Švabíková, Jarmila

Jarmila Švabíková

* 18. 8. 1906 Vídeň (A)

† 12. 3. 1969 Praha (CZ)

herečka

Všestranně disponovaná charakterní herečka kultivovaného hlasového projevu a efektního zjevu. Tančila, zpívala. Vytvářela často rozporuplné povahy, realistická drobnokresba jí byla cizí. Osobní temperament a herecký intelekt podmiňovaly její smysl pro komediální nadsázku.

Dcera tiskaře Antonína Švabíka (* 1880) v Uherském Brodu, starší sestra herečky Zdenky Švabíkové-Kožíkové (1912–1944). V dětství toužila po kariéře tanečnice. Vystudovala herectví na brněnské státní konzervatoři u E. Pechové (1920–24). Už jako studentka vystoupila v několika inscenacích Zemského divadla v Brně (1923–24). Patřila mezi zakládající členy Českého studia V. Gamzy v Brně, účastnila se jeho zájezdových turné od května 1924 až do rozpadu studia 31. 7. 1925. Jako osmnáctiletá zde hrála Stázu ve Šrámkově Létě i stárnoucí Dulskou v Morálce paní Dulské. Poté prošla lidovou scénou Komedia (1925–26) a divadlem Rokoko (1926–27); tři měsíce vystupovala v revuálním repertoáru K. Hašlera, ve kterém tančila, zpívala a moderovala jeden z programů, s nímž absolvovala též zájezd do Polska. Další angažmá získala v nově založené zájezdové společnosti Česká komorní scéna (oficiálně se sídlem v Pardubicích) pod uměleckým vedením J. Plachého (1928–29), kde se seznámila se svým budoucím manželem, hercem J. Grussem. Zde měla možnost osvědčit své schopnosti na rozmanitém repertoáru před venkovským publikem – zejména v titulní roli Maryši ze hry bratří Mrštíků; pro vysokou urostlou postavu zde vystupovala i v mužských rolích. Poté příležitostně vystupovala 1929 spolu s J. Grussem v Osvobozeném divadle. Výrazné komediální schopnosti uplatnila i v angažmá v pražské Uranii, a ještě více v lidovém repertoáru divadla Akropolis 1930/31, jehož prostředí a úroveň jí však nevyhovovaly. V novém souboru Českého divadla v Olomouci působila od 1931. Zde podepsala o rok později společně s levicově orientovaným režisérem O. Stiborem a významnými kulturními představiteli města provolání pracující inteligence Olomoucka na podporu Světového protiválečného kongresu, konaného na podnět významných intelektuálů, jako byl R. Rolland nebo H. Barbusse, 27. – 29. 8. 1932 v Amsterodamu. 1933 přešla do Prahy nejprve k V. Burianovi, pak zakotvila na pět plodných let v Osvobozeném divadle (1936, 1943 a 1944 hostovala v Národním divadle). Po uzavření Osvobozeného divadla našla znovu působiště v Divadle Vlasty Buriana (1938–41). Za složité protektorátní situace vystupovala znovu mimořádně v Uranii (např. 1941) v alternaci s M. Vášovou. 1942 získala trvalé angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech – působila zde až do jeho reorganizace 1950, kdy došlo k rozdělení na dvě scény. Š. přešla do nově utvořeného Divadla Čsl. armády. 1954 odešla a na podzim t. r. přijala angažmá v Městských divadlech pražských pod vedením O. Ornesta, kde působila až do konce života. 1966 získala titul zasloužilá umělkyně.

Jarmila Švabíková jako Vojnarka (A. Jirásek: Vojnarka, Městské divadlo na Královských Vinohradech, 1943), fotograf neznámý. Soukromý archiv Aleny Kožíkové.

Jako příslušnice generace nespokojené se stavem domácího oficiálního divadla, se Š. připojila zpočátku k umělcům hledajícím nové cesty a způsoby uplatnění divadla. Coby členka zájezdové scény České studio v Brně se spolu s E. Hráskou, I. Kubáskovou, V. Očáskem, J. Tumlířem a R. Záhorským podílela na naplnění experimentální koncepce V. Gamzy. Inspirován zpočátku myšlenkami a tvorbou ruského režiséra K. S. Stanislavského, usiloval soubor i za tíživých ekonomických podmínek o výjimečný umělecký status, charakteristický propojením realistického hereckého stylu s avantgardními postupy J. B. Vachtangova, jež vyústily i do závěrečné inscenace Langrovy Periferie. Po zániku moravské scény našla obdobně smýšlející prostředí ve skupině mladých herců kolem J. Plachého. V Českém komorním divadle získala především profesionální jistotu. Podílela se na slibném profilu scény, která svými inscenacemi (Lulu, Nebe a moře, Dáma s kaméliemi, Cvrček u krbu, Správný paroháč, Nemožný člověk) i umělecky hodnotnou výpravou (hlavním scénickým materiálem byly látky) a prací se světlem našla pochopení jak u kritiky, tak u venkovského obecenstva. Za krátkého pobytu v Uranii se podílela povětšině na zábavném repertoáru, podobně ve velmi intenzivním provozu divadla Akropolis. Její životní šancí bylo angažmá v Olomouci pod vedením O. Stibora, který svěřil půvabné pětadvacetileté herečce náročné herecké party. Š. hrála kromě menších rolí pod jeho vedením stěžejní postavy osudových žen (ačkoliv kritika zprvu považovala její obsazení za riskantní). Byly to tragické či rozporuplné role: Helena v Grubińského tragédii Milenci, Alžběta Anglická ve stejnojmenné hře F. Brucknera, Paní Gáborová ve Wedekindově Procitnutí jara, Iokasté v Sofoklově Králi Oidipovi; propůjčila jim umírněný, nuancovaný projev. Dostávala však i úkoly jiného druhu: v hlavní dvojroli Jedna a jedna je jedna odlišila ctižádostivou a kultivovanou tanečnici Gaby od provinční, dobromyslné a dialektem mluvící Hedvy. Stiborovy koncepční snahy o přiblížení dosavadního hereckého stylu souboru modernějším tendencím, blízkým avantgardě, inspirovaly herce k tomu, aby opouštěli zdejší dosavadní psychologicko-realistické pojetí rolí ve prospěch stylizovaných prostředků; takto se Š. zhostila i své poslední olomoucké role Herečky Lechy v Claudelově Výměně. Její herectví se vyznačovalo vysokou hlasovou kulturou, na jejíž kvalitě Stiborovi velmi záleželo. Pro její další uměleckou dráhu se ukázal jako rozhodující přechod do Prahy. Do Osvobozeného divadla vstoupila v průběhu repríz inscenace Svět za mřížemi; v souboru, v němž dominovali geniální komici V + W, zůstávala v subalterní pozici. Hrála v téměř každé premiéře, nezřídka několik rolí, na nichž musela osvědčit svou schopnost ostré kresby charakterů, groteskní nadsázky a velké spektrum výrazových prostředků. O jejich různorodosti hovoří už názvy rolí: detektivka Simone Clair z Líčení se odročuje, cynická Hekatomba v inscenaci Osel a stín, groteskní Doňa Concepción Ibane a Matka národa z inscenace Kat a blázen, kankánová děva La Goulou ze Slaměného klobouku, Neandrtálová z Panoptika, Catastrofa, zlá manželka, která zmizí a promění se v krysu, z Nebe na zemi, a mnoho dalších ženských figurek. Příležitostně byla obsazována i do rolí svůdných žen, jako byla Catherine de Vauselles z Balady z hadrů či Calpurnie ze hry Pěst na oko, aneb Caesarovo finále. Osvědčená herečka Š. si v Osvobozeném vypěstovala smysl pro komediální pojetí rolí, plnila pohotově a ke spokojenosti šéfů své úkoly. Jen zřídka zde však mohla uplatnit svou citovost; překvapila pak jako hlasatelka Markéta v představení Rub a líc, ve chvíli, kdy bylo jasné, že Osvobozené divadlo bude uzavřeno, volala tehdy s velkým niterným zaujetím podle O. Ornesta nezapomenutelným sametovým hlasem do publika i celého světa: „Pomozte nám bránit demokracii.“ Po uzavření divadla se uchýlila do souboru V. Buriana, kde už ve 30. letech působila, a hrála povětšině v komediích českých dramatiků (F. F. Šamberka, J. Vernera, E. Synka).1941–42 hostovala sporadicky (v alternaci s M. Vášovou) v souboru, který postavil ředitel Uranie Č. Melíšek ze známých herců protektorátních divadel, čsl. filmu i čerstvých konzervatoristů. Za svého druhého hostování v Národním divadle na sebe Š. upozornila v roli komorné Marie ze Shakespearovy komedie Cokoli chcete v souhře s trojlístkem komiků – manželem J. Grussem (Feste), J. Pivcem (Tobiáš Říhal) a S. Neumannem (Ondřej Zmrzlík). Svým vystupňovaným komediálním temperamentem zastínila v režii K. Dostala představitelky ostatních ženských postav – hostující N. Gollovou jako Violu i V. Matulovou jako Olivii. Angažmá však za obtížných podmínek, ve kterých se nacházelo vedení Národního divadla, ani tentokrát nezískala. V době jeho uzavření připravovala a hrála v bytě Kožíkových spolu se sestrou, manželem, švagrem a významnými herci Národního divadla loutkové divadlo pro děti. V Divadle na Vinohradech dostávala ještě za války velké charakterní úlohy, prosadila se zejména v titulní roli Jiráskovy Vojnarky. Zdejší režiséři si vážili její inteligence, výrazného herectví a smyslu pro spolupráci souboru. Také po osvobození republiky dostala velký úkol – roli Anči v Langrově Periferii (s O. Krejčou v roli Franciho). Po Frejkově nástupu do vedení však v profilových inscenacích souboru až na výjimky nehrála. Díky kultivovanému přednesu a krásnému hlasu ji však obsadil J. Kvapil do rekonstrukce svého památného představení Troila a Cressidy, kde hrála Prolog. Komediální podoba jejího herectví vyhovovala také mladému J. Pleskotovi, který ji obsadil do svých humorných inscenací Zpívající Benátky a Jeho urozenost pan měšťák. Pozvolna se přehrávala do rolí starších žen: v Kohoutově Dobré písni už vystupovala jako Matka mladistvých postav, které ztělesnili mladí členové souboru S. Remunda, J. Švorcová, J. Vala, a vystupovala samozřejmě i v rolích politicky angažovaného repertoáru Divadla Čsl. armády. Přechod do Městských divadel pražských pod vedením O. Ornesta pro ni znamenal návrat k charakterním rolím jiného typu, vážným i komickým. Režisér Ornest si u ní cenil zodpovědného hledání rolí i skutečnosti, jak se žensky svůdná Š. dokázala přehrát a přetělesnit do protikladných ženských povah. Její Chalupová ve Vackově Bidýlku byla jako ustaraná máma (nohy měla vycpané vatony) synonymem pavlačové bídy; oproti tomu vykreslila paní Andrštovou z Daňkovy Svatby sňatkového podvodníka jako lidsky pochopitelnou karikaturu emancipované ženy. Bohatstvím výrazových prostředků obohatila zejména svou vrcholnou roli tohoto období – postavu Amandy Wingsfieldové ze Skleněného zvěřince T. Williamse. Její výkon nasycený citovými proměnami byl popisován přívlastky nervní i poetická, zoufalá a milující, stará čarodějnice i postřelené ptáče. Roli alternovala v režii F. Hudečka se Z. Polanovou, partnerem jí byli V. Voska v alternaci s J. Bekem. Kritika oceňovala především její hereckou suverenitu.

Role

Státní konzervatoř Brno

Stáza (F. Šrámek: Léto), Paní Dulská (G. Zapolská: Morálka paní Dulské) – 1924.

Zemské divadlo Brno

Slečna Nelsonová (C. Montague: Potash a Perlmutter)– 1923; Jiný stín (E. Rostand: Poslední noc Dona Juana) – 1924; Svatebčanka (H. Ibsen: Peer Gynt) – 1928.

České studio Vladimíra Gamzy v Brně

? (F. Langer: Periferie, zájezdové představení, např. v Třebíči) – 1925.

Česká komorní scéna

Maryša (A. a V. Mrštíkové: Maryša) – 1927.

Rokoko

Tanečnice, moderátorka (K. Hašler: [zájezd do Polska]) – asi 1928; Roller (F. Schiller: Loupežníci) – 1929.

Uranie

Etelka Kisfaludi (E. Golz – A. Golz: Vila Adelaida), J. Kasková (K. Piskoř: Komedie plná otců), Animírka Mimi (A. Friedman – F. Lunzer: Mastičkářka), Amálka (I. Hermann, dram. R. Podhorská: Vdavky Nanynky Kulichovy), Kněžna Petra (R. Schanzer – E. Welisch – M. Kranz: Dáma velkého stylu) – 1929; Anna (P. Altheer: Sednout, pane profesore, j. h.), Mařka, ševcová (F. Götz: Malostranská humoreska), Isabella (H. H. Ortner: Isabela španělská) – 1941.

Akropolis

Předsedkyně dobročinného spolku (J. Hais-Týnecký: Batalion), Ředitelka Šmejdová (K. Lužanská: Irčin románek)+ Tetička Berta (J. Tumlíř: Strašidelná tetička), Zdenka Lindnerová (F. Arnold – A. Bach: Hurá, máme kluka!), Blažena (A. Wildbruch: Děvče z továrny), Milada (V. Nejedlý: Proč se muži nechtějí ženit), Marie (F. X. Svoboda: Opojeni ziskem), Služka Anna (V. Nejedlý: Tři děvčátka na vdávání), Milada (J. Rydvan: Princezna na statku), Mlynářka (J. Tumlíř – V. Mühlbach: Nanebevzetí kováře Žmouly), Johana Tupá (J. Hais-Týnecký: Pan učitel) – 1930; Korunní princezna Štěpánka (C. Aner: Mayerling), Herečka, která čte + Berta (J. Lukavský: Zlatá klec) – 1931.

České divadlo v Olomouci

Dáma (V. Dyk: Smuteční hostina), Helena (W. Grubiński: Milenci), Paní Gaborová (F. Wedekind: Procitnutí jara) – 1931; Alžběta Anglická (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Eliška (K. Horký: Vodopád Giessbach), Gaby Neslyová (A. Bernard – B. Vrbský: Jedna a jedna je jedna), Paní Bernicková (H. Ibsen: Opory společnosti), Klarisse (E. Bourdet: Slabé pohlaví), Skutky (H. von Hoffmansthal: Každý), Iokasté (Sofoklés: Král Oidipús), První matka (A. Hartley: Jak smrt přišla do nebe), Sudha (R. Thákur: Poštovní úřad), Lilly (L. Fodor: Plnicí pero), Sestra Angelika (M. Krleža: Páni Glembajové) – 1932; Polina (V. Katajev: Cesta květů), Herečka Lechy (P. Claudel: Výměna), Míla (E. Konrád: Kvočna) – 1933.

Osvobozené divadlo

Simone Clair (V + W: Líčení se odročuje) – 1929; Baby Polly (tíž: Svět za mřížemi), Hekatomba (tíž: Osel a stín) – 1933; La Gouloue (tíž: Slaměný klobouk), Dona Concepción Ibane + Matka národa (tíž: Kat a blázen), Čtenářka + Danila z Lövenlochu + Dcera lakomcova (tíž: Vždy s úsměvem)– 1934; Kateřina + Catherine de Vauselles (tíž: Balada z hadrů) – 1935; Neandrtálová + Pupilla + Lazebnice + Služka (tíž: Panoptikum); Catastrofa (tíž: Nebe na zemi) – 1936; Siska (tíž: Těžká Barbora) – 1937; Calpurnie + Třetí Trojanka + Klára, žena námořníkova + Anežka + Služebná + Bulvová (tíž: Pěst na oko, aneb Caesarovo finále) – 1938.

Divadlo Vlasty Buriana

Rita Kubínová (V. Lichtenberg: Komu Bůh dal úřad, j. h.), Zuzi (K. Piskoř: Svátek věřitelů) – 1933; Lory (P. Schurek: Ulice zpívá, j. h.) – 1934; Krista (J. Verner: Rozkaz, pane ministře), Marcela + Tanečnice (E. Synek: Navoněná primadona) – 1938; Klára (B. Nušič: Za peníze všechno), Marta (E. A. Longen: Děkuji, bylo to krásné) – 1939; Marion, filmová hvězda (J. Hořejší – J. Lébl: Provdám svou ženu), Emilie Horská (F. F. Šamberk: Palackého třída 27) – 1940; Emma, rozená Králíčková (týž: Jedenácté přikázání) – 1941.

Národní divadlo

Julie Glenová (M. Hart – G. S. Kaufman: Vesele se točíme dokola) – 1936; Šumbalová (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1943; Komorná Marie (W. Shakespeare: Cokoli chcete) – 1944, vše j. h.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

(Divadlo československé armády 1950–54)

Stossová (H. H. Ortner: Veit Stoss) – 1942; Vojnarka (A. Jirásek: Vojnarka), Gesina (A. Hinrichs: Za ranního kuropění), Alžběta (F. Kožík: Přátelství) – 1943; Oksana (O. Kornijčuk: Zkáza eskadry) – 1945; Eleonora (A. Hoffmeister, h. J. Ježek: Zpívající Benátky / Kavárnička), Honorina (M. Pagnol: Malajský šíp), Lady Macduffová (W. Shakespeare: Macbeth) – 1946; Anna (F. Langer: Periferie), Prolog (W. Shakespeare: Troilus a Cressida) – 1947; Gretja (J. Janovský: Hledač světla) – 1948; Robová (M. Gorkij: Falešná mince), Nastasjuška (V. V. Ivanov: Obrněný vlak 14–69), Doriména (Molière: Jeho urozenost pan měšťák) – 1949; Anča (J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena)– 1950; J. N. Koševaja (A. A. Fedin: Mladá garda), Kalousová (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění)– 1951; Matka (P. Kohout: Dobrá píseň), Valentina Andrejevna (J. P. Čepurin: Stalingradci)– 1952; V. F. Vjazemskaja (K. G. Paustovskij: Náš vrstevník) – 1953; Kapitánka (D. Kraus: Vojenská čest / Předjaří) – 1954.

Městská divadla pražská

Mandalena (V. Petrovičová: Děravá škorně) – 1954; Paní Higginsová (G. B. Shaw: Pygmalion), Chalupová (E. Vachek: Bidýlko) – 1955; Záhonková? (G. Courteline: Jak pan Labriš hledal klid) – 1956; Irma Pištorová (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory) – 1957; Hraběnka z Gosswillu (A. Dumas – J. P. Sartre: Král Londýna) – 1958; Amanda (T. Williams: Skleněný zvěřinec) – 1960; Paní Andrštová (O. Daněk: Svatba sňatkového podvodníka), Nikulová (H.Vuolijoki: Ženy na Niskavuori) – 1961; Syčovová (L. G. Zorin: Dobráčkové) – 1963; Paní Marta (H. von Kleist: Rozbitý džbán) – 1966.

Prameny

MZMd: dokumenty k Českému studiu.

Archiv NDB: soupis repertoáru.

DÚdok: fotografie.

Soukromý archiv Aleny Kožíkové.

Literatura

Ns: Úspěch České komorní scény J. Plachého na venkově, Československé divadlo 11 (6), 1928, s. 282; N: Olomoucká činohra. E. Konrád: Kvočna. Národní osvobození 2. 2. 1933; nesign.: Jarmila i Zdenka Švabíkovy hostují v činohře ND, Venkov 27. 8. 1936; ; -jef- [J. Fučík]: Rub a líc v Osvobozeném, Rudé právo 22. 12. 1936 → Divadelní kritiky, Praha 1956, s. 431 + Eidamští zmoudřeli (Těžká Barbora), Rudé právo 9. 11. 1937 → Divadelní kritiky, s. 456 + Osvobozené divadlo čili Lid sobě (Pěst na oko aneb Caesarovo finále), Rudé právo 10. 4. 1938 → Divadelní kritiky, s. 484; A. Brož: 40 let lidového divadla Uranie 1903–1943, Praha 1943, s. 4, 12; Hloch: Nejzajímavější premiéra sezóny – Cokoli chcete, Venkov 5. 7. 1944; M. Nováková: Ohnivý žebřík, Praha 1944, s. 206–211; Památník Brněnské konzervatoře 1919–45, Brno 1947, s. 106–108; M. Caltová: Český jevištní konstruktivismus I–III, Acta scaenographica 9, 1968/69, s. 123 ● nekrology: tj, Svobodné slovo 13. 3. 1969; mu, Práce 14. 3. 1969; k. v., Lidová demokracie 18. 3. 1969; O. Ornest, Divadelní noviny 12, 1969, č. 14, s. 9 ● F. Kožík: Cestou k tvorbě, Konzervatoř Brno 1919–1969. Sborník k 50. výročí trvání první moravské umělecké školy, Brno 1969, s. 82–83; J. Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982, s. 179, 187; M. Valtrová: Ornestinum. Slavná éra Městských divadel pražských, Praha 2001, s. 14, 23, 98; A. Jochmanová: České a Umělecké studio Vladimíra Gamzy, Za prostorem svět. Tvorba Jiřího Frejky ve 20. letech 20. století, Brno 2012, s. 44–50; H. Spurná: Oldřich Stibor. Divadelní režisér a člověk (1901–1943), Olomouc 2015, s. 130, 152, 156, 158, 179, 205, 307.