Barcal, Antonín

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 8. 2. 2017, 10:35; Jakubcova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Antonín Barcal
* 25. 5. 1847 České Budějovice
24. 6. 1927 Šumperk
zpěvák, režisér, pěvecký pedagog


V Rusku psán Anton Ivanovič, v německé literatuře Barzal. Jeho otec byl krejčí. O jeho prvním hudebním školení není nic známo. Od 1865 studoval zpěv ve škole vídeňské dvorní opery a deklamaci u A. Förchtgotta-Tovačovského. Ve Vídni poprvé vystoupil 4. 9. 1867 na koncertě Všeslovanského spolku, na němž účinkoval F. Laub. Na podzim 1867 se s doporučením Tovačovského vrátil do Prahy. Po několika odkladech vystoupil v PD jako Alamir (Donizetti: Belisar) a po dalších hostováních byl pak angažován pro obor lyrický tenor (1868–70). V červnu 1870 přijal pozvání knížete J. N. Golycina k vystoupení na pěti jím organizovaných koncertech v Rusku, kde zpíval lidové písně. Po nadšeném ohlasu získal angažmá v kyjevské opeře, s níž zajížděl 1873 a 1874 i do letního divadla v Oděse. 1874 odešel do carského Mariinského divadla v Petrohradě, aby nahradil odcházejícího prvního tenoristu, 1875 však již opět zpíval v Kyjevě. 1878–1902 byl členem carského Velkého divadla v Moskvě (debutoval v říjnu 1878 jako Manrico ve Verdiho Troubadouru) a uvádí se, že tam absolvoval asi 600 vystoupení. Od 1882 působil i jako režisér. 1898–1921 vedl operní třídu na moskevské konzervatoři. Byl osvědčeným sólistou komorních koncertů, kantát a oratorií (Bach, Händel, Mendelssohn). 1921 onemocněl a vrátil se do Čech.

Po příchodu do PD se projevil jako perspektivní, ještě však nezkušený zpěvák, postupně se stal jedním z nejzaměstnanějších členů souboru. Dobře zvládal zejména lyrické role s kantilénou, pro dramatické postavy neměl dosud dostatečně vyspělý hlasový fond ani hereckou výbavu. Rychle se učil a vystoupil v řadě premiér českých i přeložených děl. K jeho úspěšným začátkům v Rusku přispěla snaha místních divadel omezovat italské soubory a hledat slovanské pěvce pro ruský provoz. B. se ruské tvorbě od počátku intenzivně věnoval a získal vynikající pozici. Současně s vyzráváním jeho pěveckého a hereckého umění rostla i typologická paleta jeho rolí, z nichž k nejvýznamnějším patřily Finn (Glinka: Ruslan i Ljudmila), Berenděj (Rimskij-Korsakov: Sněguročka), Kníže (Dargomyžskij: Rusalka), Raoul (Meyerbeer: Gugenoty), Almaviva (Rossini: Sevilskij cirjulnik), Radames (Verdi: Aida), Mime (Wagner: Zigfrid). Zvláštní pozornost vzbudil jako Šujskij (Musorgskij: Boris Godunov) v nastudování 1888, které připravil i jako režisér. Postupně ustupoval mladým zpěvákům (1896/97 zpíval jen 24 představení) a věnoval se režijní a pedagogické práci. V Moskvě se zapojil do kulturních aktivit české menšiny a stal se jedním z přesvědčených českých slavjanofilů, kteří se prosadili v ruském prostředí jako prvořadé umělecké osobnosti.


Role (v PD)

1867: Alamir (Donizetti: Belisar, j. h.), Kněz (Mozart: Kouzelná flétna, j. h.); 1868: Pan Sporý (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Vojtěch (Blodek: V studni), Vítek (Smetana: Dalibor, prem.), Gaston (Verdi: Violetta [La Traviata]), Kněz (Šebor: Nevěsta husitská, prem.), Sever (Bellini: Norma), Dudák (Moniuszko: Halka), Rybák (Rossini: Vilém Tell), Ismael (Verdi: Nabuchodonosor), Basilio (Mozart: Figarova svatba), Barbarino (Flotow: Alessandro Stradella); 1869: Vojevůdce Musa Ben Abil (Bendl: Lejla), Pedrillo (Mozart: Únos ze serailu), Spiklenec (Verdi: Maškarní ples), Ernesto (Donizetti: Don Pasquale), Hrabě del Fiore (Ricciové: Kryšpín a kmotra), Tybalt (Gounod: Romeo a Julie), Don Riccardo (Verdi: Ernani), Vašek (Smetana: Prodaná nevěsta), Junoš (Smetana: Braniboři v Čechách), Tavannes (Meyerbeer: Hugenoti); 1870: Jaquino (Beethoven: Fidelio), Liborín (Weber: Střelec kouzelník), Don Ramiro (Rossini: Popelka), Alfred Germont (Verdi: La Traviata), Marullo (Verdi: Rigoletto).

Prameny a literatura

Hudební listy 1, 1870, s. 221; 4, 1873, s. 157; Divadelní listy 4, 1883, s. 105; Ježegodnik imperatorskich teatrov 1892/93, s. 85, 87; Národní listy 21. 2. 1913; Bartoš: PD opera; J. Schánilec: Za slávou. Čtení o českých hudebnících v Rusku, 1961, zvl. s. 118, 128–131, 141, 211; M. Vaverka, Hudební rozhledy 33, 1980, s. 285.  •  ODS; Pazdírek; ČHS; Muzykalnaja encyklopedija; NDp [chybně jako Balcar, lit.]; Biografický slovník Slezska, sv. IV; Piper, sv. Register [jako Barzal, chybné místo úmrtí].

Životní události

  • 25. 5. 1847: narození, České Budějovice
  • 24. 6. 1927: úmrtí, Šumperk

Další jména

Barcal , Barzal , Anton Ivanovič


Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 37–38
Autor: Jitka Ludvová