Krejčí, František Václav

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 23. 8. 2017, 11:18; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

František Václav Krejčí, fotograf neuveden. LA PNP, fond František Václav Krejčí.
František Václav KREJČÍ
* 4. 10. 1867 Česká Třebová (CZ)
30. 9. 1941 Praha (CZ)
divadelní kritik, esejista, dramatik, překladatel

Širokému rozpětí jeho literárních aktivit dominuje kritika; 35 let soustavně sledoval pražské divadelní dění v sociálně demokratickém deníku Právo lidu (1897–1932). V devadesátých letech 19. stol. patřil, vedle F. X. Šaldy a J. Vodáka, k nejvýznamnějším představitelům mladé generace, která obrodila české kritické myšlení a ustavila kritiku jako autonomní umělecký žánr. Později se obrátil k etablující se dělnické vrstvě, s níž pojil vizi nové kultury. Přeložil hry A. Strindberga a F. Wedekinda.

Otec František K. byl učitelem v České Třebové, matka Františka, roz. Roesslerová pocházela z místního lékařského rodu, její bratr se stal starostou města. Bydleli v učitelském bytě ve škole, otec bral K. od čtyř let do výuky. Školní docházku chlapec nastoupil v šesti letech s ředitelskou výjimkou rovnou od třetí třídy. Po otcově smrti (1874 podlehl tuberkulóze) se matka s dětmi uchýlila k bratrovi. K. vychodil měšťanskou školu, na učitelský ústav v Hradci Králové však kvůli nízkému věku nebyl přijat; dva chybějící roky vyplnil nejprve studiem na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1880/81) a opakováním posledního ročníku měšťanky. Během studií na učitelském ústavu 1882–86 redigoval studentský časopis Mladost. Po absolutoriu nastoupil jako podučitel ve vsi Lhotka (dnes součást České Třebové), následující rok už učil v České Třebové. Zde ochotničil, založil a vedl dramatickou školu, byl činovníkem spolku Hýbl. 1891 se ucházel o místo na měšťanské škole, ale nezískal je kvůli svému sepětí s pokrokářským hnutím, stykům s dělnickými spolky a otevřenému antiklerikalismus (z církve vystoupil 1904). 1893 se oženil, v manželství se narodily dvě děti. 1895 rezignoval na pedagogickou dráhu, přesídlil do Prahy a začal se plně věnovat žurnalistice. Stal se redaktorem Českých novin, po jejich zániku 1896 vedl redakci Pelclových Rozhledů (přispíval do nich od jejich vzniku 1892), 1897–1932 pracoval v redakci sociálně demokratického deníku Právo lidu. Recenze, politické a kulturní úvahy psal i do brněnských Literárních listů (1890–98, pseudonym Klen), do Bahrova vídeňského sociálně demokratického týdeníku Die Zeit (1894–1914), do Masarykovy revue Naše doba (1895–96; studie Dekadence 1895) a do mnoha dalších periodik. Vedle novinářské práce vyvíjel čilou přednáškovou aktivitu a byl žádaným autorem proslovů (např. řeč Jubileum Národního divadla v Panteonu Národního muzea, 1918; proslov na matiné ke 100. výročí narození L. N. Tolstého, 1928). Referentskou činnost postupně omezoval ve prospěch naučné i beletristické prózy, do níž přispěl poutavými, esejisticky psanými monografiemi (Henrik Ibsen, Bedřich Smetana, Julius Zeyer, Jan Neruda, 1902; Karel Hynek Mácha, 1907, 1916; Jaroslav Vrchlický, 1913; Jan Hus, 1915, 1925), cestopisně naučnými díly (U sibiřské armády, 1922; Jaro v Japonsku, 1923; Veliké dobrodružství, 1924) a romány vzrušených dějů (Poslední, 1925; Pokolení, U protinožců – obě 1927). Byl aktivním členem sociálně demokratické strany, 1914 kandidoval do poslanecké sněmovny, mandát ale nezískal. Angažoval se v úsilí o státní samostatnost (signatář Manifestu českých spisovatelů 1917, člen Revolučního národního výboru), po vzniku ČSR zasedal v Národním shromáždění. V červnu 1919 vedl poselstvo k legiím na Sibiř, kde zůstal až do odbavení tří čtvrtin vojska, vrátil se v dubnu 1920. V deziluzi po rozkolu sociální demokracie a odštěpení Šmeralova křídla (1921) své politické angažmá omezil. 1928 byl zvolen do českého zemského zastupitelstva, 1929–35 byl senátorem.

František Václav Krejčí, fotograf neuveden. LA PNP, fond František Václav Krejčí.
K sedmdesátinám obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy. Na konci života trpěl slábnoucím zrakem, což mu posléze znemožnilo literární činnost. Zemřel v Praze, pochován byl v České Třebové; 1997 byla na rodném domě instalována pamětní deska.

Syn Jiří K. (1899–1977) se stal akademickým malířem a výtvarným kritikem; mj. upravil některé z přebalů otcových románů (např. Duch a krev).

K. ve svých raných úvahách (Vliv sociálního hnutí na literaturu, Několik myšlének o úpadku naší civilisace, K dnešní krisi duševní a mravní; 1893 programní stať Nové směry) navazoval na evropskou, zejména francouzskou kritiku (H. Tainea, P. Bourgeta, E. Hennequina aj.). Pro Pelclovu Kritickou knihovnu přeložil Rodovy Mravní názory naší doby (1895, s J. Vodákem) a Vědeckou kritiku E. Hennequina (1897). Zdůrazňoval etickou a sociální funkci umění, slovesnosti připisoval schopnost ovlivňovat jedince i společnost v duchu pokroku. Cílem mu byla mravní krása, uskutečnitelná v každém lidském individuu (spis Dnešní otázka mravní, 1. sv. Knihovny Rozhledů, 1894). Patřil k signatářům Manifestu české moderny (1895), program Moderny vykládal a obhajoval (studie Nové umění, Rozhledy 1896; Mladá kritika, Literární listy 1896), pokoušel se smiřovat rozpory a tlumit polemiky názorově nesourodého uskupení. Po jeho brzkém rozpadu vystřídal redakci Rozhledů za redakci Práva lidu, hodlaje v sociálně demokratickém deníku prosazovat představu nové kultury a zprostředkovávat nesporné umělecké hodnoty dělnictvu – etablující se sociální vrstvě, s níž pojil vizi nové kultury. Pokrokářské ideje prolínal s vysokými estetickými požadavky, nastolenými Modernou.

V Právu lidu sledoval od října 1897 soustavně činohru Národního divadla, od 1907 i Městského divadla Královských Vinohrad, výjimečně ochotnická představení. Od 1911 působil rovněž jako divadelní referent v časopisu Dalibor (šifra Kj.). Ve svých referátech se věnoval hlavně dramatickému textu, jevištní ztvárnění či herecké výkony zůstávaly na okraji jeho pozornosti i zájmu. Vyznával dramatiku realistické linie s polohami intimně psychologickými a symbolistními, vítal uvádění děl kritického, protiměšťáckého ducha (Gorkij). Nespokojen s činoherní dramaturgií Národního divadla devadesátých let navrhoval založit scénu, která by uváděla moderní, umělecky smělé a obecenstvu se nepodbízející kusy. Sympatizoval s pokusy Intimního volného jeviště (1897 proslovil na jednom z prvních večerů přednášku Henrik Ibsen) a dramatického odboru Typografické besedy Dělnické divadlo (programová přednáška při zahájení 9. 10. 1898, referáty v Právu lidu). V Právu lidu zastával i hudební referát (1897–1918), psal také obecně teoretizující stati o hudbě (Několik poznámek o kritice hudby, Rozhledy 1898/99; Hudba v dnešní kultuře, Dalibor 1901, Ironie a parodie v hudbě, tamtéž 1911; Otázka pokroku v hudbě, Akademie 1909) a rozbory děl (např. Foersterovy opery Eva, Ve jménu hudby, Rozhledy 1898/99). Docenil Fibichův přínos české opeře (Rozhledy 1900/01), je autorem první větší monografie o B. Smetanovi (1900).

František Václav Krejčí, fotograf neuveden. LA PNP, fond František Václav Krejčí.
V desátých letech napsal několik dramat (Půlnoc, aktovky BojištěPovodeňPřes padesát, Dědic, Jelení skála), později dva dramatické obrázky vytěžené z domácího i zahraničního odboje. Poněkud schematické hry zaujímají v K. tvorbě marginální místo. Některé byly bez většího ohlasu provedeny v Národním divadle a v Městském divadle Královských Vinohrad, náměty ze života ve válečném zázemí jim zajistily dočasnou renesanci za nacistické okupace. Jednoaktovek se častěji chápali ochotníci, zvláště dělnické soubory (včetně krajanských ve Vídni a Chicagu). Silněji než původními dramaty zasáhl do divadelního dění překlady ze Strindberga (Tanec smrti, Královna Kristýna) a Wedekinda (Procitnutí jara).

Pro K. tvůrčí cestu je příznačné nerozlučné sepětí zřetelů uměleckých, sociálních a politických. Širokému rozpětí jeho literárních aktivit dominuje kritika. Jeho divadelní, literární a hudební recenze se vyznačují solidností, snahou o nezaujatou spravedlivost a absencí pózy. V devadesátých letech 19. stol. patřil, vedle F. X. Šaldy a J. Vodáka, k nejvýznamnějším představitelům mladé generace, která obrodila české kritické myšlení a ustavila kritiku jako autonomní umělecký žánr.


Pseudonymy, šifry

a, č, Č., -ej-, ff, F. V. K., K., Kj., Klen, -r-, r., R., rk., vk., -y-

Hry

Půlnoc, VD 1911, t. [1911]; Redakce, ND 1912 + Továrna + Hřbitov, t. [1912] pod společ. tit. BojištěPovodeň, ND 1916, i t.; Přes padesát, Vinohradské divadlo 1917, i t.; Dědic, MD Plzeň 1919, i t.; Jelení skála, ND 1920; Den v starém domě + Noc na sibiřské dráze, t. 1926 pod společ. tit. Žena a vlast (dvě hry z domácího a zahraničního odboje).

Překlady

H. Heijermans: Na faře, ND Brno 1909, i t.; A. Strindberg: Tanec smrti, VD 1917, t. b. d.; Královna Kristýna, ND 1922, i t.; F. Wedekind: Procitnutí jara, ND 1922, t. 1923.

Teatralia

Divadlo a moderní umění, Rozhledy 5, 1896, s. 356–362; Henrik Ibsen, 1897 [pův. přednáška]; Literatura a divadlo, Právo lidu 11. 7. 1898; Nové drama Ibsenovo, Rozhledy 9, 1899/1900, s. 329–335; Úvod, in L. N. Tolstoj: Vláda tmy, čili, Jen drápek uváz, a ztracen je celý ptáček, [1900], s. 3–6; Hana Kvapilová, [1902, s K. B. Mádlem]; Věčné jitro v umění, [1903, dle přednášky v S. V. U. Mánes]; Divadelní otázka pražská, Český svět 2, 1905/06, č. 1, nestr.; Hana Kvapilová a moderní snahy umělecké, Zlatá Praha 25, 1907/08, s. 321–322, 334, 346; Jubileum Národního divadla [proslov v Panteonu NM], Praha 1918; Z japonského divadla, Právo lidu 3. 4. 1921. ■ Konec století. Výbor z pamětí, usp. B. Svozil, Praha 1989.

Prameny

SOA Zámrsk: Sbírka matrik, 3076, matrika narozených Čes. Třebová 1864–1871, s. 134.

LA PNP: osobní fond, část. zpracováno. 

Literatura

sb. Za F. V. Krejčím (18671941), ed. A. Januška, Čes. Třebová 2001 [obs. bibliografii] ● ref. Půlnoc: Hč., Národní listy 28. 4. 1911, več.; T. [V. Tille], tamtéž 30. 4. 1911; J. Reichmann, Divadlo 9, 1910/11, s. 362; M. Rutte, Moderní revue 17, 1910/11, sv. 23, s. 47; A. Dvořák, Přehled 9, 1910/11, s. 474 ● ref. Redakce: K. Čapek, Česká revue 5, 1911/12, s. 446 → O umění a kultuře I, Praha 1984; H. Jelínek, Divadlo 10, 1911/12, s. 232; H. Jelínek, Lumír 40, 1911/12, s. 333–334; A-T P-A [A. Procházka], Moderní revue 18, 1911/12, sv. 25, s. 106; -r [R. J. Kronbauer], Máj 10, 1911/12, s. 287; J. K-ček [Kodíček], Přehled 10, 1911/12, s. 409; nesign. [K. Horký], Stopa 2, 1911/12, s. 527; T. [V. Tille], Národní listy 24. 2. 1912 ● ref. Povodeň: Ot. F. [Fischer], Národní listy 23. 9. 1916; H. Jelínek, Lumír 44, 1916, s. 527; jv. [Vodák ], Lidové noviny 29. 9. 1916; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 22, 1916, sv. 30, s. 287; O. Fischer, Česká revue 20, 1916/17, s. 63 ● ref. Přes padesát: Ev. [E. Vachek], Večerník Práva lidu 27. 1. 1917; jv [Vodák], Lidové noviny 30. 1. 1917; H. J. [Jelínek], Lumír 45, 1917, s. 190; šv., České divadlo 1, 1917, s. 11; R. Weiner, Kmen 1, 1917/18, č. 1 ● ref. Dědic: J. H. [Hilbert], Venkov 1. 5. 1919; jv. [Vodák], Česká stráž 2, 1919, č. 20, s. 7 ● ref. Jelení skála: Ot. F. [Fischer], Národní listy 14. 11. 1920; kazetka [K. Z. Klíma], Lidové noviny 14. 11. 1920; A. Dvořák, Rudé právo 14. 11. 1920; M. M. [Majerová], Rudé právo 14. 11. 1920 več.; jv. [Vodák], Jeviště 1, 1920, s. 514; Z. Hásková, Cesta 3, 1920/21, s. 329 ● Z. N. [Nejedlý]: F. X. Šalda a F. V. K., Var 2, 1922/23, s. 90–94; nesign., Hudební rozhledy 2, 1925/26, s. 137; J. Fučík: F. V. K. a Jindřich Vodák, Kmen 1, 1926/27, s. 266–267; K. Sezima: Podobizny a reliefy, Praha 1927, s. 280–306 ● k šedesátinám: nesign., České jeviště 1, 1927, č. 4, s. 1; nesign., Národní a Stavovské divadlo 5, 1927, č. 7, s. 2; F. Soukup, G. Winter, G. Habrman, V. Ryba, vše Právo lidu 2. 10. 1927; A. N. [Novák], Lidové noviny 4. 10. 1927; F. Götz, Národní osvobození 4. 10. 1927; -r- [J. Hora], Rudé právo 5. 10. 1927; H. Jelínek, Lumír 54, 1927/28, s. 383; K. Horký: Třicet let v jámě lvové, Fronta 1, 1927/28, s. 315–317 ● V. Štein Táborský: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého, Praha 1931, s. 197–199; Sors: Soudruh F. V. K., Právo lidu 4. 10. 1932; K. Polák: F. V. K., kulturní buditel českého dělnictva, Praha 1937 ● k sedmdesátinám: H. Jelínek, Lumír 63, 1936/37, s. 552–553; A. M. Píša, J. Kvapil, K. Polák, V. Patzak, F. Soukup, J. Stivín, J. Hora, -tr., A. Pražák, B. Laušman, vše Právo lidu 3. 10. 1937; B. Václavek, Moravský večerník 10. 10. 1937 → Literární studie a podobizny, Praha 1962; K. Polák, V. Běhounek, Dělnická osvěta 23, 1937, s. 249; L. Jehl, Rozhledy po literatuře a umění 6, 1937, s. 209–210; nesign., Národní divadlo 15, 1937/38, č. 2, s. 10 ● K. Polák: F. V. K., typ kritika socialistického, in sb. O českou literární kritiku: vůdčí zjevy kritiky let devadesátých, Praha 1940, s. 68–92 ● nekrology: AMP. [Píša], Právo lidu 1. 10. 1941; om [Mrkvička], Lidové noviny 3. 10. 1941; A. Pražák, Naše věda 21, 1942, s. 51–52 ● F. Pražák: F. V. K., in Spisovatelé učitelé, Praha 1946, s. 113–120; L. Lantová: Hledání hodnot (o literární kritice devadesátých let), Rozpravy ČSAV, ř. společ. věd 79, Praha 1969, seš. 6, s. 44, 53–54, 57, 65, 67–69; Z. Trnková: F. V. K. Typ kritika z generace 90. let, dipl., FFUK Praha 1975; DČD III; A. Januška: F. V. K.: úvaha k dějinám českého kulturního myšlení, dipl., FFUK Praha 1991 + F. V. K. 1867–1941, Čes. Třebová 1998; F. Černý: Činoherní kritik F. V. K., Kapitoly z dějin českého divadla, Praha 2000, s. 204–208 [pův. přednáška 1997]; L. Kostrbová: F. V. K. První léta, dipl., FFUK Praha 2001; V. Bártová: Tvůrčí a lidské aspekty díla a činnosti F. V. K., dipl. a rigor. práce, FFUK Praha 2002 a 2003.
ČHS, LČL, Masaryk, Otto-dod, Pazdírek

Životní události

  • 4. 10. 1867: narození, Česká Třebová (CZ)
  • 30. 9. 1941: úmrtí, Praha (CZ)


Vznik: 2015
Autor: Petra Ježková