Heš, Vilém

Vilém Heš

* 3. 7. 1860 Týnec nad Labem (dříve Labská Týnice)

† 4. 1. 1908 Hietzing u Vídně, Rakousko

zpěvák

Psán též Hesch, Wilhelm, Willi. Po dokončení reálky v Kolíně byl určen k povolání obchod­níka. Neměl soustavné pěvecké školení, snad několikrát navštívil školu J. Lukese, ale díky přirozenému talentu se vypracoval v basistu mimořádného formátu. Po několika zkušeb­ních vystoupeních na venkovských štacích debutoval 5. 12. 1880 v Brně jako Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta) a stal se členem Pištěkovy společnosti. 1882 hostoval v před­stavení PD v Novém českém divadle v Praze jako Plumket (7. 11., Flotow: Marta), Komtur 10. 11., Mozart: Don Juan), v PD jako Rocco (20. 12., Beethoven: Fidelio), a byl přijat do souboru, s nímž přešel do ND. Jako začáteč­ník s mohutným hlasem, ale malou postavou vstupoval do silné konkurence, protože baso­vý obor byl dobře obsazen (K. Čech, F. Hy­nek). Zpočátku dostával malé úkoly, jimž se věnoval se značnou péčí. Proslul rolí Kecala, která mu otevřela cestu na zahraniční scény. Po úspěchu ND s Prodanou nevěstou na Mezi­národní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892 ho na podnět ředitele Theater an der Wien F. Jaunera angažoval ředitel B. Pollini do Hamburku (1894–96). Odtud přešel H. do vídeňské dvorní opery, jejímž členem byl až do své smrti. Od 1898 poznamenávala jeho kariéru těžká choroba. 11. 6. 1901 mu byl udělen (jako prvnímu Čechovi) titul c. a k. ko­morního pěvce a v srpnu zpíval Leporella (Mozart: Don Juan) na mozartovských slav­nostech v Salcburku. Je pohřben na hřbitově Baumgarten ve Vídni.

Už v Praze oceňovala kritika temnou barvu jeho basu, pěveckou jistotu a komický talent, který osvědčil jako Martin v novém nastudová­ní Dvořákova Šelmy sedláka a také v novince K. Bendla Starý ženich (Pan Franz, obojí 1883). Jeho komika měla vždy fraškovité po­lohy, které akcentoval nejen v Kecalovi, ale i v dalších Smetanových a Mozartových posta­vách. Ač během jeho pražského angažmá ko­mické role převažovaly, nesoustředil se na ně H. jednostranně; příležitost z jiného stylového okruhu mu poskytla např. trojrole Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl v Offenbachových Hoff­mannových povídkách. Byl spolehlivým interpretem českých autorů v řadě premiér (Diego, Fibich: Nevěsta messinská, 1884; Radoslav, Rozkošný: Popelka, 1885, ad.).

V Hamburku se sice dobře uplatnil ve Sme­tanových operách (Kecal v Prodané nevěstě, Paloucký v Hubičce, Mumlal ve Dvou vdovách pod Mahlerovým vedením), ale nesplnil zcela očekávání. Příčinou byla snad nedostatečná znalost němčiny, jež brzdila jeho začátky i ve vídeňském angažmá, kam přišel rok před novým šéfem opery G. Mahlerem. Pod jeho vede­ním ztvárnil Hundinga (Wagner: Die Walküre) a Gremina (Čajkovskij: Eugen Oněgin, obojí 1897), Beckmessera a Pognera (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, 1898). Mahler ukáznil jeho temperament a pomohl mu doko­nale využít všech dispozic. H. vystupoval jako partner předních členů vídeňského souboru, např. sopranistek S. Kurzové, Anny von Mil­denburg, Frances Saville a tenoristy L. Slezaka. Intenzivně se věnoval české hudbě. Rolí Keca­la přispěl k úspěchu prvního provedení Proda­né nevěsty v dvorní opeře (4. 10. 1896). Pod Mahlerovým vedením zpíval roli Beneše (Sme­tana: Dalibor, 1897) a ztvárnil též Ivana ve ví­deňském provedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila (1897). Ve Wiener Tagblatt uveřejnil 4. 10. 1896 vzpomínky na Smetanu. Po brněn­ské premiéře Janáčkovy Její pastorkyně (1904) údajně přesvědčoval Mahlera, aby operu uvedl. Během vídeňského angažmá několikrát hosto­val v ND ve svých starších rolích, nově jako Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna, 1898).

Byl prvním basistou německy mluvících operních scén, který pořídil gramofonové na­hrávky (mezi 1902 a 1908) a zanechal autentic­ký doklad interpretační praxe. Jako rušivé je dnes pociťováno jeho frázování (Sarastro, Mo­zart: Die Zauberflöte, Osmin, Mozart: Die Ent­führung aus dem Serail, Veit Pogner, Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg, Marzell, Meyerbeer: Die Hugenotten), navzdory limitu­jící nahrávací technice je však patrná kvalita a rozsah jeho hlasu.

Role (v ND)

1882: Plumket (Flotow: Marta), Komtur (Mozart: Don Juan), Inkvizitor (Auber: Ďáblův podíl), Rocco (Beethoven: Fidelio); 1883: Chrudoš od Otavy (Smetana: Libuše), Jov (Dvořák: Dimitrij), Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta), Martin (Dvořák: ·Šelma sedlák), Matouš, později Otec Pa­loucký (Smetana: Hubička), Janek (Blodek: V stud­ni), Pan Franz (Bendl: Starý ženich); 1884: Zuniga (Bizet: Carmen), Guilbert de Saint Mars (Halévy: Židovka), Brander (Gounod: Faust a Markéta), Fer­nando (Verdi: Troubadour), Oloferno Vitelezzo (Donizetti: Lucrecie Borgia), Král (Verdi: Aida), St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Diego (Fibich: Nevěsta messinská, prem.), Rodoslav (Kovařovic: Ženichové, prem.), Velký inkvizitor (Meyerbeer: Afričanka), Tom (Verdi: Maškarní ples), Mirabolano (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Baron Douphal (Verdi: La Tra­viata), Basilio (Rossini: Lazebník sevillský), Masetto (Mozart: Don Juan), Lothario (Thomas: Mignon); 1885: Just (Grisar: Zahradníkův pes), Šavlička (Tyl–Anger: Strakonický dudák), Wolfram Olbramo­vič (Smetana: Braniboři v Čechách), Dr. Cajus (Ni­colai: Veselé ženy windsorské), Radoslav (Rozkošný: Popelka, prem.); 1886: Kapulet (Gounod: Romeo a Julie), Baron Lagey (Kovařovic: Cesta oknem), Melchthal, později Gessler (Rossini: Vilém Tell), Monterone (Verdi: Rigoletto), Serrefort (Adam: U věrného pastýře), Velekněz (Goldmark: Královna ze Sáby), Husein (Bendl: Černohorci), Světozar (Glinka: Ruslan a Ludmila), Lord Cockburg (Auber: Fra Diavolo), Dziemba (Moniuszko: Halka), Van Bett (Lortzing: Car a tesař); 1887: Bartolo, později Figaro (Mozart: Figarova svatba), Jehan Maillard (Saint-Saëns: Etienne Marcel), Noircarmes (Pala­dilhe: Vlast), Matěj (Dvořák: Král a uhlíř), Droll (Hartl: Natalie, prem.), Jarno (Thomas: Mignon), Papageno, později Sarastro (Mozart: Kouzelná flét­na), Sulpice (Donizetti: Dcera pluku); 1888: Ludovi­co (Verdi: Otello), Stigand (Nápravník: Harold), de Montcontour (Delibes: Král to řekl), Bonifác (Sme­tana: Tajemství), Daniel Kapucci (Hérold: Zampa), Coppélius, Dapertutto, Dr. Mirakl (Offenbach: Hoff­mannovy povídky); 1889: Purkrabí (Dvořák: Jako­bín, prem.), Mefistofeles (Gounod: Faust a Marké­ta), Hrabě Arnold (Joncières: Jan Lotarinský), Štěpán (Marschner: Jan Heiling), Bombardon (Brüll: Zlatý křížek), Mlynář (Dargomyžskij: Rusal­ka); 1890: Rarach (Smetana: Čertova stěna), Bed­wyr (Goldmark: Merlin), Baptiste (Auber: Zedník a zámečník), Toby (Adam: Sládek prestonský), Piet­ro (Auber: Němá z Portici), Konrad (Trneček: Ama­ranta, prem.); 1891: Biterolf (Wagner: Tannhäuser), Gil Perez (Auber: Černé domino), Almamen (Bendl: Lejla), Skoluba (Moniuszko: Strašný dvůr); 1892: Malvolio (Weis: Viola), Prokop Veliký (Bendl: Dítě Tábora, prem.), Don Eugenio (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.), Jupiter (Gounod: Filemon a Baucis); 1893: Vavřinec (Foerster: Debora, prem.), Mumlal (Smetana: Dvě vdovy), Jakub Rantzau (Mascagni: Rantzauové); 1894: Beckmesser (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Domovít (Fibich: Blaník).

Prameny a literatura

Gramof. edice „Le­bendige Vergangenheit“, Historical Recordings, 1998. • Z. [Zelený], Dalibor 4, 1882, s. 260; 5, 1883, s. 64, s. 394; [–gy–], 6, 1884, s. 367; 9, 1887, s. 286; Hda [Hejda], 10, 1888, s. 325; 18, 1896, s. 326–327; 19, 1897, s. 344; 20, 1898, s. 354–355; 30, 1908, s. 113–114, 117–119 [nekrolog]; F. A. Šubert: Ná­rodní divadlo na první Mezinárodní hudební a diva­delní výstavě ve Vídni r. 1892, 1892; Der Humorist [Wien] 15, 1895, č. 4; 17, 1897, č. 1. – Nekrology: V. J. Novotný: Za V. H., Hudební revue 1, 1908, s. 122; Neue Freie Presse 4. 1. 1908; Illustriertes Wiener Extrablatt 4.–7. 1. 1908; Wiener Abendpost  7. 1. 1908; Vídeňský deník 5., 7. a 16. 1. 1908; R. Specht, Die Schaubühne 4, 1908, s. 133–134. – J. B. Foerster: Z mých vzpomínek na V. H., Vídeňský národní kalendář 4, 1909, s. 71–74; 5, 1910, s. 75–77; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917, 1919, rejstřík ve sv. II; Nejedlý: Opera ND I; Bartoš: PD opera; J. B. Foerster: Co život dal, 1942; J. B. Foerster: Poutník, 1942; L. Novák: Opera a ba­let staré gardy ND, 1938, s. 58–67; P. Pražák: Smeta­novy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; Javorin, s. 198; J. Kesting: Die grossen Sänger des 20. Jhs, Düsseldorf 1993, s. 315–316; PD 1862–83; Reittere­rovi 2004 [zde přetištěny vzpomínky na B. Smeta­nu]. • Otto; Pazdírek; ČHS; NDp; Grove-opera; Piper, sv. Register; ND po 1883.

 

Životní události

• 3. 7. 1860: narození, Týnec nad Labem (dříve Labská Týnice)
  
• 4. 1. 1908: úmrtí, Hietzing u Vídně, Rakousko
  

Další jména

Wilhelm,  Willi, Hesch 

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 192–194
Autor: Vlasta Reittererová