Grünbaum, Therese

Therese Grünbaum

* 24. 8. 1791 Vídeň, Rakousko

† 30. 1. 1876 Berlín, Německo

zpěvačka

Roz. Müller(ová) (pod tímto jménem vystupo­vala do 1813). Dcera kapelníka W. Müllera, manželka zpěváka Johanna Christopha G. (1785–1870); matka zpěvačky Caroliny G., provd. Berchtové (1814 Praha–26. 5. 1868 Braunschweig), a zpěváka Carla G. (nar. 12. 5. 1815 v Praze), působících mimo české země.

Hudbě ji učil otec. Od pěti let vystupovala v Theater in der Leopoldstadt ve Vídni v dět­ských rolích, z nichž některé byly psány pro ni (Lilli, Kauer: Das Donauweibchen, 1798; Je­riel, Hensler–W. Müller: Die Teufelsmühle am Wienerberg, 1799). Otec pro ni komponoval vsuvky do repertoárových her a publikum jí věnovalo trvalou pozornost. Její zpěv byl přijímán s pochvalou, v herecké akci podle tisku zpočátku přeháněla a mívala nevkusně zdobené kostýmy. V patnácti letech zpívala již velké role.

1807 přišla do Prahy se svým otcem, který se stal kapelníkem StD a na žádost ředitele Lie­bicha měl po zrušení italské opery ustavit německý soubor. V Praze G. poprvé hostovala 21. 5. v roli Jawine v otcově opeře téhož jména a 8. 11. 1807 zpívala Zerlinu v německém představení Mozartovy opery Don Juan. Defi­nitivní pražské angažmá získala od 1808, kdy primadona Caravoglia-Sandrini opustila StD, zaujala její pozici a postupně převzala její role. 1811 pro nemoc po delší čas nevystupovala. 1813 se W. Müller vrátil do Vídně a úřad ka­pelníka StD převzal C. M. von Weber. Therese se 8. 5. 1813 v Praze provdala za zpěváka J. Ch. Grünbauma a oba se pokusili získat angažmá ve Vídni v Theater an der Wien. The­rese však měla průměrné, snad i konkurencí manipulované kritiky („zpívá sice čistě, ale ne­zvládá hloubky, do kvality vídeňských kolora­turních zpěvaček má daleko“). Manželé nebyli přijati a zůstali ve Weberově souboru, Therese v postavení první sopranistky. Weber, který 1816 předčasně ukončil pražskou smlouvu a odešel do Drážďan, měl značný zájem o spo­lupráci s Theresou a pozval v květnu 1817 oba k sérii hostování. Zdá se, že po úspěšných vy­stoupeních vyvolali G. při sjednávání detailů blíže neznámý konflikt s vedením divadla, a ze smlouvy sešlo. Oba G. zůstali v Praze do veli­konoc 1818, kdy Theresu angažovala vídeňská dvorní scéna. (G. v tomto období vystoupila pětkrát na koncertech konzervatoře s áriemi z italských oper: 19. a 26. 3. 1816, 28. 2. a 14. 3. 1817 a 13. 2. 1818). Později, kdy její manžel již nevystupoval, Therese často hosto­vala v zahraničí (několikrát v Pešti, 1825 v ital­ské opeře v Drážďanech, v Praze 1820, 1824 a 1826; 1830 zpívala ve StD její dcera Caroli­na). 1828 ji dvorní opera penzionovala, mj. pro značnou korpulentnost. G. podnikla několik cest a posléze se usadila s rodinou v Berlíně. 1830 si otevřela pěveckou školu a pomáhala v kariéře svým dětem.

Zatímco její dětská vystoupení byla spíše atrakcí, v Praze vyrostla G. ve velkou umělky­ni. Kromě otce ji zde údajně učil blíže neznámý Ital Aloisi, zdá se však, že neprošla žádným systematickým školením. Přesto dokázala do­konale využít dispozic svého hlasu a vypraco­vala si i přiměřený herecký projev. Mezi praž­ským publikem měla stabilní okruh nadšených příznivců, kteří hlukem znehodnocovali před­stavení jejích konkurentek. Weber o ní psal ja­ko o „skvělém talentu“. Téměř úplný přehled jejích rolí 1813–16, zaznamenaný ve Weberově zápisníku, dokládá, že zvládala široký reperto­ár s dramatickými i koloraturními úkoly. Ve svých kritikách pro K. k. privilegierte Prager Zeitung se Weber uznale vyjadřuje i o její schopnosti zpívat s přiměřeným výrazem ko­morní hudbu. Zpívala řadu Mozartových rolí a zasloužila se o domácí tvorbu, když vytvořila hlavní roli Serafiny při premiéře stejnojmenné opery V. J. Tomáška (1811). Na svých zájez­dech i ve vídeňském angažmá vystupovala většinou v repertoáru, který nastudovala již v Praze (nově: Desdemona, Rossini: Othello, 1819, Rosina, Rossini: Der Barbier von Sevil­la, 1819, nezn. role, Weigl: Baals Sturz, 1820, Eglantina, Weber: Euryanthe, 1823). Přestože v poslední době kritika s jejími výkony nebyla již spokojena („táhne a chybně tvoří tón, zpívá s manýrami“), zaujímala ve vídeňském soubo­ru po deset let přední pozici a získala přezdív­ku „die deutsche Catalani“. Pro pražskou scénu byla její přítomnost po řadu let rozhodující zá­rukou akceschopnosti.

Role (ve StD)

1806: Azema (Catel: Semiramis); 1807–12: Jawine (W. Müller: Jawine, prem.), Myrrha (F. X. Huber–Winter: Das unterbrochene Opferfest, též 1814), Zerlina (Mozart: Don Juan, 1807), Elisene (Rösler: Elisene, Prinzessin von Bulgarien, 1808, též 1815), Laura (Mozart: Die Mädchentreue [Così fan tutte], též 1815), Constanze (Cherubini: Der Wasser­träger, 1808, též 1813), Cherubin (Mozart: Figaros Hochzeit, 1809), Pamina (Mozart: Die Zauberflöte), Donna Anna (Mozart: Don Juan, 1810, též 1814), Se­rafine (Tomášek: Serafine, prem. 1811); 1813: Amazili (Spontini: Ferdinand Cortez), Paulina (Catel: Die vornehmen Gastwirthe), Julia (Spontini: Die Vesta­lin), Faniska (Cherubini: Faniska), Adela (Isouard: Das Lottolos), Isabella (Fränzl: Carlo Fioras); 1814: Clorinda (Isouard: Aschenbrödel), Princezna (Boiel­dieu: Johann von Paris), Rosina (Fioravanti: Die Sän­gerinnen auf dem Lande), Sophie (Paër: Sargines), Emmelina (Weigl: Die Schweizerfamilie), Armida (Isouard: Alamon), Marie (Grétry: Blaubart), Susanna (Mozart: Figaros Hochzeit), Camilla (Paër: Camilla), Luisa (Paër: Der lustige Schuster), Clarette (Weigl: Der Corsar aus Liebe), Vitellia (Mozart: Titus), Hen­rietta (Perinet–W. Müller: Das Neusonntagskind), Leonora (Beethoven: Fidelio); 1815: Helene (Méhul: Helene), Asposia (Salieri: Axur), Agnes (Jírovec: Ag­nes Sorel), Irena (Meyerbeer: Alimelek), Chatinka (Weigl: Die Jugend Peter des Grossen); 1816: Edita (Isouard: Joconde), Leonore (Dittersdorf: Doctor und Apotheker), Athalie (Poissl: Athalie), Kunigunde (Spohr: Faust), Lodoiska (Cherubini: Lodoiska), Lui­sa (Dittersdorf: Hieronymus Knicker), Marie (Winter: Marie von Montalban), Amenaida (Rossini: Tancred), Iphigenie (Gluck: Iphigenie auf Tauris), Matylda (Weber: Silvana); 1817: Palmira (Salieri: Palmira), Sophie (d’Alayrac: Dichter und Tonkünstler), Pami­na (Winter: Das Labyrint).

Prameny a literatura

Cedule představení StD 1808, Cherubini: Der Wasserträger, LA PNP. – Martinec: Journal. • Wiener Theater-Zeitung 1806, č. 13 a 15, 1. a 15. 10. 1806; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1808, s. 9; 1809, s. 9; 1846, s. 48, 50, 51, 55; Wiener Allgemeine musikalische Zeitung 26. 6. 1813, s. 217, 227, 257; J. A. Hanslik: An Mad. Grün­baum […], sonet, Hyllos 1, 1819, sešit 1, s. 184; Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 1820, č. 116; 1824, č. 142; 1826, č. 28; Allge­meine Theaterzeitung [Wien] 1827, Februar, s. 70–71; F. von Seyfried: Rückschau in das Theater­leben Wiens seit den letzten fünfzig Jahren, Wien 1864, s. 261–264; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] auf das Jahr 1876, s. 177–178 [nekrolog]; Teuber II, s. 426, 428, 439, 431, 432, 442, 443, 455, 458, 461; III, s. 7, 8, 19, 142, 178; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911 [konc., s. 195, 196]; Z. Němec: Weberova pražská léta, 1944; R. Haas: Wenzel Müller, Mozart-Jahrbuch 1953, Salzburg 1954, zvl. s. 83; O. Fambach: Das Reper­toire des Stadttheaters zu Leipzig 1817–1828, Bonn 1980; O. Fambach: Das Repertorium des königl. Theaters und der italienischen Oper zu Dresden 1814–1832, Bonn 1985; Weber: Notizen-Buch; Mein vielgeliebter Muks. Hundert Briefe C. M. von Weber an Caroline Brandt aus den Jahren 1814–1817, Berlin 1986; J. Bužga: Vergessene Aufsätze und Mitteilungen aus Carl Maria von Webers Prager Wirkungszeit (1813–1816), Oper heute. Ein Almanach der Musikbühne 11, Berlin 1988, s. 90–135; Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, [1995]. • Dlabač; Wurzbach; Eisenberg; ÖBL [lit.]; Enciclopedia; Grove-opera; Piper, sv. Re­gister; Kutsch 1997 [neexistující syn Josef zaměněn s Carlem]; Lexikon zur deutschen Musik.

Životní události

• 24. 8. 1791: narození, Vídeň, Rakousko
  
• 30. 1. 1876: úmrtí, Berlín, Německo
  

Další jména

Müllerová , Müller

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 176–178
Autor: Jitka Ludvová