Šubert, František Adolf

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 13. 2. 2017, 13:44; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

František Adolf Šubert
* 27. 3. 1849 Dobruška
8. 9. 1915 Praha
divadelní ředitel, režisér, novinář, spisovatel


Byl poslední z devíti dětí v nemajetné rodině. Otec, původně sedlář, byl nájemcem hostince a poté skladníkem v tabákové firmě. Š. přesto vystudoval gymnázium v Hradci Králové a 1868 se zapsal na pražskou filozofickou fakultu ke studiu filologie, po otcově smrti ho však zhoršená sociální situace 1871 přiměla z univerzity odejít. Nastoupil žurnalistickou dráhu, zprvu jako spolupracovník vojenského Žižky (později Vlast) a katolického listu Čech, který redigoval. Vzbudil pozornost staročeských kruhů a 1873 mu J. S. Skrejšovský nabídl místo v redakci německého listu Politik. Š. životní dráha zůstala spjata se staročeskou stranou. Působil v jejích novinách (Politik a Brousek do 1878, Pokrok do 1883), 1875 se stal tajemníkem sdružení staročeských politiků Český klub, byl členem Sboru pro postavení ND, Spojeného družstva ND (od 1877) a nově ustaveného staročeského Družstva ND (1880), které 1881 převzalo správu scény. Podílel se na zrodu Spolku českých žurnalistů (jednatelem 1877–80) a byl činný v dalších korporacích a společnostech (Ústřední matice školská, Národní jednota pošumavská, Česká akademie věd). Po rezignaci J. N. Maýra na funkci ředitele ND počátkem března 1883 byl Š. vybrán jako jeho nástupce. Úřad ředitele nastoupil 25. 3. 1883 a vykonával po sedmnáct let, do 30. 6. 1900. Vedle práce v divadle byl aktivní i jinde. 1883–99 redigoval populárně-vědné publikace v Ottově nakladatelství. Účastnil se příprav zemské Jubilejní výstavy v Praze (1891), na níž prosadil divadelní expozici. Spolu s O. Hostinským inicioval Národopisnou výstavu a napsal o ní reprezentativní publikaci (Národopisná výstava českoslovanská v Praze 1895, 1896); doporučil K. Kovařovice jako dirigenta výstavního orchestru, čímž mu umožnil vstup do hudebního života. Zasazoval se o zřizování českých škol a knihoven v národnostně smíšených oblastech.

Literárně tvořil od studentských let (romanticky laděné historické povídky a romány, dramata). Rozsáhlou literární činnost vyvíjel pak souběžně s prací ředitele ND. Z pověření Sboru pro postavení ND sepsal historii divadla od jejích počátků; každoročně bilancoval uplynulé období ve výročních zprávách; o ND vydal popularizační práce. Počínaje hrou Probuzenci (1881) se prosadil též jako dramatik (Jan Výrava, 1886 ND, Praktikus a Láska Rafaelova, obojí 1888 ND, Velkostatkář, 1890 ND aj.). Do českého dramatu vnesl sociální akcent a téma soudobého veřejného a společenského života. Vytvořil nový typ vůdčího hrdiny, davu, a jako první u nás uplatnil v davových scénách dramatickou funkci kolektivu. Uveřejnil též práce k dějinám činohry (Klicpera dramatik. Jeho profil a místo v české dramaturgii, 1898, Počátky české dramaturgie na rozhraní věku XVIII. a XIX., 1899, Dramaturg Prokop Šedivý, 1899) a byl činný jako editor (5 sv. Klicperových her, 1898–99).

Po odchodu z ND se stal ředitelem nově ustavené České grafické společnosti Unie (1900–02) a jako člen sboru obecních starších pražského magistrátu se 1900–03 věnoval zvl. sociální oblasti. Již od 1903 pracoval v redakci dvoudílného Ottova malého slovníku naučného a v cenzurním sboru při c. k. místodržitelství. Setrval v Družstvu ND (od 1900 místopředseda, po Riegrově smrti předseda 1904–05), které po ukončení své působnosti v ND usilovalo o zbudování druhého stálého českého divadla. Když bývalé Družstvo ND převzalo správu nově postaveného Městského divadla Královských Vinohradů, byl Š. 1906 zvolen jeho ředitelem. Pro konflikty se správním výborem Družstva, které vyvrcholily po úspěšném zájezdu vinohradského souboru do Vídně, Š. 1908 abdikoval. Náhled na poměry na této scéně podal 1908 v polemické brožuřeKrise a budoucnost Městského divadla Královských Vinohradů. V posledním období života se vrátil k žurnalistice; od 1908 až do své smrti redigoval Osvětu, od 1909 Národní politiku.

Literární a umělecké činnosti se věnoval i po odchodu z ND. Jeho dvě starší hry měly premiéru v ND v Brně (Žně, 1888, Drama čtyr chudých stěn, 1902). 1903 pohostinsky nastudoval v Kyjevě první tamní provedení Smetanovy Prodané nevěsty. Vydal soubor fejetonů Ze světa umění (1901), napsal tři knihy vzpomínek (Moje vzpomínky, 1902, Moje divadelní toulky, I–II, 1902) a herecké portréty (Jindřich Mošna, 1902, František Kolár, 1904, Karel Šimanovský, 1905). Poslední prací jsou memoáry U nás v Dobrušce (Osvěta 1914, knižně 1916).

V Š. dostalo ND do čela uznávanou osobnost veřejného, nikoli však divadelního života. V historii českého divadla byl prvním ředitelem, který nevzešel z divadelních kruhů. Absenci praktických zkušeností vyvažovaly jeho vynikající schopnosti organizační, kulturní rozhled a ujasněná představa uměleckého poslání a společenského významu ND. Do funkce nastupoval během příprav na otevření budovy zničené 1881 požárem. Záhy po svém jmenování si uvědomil problémy vyplývající ze sloučení funkcí a repertoárů malého PD a letního Nového českého divadla, jež se profilovalo jako scéna pro široké publikum. Během svého funkčního období i po něm se opakovaně vracel k myšlence zřízení dalšího českého divadla v Praze, jež by sloužilo menší činohře a tzv. lehčímu repertoáru a umožnilo rozšířit a s ohledem na diváky diferencovat uměleckou produkci.

Při zahájení činnosti v ND zformuloval Š. umělecký program s přihlédnutím ke specifickému významu divadla a jeho postavení čelné národní kulturní instituce v české společnosti. 12. 3. 1883 deklaroval na valné hromadě Družstva intenci „spojovat snahu po uměleckém rozkvětu divadla se stálým zřetelem k jeho potřebám praktickým", kterou pak uplatňoval během celé ředitelské praxe. Podtrhl nutnost soustavného budování repertoáru, jehož základ i dominantu spatřoval v české tvorbě. Světovou tvorbu hodlal představit stěžejními klasickými díly a významnými soudobými pracemi. Zásada umělecky hodnotného repertoáru, z něhož vyloučil frašky a kusy pouze zábavné, zrcadlila jeho snahu o završení osvětově vzdělávacího programu předchozích generací. Odmítal jednostrannou orientaci ND a naplňování jeho funkce spatřoval v šíři tvorby, otevřené významným dílům všech uměleckých stylů a dob a respektující odlišné potřeby všech společenských vrstev. Postupně změnil své stanovisko k poměru činohry a opery v ND: zatímco dříve postuloval dominanci činohry (Divadlo a produkce dramatická; Činohra v ND, obojí Pokrok, 15. 4. 1882 a 12. 1. 1883), byl později přesvědčen o nutnosti jejich rovnováhy.

Jako umělecký a správní ředitel měl Š. značné kompetence. Podléhal sice správnímu výboru Družstva ND, avšak právo odvolávat se přímo k valné hromadě Družstva ho stavělo na roveň výboru. V první etapě provázené problémy dostavby ND, jež vyžadovaly rychlá řešení, rozhodoval často o věcech patřících de iure výboru Družstva, a upevnil tak ředitelskou pozici vůči nadřízeným orgánům. Nekompromisním a korektním jednáním si v divadle vydobyl respekt a autoritu a dal řízení divadla rysy autokratické a noblesní vlády. Protože funkce uměleckých šéfů nebyly ještě ustaveny, ovlivňoval Š. rozhodujícím způsobem umělecký provoz v opeře i činohře. Určoval či spoluurčoval dramaturgii a skladbu repertoáru, v činohře s dramaturgem, v opeře, která až do nástupu Z. Fibicha v březnu 1899 dramaturga neměla, s prvním kapelníkem. Spolurozhodoval o zadávání překladů cizojazyčných děl, schvaloval obsazení, navrhoval nákup a zhotovování výprav, kostýmů apod. V rámci daných pravomocí angažoval nové členy (přijímal je samostatně, nepřesahovalali jejich roční gáže 1200 zl.), zval zahraniční umělce a celé soubory. Na veřejnosti důstojně reprezentoval přední kulturní instituci, dbal o její společenskou prestiž a suverénně čelil kritickým výhradám vůči umělecké činnosti i správě divadla. Po administrativní i hospodářské stránce řídil divadlo precizně a zdatně a bezmála dosáhl finanční soběstačnosti. Kromě subvence od Zemského výboru, jež se podílela na úhradě ročních výdajů zhruba 5–6 % (po zvýšení od 1894 cca 14 %), a nevelkého příspěvku od města Prahy, poskytovaného od 1889, byly náklady z valné většiny kryty tržbami. Hospodářskou stabilitu ND zajišťoval obratnou repertoárovou politikou, novinkami a divácky atraktivními díly. Uváděl výpravné hry a balety; tlak družstva a abonentů ho přiměl zařazovat od 1886 na repertoár operetu, z níž vybíral klasické tituly, typově blízké komické opeře (Suppé, Planquette, Lecocq, Joh. Strauss, Offenbach, Hervé). Kladl důraz na poutavé jevištní provedení, jehož přitažlivost často zvyšovaly velkolepé dekorace, skvostné kostýmy a scénické efekty. Umělecké i komerční zřetele sledoval četným hostováním význačných herců a zpěváků (E. Turolla, M. Wiltová, A. Patti, J. Lassale, W. Alberti, L. Brncklová, A. Fohstroemová ad.). Hledal i cesty k získání mimopražského publika. Vlny celonárodního zájmu o nově otevřené ND využil k organizování divadelních vlaků, myšlenku podnikat zájezdy mimo Prahu však neprosadil. Podnítil uspořádání Národopisné výstavy, která zajistila ND v létě 1895 příliv obecenstva. Finanční prosperitě však neobětoval své umělecké ani osvětové cíle. Zavedením pravidelných odpoledních představení za snížené, tzv. lidové vstupné (od 1893) umožnil méně majetným vrstvám přístup do ND a pořádal vyhrazená představení pro dělnictvo (od 1898). Jako ředitel dbal i o sociální otázky: podnítil ustavení samostatného Podpůrného sirotčího, vdovského a penzijního fondu ND a na samém konci svého působení prosadil prodloužení placených divadelních prázdnin na dobu čtyř týdnů.

Před zahájením provozu ND Š. rozšířil stávající umělecká tělesa i technický personál. Na sklonku roku 1883 disponovalo ND 343 členy a zaměstnanci (v PD 208). V opeře se zvýšil nejen počet sólistů (27 proti 22 v roce 1881), ale i sboristů (nyní 57 osob) a členů orchestru (nyní 51 osob), který doznal zkvalitnění a dále se rozšiřoval. Balet, který měl 1883 baletního mistra, 3 sólistky, 1 sólistu a dámský sbor, se do 1887 rozrostl o primabalerínu, další sólistku, pánský sbor a baletní školu.

Krokem ke zvýšení úrovně byla i revize dramatických a hudebnědramatických předloh, jež mělo divadlo k dispozici. Odstraňovaly se deformace textů, vynucené provozními podmínkami PD, upravoval se jazyk zastaralých a nekvalitních překladů libret (korigovala E. Krásnohorská aj.), přišli noví překladatelé (z nichž však nejzaměstnanější V. J. Novotný mnohdy velmi radikálně a svévolně zasahoval do originální podoby libret). Partitury revidoval první kapelník A. Čech.

Národní linii operní dramaturgie uskutečňoval Š. novým nastudováním starších děl, premiérami prací současných autorů i reprízami domácí produkce (celkem cca 50 % večerů). Významné místo zaujímalo dílo Smetanovo, k jehož pevnému zakotvení v repertoáru přispěl Š. přestudováním jednotlivých oper a zvl. cyklickým provedením 1893, 1899 a 1900. V operním repertoáru či na koncertech orchestru ND byla uvedena produkce všech předních domácích autorů (Rozkošný, Hřímalý, Bendl, Šebor, Dvořák, Fibich, Kovařovic, Foerster, Hartl, A. V. Horák, Weis, Čelanský, Nešvera, Suda, Lošťák). S ideou slovanské vzájemnosti souviselo zvýraznění ruské a polské opery, jejichž zastoupení věnoval Š. velkou pozornost (Borodin: Kníže Igor, 1899; Čajkovskij: Eugen Oněgin, 1888, Piková dáma, 1892; Dargomyžskij: Rusalka, 1889; Glinka: Ruslan a Ludmila a Život za cara, obě 1900; Moniuszko: Halka, 1886 a 1898, Strašný dvůr, 1891, Zjevy duší, 1899; Rimskij-Korsakov: Májová noc, 1896, ad.). Pěstoval pražskou mozartovskou tradici (Don Juan, 1884, Figarova svatbaKouzelná flétnaÚnos ze serailu, vše ve výroční sezoně 1887). Výběr světové operní tvorby od sezony 1888/89 do konce Š. éry limitovala smlouva uzavřená mezi ním a ředitelem pražského německého divadla A. Neumannem, která ukončila konkurenční boj o díla a interprety. Podle této smlouvy mělo ND přednostní právo na opery české, francouzské a italské, německé divadlo na díla provenience německé a rakouské. Druhá scéna mohla uvést dotyčnou operu až po uplynutí sjednané lhůty. Smlouva ovlivnila uvádění Wagnerových děl v ND, na něž (s výjimkou Lohengrina, nastudovaného v ND již 1885) zakoupil u nakladatele výhradní právo pro Prahu Neumann a své svolení vázal na obchodní kroky ze strany ND. Š., mající k dispozici řadu vynikajících zpěváků, inklinoval spíše k románské tvorbě, jež prezentovala krásné hlasy (Meyerbeer, Verdi). Část kritiky, která prosazovala výhradně vzdělávací a národněuvědomovací poslání divadla (zejm. V. V. Zelený), mu to až militantně vytýkala jako projev nemístného hédonismu. Při obstarávání novinek vyvíjel Š. osobní iniciativu a nezřídka jednal přímo se skladateli (Čajkovskij, Delibes, Goldmark, Massenet, Verdi). Otevřenost vůči aktuálním podnětům prokázal pohotovým uvedením veristických děl (Mascagni, Leoncavallo), jež bylo spojeno i s pronikavými změnami v inscenační praxi, ve výpravě a také v herecké složce interpretace. Jako stoupenec realismu podporoval nahrazování dosavadní stylové hybridnosti výprav historismem a etnografickým realismem, kladl důraz na lokální kolorit a životní věrohodnost, ke které mělo přispívat i dramaticky přesvědčivé herecké ztvárnění operní postavy.

Jako osobnost s velkým rozhledem usiloval Š. o vřazení ND do evropského divadelního kontextu. Podnikal četné cesty za poznáním soudobého divadelnictví a rozvíjel kontakty s tvůrci a interprety, které přiváděl do Prahy. Zároveň se snažil představit ND v cizině. Prosadil jeho vystoupení na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892, kde zvl. hudební představení výrazně uspěla (Smetana: Prodaná nevěsta a Dalibor, Fibich: Námluvy Pelopovy, Dvořák: Dimitrij). Zamýšlené zájezdy do Ruska a Polska se nepodařilo uskutečnit.

Š. zůstal neženat a svou celoživotní aktivitu, zasahující do mnoha oborů, věnoval národní kultuře a službě národu, který pro něj představoval nejvyšší hodnotu. V ND vybudoval pevné základy provozu a konstituoval jeho dvojdomý program, spojující hledisko reprezentativní instituce české divadelní kultury se zřetelem k hledání nových uměleckých hodnot. Tento nosný program přežíval řadu desetiletí po jeho odchodu a Š. schopnost spojovat protiklady (tradiční a nové, okázalé a lidové, oficiální a opoziční, národní a světové) určila charakter ND v jeho éře.

 


Texty o divadle

Národní divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená, 1881; Průvodce po Národním divadle v Praze, 1883; výroč. zprávy První rok Národního divadla, 1884, až Sedmnáctý rok Národního divadla, 1900; České Národní divadlo na První mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 (též něm. Das böhmische Nationaltheater in der ersten internationalen Musik- und Theater-Ausstellung zu Wien im Jahre 1892), 1892; Královské české zemské a Národní divadlo v Praze, 1892 (též něm.); Ze světa umění (fejetony), 1901; Moje vzpomínky, 1902, Moje divadelní toulky, I–II, 1902, vedeno též souborně pod názvem Z uplynulých dob; Divadlo ústavem správy veřejné, Divadelní list Máje 2, 1906, s. 18–19, 29–30, 46; Na rozhraní dvou period divadelních, Hudební revue 1, 1908, s. 417–424; Dějiny Národního divadla v Praze let 1883–1900, 3 sv. 1908–1912; Dekorace Prodané nevěsty, Osvěta 45, 1915, s. 384–389; Nová výprava Prodané nevěsty, Osvěta 45, 1915, s. 530–539; Na okraje divadelní kroniky (výbor, usp. V. K. Blahník), 1924. • Redigoval: Památce Mozartově 1787–1887. Ku stoletému jubileu opery Don Juan, sb., z pověření Družstva ND vydal F. A. Š. [1887].

Práce pro divadlo

Hudební díla napsaná podle Š. námětů: K. Kovařovic: Láska Rafaelova, scén. hudba k Š. hře, 25. 2. 1888 ND; D. Krejsa: Jan Výrava, konc. předehra podle Š. dramatu, 4. 10. 1893 ND; A. V. Horák: Jan Výrava, předehra k Š. dramatu, připsána po premiéře 1896, ND; L. Lošťák: Selská bouře, opera podle Š. dramatu, t: J. Kvapil, 26. 4. 1899 ND; K. Bastl: Probuzenci, hudba k živému obrazu do Š. hry, 30. 4. 1900, dělnické představení ND; M. Hájek: Jan Výrava, opera podle Š. dramatu, t: skladatel a V. Hájková, 10. 12. 1950 Ústí n. L. • Překlad libreta z něm. do češtiny: E. Rüffer: Svatojanské proudy, h: J. R. Rozkošný, 1871.

Režie (opery v ND)

24. 4. 1894: Puccini: Manon Lescaut (čes. prem.), 6. 6. 1894 Rozkošný: Stoja (prem.), 1. 3. 1895 Fibich: Bouře (prem.), 25. 1. 1898 Smetana: Libuše (převzato po E. Chvalovském 1897), 21. 9. 1898 A. V. Horák: Na večer Bílé soboty (prem.), 23. 11. 1899 Dvořák: Čert a Káča (prem.), 3. 3. 1900 A. V. Horák: Babička (prem.).

Prameny a literatura

Pozůstalost (116 kart.) v LA PNP, neuspořádána; část v Městském muzeu v Dobrušce. • Anon.: Fr. Ad. Šubert, Divadelní listy, 4, 1883, s. 56–57; V. V. Zelený: Nestranné slovo o Národním divadle, 1885; V. V. Zelený: Ještě slovo o Národním divadle, 1885; V. V. Zelený: O správě Národního divadla, 1886; J. L. Turnovský: F. A. Š., Osvěta 29, 1899, s. 368–375; Modestus: Včerejšek a zítřek Národního divadla, 1900; Lch [J. Löwenbach]: U příležitosti... Hudební revue 2, 1909, s. 294–296; A. Srb: Za F. A. Š., Osvěta 45, 1915, s. 639–644; Z. Nejedlý in: Smetana 6, 1915, s. 5–7, 24–26 [nekrolog]; J. Voborník: F. A. Š., Almanach České akademie 26, 1916, s. 138–152; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, zvl. s. 180–200; II, 1919, s. 120–137; Československé divadlo 2, 1924 [obs.: M. Hýsek: F. A. Š., s. 52–54, B. A. Žák: O ředitelování F. A. Š., jeho divadelních vlacích a jiném, s. 54–56, A. Wenig: F. A. Š. a divadelní Italie, s. 56–57]; J. S. Machar: Gentleman, Zapomínaní a zapomenutí, 1929, s. 159–172; J. Kvapil: O čem vím, 1932, s. 102–107, 118–123, 243–249; A. Wenig: F. A. Š. a Národní divadlo, Československé divadlo 11, 1933, s. 261–264; O. Fischer: Činohra Národního divadla do roku 1900, Dějiny Národního divadla IV, 1933; A. Veselý: Dvacet let od smrti F. A. Š., Lumír 61, 1934/35, s. 515519; Nejedlý: Opera ND I; A. Wenig: Národní divadlo a cizina v údobí Š., Divadlo 25, 1938/39, s. 156–158; J. Vodák: F. A. Š., Divadelní zápisník 1, 1945/46, č. 2, s. 2–5; K. Engelmüller: Ředitel F. A. Š., Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 248–253; A. Veselý: F. A. Š., in: Neblednoucí podobizny, 1946, s. 58–68; V. Müller: F. A. Š., 1949; M. Kulijevyčová: Zpěvohra Městského divadla na Královských Vinohradech [1959], rkp. v DÚ; Němeček: Kovařovic; V. Horák: František Pivoda, pěvecký pedagog, Brno 1970; DČD III; Zdeněk Nejedlý o divadle a jeho umělcích, vyd. J. Paclt a E. Turnovský, 1978, s. 144–154 (pův. 1915); H. Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, 1983, s. 75–93; Reittererovi 2004. • Otto, i Dodatky; Masaryk; ČHS; NDp; ND po 1883.

Životní události

  • 27. 3. 1849: narození, Dobruška
  • 8. 9. 1915: úmrtí, Praha


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 550–555
Autor: Eva Šormová