Grünbaum, Johann Christoph

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 8. 2. 2017, 15:10; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Johann Christoph Grünbaum
* 28. 10. 1785 Hazlov (Haslau) u Chebu
10. 1. 1870 Berlín, Německo
zpěvák, překladatel, skladatel


Manžel zpěvačky Theresy G. (1791–1876), otec zpěvačky Caroliny G., provd. Berchtové (1814 Praha–1868 Braunschweig), a zpěváka Carla G. (1815 Praha–po 1846), působících převážně mimo české země.

Hudební vzdělání získával od 1795 jako dis­kantista v klášteře Waldsassen v Horní Falci. Po třech letech odešel do Regensburgu, kde při studiu na gymnáziu pěstoval hudbu. 1804 byl přijat do místního divadla a J. F. X. Sterkel ho vyučoval zpěvu. 1806 byla ve Frankfurtu n. M. provedena první opera v jeho překladu (Fiora­vanti: Le Cantatrici/Die Sängerinnen auf dem Lande). 1807 získal angažmá v Praze v němec­kém souboru StD, který ředitel Liebich sesta­voval po rozpuštění italské opery. 8. 5. 1813 se v Praze oženil se zpěvačkou T. Müllerovou, dcerou kapelníka opery StD W. Müllera. Po ne­zdařeném pokusu o vídeňské angažmá zůstal spolu s ní ve StD i v době, kdy tam působil jako kapelník C. M. von Weber (1813–16), s nímž se sblížil. Ojediněle se již v této době věnoval překladatelské činnosti (Rossini: Tancred, 1817). Po Weberově odchodu do drážďanské německé opery se v květnu 1817 pokusil i s manželkou o tamní angažmá, jednání však ztroskotalo. Rodina zůstala v Praze do Veliko­noc 1818, pak se přestěhovala do Vídně, kde Theresu angažovala dvorní scéna. Ve Vídni se G. již téměř neuplatnil jako zpěvák (1819 byl vypískán v Mozartově opeře Titus) a cele se vě­noval překladu. 1830 se rodina usadila v Berlí­ně, kde G. vyučoval hudbě, byl poradcem na­kladatelů a překládal kromě libret i další texty (mj. Berliozovu nauku o instrumentaci). Příležitostně komponoval.

Do StD přišel na pozici prvního tenoristy (debut 16. 9. 1807, Rasinsky, Cherubini: Fanis­ka), kterou si uchoval po několik let. Jeho part­nerkou byla většinou jeho (pozdější) manželka (1814 vystoupili mj. jako Leonora a Florestan v pražské inscenaci Beethovenova Fidelia), G. však nikdy nedosáhl obdobně výjimečného po­stavení v souboru jako ona. Měl dobré hlasové schopnosti, ale jeho deklamace a herecký pro­jev byly od počátku hodnoceny jako nedostatečné. Jeho repertoár před rokem 1813 je znám jen zlomkovitě, zpíval např. Sexta v Mozartově opeře Titus, běžně interpretovaného ženským hlasem. 1813 angažoval ředitel Liebich ještě tenoristu J. A. Stögera, pozdějšího ředitele StD, který 1816 převzal řadu prvních rolí. Weber označil v dopise Liebichovi v lednu 1816 G. za „zdatnou sílu“, zdá se však, že G. byl již za ze­nitem pěvecké výkonnosti. Podle Webera již „předal všechno Stögerovi“ a hrál i milovnické role v činohře. 1817 mu F. Polawský, poradce ředitelky Liebichové, uložil i úkoly inspicienta a režiséra. Naposledy vystoupil v březnu 1818 (Cesar, d’Alayrac: Alle fürchten sich). V Praze nekoncertoval (je zaznamenán jediný koncert 1809). Jako zpěvák se významně podílel na sta­bilizaci prvního pražského německého souboru StD po zrušení italské opery.

Dalekosáhlý význam měl jako překladatel. Přeložil asi 50 titulů (skladatelé Auber, Balfe, Bazin, Bellini, Cimarosa, Donizetti, Generali, Grisar, Halévy, Cherubini, Mercadante, Meyer­beer, Offenbach, Pedrotti, F. Ricci, Rossini, Thomas, Verdi), z nichž některé měly v jeho překladu německé premiéry (Rossini: Die Italienerin in Algier, 1818, Verdi: Ein Maskenball, 1866 ad.). Pro vídeňskou dvorní operu připra­vil zvl. překlady Rossiniho oper (Othello a Richard und Zoraide 1819, Die diebische Elster, 1820, Fräulein vom See, 1822, Maomett der II., Die glückliche Täuschung a Der Bräutigam aus Kanada, 1823 ad.), jež se brzy nato hrály i v Praze. Svou překladatelskou aktivitou dlou­hodobě ovlivňoval repertoár středoevropských německých scén.


Role (ve StD)

1807–12: Don Ottavio (Mozart: Don Juan, 8. 11. 1807 při zahájení německých před­stavení, též 1814), Basilio (Mozart: Figaros Hoch­zeit, též 1814), Belmonte (Mozart: Die Entführung aus dem Serail), Tamino (Mozart: Die Zauberflöte), Sextus (Mozart: Titus); 1813: Ferdinand Cortez (Spontini: Ferdinand Cortez), Villeroi (Catel: Die vornehmen Gastwirthe), Licinius (Spontini: Die Ve­stalin), Armand (Cherubini: Der Wasserträger), Ra­sinski (Cherubini: Faniska), Alfonso (Fränzl: Carlo Fioras); 1814: Ramiro (Isouard: Aschenbrödel), Jo­hann von Paris (Boieldieu: Johann von Paris), Carlie (Fioravanti: Die Dorfsängerinnen auf dem Lande), Montigny (Paër: Sargines), Farniaville (Himmel: Fanchon), Jakob (Weigl: Die Schweizerfamilie), Ala­mon (Isouard: Alamon), Eduard (Ant. Fischer: Die Verwandlungen), Vergy (Grétry: Blaubart), Baron (d’Alayrac: Die beiden Savoyarden), Isaun (Boiel­dieu: Der Kalif von Bagdad), Loredano (Paër: Ca­milla), Trothwald (Hensler–W. Müller: Die Teufels­mühle am Wienerberg), Murney (F. X. Huber– Winter: Das unterbrochene Opferfest), Kronthal (Paër: Der lustige Schuster), Dorimante (Weigl: Cor­sar aus Liebe), Titus (Mozart: Titus), Valer (Peri­net–W. Müller: Das Neusonntagskind), Florestan (Beethoven: Fidelio); 1815: Constantin (Méhul: He­lene), Atar (Salieri: Axur), Markýz (Perinet–W. Mül­ler: Die Schwestern von Prag), Fernando (Mozart: Die Mädchentreue [Così fan tutte]), Floricourt (B. A. Weber: Die Wette), Almarich (Rösler: Elisene, Prin­zessin von Bulgarien), Heinli (Volánek [Wollank]: Die Alpenhirten), Karel I. (Jírovec: Agnes Sorel), Timeneus (Winter: Babylons Pyramiden); 1816: Joconde (Isouard: Joconde oder Die Jagd nach Abenteuern), Richard (Grétry: Richard Löwenherz), Krautmann jun. (Dittersdorf: Doctor und Apothe­ker), Abner (Poissl: Athalie), Franz (Spohr: Faust), Granátník (I. Umlauff: Der Grenadier), Sternberg (Weigl: Das Weisenhaus), Tizikan (Cherubini: Lo­doiska), Ferdinand (Dittersdorf: Hieronymus Knic­ker), Deli (Winter: Marie von Montalban); 1817: Albert (Weber: Silvana), Krotze (W. Müller: Der lus­tige Schusterfeierabend), Darius (Salieri: Palmira), Skladatel Rebenkranz (d’Alayrac: Dichter und Ton­setzer), Monostatos (Winter: Das Labyrinth); 1818: Cesar (d’Alayrac: Alle fürchten sich).

Prameny a literatura

Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1808, s. 5; 1809, s. 56; Bohemia 5. 1. 1834; F. von Seyfried: Rückschau in das Theaterleben Wiens seit den letzten fünfzig Jahren, Wien 1864, s. 261–264; Teuber II, s. 382, 428, 430, 442; III, s. 8, 19, 23, 142, 873; Z. Němec: Weberova praž­ská léta, 1944; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater). Ein Verzeichnis der aufgeführten […] Stücke […], I, 1776–1810, II, 1811–1974, Wien 1966 a 1975 [překlady]; Weber: Notizen-Buch; Mein vielgeliebter Muks. Hundert Briefe C. M. von Weber an Caroline Brandt aus den Jahren 1814–1817, Ber­lin 1986. • Dlabač; Ledebur; Deutsches Bühnen-Le­xikon; Mendel; ÖBL; Loewenberg [překlady]; Kutsch 1997 [neexist. syn Josef zaměněn s Carlem]; Ulrich 1997; Piper, sv. Register [překlady]; Lexikon zur deutschen Musik.

Životní události

  • 28. 10. 1785: narození, Hazlov (Haslau) u Chebu
  • 10. 1. 1870: úmrtí, Berlín, Německo


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 174–176
Autor: Jitka Ludvová