Říše loutek

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 9. 2. 2017, 14:59; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Říše loutek
Praha 1920 - dosud
Další názvy: V říši loutek 1920–28; Umělecká scéna Říše loutek 1928–53; 1991–dosud; Divadélko Říše loutek 1953–91
divadlo
Adresa: Žatecká 98/1 Praha 1


Byla založena 1920 sochařem V. Suchardou a jeho manželkou, malířkou A. Suchardovou-Brichovou, kteří usilovali vytvořit stálou loutkovou scénu náročných uměleckých kritérií. Poučeni předchozími neúspěšnými pokusy, založili spolek, jehož členové finančními vklady napomohli vybudovat scénu a zabezpečit její počáteční provoz. Prvním působištěm ŘL byla školní kaple měšťanské školy v Sládkově ul. na Letné. V. Sucharda vytvořil rozsáhlý soubor marionet, scénická výprava a kostýmy byly doménou A. Suchardové. ŘL zahájila 26. 9. 1920 pohádkou K. J. Erbena Dlouhý, Široký a Bystrozraký (dram: A. Suchardová). V prvním období uváděla především pohádkové hry českých autorů K. Maška, V. B. Plumlovské, J. Průchy, E. Stoklasy ad., doplňované hrami domácích autorů, např. V. Bartha, V. Mosera, F. Ptáčka a zejm. A. Suchardové. Z její iniciativy postupně převážily velké výpravné pohádky (např. její Somaprahba, Gozziho Turandot, Pocciho Kalasiris – lotosový květ) v bohaté výtvarné podobě. V prvních dvou sezonách tu působila bývalá herečka ND M. Aichelburgová-Hilbertová, která se ujala režie (např. sugestivně náladová inscenace Stoklasova Knížecího sirotka) a zároveň uváděla začínající soubor do jevištní praxe (pravidla jevištní mluvy, přístup k roli atd). Po jejím odchodu chyběla ŘL režijní osobnost a podobně jako v dalších loutkových divadlech té doby určoval profil scény výtvarník. V. Sucharda se při tvorbě loutek inspiroval marionetami lidových loutkářů a vyhýbal se dobové zálibě v popisných, člověka příliš imitujících loutkách. Scénografickou tvorbu A. Suchardové vyznačovala snaha o zušlechťující estetické působení na dětského diváka harmonickou barevností a emotivní náladovostí. Poučena vývojem české scénografie, jako jedna z prvních loutkářských výtvarníků oprostila scénu od iluzivních detailů a nadbytečné dekorativnosti. Prosazovala náznakové dekorace, vyjadřující vnitřní souvislost s textem. V polovině 20. let patřila ŘL k předním českým loutkovým scénám, zejm. po stránce výtvarné. Stylizovanou scénografií se odlišovala od iluzivně realistických postupů ostatních loutkových divadel. Nejvýznamnější inscenací tohoto období byl Shakespearův Večer tříkrálový (ú+r: V. Zákrejs j.h., v: A. a V. Suchardovi, 1925).

V říjnu 1928 se soubor přestěhoval do právě otevřené budovy Ústřední knihovny hl. města Prahy (arch. F. Roith) na Mariánském náměstí. Marionetové jeviště a jeho technické zázemí navrhl V. Sucharda na základě inscenačních zkušeností ŘL. V řešení hlediště byl aplikován tzv. reformní prostor, jehož významným rysem byla kruhová výseč hlediště s amfiteatrálně stoupajícími řadami výškově nastavitelných sedadel. Sochařskou výzdobu sálu vytvořil rovněž V. Sucharda. V době svého vzniku patřilo divadlo k nejmodernějším v Evropě (interiér je památkově chráněn). 1929 tu byla založena mezinárodní organizace loutkářů UNIMA. V novém působišti zahájila ŘL Tylovým Strakonickým dudákem, v němž A. Suchardová, hledající ideální prostor pro hru loutek, modelovala oproštěnou scénu dynamickým a dramatickým světlem. Od začátku 30. let se v ŘL prosazoval V. Šmejkal, nejdříve jako autor (Kašpárek na vlnách Fantas oceánu), posléze jako režisér silně ovlivněný avantgardním divadlem. 1936 nastudoval pod dojmem tvorby E. F. Buriana a jeho Voicebandu pásmo lidové poezie Čerstvý věneček ze starodávného kvítí. S manžely Suchardovými inscenoval poetickými, specificky loutkovými postupy svou dramatizaci Pohádky pošťácké K. Čapka, pro kterou V. Sucharda vytvořil znamenitý soubor marionet a maňásků. V průběhu 30. let ŘL diferencovala repertoár pro různé věkové skupiny dětí. Vedle pohádek se více uplatnily oblíbené dobrodružné a fantazijní hry pro větší děti (např. Vládce Himalájí V. Bartha). Za okupace převážily hry lyrické (např. Karafiát: Broučci; Suchardová: Cvrček houslista, Betlém našeho dědečka). V meziválečné éře patřila ŘL k nejvýznamnějším amatérským scénám a ovlivnila další loutková divadla.

Do poválečného období vstoupila ŘL bez A. Suchardové (zemřela 1944), kterou v prvních letech nikdo nedokázal nahradit. Soubor výrazně zasáhly jak společenské proměny, tak změna organizační struktury a uměleckého směřování českého divadla. 1953 byl spolek ŘL zrušen, jeho majetek zabaven a soubor převeden pod Městský dům osvěty. Umělecká tvorba ŘL stagnovala. V. Šmejkal na své předválečné snažení nenavázal a v době, kdy se i v loutkářství dogmaticky prosadila všeobecná uniformita popisného stylu, se pokoušel o volnější formy divadla maňáskového. V. Sucharda se 1957 vzdal funkce vedoucího, kterou převzal akad. sochař B. Koubek, jenž se pokoušel vyvést soubor z izolace. Jako výtvarník a režisér položil důraz na tradiční výtvarné hodnoty a na vyspělé loutkoherectví. Významnou inscenací tohoto období byl Pohádkový zákon K. Maška (1960), k tvůrčím počinům patřil Johanes doktor Faust (1968) a Malé loutkové varieté (1970), kde Koubek režijně i ztvárněním loutek inspirativně navázal na komediální tradice lidového loutkářství. Programový návrat ke kořenům českého loutkářství pokračoval uvedením Dona Šajna (r: J. Novák, v+loutky: B. Koubek, 1977).

1971 převzala vedení souboru absolventka loutkářské katedry DAMU, režisérka a loutkoherečka H. Zezulová. Vědomě navázala na tradici pravidelného repertoárového provozu ŘL. Ve vlastní režijní tvorbě kladla důraz na hravost a komunikativnost inscenací pro malé děti (J. Čapek, K. Makonj: O pejskovi a kočičce, v: I. Antoš, 1972) a na sdělnost velkého tématu v hrách pro starší děti (J. Speranskij: Krása Nevídaná, v: B. Koubek, 1973). Do činnosti nepříznivě zasáhla rekonstrukce scény (1972–75). Soubor podnikal zájezdy, zejm. s maňáskovými inscenacemi. Hlavním druhem loutek v ŘL byly od počátku marionety, jimž scéna zůstala věrná i po válce, kdy většina českých loutkářů začala po vzoru ruského loutkáře S. Obrazcova hrát spodovými loutkami – javajkami. Maňásky se v předválečném období objevovaly v komediálních pásmech V. Šmejkala, po válce v hříčkách pro nejmenší. 1979 uvedla ŘL maňáskovou komedii E. Durantyho Dejte mi jitrnici (r+v: F. Valena), která se ryzí divadelností a hojným využitím komických a parodických možností maňásků zařadila – vedle Fausta a Malého loutkového varieté – k profilovým inscenacím, s nimiž ŘL podnikla řadu zájezdů v Čechách i v zahraničí (NDR, SRN, Francie ad.).

1961 byla ŘL začleněna do Městské knihovny, 1976 převedena pod Kulturní dům hl. města Prahy, který potlačil dosavadní systém samosprávy a do funkce vedoucí dosadil M. Šlemrovou, která s ansámblem nedokázala komunikovat. Po její rezignaci 1985 se do vedení vrátila H. Zezulová a se svým manželem J. Novákem, dlouholetým členem souboru, dramaturgem, režisérem a loutkářským dramatikem (pseud. V. Kawon) aktivizovala tvůrčí síly souboru. Stěžejním dílem druhé poloviny 80. let se stala výpravná pohádka J. Křešničky Pták Ohnivák a liška Ryška (r: H. Zezulová, 1988), která výtvarným ztvárněním loutek a scény (R. a M. Lhotákovi) navázala na tradice ŘL.

1991 ŘL získala opět samostatnost a právní subjektivitu jako občanské sdružení Umělecká scéna Říše loutek. Magistrát však pronajal scénu Národnímu divadlu marionet, s nímž se ŘL dělí o prostory a hrací termíny. Polistopadovou etapu zahájila ŘL komedií E. Durantyho Muž, který prodává rány holí (ú: V. Kawon, r: H. Zezulová) s hojně uplatněnými nonverbálními postupy. Z dalších pořadů vynikl vánoční příběh V. Kawona Nám, nám narodil se (1992), moderní pohádka F. L. Bauma Čaroděj ze země Oz (dram+r: J. Uhrin, 1993), nastudování Johana doktora Fausta (1993) s loutkami a fundem lidových loutkářů Lagronů, Maškova Kašpárkova maminka v úpravě J. A. Novotného (1999).


Literatura

J. Hloch: Dějiny divadélka Říše loutek v Praze, Loutkář 10, 1923/24, s. 36; Loutkář 15, 1928, č. 5 (celé věnováno ŘL); V. M. Powell: Říše loutek, Puppet Theatre in Prague, Theatre Arts Monthly (New York) 14, 1930, č. 10; J. Turinský: 40 let Říše loutek, Čs. loutkář 11, 1961, s. 16; alm. Čtyřicet let Divadélka Říše loutek 1920–1960, 1962; V. Cinybulk: Abrahamoviny v Žatecké ulici, Čs. loutkář 20, 1970, s. 186; alm. Divadélko Říše loutek, 1971; B. Slavík: U Suchardů, Hr. Králové 1973, s. 154; A. Dubská: Říše loutek – hledání výtvarného výrazu, Čs. loutkář 29, 1979, s. 12 a 60 + Vladimír Šmejkal, muž tří talentů, Loutkář 48, 1998, s. 31; alm. Říše loutek Praha, 1990; Almanach Říše loutek 1920…, 1997, s. 22.

Významné události

  • 1920:
    založeno V. Suchardou


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 420—422
Autor: Alice Dubská