Sontag, Henriette

Henriette Sontag

* 3. 1. 1806 Koblenz, Německo

† 17. 6. 1854 Mexico City

zpěvačka

Křtěna Gertrude Walburga. Psána též Sonntag, česky Jindřiška Sontagová. Provdaná hraběnka Rossi. Dcera herce Franze Antona S. (1783 Mainz–1819 Mannheim), původně úředníka, který zanechal divadla po úrazu na jevišti, a herečky a zpěvačky Franzisky roz. Martloffové nebo Markloffové (1789 Heddernheim–1865 Drážďany). Sestra herečky Niny (Nanetty) S. (1811 Koblenz nebo Darmstadt–1879 cisterciác­ký klášter Marienthal v Sasku), která odešla od divadla a vstoupila do řádu.

S. vystupovala od dětství v činohře (Darm­stadt 5. 3. 1811), od 1814 ve zpěvoherních rolích v Mannheimu (Lilly, Hensler–Kauer: Donauweibchen) a od ledna 1816 ve Frankfur­tu n. M. (Jeriel, Hensler–W. Müller: Die Teu­felsmühle am Wienerberg). Její matka byla 1814–24 angažována ve StD v Praze jako milovnice a heroina. S. přijela za ní a 9. 6. 1816 zde debutovala. V červnu 1817 započala spolu se čtyřmi dalšími adeptkami studium zpěvu na pražské konzervatoři v nově otevřené třídě, kte­rou vedla M. Czejka; S. jí zachovala celoživotní vděčnost. Vyučoval ji též kapelník StD J. Trie­bensee. Ač vedení konzervatoře vystupování studentů nedovolovalo, hostovala S. občas ve StD i na jevišti soukromého divadla v Clam­-Gallasově paláci. Nejpozději 1819 byla již ve StD angažována s platem 600 zl. (V této době tam vystupovala v dětských rolích i její sestra.) Když Henriette účinkovala v listopadu 1820 ve StD při benefici sopranistky W. Beckerové, rozhodlo se vedení konzervatoře vyloučit ji k 20. 2. 1821 ze studia. V divadle se ihned do­stala do pozice primadony. Jejího fenomenální­ho talentu si povšiml ředitel spojených vídeňských operních divadel D. Barbaja, pozval ji k hostování do Theater an der Wien 22. 7. 1822 a po dalších vystoupeních jí nabídl angažmá. V březnu 1823 odešla S. z Prahy; k jejímu po­slednímu představení byla složena oslavná bá­seň. Nedlouho po ní odešla ze StD i její matka, která ji doprovázela na cestách, nejpozději 1834 se však do angažmá ve StD vrátila a opus­tila je 1837.

4. 4. 1823 vystoupila S. v Theater an der Wien jako Donna Anna (Mozart: Don Juan). V červenci a v srpnu 1824 hostovala ve Štýr­ském Hradci a její další dráha začala být před­mětem intenzivních jednání, v nichž hrála roli i její učitelka M. Czejka. S Vídní se S. rozlou­čila koncertem 10. 3. 1825, v květnu 1825 hostovala v Lipsku, v červnu pak v Praze. Nako­nec uzavřela smlouvu s Königstädtisches Theater v Berlíně (od srpna 1825). Její soukromý život, včetně milostného poměru s E. Clam-Galla­sem, s nímž byla do 1828 tajně zasnoubena, byl předmětem žurnalistických indiskrecí.

Během berlínského angažmá 1825–27 ho­stovala v Paříži, kam nastoupila k italské opeře od ledna 1828, od dubna téhož roku byla v Londýně a v srpnu opět v Paříži, kde nalezla soupeřku v sopranistce M. F. Malibranové. Mezi zářím 1828 a koncem ledna 1829 nevystupova­la, údajně pro úraz, snažila se však utajit sňatek s piemontským šlechticem a sardinským diplo­matem hrabětem C. Rossim a narození dítěte. Po návratu na scénu v pohostinských vystou­peních v lednu až květnu 1829 usilovala s pří­mluvou pruského krále Friedricha Wilhelma o uznání sňatku. Turínský dvůr svolil za před­pokladu, že S. ukončí uměleckou dráhu. Po ně­kolika vystoupeních v berlínské opeře v dubnu a květnu 1830, která dohodl pruský král, a po koncertní cestě divadlo opustila. Friedrich Wil­helm ji 22. 8. 1831 povýšil do šlechtického sta­vu s přídomkem von Lauenstein. Jako manželka diplomata žila v Haagu, od 1838 v Petrohradě, kde mohla vystupovat u dvora, od 1843 v Ber­líně. K návratu na jeviště se rozhodla 1849, když hrabě Rossi po revolučních událostech 1848 opustil diplomatickou službu. Finanční výsledek jejího hostování v Londýně a Paříži 1849–51 poznamenala nesolidnost agenta, proto S. sama podnikla uměleckou cestu po německých divadlech. 13. 3. 1852 uspořádala dobročinný koncert též na Žofíně v Praze (pří­tomen byl i bývalý císař Ferdinand I. s manželkou); S. zaujala zejména přednesem árie z Händlova Rinalda. V zimě 1852/53 a 1853/54 zpívala v italské opeře v New Yorku a zajížděla do Philadelphie, Bostonu, Baltimoru, na ame­rický jih a západ. Od 21. 4. 1854 přijala angaž­má v St. Anna Theatre v Mexico City, za něko­lik týdnů však podlehla epidemii cholery.

Po první pražské roli Jeriel (Hensler–W. Mül­ler: Die Teufelsmühle am Wienerberg, 1816) patřil k S. dětským postavám i Benjamin (Mé­hul: Joseph und seine Brüder, 1818). Měla pů­vab světlovlasé dívky s usměvavou tváří a velkýma modrýma očima, předurčené pro lyrické typy. Svůj zvonivě jasný soprán ve výškách dokonale ovládala a okouzlovala „flétnovými pasážemi, které většinou polohlasem, avšak s nejdokonalejší artikulací přednášela“ [Riegrův Slovník naučný]. Herecký talent osvědčila v či­noherní roli Melitty (Grillparzer: Sappho, 1820). Během studia na konzervatoři vystoupila jako zralá Emmelina (Weigl: Die Schweizerfamilie, 1819) a Červená karkulka (Dittersdorf: Roth­käppchen, 1820). Onemocnění W. Beckerové po nástupu do angažmá jí otevřelo cestu k vrcholným rolím a do pozice primadony (mj. Agathe, Weber: Der Freischütz při pražské pre­miéře 29. 12. 1821), v níž si osvojila základní repertoár. Ve Vídni triumfovala zvl. jako Eury­anthe (Weber: Euryanthe, prem. 25. 10. 1823). Při hostování v Praze v červnu 1825 (hojně se uplatnily i matka a sestra) zpívala kromě star­ších zdejších rolí a árií také Desdemonu (Rossini: Othello); její herecké uchopení této posta­vy bylo v pozdějších letech obdivováno (méně již pěvecké).

Její berlínský kult spočíval zejména na rossi­niovských partech, z nichž Isabellu (Rossini: Italienerin in Algier) zpívala v roce 1825 cel­kem 41krát. V pařížské italské opeře proslula jako Elena (Rossini: La donna del lago, 1826, v této roli byla zpodobena několika malíři) a Donna Anna (Mozart: Don Giovanni, olejomalbu vytvořil Paul Delaroche). Bezvýhradně obdivné kritiky z této doby vyzdvihují lehkost a pohyblivost hlasu, podmanivost projevu a ze­jména vzácný souběh pěveckých, pohybových a výrazových schopností. S námitkami se setkala až 1828 v Paříži, kde dal F. J. Fétis před­nost Desdemoně v provedení Malibranové. Po­prvé si zde také kritika všimla její slábnoucí střední hlasové polohy. Poslední rolí, v níž S. vystoupila 22. 5. 1830 v Berlíně, byla Semira­mis ve stejnojmenné Rossiniho opeře. Po ná­vratu na jeviště ve 42 letech se musela vyrovnat s požadavky nového italského repertoáru (Doni­zetti, Bellini) a také ohlas již nebyl tak spontán­ní. Zvl. H. von Bülow vytýkal jejím „vnějškově perfektním“ výkonům chlad a neschopnost po­etického vyjádření (1852). Před americkým turné studovala ještě pro italskou operu v New Yorku Adinu (Donizetti: L’Elisir d’amore), Ma­rii (Donizetti: Maria di Rohan) a Lucrezii (Donizetti: Lucrezia Borgia).

S. se stala typickým objektem kultu pěvec­kých hvězd, jenž byl součástí hudebního diva­dla první poloviny 19. stol. Její umění, barvitý osobní osud s řadou temných míst i předčasná smrt dodávaly látku tisku. Vysoké společenské postavení, jehož dosáhla, ilustruje výsady, jimž se mohly těšit mimořádné umělecké osobnosti této doby.

Role (ve StD)

1816: Jeriel (Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg); 1818: nezn. role (Rossini: Wilhelm Tell), Benjamin (Méhul: Joseph und seine Brüder); 1819: Gustav (Weigl: Das Waisenhaus); 1820: Amor (Martín y Soler: Baum der Diana), Rothkäppchen (Dittersdorf: Rothkäpp­chen); 1821: Princezna navarrská (Boieldieu: Johann von Paris), Phillis (Weigl: Nachtigall und Rabe), Sophie (Paër: Sargines), Myrrha (F. X. Huber–Win­ter: Das unterbrochene Opferfest), Rosine (Rossini: Barbier von Sevilla), Margarethe (Grétry: Richard das Löwenherz), Clorinde (Isouard: Aschenbrödel), Agathe (Weber: Der Freischütz); 1822: Amenaide (Rossini: Tancred), Donna Anna a Zerlina (Mozart: Don Juan), Elisene (Rösler: Elisene, Prinzessin von Bulgarien); 1825 j. h.: Bertha (Auber: Der Schnee), Susanna (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Desde­mona (Rossini: Othello).

Prameny a literatura

Část pozůstalosti v LA PNP (inventář Y. Dörflová, 1995). Výčet dal­ších zachovaných pramenů uvádí H. Stümcke (H. S., Berlin 1913, s. VII–XI). – J. B.: Der jungen Künstle­rin Dem. Henriette Sontag bey ihrem Abgehen von der Prager Schaubühne, Prag [1823], oslavná báseň, plné znění cituje E. Rychnovsky, 1904 [lit.]. – Hauptmatrik der Schüler des Conservatoriums,archiv Konzervatoře v Praze. – Martinec: Journal. – Cedule StD 1824–25, NMd. – Cedule Clam-Gallaso­va soukromého divadla, NK Praha sign. 65 G 19, sé­rie XIXb, č. 5–18, 20. – Cedule divadla Königstädtisches Theater, Märkisches Museum Berlín. – Seznam vyobrazení S. uvádějí A. Ungherini (Manu­el de Bibliographie biographique et d’Iconographie des femmes célèbres, Torino 1892) a H. Stümcke (s. 305–308, přes 80 položek). K ranému období: H. S. Künstlerlebens Anfänge in Federzeichnungen von Julius Gundling, 2. vyd. Leipzig 1862; nověji vyd. Theaterhistorische Porträtsgraphik. Ein Kata­log aus den Beständen der Theaterwissenschaftli­chen Sammlung der Universität zu Köln, vyd. R. Flatz, Berlin 1995; jediným obrazovým dokumentem pražského původu je portrétní litografie F. Zelinky, Praha [asi 1855]. • Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde [Wien] 1817, s. 471 [matka]; Allgemeine musikalische Zeitung [Leipzig] 22, 1820, sl. 288–289, 476–477, 689–690; 23, 1821, sl. 206, 418n., 775–778; Allgemeine Thea­ter-Zeitung [Wien] 15, 1822 až 48, 1854, kde na s. 172–180 nekrolog; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1822, s. 743, 744, 766; J. N. A. Schaden: Kritischer Bocksprung von Dres­den nach Prag, Schneeberg 1822, s. 217–218; La re­vue musicale [Paris] 3, 1829 až 4, 1830; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1838, s. 9 [odchod matky z druhého angažmá ve StD]; A Memoir of the Countess de Rossi, London 1849; T. Gautier: L’Ambassad­rice, Biographie de la Comtesse Rossi, Paris 1850; V. [Ulm]: Wohltätigkeitskoncert der Gräfin Rossi, Bohemia 16. 3. 1852; Bw. [Bülow]: H. S., Ein Minoritätsgutachten, Neue Zeitschrift für Musik 19, 1852, s. 69–73; New York Herald 28. 6. 1854 [úmrtní ozn.]; C. von Holtei: Vierzig Jahre, III, 2. vyd. Breslau 1859, s. 276; J. H. Mirani: Triebensee, Holbein, Gerstäcker und eine junge Sängerin, Darmstädter Zeitung 18., 19. a 20. 7. 1865; O. Teuber: H. S., Bo­hemia 1. 12. 1877; Teuber III, s. 70–100; W. Bonnet: Aus der Geschichte des Königstädtischen Theaters: Die H. S.-Periode, Mitteilungen des Vereins für Geschichte Berlins,Berlin 1904; E. Rychnowsky: H. S., Bohemia 2. 1. 1904; H. Stümcke: H. S., Berlin 1913; A. Kohut: Die Gesangsköniginnen in den drei letzten Jahrhunderten, Berlin s. a., s. 112–139; E. Pirchan: H. S., Die Sängerin des Biedermeier, Wien 1946; G. Wahnrau: Berlin, Stadt der Theater, Berlin 1957; A. Chaloupka: Divadelní Pragensia v drobných spi­sech Lobkovické knihovny, Ročenka Universitní kni­hovny 1958, 1959, s. 128; P. Wilhelmy: Der Berliner Salon im 19. Jahrhundert (1780–1914), Berlin 1989. • Allgemeines Theater-Lexikon 2; Rieger; Eisen­berg; MGG 1965 [lit.]; ČHS; Kosch [rodina]; Grove 1980, 2001; Grove-opera; Piper, sv. Register; Ulrich 1997.

Životní události

• 3. 1. 1806: narození, Koblenz, Německo
  
• 17. 6. 1854: úmrtí, Mexico City
  

Další jména

Gertrude Walburga, Sonntag , Sontagová Jindřiška, Rossi 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 502–505
Autor: Adolf Scherl