Ostrava – divadelní baletní soubor
nahoru...
Stálý baletní soubor existoval v Ostravě od založení divadla 1919. Prvním baletním mistrem se stal Achille Viscusi, navázal na předcházející ostravské pokusy Otto Häuslera (1912 a 1917). Soubor složil převážně z žáků místní baletní školy i elévů a k sólovým úkolům přivedl z Brna primabalerínu M. Dobromilovou a H. Olšovskou. V krátké době nastudoval mj. Coppélii (1919), Labutí jezero a Slovanské tance (1920), Louskáčka (1921) a položil tak základ dalšího vývoje souboru. Po jeho odchodu do SND Bratislava (i s řadou tanečníků) vedl soubor Ivo Richard Stuchlý 1924–27, poté krátce Loris Relský a sólisty zde postupně byli R. Astrová, T. Corpona, M. Dobromilová, O. Janotová, sestry Fuchsovy (Ella, Božena a Milena), M. Chocová, H. Olšovská, M. Pírková, O. Strejček, I. R. Stuchlý. 1927 tu pohostinsky nastudoval M. Semmler Legendu o Josefovi a do tit. role obsadil E. Gabzdyla. Šéf a choreograf 1929–34 Saša Machov uvedl mj. Čarodějnou lásku a Javottu C. Saint-Saënse (1929), Harlekýnovy milióny (1930), Iris C. C. Nottary (pp. 1931). 1934–39 stál v čele souboru Jaroslav Häusler, který v těžké ekonomické situaci bojoval o přežití souboru. Vedle Labutího jezera (1936), večera z baletů Pokušení sv. Antonína F. Brože, Ptáka Ohniváka a Nosáčka (1937), se zaměřil zejm. na revuální tvorbu. 1939 se z Brna vrátil na vedoucí místo E. Gabzdyl. Zkonsolidoval i rozšířil soubor a usiloval o zvýšení jeho interpretační úrovně. Sólistický kádr se rozrostl o další osobnosti, krátce tu byla N. Hajdašová (1930/31), uměleckou dráhu zde nastoupili V. Avratová, O. F. Bernatík, B. Čegan, K. Lukšík, J. Šumovská, V. Ždichyncová aj. Německá okupace a posléze uzavření české scény slibný vývoj zbrzdily. Nová vývojová etapa přišla po 1945 a zejm. na přelomu 50. a 60. let, kdy se Gabzdylův tým rozrostl na 50 dobře technicky vyškolených interpretů (J. Čejka, Z. Bronislavská, E. Colombo-Paclová, M. Hojdys, A. Janíček, J. Kovalová, J. Jastřembská, B. Pašek), s kterými E. Gabzdyl uvedl řadu českých baletních novinek: Ondráše (1951), Honzu a čerta (1954), Florellu (1960), Paraboly (1966), Maryčku Magdónovu (1977) aj. K jeho úspěšným inscenacím patřil např. Don Juan R. Strausse (1957), Kamenný kvítek (1958), Podivuhodný mandarín (1961). V době nepřítomnosti E. Gabzdyla, kdy vyučoval na pražské AMU 1953/54, vedl balet Robert Braun. Vedle Gabzdyla byl 1961–64 choreografem v Ostravě P. Šmok, který svým hledáním osobitého stylu představoval nové tendence české choreografie, uvedl např. Viktorku (1961), Pygmaliona J. Duchaně (pp. 1963), Rosssiniánu (1963), Svědomí, Závrať (1964). Šedesátá léta přinesla výrazný vzestup interpretační úrovně celého souboru i řady sólistů, mezi které patřili R. Böhm, R. Brom, M. Drottnerová, J. Duží, A. Janíček, M. Martiníková, K. Jurčík, P. Koželuh, V. Koželuhová, J. Lipovská, B. Pašek, V. Pavelcová, H. Šarounová a J. Kovalová jako asistentka choreografií. Za uměleckého šéfa Alberta Janíčka 1972–89 se počet sólistů rozšířil o P. Asmuse, I. Hurycha, A. Huberovou, Z. Mašitovou, L. Miencilovou, R. Václavíkovou, D. Širmerovou aj. K výrazným choreografiím A. Janíčka patřily např. Coppélia (1973), Peer Gynt (1973, 1987), Spící krasavice (1974), O loupežníku Rumcajsovi (pp. 1975), François Villon (pp. 1976), Romeo a Julie (1982), Tři mušketýři (1985), Galathea (1986). Významná byla hostování choreografů O. Skálové (Sylfidy, 1979), J. Němečka (Matčino pole, 1980) A. Lemberga (Notre Dame de Paris, 1981), J. Zajka (Giselle, 1984; Marná opatrnost L. Hérolda/J. Lanchberyho, 1985) a L. Ogouna (Sen noci svatojánské, 1988, Cena ČLF 1988). Sólisty v repertoáru 80. let byli L. Bernklau, R. Böhm, E. Brožová, J. Duží, L. Ernstová, I. Felgrová, Z. Holeková, A. Huberová-Kvasnicová, J. Kolda, L. Kuklová, M. Mohyla, D. Mohylová, C. Ondráček, J. Šimek, D. Širmerová-Geletová, J. Štark, R. Václavíková-Mrnuštíková. Nově angažovaný choreograf Zdeněk Prokeš 1980–83 uváděl zejm. domácí novinky: Horko (1981), Broučky T. Freša (1982), Manon (1984) a zformoval z mladých sólistů ambulantní těleso Mladý balet. Dalším choreografem byl v Ostravě Z. Boubelík v období 1987–91. V divadle se choreograficky uplatnil I. Hurych (Spěch a Planeta G. Holsta, 1986; Sluha dvou pánů, 1987; Coppélia a Stvoření světa, 1988 aj.). Petr Koželuh, šéf baletu 1989–92, se snažil o dramaturgickou, personální i scénickou proměnu ansámblu, uvedl např. Petrušku (1990), Popelku (1991, ch. L. Ogoun) a komorní podobu Kocábova Odyssea (1992). Po jeho odchodu vedl soubor 1992/93 Ivan Hurych (Spící krasavice, 1992) a na místo šéfky nastoupila Libuše Králová 1993–96. Byli angažováni noví tanečníci: M. Bernovská, E. Bič, O. Borisová, T. Černá, V. Globa, R. Kročil, N. Novotná, R. Zelenkov aj. Dramaturgie tohoto období znamenala pro Ostravu především uvedení ověřených inscenací L. Králové z jejích předchozích angažmá, např. Legendy o lásce a Bachčisarajské fontány (1993), Z pohádky do pohádky (1994) a pohostinské choreografie D. Wiesnera (Dialog se svědomím minulosti/Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány B. Martinů, 1994), J. Kyseláka (Marná opatrnost L. Hérolda/J. Lanchberyho, 1995) a domácího I. Hurycha (Šťastná sedma, 1995). Igor Vejsada se stal šéfem 1996. Do sólových rolí byli obsazováni D. Bič, O. Borisová, T. Černá, J. Kolda, A. Koldová, Z. Konvalina, G. Kozlová, R. Kročil, T. Nomura, R. Trefný, R. Zelenkov aj. Repertoár baletního souboru tvořily inscenace Pierot (1996, ch. D. Wiesner), The Beatles (1997, ch. I. Vejsada), Giselle (1997, ch. I. Vejsada spolu s L. Kuklovou), Tance Rudolfa II. (pp. 1998, ch. I. Vejsada), Bílé sny R. Sakamota (1999, ch. I. Vejsada), Stmíváníčko (1999, ch. L. Vaculík). Vejsadův nástup znamenal i časté hostování zahraničních choreografů: D. Williamse (Krátké příběhy na hudbu C. a V. Stiefelových, 1996), P. Toussaintta (Requiem W. A. Mozarta, 1998), E. Trottiera (La Mistrine na hudbu skupiny La Bottine Souriant, 1999) a R. Avnikjana (Don Quijote, 1999; Sylfidy, Duch růže a Paquita, 2000); 2000 byla uvedena inscenace Dvořákstory (h. A. Dvořák a M. Adamus, ch. I. Vejsada a Ch. Fleming). V roce 2000 měl soubor 35 tanečníků (z toho 8 sólistů).
Literatura
Gabzdyl, E. – Vašut, V.: V hlavní roli Emerich Gabzdyl, Ostrava, Profil 1988 • Holeňová, J.: S Iljou Rackem o ostravském baletu, Taneční listy 1996, č. 1, str. 10 • Holeňová, J.: 90 let ostravského baletu in Almanach 1919–1999 Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, NDMS Ostrava 1999 • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962 • Vašut, V.: Balet in 60 let Státního divadla v Ostravě, SD Ostrava 1979
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 233–235
