Neumann, Stanislav

Stanislav Neumann

* 16. 7. 1902 Praha (CZ)

† 19. 2. 1975 Praha (CZ)

herec

Souputník generace avantgardních herců Osvobozeného divadla. Výrazný talent, v praxi užitečný herecký typ, představitel velkého množství komediálních a tragikomických rolí. Jeho hlasový projev se vyznačoval charakteristickou, plačtivě mazlivou manýrou. Přes čtyřicet let patřil k nejvíce obsazovaným členům souboru Národního divadla; natočil přes stovku filmových rolí.

Syn básníka Stanislava Kostky Neumanna (1875–1947) a Kamilly Krémové-Neumannové (1874–1954), vydavatelky Knih dobrých autorů, bratr Kamily Neumannové-Značkovské (1900–1991), nevlastní bratr herečky Soni Neumannové-Škodové (1905–1971), manžel Olgy Neumannové (1903–1975), otec básníka a ambasadora Stanislava Neumanna (1927–1970), švagr režiséra Jana Škody (1896–1981), dědeček ve Francii žijícího filmového dokumentaristy Stanislava (Stana) Neumanna (* 1949).

Vyrůstal v umělecky exponovaném prostředí výrazně levicové orientace. Od raného dětství hrával hostům loutkové divadlo (zdramatizoval si Robinsona Crusoe). 1913–18 studoval na Vyšším reálném gymnáziu na Žižkově. Podílel se na spolkovém životě studentů, hrál s ochotníky, byl členem Husova fondu, účinkoval v Akademické besedě. Poprvé stál na profesionálním jevišti jako statista vinohradského divadla. Po maturitě hledal jako samouk velmi obtížně angažmá. Profesionální dráhu zahájil 15. 4. 1921 u Společnosti F. Zöllnera, kde však pobyl jen krátce. Po několika týdnech se hlásil u ředitele J. Strouhala v kladenském městském divadle, pod jehož vedením zde působil od května do konce 1921. Poté přešel do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde hrál do června 1922 (Vilík, F. Šrámek: Měsíc nad řekou). Na sezonu 1922–23 se vrátil do Kladna (Felix, bratři Čapkové: Ze života hmyzu). 1923 jezdil několik měsíců s kočující společností F. Kosteleckého (Laco, G. Preissová: Její pastorkyňa). Po jejím úpadku zkoušel síly v roli Jidáše v Pašijových hrách pražské Biblické scény (14. 3. 1924) u ředitele K. Hroudy. V polovině června 1924 vystupoval jako soused Vondráček v Tylově Paličově dceři v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Jako host vystoupil ve vinohradském divadle (zvěd, W. Shakespeare: Macbeth, 1925), podobně ve Švandově divadle. Angažmá však nezískal. Na přímluvu režiséra K. Dostala byl 1924/25 členem kruhu elévů Národního divadla, kde už 1921–23 příležitostně statoval. Současně se 1925 připojil k okruhu amatérů, spolupracujících s M. Jarešem v Legii malých a se studenty Volného sdružení posluchačů dramatického oddělení pražské konzervatoře. Hrál s nimi na Zkušební scéně na Žižkově i v Holešovicích. Rolí Lubina v inscenaci J. Frejky Jiří Dandin se stal členem skupiny, jež přešla 1925 do Divadla Na Slupi a krátce na to založila Osvobozené divadlo. Na jaře 1926 se oženil a z existenčních důvodů přijal paralelní angažmá v Divadle Vlasty Buriana, kde působil do 15. 2. 1927. Do Národního divadla byl přijat po několika pohostinských vystoupeních 1926/27 jako řádný člen činohry 1. 3. 1927 a působil zde až do května 1967, kdy byl na vlastní žádost uvolněn od vystupování; znovu zde hrál už jen zřídka od 1971 až do své smrti. V Národním divadle vytvořil více než 350 vesměs drobných rolí, rád jezdíval také na zájezdy po venkově. Od 1946 působil jako pedagog a 1949–53 jako externí pedagog herecké výchovy na DAMU.

Od mládí levicově orientovaný, politicky šel ve stopách svého otce, S. K. Neumanna, jednoho ze zakladatelů KSČ. V březnu 1945 byl N. šestnáctiletý syn Stanislav vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, N. se účastnil pražského povstání – 5. května 1945 byl zatčen oddílem SS za převážení zbraní, vězněn v loretánském klášteře a odsouzen k smrti. Od výkonu trestu jej i syna uchránil konec války. Po válce se výrazně politicky angažoval ve prospěch budování socialistického státu. Byl členem první divadelní rady, častým delegátem výročních sjezdů včetně proreformního 13. sjezdu KSČ 1966, v Národním divadle patřil k významným straníkům. Jeho syn, pozdější ambasador ČSR Stanislav, spáchal po obvinění z oportunismu 1970 sebevraždu. Vnuk Stan s matkou poté emigrovali do Francie.

N. se stal nositelem státních vyznamenání: zasloužilý umělec (1953), Řád práce (1958), Řád republiky (1962), Řád Vítězného února (1973). Národním umělcem byl jmenován 1965, zasloužilým členem Národního divadla 1968.

Je pohřben na vinohradském hřbitově.

Herecky neškolený N. získal po svízelné pouti českými divadly významnější herecké zkušenosti u ředitele J. Strouhala na Kladně. Jeho zřejmý herecký talent se ale prosadil až ve spolupráci s generací mladých avantgardních umělců, zejména na scéně Osvobozeného divadla. Už ve vstupním představení Když ženy něco slaví upozorňovala kritika na jeho komického starce Mnesilocha. První lichotivá ocenění jeho výkonů jej charakterizovala jako „napůl Molièra, napůl Švejka“, „herce dětského srdce“ apod. Dařilo se mu zejména v partnerské souhře s J. Horákovou (Lubin, Molière: Cirkus Dandin; Námořník, V. Nezval: Depeše na kolečkách). Byl prvním ze souboru, kdo přešel do Národního divadla (záhy jej následovali jako budoucí kolegové J. Horáková, L. Boháč, J. Pivec, J. Štěpničková, J. Šejbalová; spolu s L. Peškem zde tvořili spolupracující mladou generaci ansámblu). Podle tehdejšího zvyku hrál N. zpočátku desítky drobných rolí, na významnější herecké úkoly však na rozdíl od svých vrstevníků dosahoval i později jen výjimečně. Svěřoval mu je od 30. let do 1945 hlavně režisér J. Frejka, který jej považoval za spíše charakterního herce než komika. Reminiscencí na poetiku avantgardního herectví byla jejich první spolupráce na inscenaci Lásky hry osudné, jedné z aktovek prvního večera Studia Národního divadla, kde N. zahrál řezavého a studeného Sganarella. Poté ztělesňoval hojně postavy lidového, většinou komického typu v rozmanitých variantách naivních, vychytralých, srdečných, dobráckých, ponížených, ušlápnutých, groteskních či karikaturních postav. Jeho rejstřík však obsáhl i vysloveně negativní charaktery darebáků a lichvářů či naopak mysticky založených postav. Z nejdůležitějších rolí tragikomického charakteru to byl ve 30. letech především lišácký i dojemný vesničan Mengo ve Vzbouření na vsi nebo jurodivý Boží muž z Borise Godunova). Jejich protipólem byl hadovitě vyhlížející pan Snake v Sheridanově Škole pomluv či „monumentální upír“, lichvář Lhereux v Paní Bovaryové – vše v režii J. Frejky. K vrcholům svých možností dozrál N. ve 40. letech také v inscenacích české klasiky jako krejčí Fiala v Našich furiantech, Strachoš ve Zlém jelenovi, a zejména šumař Kalafuna ve Strakonickém dudákovi, kterého pojal v režijních intencích J. Frejky jako velkou charakterní postavu, vyjadřující něhu, prostotu a opravdovou lásku obyčejného českého člověka. N. si tyto role zopakoval v průběhu svého hereckého života jako ideální představitel několikrát, a to i v rozhlase a na filmovém plátně. Příležitostně jej obsazovali i po válce největší režiséři Národního divadla – J. Honzl do role parazita ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu (1946), s velkým časovým odstupem A. Radok do role mága Rahumy ve Zlatém kočáru (1957), sovětský režisér G. A. Tovstonogov mu svěřil roli Sípáka z Višněvského Optimistické tragédie (1957). Tragikomickou roli Šaška sehrál v režii F. Salzera v Králi Learovi (1958). Nicméně už jeho výkon v roli Harpagona v Molièrově Lakomci (1950) ukázal, že není bez výrazné pomoci režie schopen zevšeobecnění své postavy. I v poválečné době tvořily těžiště jeho repertoáru malé úlohy, množství jich sehrál také v politicky profilovém repertoáru. Jeho výkony byly stranickou kritikou ve srovnání s uměním jeho zmíněných generačních vrstevníků často nadhodnocovány. V 70. letech vystoupil už jen ojediněle (Dubský v Našich furiantech či děda Kolmistr v jedné repríze Vstanou noví bojovníci a Melichar z Paličovy dcery). Jeho hlasový projev se vyznačoval charakteristickou, plačtivě mazlivou manýrou.

N. filmografie obsahuje kolem 125 titulů; podobně jako v divadle hrával v drtivé většině malé role. Poprvé se objevil už v němém filmu – 1927 ve snímku G. Machatého Švejk v civilu. Ve 30. letech se výrazně prosadil ve filmech Mazlíček (1934) a Pozdní láska (1935), za okupace překvapil rolí Šíleného ženicha v Muzikantské Lidušce (1940), populární se stala jeho souhra s J. Plachtou ve filmu Pelikán má alibi (1940). V poválečných letech upoutal zejména postavou ušlápnutého rady Dyndery ve filmu Hostinec U kamenného stolu (1948), větší úkol získal v roli slabošského krále ve filmu Pyšná princezna (1952), podobně v roli dobrotivého kuchaře ve filmu Princezna se zlatou hvězdou na čele (1959). Popularizovány byly jeho výkony zejména ve zfilmovaných divadelních titulech, např. čerta Omnimora v Hrátkách s čertem režiséra J. Macha (1956). Hrál v pohádkách i detektivkách, v populárních televizních seriálech, jako byli Hříšní lidé města pražského (1968). 1961 o něm natočil V. Borský životopisný film Herec Stanislav Neumann.

Pro rozhlas namluvil pohádku M. Kubátové Jak šla basa do nebe (1956) nebo Zapomenutý čert J. Drdy (1959), větší příležitosti dostal v rozhlasových inscenacích české klasiky: Strakonického dudáka, Hadriána z Římsů, Zlého jelena.

Role

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

Vilík (F. Šrámek: Měsíc nad řekou) – 1922.

Městské divadlo Kladno

Felix (K. Čapek: Ze života hmyzu) – 1922.

Společnost Františka Kosteleckého

Laca (G. Preissová: Její pastorkyňa) – 1923.

Biblická scéna

Jidáš (Pašijové hry) – 1924.

Jihočeské národní divadlo v Českých Budějovicích

Soused Vondráček (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1924.

Národní divadlo

Bratr Jan (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Míla (F. Carco – A. Picard: Klárina) – 1924; První lokaj + Čtvrtý básník (W. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Otrok (O. Fischer: Otroci) – 1925.

Volné sdružení posluchačů konzervatoře

Scéna adeptů

Sganarell (Molière: Domnělý paroháč) – 1925.

Zkušební scéna v Masarykově síni

Lubin (Jiří Dandin aneb Ošálený manžel), Sganarelle (Molière: Lékařem proti své vůli), Student Mimín (anon.: Fraška o Mimínovi, Silvestrovský večer v Divadle na Slupi, i OD 1926) – 1925.

Vzdělávací sbor vyšehradský

Rubín (anon.: O třech Mariích, též Mastičkář a Hra o třech Mariích, Divadlo Na Slupi) – 1925; Truffaldino (C. Gozzi: Rozmary lásky) – 1926.

Divadlo mladých

Mnesicholos (Aristofanes: Když ženy něco slaví, i OD) – 1926.

Osvobozené divadlo

Lubin (Molière: Cirkus Dandin, OD Na Slupi), Doktor (N. Jevrejnov: Veselá smrt, OD Na Slupi), Vězeň + Pierot (Abeceda) + Námořník (Depeše na kolečkách) in Večer Vítězslava Nezvala, ? (G. Apollinaire: Prsy Tiresiovy, j. h.) – 1926; Negr Okr (G. Ribémont-Dessaignes: Němý kanár, j. h.) – 1927.

Modrá bluza

Recitace (P. Šťastný – J. Urban: Závody, spolu se Spartakovými skauty práce) – 1926.

Národní divadlo

Konrád (W. Shakespeare: Blažena a Beneš), Krejčovský mistr (Molière: Bařtipán), Vlastík (E. Konrád: Komedie v kostce), Guildenstern (W. Shakespeare: Hamlet) – j. h. 1926; Šmejkal (L. Stroupežnický: Naši furianti), Konopásek (J. K. Tyl: Chudý kejklíř), Pavel (J. Mahen: Jánošík), Pan Hoppe (O. Wilde: Vějíř lady Windermerové), D. Biogeli (San Secondo: Mezi tančícími šaty) – 1927; Syn paní Margarety (O’Neill: Velký bůh Brown), Dudák + Netvor + Hlad (J. W. Goethe: Faust, I. a II. díl), Hortensio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy) – 1928; Jára Čermák (A. H. Horáková: Libuňský jemnostpán), Thotmes (R. E. Sherwood: Hannibal ante portas), Stuna (S. M. Lom: Svatý Václav, i 1935) – 1929; Kotrba (M. A. Šimáček: Svět malých lidí), Čtvrtý komsomolec (V. Katajev: Kvadratura kruhu), Voják (R. Medek: Srdce a válka), Sganarell (bratři Čapkové: Lásky hra osudná) – 1930; Baltazar (W. Shakespeare: Kupec benátský), Druhý stařec (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Topič (M. Pagnol: Malajský šíp) – 1931; Pátý mluvčí sboru (Sofokles: Král Oidipus), Špatný básník (F. X. Šalda: Zástupové), Muž s bílou čapkou + Poslíček (G. Neveux: Julie aneb Snář) – 1932; Cigalla (J. Vrchlický: Soud lásky), Truhlář Švihlík (W. Shakespeare: Sen noci svatojanské), Pardál Baghýra (R. Kipling: Mauglí) – 1933; Alonzo (Cervantes: Rytíř smutné postavy), Dudek (Aristofanes: Ptáci), Zajatec (I. Vojnovič: Smrt matky Jugovičů) – 1934; Pan Franc (A. Jirásek: Lucerna, i 1945), Mengo (Lope de Vega: Vzbouření na vsi / Fuente Ovejuna), Colin (Molière: Georges Dandin) – 1935; Profesor Jota (F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění), Holý (J. K. Tyl: Kutnohorští havíři), Druhý židovský pán (S. Lewis: Továrník Dodsworth) – 1936; Misail + Boží muž (A. S. Puškin: Boris Godunov), Trinkulo (W. Shakespeare: Prospero / Bouře), Žebrák (E. Konrád: Kde se žebrá) – 1937; František Fiala (L. Stroupežnický: Naši furianti, i 1943 i 1970), Duchař (K. Čapek: Loupežník), Lichvář Lheureux (G. Flaubert: Paní Bovaryová) – 1938; První sluha (P. Calderón de la Barca: Život je sen), Tichon, starý sluha (L. N. Tolstoj: Vzkříšení), Gajdošík (J. Mahen: Jánošík) – 1939; Molvik (H. Ibsen: Divoká kachna), Pan Snake (R. B. Sheridan: Škola pomluv), Nikanor Savič Bek (A. V. Suchovo Kobylin: Svatba Krečinského, i 1947) – 1940; Doktor Balanzoni (C. Goldoni: Benátská maškaráda), Starý pastýř (W. Shakespere: Zimní pohádka), Jidáš (D. C. Faltis: Veronika) – 1941; Václav Břežan (F. Kubka – J. Bor: Zuzana Vojířová), Simo, stařec (T. M. Plautus: Lišák Pseudolus), Strachoš (V. K. Klicpera: Zlý jelen) – 1942; Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák, i 1950), Ondřej Zmrzlík / Třasořitka (W. Shakespeare: Večer tříkrálový) – 1944; Michal (J. K. Tyl: Jan Hus), Omnimor (J. Drda: Hrátky s čertem, i 1953) – 1945; Kazanok (N. Pogodin: Kremelský orloj), Prokopjev (M. Gorkij: Jegor Bulyčev), Parazit (bratři Čapkové: Ze života hmyzu) – 1946; Barnabáš (J. K. Tyl: Lesní panna), Stařec (L. Leonov: Vpád) – 1947; Domorád (J. Toman: Slovanské nebe), Pan Rozumec (F. Rachlík: Kulový král), Arkadij Šťastlivec (A. N. Ostrovskij: Les), Hadrián z Římsů (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů) – 1948; Perčichin (M. Gorkij: Maloměšťáci / Měšťáci), Lánský (A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci) – 1949; Harpagon (Molière: Lakomec), Kapelník Měškov (V. Višněvskij: Nezapomenutelný rok 1919) – 1950; Prodavač novin (J. Burjakovskij: Lidé bděte!), Ouhrabka (I. Olbracht, dram. E. Vrchlická: Anna proletářka) – 1951; Michal, vodník (A. Jirásek: Lucerna), Prvý strážný (K. A. Treněv: Ljubov Jaroová) – 1952; Šumbal (L. Stroupežnický: Naší furianti) – 1953; Šefl (K. Čapek: Loupežník) – 1954; Antonín Douda (M. Stehlík: Vysoké letní nebe), Ferapont (A. P. Čechov: Tři sestry) – 1955; Pozorovatel (A. N. Ostrovskij: Vlci a ovce) – 1956; Rahuma, fakír (L. Leonov: Zlatý kočár), Sípavý (V. V. Višněvskij: Optimistická tragédie) – 1957; Šašek (W. Shakespeare: Král Lear, i 1961), Rapota (V. K. Klicpera: Ženský boj) – 1958; Tarakonov (M. Gorkij: Rodina Zykovových) – 1959; Alexandrov (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola) – 1960; Živeles (J. K. Tyl: Fidlovačka) – 1962; Poříz (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1963; Firs (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1967; Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1970; Kolmistr (A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci) – 1971; Starý Melichar (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1973.

Prameny

Archiv ND: Složka S. Neumann, K–35–P.

Správa vinohradského hřbitova (lokace hrobu: odd. PA-S, č. 26a).

Literatura

O. Š. M. [Štorch-Marien]: Divadlo Mladých na Slupi, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 63; A. Hoffmeister: Osvobozené divadlo (Cirkus Dandin), tamtéž, s. 79; M. Majerová: První veřejné vystoupení Modrých bluz, Rudé právo 4. 4.1926 ● ref. Večer Studia ND (L. Blatný: Černá noc, břatři Čapkové: Lásky hra osudná, V. K. Klicpera: Veselohra na mostě): M. Rutte, Národní listy 17. 5. 1930; J. Vodák, České slovo 17. 5. 1930; J. J. Paulík, Rozpravy Aventina 5, 1929/30, s. 449 ● ref. Vzbouření na vsi: K. Engelmüller, Národní politika 5. 10. 1935; vd, Rudé právo 5. 10. 1935; j.v. [Vodák], České slovo 5. 10. 1935; S. Neumann, Listy pro umění a kritiku 3, 1935, s. 270 ● ref. Boris Godunov: á [M. Majerová], Rudé právo 3. 3.1937; j.v. [Vodák], České slovo 2. 3. 1937; E. Konrád, Národní osvobození 2. 3. 1937 ● KAZETKA [K. Z. Klíma], Lidové noviny 23. 4. 1938 [Galsworthy: Boj na nůž]; Jtg [J. Träger]: Dvě role Stanislava Neumanna. Šťastlivec a Hadrián, Práce 17. 11. 1948; S. Neumann: Proti Harpagonům, Lidové noviny 25. 11. 1950 + Vzpomínky, pozdravy, díky, Divadlo 4, 1953, s. 1053–1054 [o významu ND] + Můj Kalafuna, Ochotnické divadlo 2, 1956, č. 4, s. 80; 15 let DAMU a Disku, Praha 1960, s. 72. ● k šedesátinám: J. Švehla, Práce 14. 7. 1962; P. Grym, Lidová demokracie 15. 7. 1962 ● P. Hořec: S. N., Praha 1963; S. Neumann: Jiskry, in sb. Theater / Divadlo, ed. F. Černý, Praha 1964, s. 139 + Jak bych začal, Divadelní noviny 10, 1967, č. 19–20, s. 4; R. Machová: Zapomenutý čert ze Žižkova, Lidová demokracie 19. 3. 1969; L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1976, s. 41, 68; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 262–264; V. Hromada: Člověk – komunista – herec, Rudé právo 16. 7. 1982; V. Hrouda: Dárce lidskosti – dárce úsměvu, Haló noviny 16. 7. 1992; J. Levý: Herec dětského srdce, Práce 18. 7. 1992; B. Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Praha 1993, s. 309; R. Mihola: S. N. …odvolávám, co jsem odvolal…, Praha 2006; J. Hubička: Nezapomenutelný čert, Rozhlas 21, 2011, č. 36, nestr.; P. Hořec: S. N. o sobě, Praha 2013; S. [Stan] Neumann: Dětství ve Stalinově stínu, Lidové noviny 2. 5. 2014; Jaroslav “krib“ Lopour: S. N., Česko-slovenská filmová databáze (online, cit. 13. 4. 2018), URL: https://www.csfd.cz/tvurce/1682-stanislav-neumann/.