šéfa české činohry ve Slovenském národném divadle v Bratislavě, kde ředitel A. Drašar zkušebně rozdělil činohru na českou a slovenskou. Š. současně zajížděl režírovat i do Ostravy, kam se po skončení sezony vrátil a kde zůstal do 1937. Poté se ujal vedení činohry brněnského Zemského divadla, stejně jako jeho předchůdce A. Podhorský usiloval o živou interpretaci klasiky. Po dvou sezonách se vrátil do Ostravy jako šéf činohry, od 1. února 1940 se stal ředitelem divadla (do 1942). Díky jeho režisérským i organizačním schopnostem, intenzivní práci a zaujetí se toto období stalo nepřehlédnutelnou etapou v historii divadla. Během ostravského pobytu se Š. společně s herci Národního divadla moravskoslezského podílel na činnosti Klubu přátel moderní kultury, pořádající literární a hudební programové večery (Š. zde režíroval mj. Večer spálených autorů, 1933). Byl rovněž prvním režisérem rozhlasových her v ostravském studiu. Pravidelně přispíval do týdeníku Moravsko-slezské divadlo (od 1935 vydávaného pod názvem Národní divadlo moravsko-slezské), kde publikoval příspěvky, úvahy a dramaturgické komentáře k připravovaným inscenacím. Za okupace byl levicově smýšlející Š. 1942 zatčen a po propuštění zbaven funkce ředitele. Krátce poté odešel z Ostravy. V dubnu 1943 se stal uměleckým šéfem v Nezávislém divadle v Praze, kam jej následovali další ostravští divadelníci (režisér a herec K. Palouš, výtvarník J. Sládek, herci S. Neumannová, L. Vostrčilová, J. Zrotal ad.). Pod Š. vedením a za režijní spolupráce K. Palouše učinili z divadla realisticky orientovanou scénu. V druhé polovině sezony vyvrcholily názorové spory s podnikatelem O. Rosenbergem a po otevřené roztržce Š. v červenci 1944 odešel společně s S. Neumannovou, J. Smejkalovou, K. Kastnerem a B. Záhorským do Intimního divadla. Sotva zahájená sezona však byla v září 1944 ukončena uzavřením divadel. V době války Š. pohostinsky režíroval také v pražské Uranii. Po osvobození se Intimní divadlo transformovalo v Malé realistické divadlo se sídlem v sále malostranské Umělecké besedy a Š. se stal jeho ředitelem (do 1950). V září 1945 po přesunu do Švandova divadla na Smíchově byl název změněn na Realistické divadlo. Š. k němu připojil jako pobočnou scénu i Divadlo satiry (od 1945/46). Instituci vedl za provozně organizační spolupráce J. Sládka. Vedle Š. zde režíroval K. Palouš a po návratu z exilu ve Velké Británii 1946 O. Ornest, který po E. A. Saudkovi zastával též funkci dramaturga. 1950 převzal vedení divadla K. Palouš. Fakt, že musel opustit Realistické divadlo, které založil, nesl Š. velmi těžce. 1950−51 byl angažován jako režisér v činohře Národního divadla, kde spolupracoval výhradně se scénografem F. Tröstrem, kterého pak zval ke spolupráci na inscenacích i později. Od 1951 působil jako umělecký šéf a režisér v Divadle československé armády v Praze (od 1955/56 Ústředním divadle čs. armády), odkud 1960 odešel do penze.
Jeho manželkou byla herečka Soňa Neumannová (1905–1971), dcera básníka S. K. Neumanna a sestra herce Stanislava Neumanna.
Již za svého ostravského působení se Š. projevil jako výrazná tvůrčí osobnost v oblasti režijní, dramaturgické i organizační; od počátku cílevědomě prosazoval svou uměleckou koncepci. Zamýšlel se nad společenskou funkcí divadelní tvorby, jak obecně, tak ve vztahu ke specifickému ostravskému prostředí, které rozhodujícím způsobem formovalo jeho umělecké vnímání. Š. dramaturgie se orientovala na sociální problémy, režijní přístup se vyznačoval věcností, vyznával a tvořil iluzivní divadlo s důrazem na realisticko-psychologické analytické herectví. Měl vysoké nároky a jako šéf intuici pro volbu vynikajících spolupracovníků režisérů, výtvarníků a herců. K divadelní práci přivedl malíře a grafika J. Sládka (1930), který se posléze zařadil mezi přední české jevištní výtvarníky. Vzájemná spolupráce, Š. režie a Sládkovo výtvarné pojetí scénického prostoru, dala vyniknout dramatické akci hereckých protagonistů na pozadí minimalistických výtvarných konceptů (Sládek zbavil jeviště typových kulis a malířské perspektivy, tvořil náznakové scény s otevřeným prostorem za použití výrazných architektonických prvků). Režisér Š. uplatňoval analytický přístup k dramatické předloze. Usiloval o vyjádření myšlenky prostřednictvím pravdivého hereckého sdělení, proto byl pro něj zásadním předpokladem silný herecký soubor. Angažoval řadu mladých, později úspěšných herců: G. Nezvala, R. Deyla ml., M. Vášovou, B. Waleskou a K. Palouše (později též režiséra). Dokázal docílit hladké souhry dialogického jednání a zasadit je do celkově propracovaného rámce. Důležitá pro něj byla funkčnost a vyváženost inscenace. Dosáhl tak prudkého uměleckého růstu všech složek ostravské činohry, která se stala moderní scénou významem přesahující region.
Stále výrazněji usiloval o společensky burcující divadlo, které sice muselo respektovat různorodé nároky diferencovaného obecenstva, Š. se však cílevědomě obracel především k lidovému publiku. Jako dramaturg a režisér reagoval na sociální a politickou situaci inscenacemi, které kriticky zkoumaly základní společenské vztahy a zdůrazňovaly požadavky demokracie a sociální spravedlnosti. Ve svých režiích usiloval o realisticky věrohodné obrazy skutečnosti. Od 30. let naplňoval program realistického lidového divadla, nejprve v Ostravě, v Brně a v období okupace v pražských divadlech. Tuto koncepci plně prosadil po válce v Realistickém divadle.
Š. inscenace se vyznačují přehlednou kompozicí ve všech složkách pevně ukotveného a vyváženého tvaru. Důraz kladl na mluvené slovo a zejména na akcentování nosné, aktuální myšlenky. Citlivě vnímal problémy společnosti a byl přesvědčen o schopnosti moderního divadla sdělovat hlubší, účinnější a obecnější umělecké poselství. Z české tvorby upřednostňoval před dramatikou 19. století soudobou původní tvorbu s obecně mravní tematikou (inscenoval hry E. Synka, F. Langra, F. Tetauera, A. Dvořáka, M. Jariše aj.). Vedle toho uváděl díla světového soudobého i klasického repertoáru. Významnou část své režijní práce zasvětil hrám W. Shakespeara.
Role
Národní divadlo v Praze
III. mravenec-voják, V. mravenec-voják (J. Čapek – K. Čapek: Ze života hmyzu), Vasiljev (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croue: Bratři Karamazovi), Jeník Rilov (F. Wedekind: Procitnutí jara), Čtvrtý muž (H. Ibsen: Brand) − 1922; Maskovaný pán (B. Björson: Král), Kurýr, Gajdoščík, Robotník (J. Mahen: Jánošík), Constant (É. Moreau – V. Sardou: Madame Sans-Gêne), První detektiv (V. Sardou: Cyprienna), Pátý tovaryš (J. W. Goethe: Faust), Stašek, Smolař (A. Jirásek: Jan Hus), Mnich černý (J. Voborník: Jeroným Pražský), Farquhar (O. Wilde: Bezvýznamná žena), Gospar Jero (I. Vojnović: Dubrovnická trilogie), Posel maršálského úřadu Francie (Molière: Misantrop), Představitel Tigelina (N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější) − 1923; Lokaj (D. I. Fonvizin: Mazánek), Třetí lékař (L. N. Andrejev: Rozum), Mladý Stodoran (A. Jirásek: Gero), Revoluční důstojník (R. Rolland: Vlci), Hartneid z Lichtenštejna (A. Jirásek: Jan Žižka) − 1924.
Režie
Legie malých v Praze-Holešovicích
P. de Marivaux: Překvapení lásky – 1927.
Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích
Klabund: Křídový kruh, W. Shakespeare: Večer tříkrálový (i NDMS Ostrava 1932, RD Praha 1946), J. Kopta: Jejich lidská tvář – 1929.
Národní divadlo v Brně
(Zemské divadlo v Brně 1931−41)
J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější − 1929; F. Bruckner: Napoleon I., J. Toman: Černé slunce, H. Ibsen: Nepřítel lidu, O. Wilde: Na čem záleží, F. Kožík, dram. B. Polách: Neznámý vojín žije!, M. Hart – G. S. Kaufman: Vždyť jsme jen jednou na světě!, M. Pagnol, dram. R. Blum: U zlaté kotvy, I. Kočerga: Hodinář a slepice, F. Langer: Dvaasedmdesátka − 1937; J. Bridie: Spící kněz, K. Čapek: Matka, P. de Marivaux: Hra lásky a náhody, J. de La Fontaine, překl. a úpr. M. Rutte: Kouzelný pohár, E. OʼNeill: Milionový Marco, W. Shakespeare: Jak se vám líbí, R. B. Sheridan: Škola pomluv, F. B. Mikovec: Přemyslovci, V. Werner: Noví lidé, H. Ibsen: Opory společnosti (i Uranie, 1943, RD Praha 1946) − 1938; E. Rostand: Cyrano z Bergeracu, G. B. Shaw: Pekelník, E. Bozděch: Baron Goertz, A. N. Ostrovskij: Splašené peníze, O. Wilde: Ideální manžel, V. Dyk: Ondřej a drak, J. Mahen: Mrtvé moře, Molière: Don Juan aneb Kamenný kvas, G. Hauptmann: Před západem slunce − 1939; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie (i Ostrava 1942) – 1940.
Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě
(České divadlo moravsko-ostravské 1941−44)
J. Hilbert: Třídič štěrku, P. Nivoix: Žena (i scéna), K. Schindler: Farma v Evropě (i scéna), Ch. Dickens: Cvrček u krbu, R. Medek: Srdce a válka (Bratrství), G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra − 1930; J. Zeyer: Sulamit, W. Shakespeare: Veta za vetu, E. Ch. Charpenter: Děti starého mládence (i scéna), M. Pagnol – P. Nivoix: Kupčíci se slávou (i scéna), V. P. Katajev: Kvadratura kruhu, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy (i Brno 1939) − 1931; J. W. Goethe: Faust, J. Vrchlický: Soud lásky, M. Anderson: Manželství na výpověď (i scéna), A. Strindberg: Opojení, P. Armont – A. Marchand: Pán, který budí důvěru, M. Achard: Domino − 1932; Molière: Don Juan (i RD Praha 1945), F. Werfel: Království boží v Čechách, A. A. Milne: Bigamie (i scéna), V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk, F. Langer: Andělé mezi námi, J. Durych: Svatý Václav (i scéna), J. Hilbert: Sestra, J. Galsworthy: Boj na nůž, M. Ogrizović: Hasanaginica (i scéna), W. Shakespeare: Kupec benátský, W. Lichtenberg: Komu dal bůh úřad − 1933; R. Rolland: Hra o lásce a smrti, V. Dyk: Posel, F. Langer: Velbloud uchem jehly, A. Dvořák: Husité, P. Vulpius: Mládí vpřed, A. Słonimski: Čistá rasa, E. Synek: Dvojí tvář (i Brno 1938), L. Holberg: Konvář politik, R. Medek: Jiří Poděbradský, F. Langer: Manželství s r. o. − 1934; G. S. Kaufman – E. Ferberová: Večeře o osmé, W. Shakespeare: Julius Caesar, S. Zweig: Ovečka chuďasova, F. F. Šamberk: Palackého třída 27, K. Čapek: Loupežník (i Brno 1939), E. Bourdet: Časy se mění, E. OʼNeill: Smutek sluší Elektře − 1935; A. N. Ostrovskij: I chytrák se spálí (i Brno 1937, MRD Praha 1945), Z. Fibich: Pád Arkuna, G. B. Shaw: Milionářka, F. Tetauer: Veřejný nepřítel, Molière: Amfitryon, O. Fischer: Jupiter, W. Shakespeare: Veselé ženy windsorské, F. Langer: Periferie, G. S. Kaufman – M. Hart: Vesele se točíme dokola, M: Gorkij: Jegor Bulyčov a ti druzí (i DISK Praha 1953), E. Vachek: Benedek aneb Vojenská čest − 1936; W. Shakespeare: Král Lear, Matiné ke 100. výročí úmrtí A. S. Puškina (součástí Kamenný host) − 1937; E. OʼNeill: Toužení pod jilmy, W. Shakespeare: Sen noci svatojánské, K. Krpata: Mistr ostrého meče, F. Schiller: Úklady a láska, J. K. Tyl: Bankrotář (i RD Praha 1949) − 1940; W. Shakespeare: Romeo a Julie, C. Goldoni: Veselé městečko (Il Ventaglio), H. H. Ortner: Isabela španělská − 1941; G. Preissová: Gazdina roba (i Uranie 1943), H. Sudermann: Domov, L. Stroupežnický: Naši furianti, E. G. Kolbenheyer: Most − 1942.
Slovenské národné divadlo v Bratislavě
J. Zeyer, h. J. Suk: Radúz a Mahulena, F. Bruckner: Alžběta anglická (i NDMS 1932) – 1931.
Divadlo J. K. Tyla v Praze (Vinohradské)
(Divadlo československé armády 1950−54, Ústřední divadlo československé armády 1954−60)
E. Hardt: Blázen Tantris (j. h.) – 1944; A. Jirásek: Jan Roháč − 1951; A. Jirásek: Jan Žižka (s O. Haasem), S. Vurgun: Východ slunce − 1952; W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, A. Jakobson: Šakalové − 1953; N. Hikmet: Legenda o lásce, Molière: Učené ženy − 1954; J. Procházka: Ohně na horách, F. Schiller: Don Carlos, M. Jariš: Inteligenti − 1955; K. Korcelli: Dům na Tvrdé, M. Gorkij: Barbaři − 1956; K. Mo-Žo: Zpěv o lásce a zradě − 1957; A. Dvořák: Král Václav IV., P.-A. Caron de Beaumarchais: Bláznivý den aneb Figarova svatba, L. I. Slavin: Intervence − 1958; J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, W. Shakespeare: Koriolanus − 1959; I. Prachař: Svět, kde se nežebrá − 1960.
Nezávislé divadlo v Praze
K. Krpata: Hvězdy nad hradem − 1943; J. Grmela: Klec ze zlata, M. Pašek: Aramejská brána, W. Gilbricht: Boty pod postelí − 1944.
Intimní divadlo v Praze
G. Freytag: Lidé od novin, B. Bjørnson: Rukavička − 1944.
Realistické divadlo v Praze
F. V. Jeřábek: Služebník svého pána, L. Holberg: Bez bázně a hany − 1945; W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské (i Pardubice 1949), J. Mahen: Mezi dvěma bouřkami, G. Zapolska: Morálka paní Dulské − 1946; S. OʼCasey: Juno a páv, Molière: Škola manželů, Molière: Domnělý paroháč (i 1949), P. Mérimée: Kočár nejsvětější svátosti, G. B. Shaw: Muž s budoucností − 1947; A. Miller: Všichni moji synové, I. Erenburg: Lev na náměstí − 1948; M. Gorkij: Nepřátelé, Anonym: Káď, P. A. Pavlenko: Štěstí − 1949.
Divadlo Státní konzervaře (DISK) v Praze
J. Toman: Svět bez oken, V. Neff: Soused − 1946.
Městské oblastní divadlo v Pardubicích
I. S. Turgeněv: Starý mládenec − 1949.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň
A. Jirásek, h. Z. Vostřák: Filosofská historie − 1950.
Národní divadlo v Praze
A. P. Štejn: Čestný soud, A. N. Ostrovskij: Výnosné místo − 1950; J. A. Burjakovskij: Lidé, bděte!, W. Shakespeare: Othello − 1951.
Divadlo Oldřicha Stibora v Olomouci
F. Geissler, A. Burkat: Pigment (i úprava a choreografie) − 1962; S. Prokofjev: Popelka − 1963.
Teatralia
O umělecký program, in Ročenka Českého divadla moravskoostravského 1941, Ostrava 1941, s. 8−9; O ostravské činohře ve třicátých letech, in A. Suldovský (usp.): Ostrava 9, Ostrava 1977, s. 277−306.
Překlady
E. Wallace: Čaroděj, NDMS 1930; W. S. Maugham: Karolína, Slovenské národné divadlo v Bratislavě 1931; J. W. Goethe: Clavijo, České divadlo moravsko-ostravské 1942; E. Wallace: Záhadný dům Dr. Messera, Těšínské divadlo v Českém Těšíně, česká scéna 1967.
Prameny
Archiv hlavního města Prahy: Sbírka matrik, katolické, vnější obvody, Smíchov. Narození 1896−1898, sign. SM N27, s. 54 (online, cit. 11. 11. 2020), URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=78744DF37E0448E38D57BC6679EFD4EF&scan=60#scan60.
SZM, Divadelní podsbírka: Divadelní programy a cedule zahrnující režie J. Š.; Korespondence s hercem F. Formanem, inv. č. GI 62.
Archiv ND: J. Š., (online, cit. 2. 11. 2020), URL: http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/3747.
Archiv Národního divadla Brno: J. Š., (online, cit. 2. 11. 2020), URL: http://www.ndbrno.cz/modules/theaterarchive/?h=person&a=detail&id=7357.
Archiv NDM: Soupis rolí, (online, cit. 2. 11. 2020), URL: https://www.ndm.cz/cz/osoba/4329-skoda-jan.html.
IDU − ViS: Tvorba osobností, (online, cit. 2. 11. 2020), URL: https://vis.idu.cz/Persons.aspx.
Literatura
V. Martínek, Moravskoslezský denník 18. 12. 1932 [Večer tříkrálový]; K. Otto, České slovo 26. 3. 1933 [Království boží v Čechách]; Z. Vavřík, Duch času 21. 1. 1934 [Hra o lásce a smrti] + K odchodu J. Š., Slezský sborník 1, 1936, s. 242−243; L. Třenecký, Duch času 17. 9. 1935 [Loupežník], 8. 3. 1936 [Veřejný nepřítel], 24. 1. 1937 [Král Lear] + Denní noviny 3. 9. 1940 [Mistr ostrého meče], 14. 6. 1940 [Sen noci svatojánské]; L. Peřich, Naše Slezsko 8. 2. 1936 [Smutek sluší Elektře]; S. Machonin, Literární noviny 20. 3. 1954 [Legenda o lásce]; V. Cach: Národní umělec J. Š., Divadlo 5, 1954, s. 697−698; J. Balvín: J. Š. v třicátých letech, Divadlo 5, 1954, s. 703−705; J. Opavský, Rudé právo 14. 2. 1955 [Ohně na horách] + Literární noviny 14. 5. 1955 [Don Carlos]; A. Dvořák, Literární noviny 12. 3. 1955 [Ohně na horách]; J. Pokorný, Rudé právo 17. 4. 1955 [Don Carlos]; F. Götz, Divadelní noviny, 23. 12. 1959 [Koriolanus]; L. Slíva: Činohra, in E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 98−104, 106−109; DČD IV; K. Nádvorníková: J. Š. a České divadlo moravskoostravské, in Kulturní měsíčník 1, 1983, č. 10, s. 23−25, č. 11, s. 21−23, č. 12, s. 17−18; M. Zbavitel: Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, Ostrava 1985, passim; M. Semil – E. Wysińska: Slovník světového divadla, Praha 1998, s. 105−106; Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 37, 38, 145, 146; J. Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945−1955, Praha 2007, passim; J. Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907−2007. Vinohradský příběh, Praha 2007, s. 134, 136, 158−159, 189.
Biografický slovník Slezska, ČBS, EDS, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, NDp, PBJ I
Životní události
- 2. 5. 1896: narození, Praha (CZ)
- 17. 11. 1981: úmrtí, Praha (CZ)
Vazby
H
Vznik: 2020
Autor: Sylva Pracná
