Uhlíř, František

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 26. 11. 2020, 17:17; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

František Uhlíř na civilní fotografii, fotograf neuveden. Sbírka Slezského zemského muzea.
František Uhlíř
* 19. 12. 1883 Slavkov u Brna (CZ)
18. 5. 1926 Ostrava (CZ)
herec, režisér, šéf činohry, divadelní ředitel

Mnohostranný herecký talent se schopností vyjádřit jemné nuance ztvárňovaných charakterů. Bez hereckého školení zaujal výjimečnými výkony jako ochotnický herec a režisér, po vzniku Československa patřil k nejnadanějším interpretům prvního období ostravského profesionálního divadla. Stal se též jeho druhým ředitelem.

Syn Františka Uhlíře, pekařského mistra ve Slavkově u Brna, a jeho manželky Josefy; studoval na Obchodní akademii v Brně. Od října 1903 byl zaměstnán jako vedoucí účetní v slavkovské Okresní záložně, jejímž se následně stal ředitelem. Jeho divadelní začátky byly 1898−1919 spjaty s místním ochotnickým divadlem, kde se uplatnil jako organizátor, herec, dramaturg a režisér. Od ledna 1905 se stal předsedou Divadelního odboru Sokola. V listopadu 1908 se v Ivanovicích oženil. 1918 hostoval v Národním divadle v Brně a o rok později jej ředitel V. Jiřikovský přijal do činoherního souboru nově vzniklého Národního divadla moravskoslezského v Moravské Ostravě. K 31. prosinci 1919 U. definitivně opustil své občanské zaměstnání a naplno se věnoval již pouze divadlu. Zprvu byl angažován jako herec (externě také v operetě), poté působil jako režisér a příležitostný scénický výtvarník. Po odchodu Jiřikovského do Brna působil U. 1923−25 jako ředitel divadla a šéf činohry. Jmenování bylo cílené s ohledem na jeho původní povolání; měl zajistit ekonomicky úspornější provoz a hospodářskou stabilitu divadla. Přes upřímnou snahu udržet divadlo na dosavadní umělecké úrovni byl U. nucen od sezony 1923/24 redukovat personální stav uměleckých souborů, snížit výdaje a oželet umělecky i ekonomicky náročné operní a baletní inscenace. Byla provozována jen malá opera, převážně komická, a divadlo se vrátilo k operetě, kterou V. Jiřikovský od sezony 1920/21 se souhlasem Spolku Národního divadla moravskoslezského zrušil. Ve snaze získat lidového diváka zavedl U. představení v Lidovém domě, kde se hrálo o víkendech a svátcích. Nová opatření byla zprvu účinná, ale přinesla s sebou kompromisy v oblasti umělecké. Divadlo rezignovalo na dramaturgické ambice Jiřikovského a ztratilo osobitost. Hrál se divácky vděčný a osvědčený repertoár, včetně nenáročných titulů zábavního charakteru. Z programu se vytratilo soudobé české drama, převážily veselohry a prověřená díla světové klasiky. V konfrontaci s předcházející érou Jiřikovského neexistoval jasný záměr a řediteli byla vyčítána absence dramaturga i vedoucí režisérské osobnosti v činohře, která by formovala a sjednocovala soubor. V reakci na kritiku angažoval U. pro sezonu 1924/25 mladého režiséra K. Proxe a navázal externí spolupráci s F. Kholem, dramaturgem Národního divadla v Praze.

Po první U. ekonomicky úspěšné sezoně Spolek Národního divadla moravskoslezského souhlasil pro sezonu 1924/25 s opětovným rozšířením uměleckého souboru s cílem zvýšení umělecké úrovně. Příjmy divadla však nezaznamenaly adekvátní růst a sezona opět skončila se záporným ekonomickým výsledkem, který vedl k novým úsporným opatřením.

Z důvodu vážného onemocnění odešel U. v listopadu 1925 na zdravotní dovolenou, z níž se už nevrátil. K 1. únoru 1926 byl na vlastní žádost uvolněn z funkce ředitele a v květnu téhož roku dlouhé a těžké nemoci podlehl. Zemřel 18. května 1926 (nesprávně uváděno 17. května) na následky kornatění tepen ve věku čtyřiceti dvou let. Poslední rozloučení se konalo ve čtvrtek 20. května v Národním divadle moravskoslezském. Urna byla uložena na slavkovském hřbitově.  

U. byl nadaným hercem, který zaznamenal v krátkém čase rychlý umělecký vzestup. Patřil k předním členům nově vzniklého ostravského činoherního souboru a zařadil se k všestranným divadelním umělcům realistického stylu. Od nástupu do ostravského divadla hrál charakterní obor, postavy vážné i komické, salonní i lidové, intelektuály i sedláky. Zaujal v rolích starých pánů a rozvážných otců, potměšilých šibalů i moudrých rádců. Vytvářel rozličné, detailně propracované postavy. Uplatnil se nejen v činoherním souboru, ale také v operetě. Zvláště osobitý projev propůjčil postavám v Molièrových komediích. S velkou životností a lidskostí pojal starce Geronta v Skapinově šibalství (1919), zaujal skvělým výkonem v roli Orgona v Tartuffovi (1921) nebo Sosiase v inscenaci hry Amfitryon (1923). K jeho nejlepším rolím patřila postava bodrého šibala, otroka Taškáře [Pseudolus] v inscenaci Plautova Taškáře (1921). S vynalézavostí sobě vlastní tu rozehrál humorné scény, které umocnil pohybem, mimikou i slovním projevem.

Ve svém herectví dovedl U. uplatňovat mnoho poloh lidské povahy a promyšleně budovat psychologii postav, které představoval. Hrál s vervou a s plným nasazením. S citem pro detail dokázal věrně vykreslit dramatickou postavu, která často určila vyznění celé inscenace. Například v dramatické proměně postavy Vojtiše Holuši v inscenaci hry F. Sokola-Tůmy Staříček Holuša (1919) nebo ztvárněním role stavitele Alquista v Čapkově dramatu R. U. R. (1921). Všeobecně byla ceněna jeho píle, snaživost, rozvaha, serióznost a nadání pro přesvědčivé a znamenité vystavění charakteru. Byl výraznou hereckou oporou činoherního souboru.

U. režijní práce se opírala o tradici, bohaté herecké zkušenosti a svědomitou organizaci. Na rozdíl od jeho herectví se režie jeví spíše jako provozní praxe bez větší invence. Po jmenování ředitelem se vzdal herecké profese, ale režii se i nadále příležitostně věnoval. Jeho posledním dramaturgicko-režijním projektem měla být Vrchlického trilogie s hudbou Z. Fibicha, kterou chtěl nastudovat ve třech po sobě jdoucích sezonách. Stihl však pouze první díl Námluvy Pelopovy (1925), v režii druhého dílu Smír Tantalův (1926) mu zabránila nemoc a úkolu se ujal K. Prox, poslední díl po nástupu nového vedení nebyl realizován.

Jako ředitel U. soustředil fyzické a duševní síly k organizátorské práci a úsilí o zajištění plynulého chodu ostravského divadla, čemuž obětoval i velmi slibnou hereckou kariéru. V krátkém období ve vedoucí pozici se snažil na základě vědomostí a zkušeností z předchozí profese vymanit divadlo z tíživé ekonomické situace, zajistit rovnováhu a zároveň udržet poměrně vysokou uměleckou úroveň nastolenou v éře V. Jiřikovského. Přes veškeré vynaložené úsilí se však jeho záměry nepodařilo v plném rozsahu realizovat. Zlepšil technické zařízení jeviště (kruhový horizont, nový osvětlovací systém) a byly postaveny varhany. Zasadil se také o kvalitní obsazení činoherního souboru; během krátkého vedení angažoval Ninu Balcarovou, Karla Ernesta, Huga Haase, Gustava Hilmaru, manžele Vlastu Kleinovou-Paulovou a Františka Paula, Vlastu Minaříkovou, Jana Sýkoru, Drahoše Želenského, Jaroslava Skálu, a zejména Jiřího Myrona, který se stal jednou z nejvýraznějších divadelních osobností Ostravska.


Role

Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě

Pavel Bohun (J. Till: Páni na vsi), Pan Dumby (O. Wilde: Vějíř lady Windermeerové), Bienassis (M. Hennequin, P. Veber: Paní prezidentová), Pastor Schanke (P. Egge: Pozemská touha slečny z fary), Pavel Hora (J. Mahen: Ulička odvahy), Strouhal (A. a V. Mrštíkovi: Maryša), Henry Higgins, Sarkastický zevloun (G. B. Shaw: Pygmalion), Geront (Molière: Skapinova šibalství), Ambroiso (G. Rossini: Lazebník sevillský), Továrník Kalina (A. Horáková: Žena legionářova), Baron Daminger (E. Eysler: Nepřítel žen), Pohořalský (V. K. Klicpera: Divotvorný klobouk), Motes (G. Hauptmann: Bobří kožich), Florián Bachmayer (O. Straus: Za hvězdou lásky), Mikeš z Ronova (A. Brázda: Sedm havranů), Mikuláš Peldřimovský (J. J. Kolár: Pražský žid), Mistr Bridaine (A. de Musset: Se srdcem divno hrát), Liberda (M. Liscová: V karvinském lese), Larivaudier (Ch. Lecocq: Dítě tržnice), Komárek (R. Piskáček: Osudný manévr), Vojtiš Holuša (F. Sokol-Tůma: Staříček Holuša), Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Hrabě z Eguzonu (G. A. de Caillavet, R. de Flers, É. Rey: Rozkošná příhoda), Farář Hora (F. Šrámek: Léto, i režie a scéna), Pooh-Bah (A. Sullivan: Mikado) − 1919; Jura Jurášek (J. Loriš: Zbojníci, i režie), Serger Petrovič (M. P. Arcybašev: Žárlivost), Aga Hasanaga (M. Ogrizović: Hasanaginica), Jakub Bušek (L. Stroupežnický: Naši furianti), James Blenkinsop (W. S. Maugham: Paní Stará [Paní Dot]), Pochinet (M. P. Costa: Lehkovážný Pierot), Berald (Molière: Zdravý nemocný), Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovský (N. V. Gogol: Revizor), Arnošt z Pardubic (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Briquet (L. N. Andrejev: Ten, který dostává políčky), Bratr Lorenzo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Archibald Corsikan (J. Verne, A. P. dʼEnnery: Cesta kolem světa za osmdesát dní), Jan Žižka z Trocnova (J. K. Tyl: Jan Hus), Hanuš Štursa (E. Tréval: Zahučaly lesy), Napoleon I. (E. Bozděch: Světapán v županu), Severák (A. Kantor: Sirotek v Radhošti), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Brown (F. Langer: Miliony), Saint Gaudens (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi), Bořek Dohalský z Dohalic (J. Vrchlický: Exulanti), Štěpán Mikulenka (F. Sokol-Tůma: Pasekáři), Tomáš (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Junona (A. Viscusi: Paridův soud) − 1920; Pete (M. E. Selby: Kvítek prérie), Verrat (R. Rolland: Vlci), Stavitel Alquist (K. Čapek: R. U. R.), Melfes (H. Müller-Schlösser: Krejčí Wibbel), Pán ze Sotenvillu (Molière: Ošálený manžel [Chudák manžel]), Dreisziger (G. Hauptmann: Tkalci), Bačkora (É. Zola, W. B. Busnach, O. Gastineau: Zabiják), Rada Antonín Vlaštovička (F. Arnold, E. Bach: Z nařízení bytové komise), Ruský car, Dr. Feodor (J. Verne, F. Csepreghy: Carův kurýr), Jakub Vojnar (A. Jirásek: Vojnarka), Pan Parker-Jennings (W. S. Maugham: Královská výsost), Páter Vojtěch Petráň (A. Horáková: Páni), Sojka, Hrdý (J. Štolba: Mořská panna), Orgon (Molière: Tartuffe), Ribbing (E. Bozděch: Baron Goertz), Doktor Geert (H. Heijermans: Na faře), Eusebio (E. Dohnányi: Závoj Pierotčin), Dr. Lipanský (F. F. Šamberk: Karel Havlíček Borovský), Taškář (T. M. Plautus: Taškář [Lišák Pseudolus]), Hrabě Gloster (W. Shakespeare: Král Lear), Áčim Kukić (B. Nušić: Protekce) − 1921; Pan Lepic (J. Renard: Modlářka), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Chrobák (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Hayotte (C. Lemonnier, A. Bahier, J. Dubois: Pytlák), Keťas (J. Hejda: Válka), Gotorpov (W. Grubiński: Lenin), Josef Roškot (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Emanuel Střela (F. F. Šamberk: Jedenácté přikázání), Kutina (F. X. Svoboda: Barevná housenka), Stojan Marić (P. Petrović: Liják), Almaviva (P. A. Caron de Beaumarchais: Figarova svatba), Rabbi Jehuda Löw ben Bezalel (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Pan Bellavoine (E. Bourdet: V pravou chvíli), Kníže Metternich (E. Rostand: Orlík, i režie a scéna), Pafnuc (S. Krzywoszewski: Čert a krčmářka), Andrej Andrejevič Taldykin (A. T. Averčenko: Hra se smrtí, i režie a scéna), Vévoda (A. Ch. Adam: Giselle), Vévoda Laertes (A. de Musset: O čem sní mladé dívky), Gremio (A. de Musset: Andrea del Sarto), Advokát dr. Kolenatý (K. Čapek: Věc Makropulos), Camillo (W. Shakespeare: Pohádka zimního večera), Pottash (M. Glass, E. Klein: Firma Pottash a Perlmutter) − 1922; La Brige (G. Courteline: Paragraf 330, i režie a scéna), Sosias (Molière: Amfitryon), Štěpán Vavrečka (A. Charvát: Handleř Binar), Pásler (J. Hejda: Když kvete kapradí, i režie a scéna), Hanuš Stockmann (H. Ibsen: Nepřítel lidu), Robespierre (R. Rolland: Danton), Kalchas (J. Offenbach: Krásná Helena) − 1923.

Režie

Divadelní odbor Sokola ve Slavkově u Brna

E. Bozděch: Světa pán v županu, K. Želenský: Návrat − 1905; V. V. Bilibin: Mlčení, V. Dyk: Smuteční hostina − 1906; Ch. M. Hennequin − G. Duval: Manžel šibal (i 1917), W. Perzyński: Lehkomyslná sestra, J. Balák: Terna − 1907; E. Bozděch: Zkouška státníkova, A. Schnitzner: Literatura − 1908; J. M. Barrie: Velebníček, W. Sommerset-Maugham: Královská výsost, L. Fulda: Janek, Jerome Klapka Jerome: Miss Hobbs − 1909; V. Sardou − É. de Najac: Cyprienna, H. Bernstein: Straka, L. Stroupežnický: Naši furianti − 1910; Ch. M. Hennequin − P. Veber: Paní presidentová − 1915; G. Hauptmann: Potopený zvon, L. Stärk, A. Eisler: Causa Král − 1917; F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl, A. Jirásek: Kolébka, J. Vrchlický: Noc na Karlštejně − 1918; F. Šrámek: Léto − 1919.    

Studující města Slavkova ve Slavkově u Brna

J. Kvapil: Oblaka − 1907; K. Leger: V zakletém zámku − 1915; O. Ernst: Flachsmann vychovatel − 1917.

Místní odbory Národní jednoty ve Slavkově u Brna

V. Štech: Třetí zvonění − 1909.

Hudební sdružení za spoluúčasti ochotníků ve Slavkově u Brna

Hervé: Mamzelle Nitouche − 1912.

Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě

F. X. Svoboda: Poslední muž (i scéna) – 1919; L. Pirandello: Štěpování (i scéna), L. Stärk, A. Eisler: Kauza král (Rozvodový proces králův), V. Hladík: Závrať (i scéna), H. Drachmann: Byl jednou jeden král (i scéna), W. Shakespeare: Večer tříkrálový (i scéna) − 1923; N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější (i scéna) − 1924; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy − 1925.

Prameny

MZA Brno: Matriky, Slavkov u Brna. Narození 1867−1890, sign. 13127, s. 386 (online, cit. 12. 2. 2020), URL: http://actapublica.eu/matriky/brno/prohlizec/1958/?strana=197.

ZA Opava: Matriky, Moravská Ostrava. Zemřelí 1924–1930, sig. MO/60, inv. č. 10758, (online, cit. 12. 2. 2020), URL: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=be916b32-f13c-102f-8255-0050568c0263&scan=81#scan81.

SZM, Divadelní podsbírka: Divadelní cedule zahrnující role a režie F. U., inv. č. CI 1790−1793 (35 ks); Doklady z pozůstalosti, inv. č. GI 112/1−5; Kniha novinových výstřižků z činnosti Národního divadla moravskoslezského 1919−1923, inv. č. II 74.

Ostravské muzeum, Podsbírka muzikologie a teatrologie: Mé vzpomínky na ředitele F. U. a ostravská divadelní léta od N. Balcarové-Píškové, stp., sign. II G 90.

Archiv NDM: Soupis rolí, (online, cit. 30. 1. 2020), URL: https://www.ndm.cz/cz/osoba/2147-uhlir-frantisek.html.

Literatura

Dr. V. M. [Vojtěch Martínek], Moravskoslezský denník 20. 9. 1919 [Skapinova šibalství], 1. 12. 1919 [Staříček Holuša], 20. 12. 1919 [Léto]; V. Martínek, Ostravský denník 7. 4. 1920 [Romeo a Julie] + Divadelní zprávy. Národní divadlo moravsko-slezské v Mor. Ostravě, Černá země 2, 1925/26, č. 9, s. 280−281 + Divadlo na pomezí, in Nové české divadlo 1927, Praha 1927, s. 101−103; M. B., Moravskoslezský denník 20. 2. 1920 [Lehkovážný Pierot]; Z. D., Moravskoslezský denník 14. 10. 1922 [Orlík]; Ack.: Orlík, Hudební a divadelní obzor 4, 1922, č. 16−17, s. 15; cz., Ostrauer Zeitung 15. 12. 1922 [Věc Makropulos]; -nj-, Svobodná republika 13. 4. 1923 [Paragraf 330]; nesign., Denní zprávy. Bývalý ředitel…, Národní listy, 19. 5. 1926 [Oznámení o úmrtí]; Národní divadlo moravskoslezské 1919−1929, usp. L. Knotek, Moravská Ostrava 1929, s. 44, 60−66;  E. Sýkorová – O. Šuléř: 40 let ostravského divadla 1919−1959, Ostrava 1959, s. 14, 158; M. Zbavitel: Jeden z prvních, in Ostravský kulturní měsíčník 19, 1976, č. 6, s. 50−51 + Jiří Myron, Ostrava 1980, s. 43, 47−52, 55, 58, 60, 61, 102, 141, 177, 178 + Osm hereckých portrétů. Herci staré gardy ostravské činohry, Ostrava 1985, s. 11, 31, 47, 97−99, 139, 196; L. Slíva: Činohra, in E. Sýkorová-Čápová − M. Weimann: 60 let Státního divadla v Ostravě, Ostrava 1980, s. 96; J. Vlach st. − J. Vlach ml.: Kulturní život ve Slavkově u Brna v letech 1867−1986, Brno 1987, s. 33−42, 46−52, 120−121, 131, 135, 149; Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského 1919−1999, Ostrava 1999, s. 37, 145, 146; J. Tomášková: Divadelní režisér Karel Prox (1897−1927), dipl. práce, FF UP Olomouc 2011, s. 15, 39−46, 70−73, 84, 85, 88, 92, 103, 111, 114, 122.  

Biografický slovník Slezska, EDS, Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy

Životní události

  • 19. 12. 1883: narození, Slavkov u Brna (CZ)
  • 18. 5. 1926: úmrtí, Ostrava (CZ)

Vazby

H


Vznik: 2020
Autor: Sylva Pracná