Müller, Anton

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 13. 6. 2017, 15:39; Berenika (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Anton Müller
* 8.6. 1792 Osečná u Českého Dubu (Oschitz)
5. nebo 6. 1 1843 Praha
vysokoškolský pedagog, estetik, divadelní kritik, hudební kritik, publicista

Od 1825 přednášel na pražské univerzitě. Zabýval se klasickými jazyky a estetikou, ale publikoval především jako žurnalista. 1823 – 1827 přispíval divadelními kritikami do Prager Zeitung, od 1828 do Bohemie, kde zároveň redigoval kritickou přílohu. Jeho kritiky se opíraly o teoreticko-estetické základy. Se zvláštním zájmem se věnoval divadelním hrám s patriotickými náměty.

Pocházel z nuzných poměrů (v archivních aktech uveden údajný český původ). Na přímluvu faráře poslán do Prahy, kde mohl díky pěveckému nadání studovat gymnázium; následně přešel do filozofických ročníků pražské univerzity, poté se zapsal na práva a zabýval se zejména klasickými jazyky a estetikou. Již v této době se setkal s J. N. Štěpánkem 1816 se stal profesorem na gymnáziu v Jičíně, později v Písku i zástupcem prefekta. 1819 byl povolán na univerzitu v Innsbrucku jako prof. klasických jazyků a estetiky. Na přímluvu zemského tyrolského guvernéra hraběte K. Chotka nastoupil 1825 na pražské univerzitě jako nástupce Dambeckův a působil v Praze do konce života (zemřel na zápal plic). Přednášel dějiny filozofie, estetiku, etiku a pedagogiku na katedře "krásných věd", po úmrtí A. Klara od 1833/34 též řeckou a latinskou filologii na katedře klasické literatury. Poslouchali ho nejen studenti (Boleslav Jablonský, Heinrich Ritter Kopetz, Siegfried Kapper, David Kuh, Karel Hynek Mácha, Václav B. Nebeský, Václav Svatopluk Štulc), Alfred Meissner, ale i významné pražské osobnosti (nazarénský malíř Josef Führich, prof. konzervatoře Giovanni Gordigiani ad.). Z kontaktů s Führichem vzniklo několik M. textů k Führichovým výtvarným pracím (Pater noster [ ...] in neun Blättern gezeichnet, 1827, též jako Vater Unser, 2. vyd. 1840, Der wilde Jäger [...] in fünf Blättern gezeichnet podle Bürgerovy balady, 1827). Texty k rytinám religiózního i jiného obsahu psal M. i později (Passionsbetrachtungen se 14 rytinami podle A. Dürera a L. von Leyden, 1828, Bilderkatechismus nach einem Leitfaden des grossen Lesebuches für Eltern, 1829, Erinnerungen an Prag in bildlichen Ansichten und historischen Erläuterungen, 1836). Ač oznamoval vydání přednášek z estetiky (1829), nevydal žádné větší dílo a působil především jako žurnalista. 1823–27 přispíval do Prager Zeitung, od 1828 do nově založené Bohemie, jejíž kritickou přílohu redigoval a kam psal nejméně dvakrát týdně (jeho nástupcem se stal jeho chráněnec B. Gutt). Uveřejňoval obsáhlé kritiky představení StD, recenze výstav, koncertů, akademií, knih a literárních událostí a referoval o společenském životě (též o charitativních aktivitách). Stýkal se rovněž s okruhem Palackého a byl přispěvatelem jeho časopisu Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen Museums in Böhmen. 1827 zde uveřejnil mj. prozodickou analýzu české lidové písně (Einige Worte über das böhmische Volkslied), jíž se zabýval i v univerzitních přednáškách, zde vyjádřil rovněž podporu novému zaměření české literatury (Ein Wort über die Volksschriftstellerei, veranlasst durch Čelakovský´s: Ohlas písní ruských; Monatsschrift der Gesellschaft des Vaterländischen Museums in Böhmen, 1829). Tiskl zde básně na náměty z české mytologie, jež chtěly konkurovat Ebertovým pracím na podobná témata a vycházely paralelně s nimi (1827: Horymir und sein Ross Šemik, česky v ČČM 1827, sv. 2; Kassa und Biwoi, česky v ČČM, sv. 4, obojí přel. V. A. Svoboda, 1828: Neklan und Wlaslaw). Přeložil pro Monatschrift z češtiny Palackého text Die Einnahme Prags durch Georg von Podiebrad im J. 1448 a Russische Volkslieder Čelakovského (obojí 1828, sv. 1).

1827–29 se účastnil konkurzu na místo přednosty knižního revizního úřadu v Praze, ač favorizován guberniem, vykonával funkci správce knižního revizního úřadu jen dočasně.

Základ M. estetických názorů byl dán klasickou estetikou, jež vyžadovala jasnost sdělení a vyváženost formy; klasická činoherní i operní díla (Mozart, Gluck) byla pro něj vzorem dokonalosti. Za prvotní považoval obecné zásady, aplikované na konkrétní případ. Zvláštní pozornost věnoval v souvislosti s úvahami o společenské roli „krásna“ rozpracování pojmu Sittenlehre (mravnost), sloužící k vyvolání citového apelu na prožitkový svět diváka; aplikaci postulátů mravnosti viděl mj. v úloze kritiky. Pro jeho údajnou malou zkušenost s materiálem jednotlivých umění část veřejnosti jeho kritiky zpočátku neakceptovala; M. obhajoval svou zpochybňovanou kvalifikaci tvrzením, že rozhodující pro posouzení díla nejsou jednotlivé prvky, ale estetický obsah, jehož substrát teprve technické a konstruktivní prvky tvoří (Etwas über die Orchesterbegleitung, mit einem kritischen Coda, Bohemia 4. 7. 1830). Podle Augusta Wilhelma Ambrose působily jeho recenze „doktrinářsky”, s Wolfgangem Adolfem Gerlem a Carlem Reginaldem Herloßsohnem se dokonce M. polemicky střetl, ale nakonec získal autoritu vůdčího kritika celých Čech.

Pro vývoj M. estetických názorů měly značný význam soukromé přehrávky a diskuse, které od 1831 pořádal ve svém pražském hudebním ústavu Josef Proksch. M. se zde seznámil s estetickými názory ovlivněnými Hegelovou filozofí a v diskusích si osvojoval všeobecné zásady umělecké analytické praxe. Z tohoto prostředí, diskutujícího i o romantickém pojetí génia, pramenil jeho obdiv k Beethovenovi (Musikalische Akademie vom 31. Jänner, Bohemia 2. 2. 1840), v pražských podmínkách ne zcela běžný, a jeho vypěstovaná schopnost přijímat novinky. Za předpokladu „mravnosti“ krásna byl M. (eklektizujícím způsobem) vnímavý i vůči individualizovanému výrazovému novému umění, a to zejména se silným lokálním a historickým vědomím; např. postupný rozchod s klasicizující Nachahmungsästhetik je patrný v M. úvahách o žánrových obrazech několika českých umělců, mj. Josefa Navrátila (Die akademische Kunstaustellung vom Jahre 1840, Bohemia 5. 5. 1840; Uiber die diesjährige Kunstaustellung 15., 22. 6. 1841), kdy ocenil rovněž umělcův smysl pro humor a groteskno.

M. divadelní kritiky měly myšlenkově i formálně pevné schéma, opřené o estetické zázemí: srovnával dílo a jeho interpretaci s ideálním modelem. Posuzoval soulad mezi druhovým zařazením díla (veselohra, tragédie, italská opera, singspiel) a konkrétním řešením, analyzoval text či libreto z hlediska dramatické účinnosti a hodnotil výstižnost autorské i herecké charakteristiky postav. Raupachova Roberta ďábla (Bohemia 6., 8. 4. 1834, 11. 8. 1835) ocenil kvůli psychologicky a dramaticky účinné realizaci ústředního faustovského motivu, a proto ho označil za lidového básníka Němců. Vyzdvihnul přitom výkon J. V. Grabingera a herce saského dvorního divadla [Carla Alberta] Stöl[t]zela, jehož pražské angažmá sledoval soustavně. Ocenil i Raupachovu hru Mlynář a jeho dítě; vzdor vytýkané sentimentálnosti lze podle něj kus považovat nejen za obraz charakterů a života, ale i za zobrazení tragických idejí (Bohemia 29. 9. 1835). Značnou pozornost věnoval interpretačním jednotlivostem, vedl např. polemiku s proslulým pražským představitelem Valdštejna Franzem Rudolfem Bayerem (Bohemia 11., 18., 20. 10. 1839), diskutoval o inscenační praxi (na příkladu Shakespearova Krále LearaBohemia 23. 6. 1840, Goethova Fausta v provedení hostujícího Karla La Roche v roli Mefistofela, Bohemia 12. 6. 1840 či předního berlínského tragéda Moritze Rotta v Richardu III., Bohemia 3. 5. 1840). Napsal pro Bohemii několik rozsáhlejších studií, v nichž se věnoval dramaturgii StD a jednotlivým členům souboru (zvl. po nástupu ředitele Stögera, Versuch einer Beurteilung der Kräfte unseres recitirenden Schauspieles, Bohemia od prosince 1834 do dubna 1835). Ve 30. letech recenzoval v Bohemii i česká operní a činoherní představení, zajímaly ho i ochotnické hry v Kajetánském divadle (Bohemia 27. 2., 31. 5., 1. 9., 13. 11. 1835). Při šetrných výhradách vůči hereckým výkonům oceňoval zejména inscenace Klicperových kusů (Bohemia 6. 3. 1835), přičemž polemizoval s Chmelenským o nedokonalém, ač ambiciózním obsazení (Ein Blick auf das böhmische Theater, Bohemia 9. 2. 1830, Chmelenský v ČČM 1831, s. 448). Při inscenaci Štěpánkova Čecha a Němce (Bohemia 25. 1. 1831) vyzdvihl důležitost frašky pro charakteristiku českého prostředí a jeho postav. Vážil si upravovatelské a překladatelské práce Tylovy a při česky hraných operách obdivoval vstřícnost a pozornost publika. K roztržce s českou kritikou došlo ale právě po jeho recenzi Tylovy Fidlovačky (Bohemia 23. 12. 1834). Fidlovačku pokládal za příliš hrubé zobrazení prostředí, vzdálené od klasických estetických hodnot; snad se cítil být karikován v postavě přepjatého literáta Hvězdoleského. O českých představeních postupně přestal psát. Na autory frašek kladl etický požadavek všímat si nižších společenských vrstev a najít v nich dobré a zároveň komické rysy. Opakoval jej rovněž při posouzení Feistmantlova ztvárnění hlavní postavy Nestroyovy frašky Lumpacivagabundus (Bohemia 11. 1. 1835). M. soustavně sledoval Nestroyova pražská vystoupení (Bohemia 12., 14., 19. 6., 10. 7. 1840; 6., 11., 15., 20., 25., 27., 29. 6. 1841). Ač měl k jeho vídeňskému způsobu ztvárnění komična výhrady (považoval je za drsné), uznával jeho dramatické i herecké nadání.

Celé své kritické působení se věnoval se zvláštním zájmem divadelním hrám s patriotickými náměty: u Ebertovy dramatické prvotiny, historické hry Bretislaw und Jutta (10. 3. 1829) přivítal vlastenecký námět a přiléhavou charakteristiku hlavních hrdinů, ač měl výhrady k inscenaci. Tragédii Czestmir od téhož autora s hlavním představitelem Bayerem již přijal rezervovaněji (Bohemia 29., 31. 3. 1835). Její děj podle jeho názoru postrádal logiku a gradace, rozléval se do šíře, hlavní hrdina byl nečinný, herecké provedení nedokonalé a některé postavy zbytečné. Hornovu dramatickou polemiku s Ebertem (Uffo HornHorimírM. přímo odsoudil jako námět nevhodný pro dramatické zpracování (Bohemia 20., 22. 11. 1835); vytkl deklarativní charakter dialogů a doporučil mu k dramatizaci náměty z novějších dějin. Wenzigova Wlasta (Bohemia 16., 18. 12. 1836) byla pro ideově odlišné vyznění ve srovnání s Ebertovou pravděpodobnou předlohou pro M. rovněž předmětem kritiky.

Divadlem se M. zabýval i svých univerzitních čteních, v nichž teoreticky probíral různé varianty spojení básnictví, mimiky a hudby. Vštěpoval studentům logický způsob uvažování a myšlenkovou kázeň. Udělal mnoho pro výchovu vkusu a pro schopnost další generace formulovat estetický soud. Jako kritik nikdy nesáhl k osobním útokům, byl přesvědčen o ušlechtilém cíli žurnalistické aktivity a udržel v Praze solidní úroveň a neúplatnost kritiky.


Dílo

M. rozsáhlá žurnalistická činnost nebyla dosud bibliograficky zpracována. Přehled větších textů uvádí K. Goedeke:Grundriss zur Geschichte der deutschen Dichtung [... ], 2. vyd., sv. VI, 1898, s. 792–793.

Anton Müllers öffentliche Vorlesungen. Vorlesungen über Ästhetik an der Prager Universität im Jahre 1831, zapsal K. Holzinger, neúplný záznam univ. přednášek, Knihovna Národního muzea.

Prameny

NMk: Mémoire de l´ amitié de Jean Nep. Štěpánek (rkp. památník ze Štěpánkovy pozůstalosti). Za Müllerovu stopu bývá pokládán zápis uvedený jako Jos[eph] Anto[n]: Schüller (fol. 65v–66r, Prag 31. 5. 1807, něm. a lat., s kresbou).

Periodika

Bohemia 8. 1. 1843 [nekrolog]; Panorama des Universums 1843, s. 32 [nekrolog]

Literatura

Neuer Nekrolog der Deutschen [Weimar] 21, 1843, 2. díl, s. 1104 [odtud brány i chybné biogr. údaje do všech pozdějších slovníků];

J. Probst: Geschichte des Universität in Innsbruck, 1869, s. 387 [uvádí, že M. byl v Innsbrucku do 1825.

A. Ambros: Musikalische Briefe aus Prag III, Österreichische Revue 1865, sv. VIII, s. 204;

Josef Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlasspapieren errichtet, vyd. R. Müller, Reichenberg 1874, s. 36–38;

Teuber III, s. 152, 172, 1888, 234;

H. Ritter v. Kopetz, Aus der Mappe eines alten Pragers, Bohemia 19. 5. 1885, Beilage;

A. Hauffen: Karl Egon Ebert, 1901, zvl. s 7 [kritika Čestmíra];

Kaspar Graf von Sternbergs Ausgewählte Werke, Bd. 1, 1902;

A. G. Przedak, Gerle als Dramatiker, in: Vergessene Söhne Prags, Prag 1906, zvl. s. 35 a násl. [polemika s G.], s. 122–123 [aféra s Unterhaltungsblätter];

F. Hantschel: Beiträge zu einer nordböhmischen Biographie IV, Mitteilungen des Nordböhmischen Excursion-Clubs 31, 1908, s. 107–109;

Z. Nejedlý: Bedřich Smetana, IV, V, 1925, 1929;

A. Kraus: Goethův článek o Musejníku, Sborník filologický, sv. VIII/1,

1927, s. 148–178 [též o M. rkp. článku o stavu č. literatury a kultury];

Z. Nejedlý: První Beethoveniáni u nás, Národní osvobození 26. 3. 1927;

J. Plavec: František Škroup, 1941;

170 let píseckého gymnázia 1778-1948, 1948, s. 32;

Vondráček II;

R. Budiš: Smetanův učitel Josef Proksch, Liberec 1969, s. 39, 41;

DČD II;

J. Petráň: Nástin dějin filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1983, s. 112–113;

M. Nováková (= Theinhardt): Žánr mezi nazarenismem a realismem, in:

M. Freimanová (vyd.), Město v české kultuře 19. století, 1983, zejm. s. 208–211;

J. Ludvová: Meyerbeer na pražském hudebním jevišti, Hudební věda 21, 1984, s. 365–374;

V. Dvořáková: Osvícenci a romantikové, in: R. Chadraba (vyd.), Kapitoly z českého dějepisu umění, 1986, s. 67–68; 

P. Vít: Estetické myšlení o hudbě - české země 1760-1860, 1987, s. 45–50; Lomnäs-Strauss;

J. Ludvová: Kdo byl Bernhard Gutt (1812-1849)?, Divadelní revue 10, 1999, č. 3, s. 47–54;

V. Petrbok: Čím česká píseň je a čím není. Čelakovský a Rittersberg očima jednoho Biedermanna, in: H. Lorenzová – T. Petrasová (vyd.), Biedermeier v českých zemích, 2004, s. 335–340;

C. Schwarzer: Johann Wolfgang von Goethe und Kaspar Maria von Sternberg, Wien 2004;

P. Píša: Knižní cenzura v Čechách v předbřeznové době, dipl. práce FF UK 2010.

ČHS, HD, LDM, Otto, Rieger, Wurzbach

Životní události

  • 8.6. 1792: narození, Osečná u Českého Dubu (Oschitz)
  • 5. nebo 6. 1 1843: úmrtí, Praha


Vznik: 30.11.2012
Autor: Václav Petrbok