Burggraf, Carl
nahoru...
Na území českých zemí často účinkující herec a režisér 19. století. Pocházel z Prahy, první angažmá získal v Plzni 1838. Působil v Olomouci (1842/43) a opakovaně se vracel do Brna (1844, 1860 a 1870), kde se jeho herecká dráha uzavřela. Ve Štýrském Hradci, Linci, Brně, Laibachu, Pešti, Berlíně a Würzburgu zastával též funkci režiséra. Jeho manželkou byla herečka Auguste Burggraf.
Jméno psáno též Karl, příjmení Burggraff. Manžel herečky Auguste Burggraf (1832–1868).
Pocházel z měšťanských poměrů. Poprvé se jako herec představil v pražském ochotnickém divadle u sv. Mikuláše, zvaném též Švestkovo divadlo (Dilettanten-Theater zu St. Niklas). Svou profesionální hereckou dráhu započal v Plzni 1838. V sezoně 1839/40 byl angažován jako první milovník a hrdina v Klagenfurtu, odkud odešel do Temešváru, kde setrval do jara 1842. Společně s ředitelem A. Schmidem a dalšími členy souboru přešel na letní sezonu do Rábu. Na podzim se vrátil do českých zemí a nastoupil do olomouckého divadla. Za tehdejšího ředitele K. F. Burghausera bylo olomoucké divadlo na vysoké úrovni, kromě vzkvétající opery (angažováni byli italští zpěváci) prospívala i činohra. Jelikož B. ovládal oba zemské jazyky, mohl se uplatnit také v českých představeních, která na popud profesora češtiny A. V. Šembery uváděl v Olomouci zpěvák I. Rosa.
V sezoně 1843/44 byl B. angažován v Linci. 1844 byl přijat ředitelem J. Glögglem do brněnského městského divadla a zařadil se mezi přední herce souboru. O Velikonocích 1846 odešel do Štýrského Hradce, kde 1850–52 zastával též funkci režiséra činohry a frašky. Seznámil se zde s herečkou Auguste Martin, s níž se 1849 oženil. Po svatbě manželé krátce pobývali v Praze. Narodily se jim tři děti, dvojčata Ignatia (zřejmě brzy zemřela) a Karolina (1850), a syn Moritz (1853/1854–1876). V této době se B. i jeho žena stali čestnými členy jednoho z nejstarších hudebních spolků – Musikverein für Steiermark (zal. 1815 ve Štýrském Hradci). 1852 se jejich herecké dráhy rozešly: Auguste odešla do Hannoveru (od 1858 působila v pražském Stavovském divadle), B. byl angažován v Pešti jako herec i režisér činohry. 1853 se stal hercem a pomocným režisérem v berlínském Königsstädtisches Theater, a v sezoně 1853/54 dvakrát hostoval v městském divadle v Altoně (dnes součást Hamburku). 1854 byl v angažmá v městském divadle v Kolíně nad Rýnem, 1855 v augšpurském městském divadle, 1856–57 byl členem národního divadla v Innsbrucku. Od dubna 1857 jej angažoval ředitel E. Kreibig v Linci. 1860 znovu nastoupil do brněnského divadla jako herec a režisér činohry a veselohry. Ředitel A. Zöllner byl za neutěšené ekonomické situace nucen uvádět „lehčí kusy“, frašky, veselohry a operety. Činoherní repertoár opakoval dříve zavedené tituly (Dumas, Benedix, Birch-Pfeiffer). V březnu 1862 hostoval B. ve Znojmě. 1866 následoval Zöllnera do Landschaftliches Theater v Lublani, kde byl opět činný i jako režisér činohry a veselohry. 1867 byl angažován v městském divadle ve Würzburgu, v sezoně 1868/69 ve vídeňském Hofburgtheater. Naposledy vystupoval v Brně v tzv. Nouzovém divadle v zimní jízdárně v areálu bývalých jezuitských kolejí (1870), které město zřídilo po požáru městského divadla na Horním náměstí (dnes Zelný trh). O rok později B. po několika měsíční hospitalizaci s onemocněním žaludku v nemocnici zemřel. Byl mu vystrojen pohřeb se všemi poctami: na divadle visela černá vlajka a členové brněnského divadla jej doprovodili až na městský hřbitov, kde byl pochován.
Jako hojně obsazovaný herec ztvárnil B. za svou 34letou hereckou kariéru nepřeberné množství rolí. Jejich pečlivou přípravou a posléze i jistou rutinovaností dospěl k přesvědčivému a působivému projevu, s nímž ovládl širokou paletu výrazů. Jeho úspěch se zakládal mj. na výrazném zevnějšku; vysoká a štíhlá postava, příjemná tvář, silný, zvučný hlas, zřetelná výslovnost a vznešený postoj jej předurčovaly pro role hrdinů. K fyzickým předpokladům přistupovaly nadšení a zanícenost, oceňované při jeho uměleckých výkonech diváky i kritikou; B. vynikal zejména v pasážích žádajících vášeň. S příznačnou horlivostí podal mužného Obrista von Götze (Ein deutscher Krieger), vášnivého Essexe (Graf Essex), rozporuplného Stefana Fostera (Gebrüder Foster). Neseděly mu naopak konverzační hry, v nichž spíše naučeně deklamoval. Když mu vedle herectví byla svěřena i funkce režiséra, objevily se kritické stížnosti na B. nedostatečnou koncentraci na herecký výkon a chybějící čas na ovládnutí textových partů (především Štýrský Hradec). Jako mladík zastával obor prvních milovníků a hrdinů. Zhruba v polovině kariéry (1856, Innsbruck) přestoupil do oboru vážných, klidných hrdinů a milovníků, později do oboru měšťanských otců a hrdinských otců. Zpočátku byl obsazován takřka výhradně do hlavních rolí, v pozdějším věku spíše do rolí vedlejších.
1842 se B. řadil k nejlepším olomouckým hercům a vynikal ve „vznešených“ rolích jako vévoda (Leichtsinn und seine Folgen) nebo vikomt Bolingbroke (Das Glas Wasser oder Ursachen und Wirkungen). V Linci 1843 se uvedl v roli malíře Alberta Rose (Der Zauberschleier), která se stala součástí jeho repertoáru. V dalším angažmá, v Městském divadle v Brně, se v dubnu 1844 představil v rolích magistra Weiseho (Der Mentor), a lorda Harleighe (Wahn und Wahnsinn).
Působení ve Štýrském Hradci bylo pro B. důležitým milníkem, jak z profesního, tak z osobního hlediska. Debutoval zde jako režisér a poznal zde svoji manželku. Společně utvořili hereckou dvojici a byli často obsazováni do hlavních rolí (Julie von Jordan a Heinrich Werner von Jordan, Werner, Faust a Gretchen, Faust, König Guiscard a Äbtissin des Klosters St. Clara, König und Äbtissin). Stali se miláčky publika, jejichž jména byla vyvolávána bez ohledu na kritický ohlas jejich výkonů.
Přízni publika se B. tešil i v městském divadle v Augšpurku (1855 benefice v roli Gastona, Die eiserne Maske) a v Innsbrucku (1856–57), kde na rozloučenou děkoval svým divákům v místním tisku. V Linci vystupoval v rolích prvních hrdinů, vážných a charakterních milovníků; zároveň byl režisérem činohry.
1860 se podruhé stal součástí brněnského souboru a vedle hrdinů a milovníků začal být obsazován i do rolí hrdinských otců. Při hostování ve Znojmě v březnu 1862 zaujal v rolích Cromwella (Cromwell’s Ende) a Molièra (Das Urbild des Tartüffe). V březnu 1863 měl benefici v truchlohře s moravským dějištěm Der Landrichter von Urbau (Vrbovec, okres Znojmo); její uvedení bylo zároveň premiérou za účasti autora L. Goldhanna.
Po celou svou kariéru hrál B. v německých činoherních souborech. Znalost češtiny uplatnil při tzv. českém (böhmisch) večeru v Olomouci 19. 3. 1843 jako Strnad v Klicperově Divotvorném klobouku (repríza 2. 4. 1843). Pro české vlastence byla inscenace významným předělem – po šesti letech na olomouckém jevišti opět zazněla čeština. Výjimečnost události odráží i odlišná reflexe tisku; zatímco český vypočítává češtinou vládnoucí herce souboru (a součet navyšuje zahrnutím zpěváků), německý kvituje, jak se herci vyrovnali se záludnostmi češtiny. B. byl hercem nadšeným a nadaným; v divadelním prostředí měl dobré renomé a těšil se značné oblibě. Často měnil angažmá, díky čemuž procestoval střední Evropu. Přesto se opětovně vracel do českých zemí, kde i jeho herecká kariéra končí. Jeho postavení potvrzuje i brněnské slavnostní poslední rozloučení. Přestože byl ve své době uznávanou osobností, starší ani novější historiografie jej nezná.
Životní události
- 23. 6. 1819 nebo 1820: narození, Praha (CZ)
- 10. 11. 1871: úmrtí, Brno (CZ)
Další jména
Burggraff
Vznik: 2017
Zdroj: Alena Jakubcová jr.
