Divadlo F. X. Šaldy

nahoru...
Z Divadelní Encyklopedie
Verze z 2. 2. 2017, 13:59; Klara.kadlecova (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | Approved revision (rozdíl) | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání
Divadlo F. X. Šaldy
Liberec 1945 - dosud
Další názvy: Zemské oblastní divadlo v Liberci 1945–46; Severočeské národní divadlo 1946–49; Severočeské divadlo 1949–57; Divadlo F. X. Šaldy 1957–80, 1992–dosud; Státní divadlo F. X. Šaldy 1980–92
divadlo
Adresa: Zhořelecká 344/5 Liberec 1


Česká profesionální scéna byla v Liberci ustavena v srpnu 1945 jako vícesouborové divadlo (činohra, opera, balet), kulturní středisko severní části po válce počeštěného pohraničí. Nové divadlo, jehož provozovatelem byl ZNV, dostalo budovu bývalého německého Městského divadla (navrhl a postavil ji ateliér Fellner & Helmer, otevřena 1883). Prvým ředitelem byl jmenován S. Langer. Divadlo mělo přidružený operetní soubor v Jablonci, který vedl dirigent R. Lampa. Od druhé sezony se stal ředitelem režisér J. Novotný. ZNV na provozování divadla z finančních důvodů rezignoval, pomoc neposkytlo ani MŠO, takže divadlu hrozilo zavření. Díky podpoře veřejnosti se je však podařilo zachovat v původní profilaci, kromě operety v Jablonci, která byla osamostatněna. Provoz převzalo Družstvo Severočeského národního divadla (divadlo bylo od sez. 1946/47 přejmenováno), ekonomickým ředitelem byl ustanoven herec K. Roden. V květnu 1947 se stal ředitelem L. Žáček, od června 1948 režisér A. Klimeš. Od sez. 1949/50 bylo k libereckému divadlu jako pobočka připojeno dosud samostatné MOD Nový Bor. Koncem 1949 skončilo Družstvo činnost a provozovatelem divadla se od 1950 stal KNV. Funkci ředitele zastávali V. Plachý-Tůma (1950–53), herec a režisér B. Port (1953–58). V prosinci 1957 bylo divadlo pojmenováno po F. X. Šaldovi, libereckém rodákovi; k této příležitosti byla uvedena jeho hra Dítě. Krátce po nástupu ředitele I. Glance (1958–70) přešlo DFXŠ do správy libereckého MNV (1959–63), poté je provozoval KNV v Ústí n. L. (do 1992). Po Glancově odvolání počátkem normalizace byl do funkce dosazen operní zpěvák J. Vojtíšek (1970–86), po jehož smrti ji zastával spisovatel P. Novotný (1986–89). Počátkem 90. let DFXŠ krátce vedli herec V. Volek a po něm publicista P. Žantovský. Od 1992 je zřizovatelem DFXŠ město Liberec. Ředitelem se stal režisér P. Harvánek (1992–99), od 1999 je ředitelem zpěvák a šéf opery F. Dáňa.

V polovině sez. 1968/69 začala rozsáhlá rekonstrukce budovy, byla též restaurována původní opona G. Klimta. Divadlo bylo znovuotevřeno 18. 10. 1969. Druhá etapa rekonstrukce se uskutečnila 1974–76. Na počátku sez. 1989/90 zahájilo činnost Malé divadlo, studiová scéna DFXŠ, vybudovaná podle návrhu arch. K. Hubáčka v někdejším Lidovém domě.

Činohra  zahájila pod vedením režiséra J. Novotného (1945/46), poté ji až do 1954 šéfovali sami ředitelé. Potřeba vybudovat české divácké zázemí do značné míry určovala národní dramaturgii prvních sezon (Jirásek: Gero, 1945; Klicpera: Lhář a jeho rod; Nezval: Manon Lescaut; Čapkové: Ze života hmyzu; Vrchlický: Noc na Karlštejně – 1946; Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova; Mahen: Janošík – 1947; Jirásek: Lucerna, 1948). V poměrně širokém spektru byli uváděni i autoři zahraniční (Moliére, O’Neill, Pagnol, Rolland, Shakespeare, Shaw). Činohra disponovala od počátku silným souborem a mnozí ze zakládajících členů zůstali v Liberci po celou svou uměleckou dráhu. Působili tu herci J. Bílková, E. Deylová, Ž. Housová, V. Jordánová, V. Petříková, N. Popelíková, A. Portová, L. Řídelová, M. Vítová, J. Vobrubová, J. Heyduk (též režisér), V. Housa, K. Janda, B. Kolliner, G. Opočenský, B. Port (též režisér), K. Roden, O. Sklenčka; režiséři E. Foustková, J. Novotný a v sez. 1947/48 J. Šmída, zakladatel a vůdčí osobnost okupačního divadélka Větrník. V Liberci nastudoval vlastní dramatizaci Poláčkova Okresního města, Suchovo–Kobylinovu Smrt Tarelkina a Shakespearova Romea a Julii. Šéfem výpravy byl J. Procházka (1945–60), který určoval výtvarný ráz inscenací všech souborů. Dramaturgem činohry byl J. Balvín (1949–52), krátce tu působil režisér K. Jernek (1950/51), jehož expresivní inscenace (např. Čechov: Tři sestry) se vymykaly z ploché realistické popisnosti, jež zavládla na přelomu 40. a 50. let. V repertoáru dominovaly hry sovětských autorů (Afinogenov, Isajev, Pavlenko, Katajev, Kremljov, Lavreněv ad.) a domácích klasiků (Jirásek, Klicpera, Tyl), v jejichž stínu zůstávala současná česká propagandistická dramatika (Zrotal: Slepice a kostelník; Zápotocký: Vstanou noví bojovníci; Nesvadba: Liebigova společnost [Svárov] – 1950; Cach: Duchcovský viadukt, 1951; Stehlík: Jarní hromobití, 1952 ad.). Světová dramatika, po Únoru inscenovaná výjimečně, se vracela na jeviště od 1953 (Beaumarchais: Figarova svatba, 1953; Schiller: Úklady a láska, 1954; Ibsen: Opory společnosti, 1955). Na přelomu 40. a 50. let byli angažováni režiséři T. Bok (1949/54; Mrštíkové: Maryša, 1950), pověřený též vedením filiálky v Novém Boru, V. Janura (1951–53) a M. Vobruba (1951–87). V sez. 1953/54 nastoupil do dramaturgie Z. Digrin (do 1961), šéfem činohry se stal režisér O. Daněk (1954–57), který tu nastudoval mj. Sofoklova Oidipa vladaře (1955) a Brechtův Kavkazský křídový kruh (1957). V období 1957–64 působil jako šéf činohry režisér S. Papež, po něm ředitel I. Glanc (1964–71). V dramaturgii pracovali Z. Hořínek a překladatel J. Král (oba 1961–71), od 1969 V. Gallerová. Šéfem výpravy byl V. Habr (1960–86), který přizval ke spolupráci malíře J. Zrzavého (Shakespeare: Jak se vám líbí, 1963). Od 1964 působil v DFXŠ scénograf J. Malina a od 1969 kostýmní výtvarnice H. Anýžová. 1967 byl angažován režisér K. Kříž. Soubor v 60. letech tvořily výrazné herecké osobnosti: M. Bendová, L. Bernhardtová, Z. Božinová, Z. Fišárková, X. Chytrá, V. Kološová, M. Bílek, J. Němeček, F. Peterka, J. Prýmek, V. Ron, J. Teplý, L. Tlalka, K. Vlček, V. Volek ad., krátce zde působili I. Janžurová a R. Jelínek, několik sezon K. Pospíšil a A. Švehlík.

Postupně byla uvedena řada her západní provenience (Synge: Hrdina západního pobřeží; Miller: Čarodějky ze Salemu – 1961; Feuchtwanger: Kalkata 4. května; Salacrou: Příliš počestná žena – 1962; Dürrenmatt: Fyzikové; Gibson: Dva na houpačce – 1963; Williams: Sestup Orfeův, 1964). Repertoár stále víc rezonující s problematikou moderního člověka (Dürrenmatt: Meteor, 1966; Shakespeare: Bouře; Pirandello: Sicilská komedie – 1968; Anouilh: Antigona, 1969) přinášel absurdní dramatiku (Mrożek: Policajti, 1964; Pinter: Domovník, 1965; Návrat domů, 1969; Ionesco: Hlad a žízeň, 1968) a existencionalistická dramata Camusova (Caligula, r: I. Glanc, tit. role R. Jelínek, 1965; dramatizace Dostojevského Běsů, r: I. Glanc, Stavrogin – J. Prýmek, 1967; Nedorozumění, r: J. Král, 1969). Velká pozornost byla věnována původní domácí tvorbě, kterou inscenovali zejm. J. Horan (Kundera: Majitelé klíčů, 1963; Topol: Konec masopustu; Uhde: Král Vávra – 1964; Havel: Vyrozumění, 1965) a M. Vobruba (Smoček: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, 1967; Vostrá: Na koho to slovo padne, 1968; Havel: Ztížená možnost soustředění, 1969). Za Glancovy éry si liberecká činohra vydobyla přední místo mezi českými divadly koncepční a objevnou dramaturgií (řada her tu byla uvedena v čs. premiérách) a pozoruhodnými inscenačními výsledky.

S nástupem tzv. konsolidační politiky v 70. letech sílily tlaky proti tvorbě divadla (V+W: Kat a blázen, 1969) i proti jeho vedení. V březnu 1971 byl odvolán I. Glanc, dramaturg Král mohl nadále jen režírovat (Weingarten: Léto, 1970; Webster: Vévodkyně z Malfi, 1976; Bond: Moře, 1978 aj.). Poslední Glancovou režií byl Shakespearův Hamlet (1971), první část dvoudílného projektu, pokračujícího Stoppardovou hrou Rosenkrantz a Guildernstern jsou mrtvi (r: M. Vobruba, 1971). Dramaturgie, spolupracující s překladateli J. Balvínem, Z. Digrinem, F. Fröhlichem a J. Králem, se snažila pokračovat v předchozím trendu, obohaceném o koncepci otevřeného divadla a prohloubené týmové práce názorově spřízněných tvůrců (V. Gallerová, K. Kříž, J. Malina, H. Anýžová, choreograf F. Pokorný, skladatel M. Uherek).

1973 se stal šéfem činohry režisér M. Horanský, do té doby působící v Západočeském divadle v Chebu. Činohra, houževnatě čelící marasmu 70. let, představovala mezi tzv. kamennými divadly jedno z nemnoha ohnisek živé divadelní práce. Křížovy obrazivé inscenace vyrůstaly z prolnutí všech jevištních složek, významně je spoluurčovala scénografie J. Maliny (Bruno: Svíčkař, 1971; Olbracht, K. Pokorný [E. Kantůrková]: Bratr Žak, 1973; Gozzi, Bílková: Král jelenem, 1973; Fo: Isabella, tři karavely a podfukář, 1974; Calvino, Pugliese: Baron ve větvích, 1976; Brecht: Matka Kuráž a její děti, 1977; Shakespeare: Jak se vám líbí, 1979; García Lorca: Dům Bernardy Alby, 1980) a J. Vančury (Čapkové: Ze života hmyzu, 1978; Porta: Opera za tři vajgly, 1981). Režie M. Vobruby ponechávaly větší prostor herci (Jeffers: Médea; Örkény: Kočičí hra – 1974; Weisenborn: Klauni z Avignonu, 1975; Šukšin: Energičtí lidé, 1976 ad.). Program metaforického divadla spoluutvářely inscenace M. Horanského (Páral, Horanský, Ron: Mladý muž a bílá velryba, 1975; Veřejná zkouška jevištní básně [Apollinaire: Casanova + Nezval: Manon Lescaut], 1980), jenž se věnoval i novým hrám českým (např. Skarlant: Infarkt mého milence, 1982) a zahraničním (např. Shaffer: Amadeus, 1982). Později realizoval také velké dramatické formy: melodram (Vrchlický, Fibich: Smrt Hippodamie, 1983) a historickou tragédii (Tyl: Drahomíra a její synové, 1984).

Během druhé etapy rekonstrukce budovy 1974–76 se činohra přesunula do závodního klubu podniku Plastimat. Provizorní působiště jí poskytlo netradiční prostor, příznivější pro úsilí o otevřené divadlo než kukátková scéna (Poli, Omboniová: Hanebný polibek, r: K. Kříž aj.). V 70. letech byla angažována řada převážně mladých herců: S. Dvořáková, Z. Geislerová, D. Landsmannová, E. Lecchiová, M. Šajdková, D. Wittochová, H. Bor, V. Helšus, J. Khain, M. Kopečný, P. Soukup, B. Rösner, I. Řezáč, ze starší generace V. Farová a K. Třebický. V další dekádě přišli M. Valentová (provd. Tallerová), S. Vozková, L. Dušek, J. Vlach, M. Vrba, B. Výtisk ad.

Tým Gallerová-Kříž-Malina z DFXŠ odešel počátkem 80. let. Do dramaturgie nastoupila B. Tůmová (1978–80), kterou vystřídala R. Hrdinová (1980–86). Krátce tu působil režisér V. Kelbl (1980–82; Rasputin: Žij a pamatuj, 1981; Vostrý: Dubrovnická komedie, 1982), od 1982 režisér Petr Palouš, který inscenoval náročný repertoár, často v čs. premiérách (Bond: Úzká cesta na daleký sever, 1984; Marlowe: Tragická historie o doktoru Faustovi, 1985; Kopit: Indiáni, 1987), vlastní adaptace (Dostojevskij: Zločin a trest, 1987) a původní české hry (např. Fairaizl: Hlavně zdraví, přátelé, 1983; Dcera národa, 1988). Spolupráce se scénografy J. Vančurou (1986–89 šéfem výpravy) a M. Čechem (ojediněle participoval výtvarník K. Nepraš – Shakespeare: Sen noci svatojanské, 1988) přinášela originální výtvarná řešení.

Po odchodu M. Horanského (1984) vedl činohru krátce režisér N. Snítil, poté I. Racek ml. (1985–90), jehož úsilí o aktuální divadlo naplňovaly vlastní autorsko-režijní satirické opusy Psychoterapie (1987) a Mistři psychoterapie (1989), napsané s P. Novotným. Výraznou pohybovou a výtvarnou stylizací se vyznačovaly inscenace V. Martince (1986–90; Plautus: Komedie o laně; García Lorca: Yerma – 1987). Jako dramaturgové působili postupně překladatel A. Bejblík a P. Kaňka, H. Klučarová, J. Součková. Na počátku sez. 1989/90 bylo Paloušovou dramatizací Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále otevřeno studiové Malé divadlo, kde byla po listopadu 1989 uvedena série her dosud zakázaných dramatiků (Havel: Asanace; Uhde: Zvěstování aneb Bedřichu, ty jsi anděl – 1990; Rostand, Kohout: Cyrano; Klíma: Ministr a anděl – 1991). Autorsky a režijně se prosazoval herec V. Helšus (Hádání o mistra Jana, 1991; Volby v městě L., 1994).

Až do poloviny 90. let se každou sezonu měnilo vedení činohry (Pavel Palouš, I. Žantovská, P. Harvánek, J. Doseděl, R. Meluzín). 1996–99 byla v čele souboru herečka M. Lohniská, 1999 se stal šéfem činohry režisér P. Pecháček. Dramaturgie se personálně stabilizovala 1994, kdy nastoupili L. Němečková a M. Urban. Vedle domácích režisérů (P. Harvánek, Pavel Palouš, K. Skladan, G. Skála) pohostinsky dále spolupracoval I. Racek ml. Rozšířilo se dosud spíše výjimečné režijní hostování (L. Bělohradská, J. Šiktancová, J. Burian, M. Dočekal, R. Lipus, O. Pavelka, opakovaně L. Engelová). Herecký soubor omlazovali absolventi konzervatoře a DAMU (M. Chytilová, E. Reiterová, M. Sýkora, M. Novotný, K. Vlček), novými členy se stali B. a Z. Palusgovi, J. Tlalka, I. Eimannová, M. Sidonová, P. Wortnerová, M. Polách. Do repertoáru činohry pronikly muzikály a hudební komedie (Kander, Masteroff: Kabaret, 1995; Loewe, Lerner: My Fair Lady; Pospíšil, Šrut: Anděla a piráti – 1996). V činoherní produkci 90. let, orientované na různorodé vrstvy publika, se projevil zesílený sklon k zábavnému a rekreativnímu divadlu. Umělecké záměry se realizovaly spíše jednotlivými inscenacemi (např. Shaffer: Amadeus, r: I. Žantovská, 1991; Neveux: Zamore, r: R. Lipus; Dostojevskij, Bouček: Uražení a ponížení, r: J. Fréhar – 1992). Pro nekonvenční projekty skýtá prostor studiová Malá scéna (např. Mrštíkové: Maryša, r: R. Meluzín, 1994; Shaffer: Equus, r: Pavel Palouš, 1995; Driver, Haddow: Čechov na Jaltě, r: Petr Palouš, 1996; Gurney jr.: Milostné dopisy, r: L. Engelová, 1997).

opera  Operní tvorbu předznamenala koncepční dramaturgie prvních šéfů M. Zuny (1945–46) a J. Žida (1946–54), kteří založili kmenový repertoár na domácí tvorbě (Smetana: Prodaná nevěsta, 1945; Hubička, Dalibor, Dvě vdovy – 1946; Libuše, 1948; Dvořák: Rusalka, 1945; Čert a Káča, 1946; Jakobín, 1947; Fibich: Šárka, 1946; Janáček: Její pastorkyňa, 1947; Foerster: Eva, 1948). Od sez. 1946/47 byly uváděny i opery G. Verdiho, G. Pucciniho, G. Bizeta, Ch. Gounoda, W. A. Mozarta ad. Režisér K. Jernek dal operním inscenacím expresivně vyostřený výraz a emotivnost (Mozart: Cosi fan tutte, 1949; Verdi: Aida; Čajkovskij: Piková dáma; Fibich: Nevěsta messinská – 1950; Mozart: Don Giovanni, 1951). Operní soubor zajížděl do měst, která neměla operu, a udržoval kontakty s operními soubory v německé Žitavě a polské Vratislavi. Členy silného sólistického souboru byli mj. J. Hanusová, A. Richtrová, J. Wysoczanská, J. Hrubeš, A. Klíma, O. Mrňák (též režisér) a J. Zahradníček. Po smrti J. Žida se stal šéfem opery dirigent J. Bubeníček (1955–59), vedle něho působili dirigenti F. Ondrůšek, O. Pipek ad. Začalo cílené uvádění soudobých děl (Hájek: Rožmberští rybníkáři, 1956; Fischer: Ženichové, 1959). Většinu inscenací režíroval R. Málek.

Šéfovská éra dirigenta R. Vašaty (1960–71), na níž se externí dramaturgickou spoluprací podílel P. Eckstein, byla obdobím uměleckého rozkvětu opery. R. Vašata podnítil vznik hudebnědramatického festivalu Liberecké jaro (po sovětské okupaci 1968 přejmenován na Libereckou jeseň), který obsáhl operní tvorbu 20. stol., českou klasiku i soudobou operu. Ve spolupráci s ústeckou operou byl proveden cyklus všech Smetanových oper. Vašata pokračoval v uvádění původní domácí tvorby (Pauer: Zuzana Vojířová, 1960; Žvanivý slimejš, 1962; Manželské kontrapunkty, 1966; Krejčí: Pozdvižení v Efesu, 1962; Burian: Maryša, 1963). Ve výpravě J. Zrzavého byla uvedena Mozartova Kouzelná flétna (1961). 1962 se uskutečnila přehlídka soudobých oper. Bylo provedeno téměř kompletní dílo G. Verdiho a 1963 se konal tehdy ojedinělý verdiovský festival. Průbojný výběr z moderní světové opery přinesl díla B. Brittena, W. Egka, R. Liebermanna, C. Orffa a H. Suttermeistera. Rovněž ze starší tvorby byly voleny neotřelé tituly (např. Čajkovskij: Čarodějka, 1961; Meyerbeer: Afričanka, 1967; Halévy: Židovka, 1969; Šostakovič: Kateřina Izmajlova, 1971).

V 70. letech, kdy funkci šéfa opery zastávali dirigenti J. Kuchinka (1971–74) a F. Babický (1974–81), se těžiště repertoáru přesunulo ke klasice světové a domácí, z níž byla vybírána i méně hraná díla (např. Dvořák: Tvrdé palice, 1974; Šelma sedlák, 1979). Původní tvorbu zastupovala Doubravského Magdalena (1976). Významnými počiny byla nastudování Martinů Řeckých pašijí (1973) a Veselohry na mostě (1978), Prokofjevova Semjona Kotko (1976), Monteverdiho Korunovace Poppaey (1976) a Pauerovy Červené Karkulky (1978). Pravidelné uvádění klasické operety (např. Lehár: Země úsměvů, 1972; Nedbal: Polská krev, 1973; Strauss: Cikánský baron, 1976) pokračovalo i v 80. letech. Během rekonstrukce budovy (1974–76) hrála opera, stejně jako balet, v blízkém Jablonci n. N. a na zájezdech.

Nový šéf P. Doubravský (1981–87) navázal na dramaturgii Vašatovy éry zvýšenou pozorností k soudobé tvorbě domácí i zahraniční (Hurník: Dáma a lupiči; Masanetz: Vasantaséna – 1981; Mejerovič: Strašný sen občana K., 1982; Cikker: Juro Janošík, 1983; M. Krejčí: Léto, 1984; Sedmidubský: Chytrá horákyně, 1985). Jako dirigenti působili B. Joneš, J. Snítil ad., režírovali J. Draský, R. Málek a P. Zahradníček. V souboru vyrostli kvalitní sólisté (zejm. J. Ceé, P. Červinka, J. Malík, L. Vele, I. Čtvrtečková, provd. Koupilová, M. Kremerová, M. Rathouská, A. Žaloudková), z nichž mnozí posléze přešli do pražského ND.

V závěru 80. let byl šéfem opery dirigent J. Chaloupka, pak krátce R. Málek (1990–91). Práci neblaze poznamenalo chaotické vedení dirigentky M. Němcové (1991–93). 1993 stanul v čele opery sólista F. Dáňa. Hostující režiséři rozšířili stylové spektrum inscenací (Verdi: Don Carlos, r: M. Otava; Dvořák: Rusalka, r: J. Průdek; Weber: Čarostřelec, r: K. Arnauer – 1995; Čajkovskij: Piková dáma, r: A. Zykov; Verdi: Rigoletto, r: T. Šimerda – 1996; Offenbach: Hoffmannovy povídky, r: R. Meluzín, 1997; Mozart: Cosi fan tutte, r: A. Besčastnyj, 1998; Mascagni: Sedlák kavalír; Leoncavallo: Komedianti; Verdi: Otello – r: A. Nekovar, 1998). Při ověřování možností moderního operního divadla se souboru obzvláště dařilo v herecky komediálních inscenacích ve variabilním prostoru Malého divadla (Rossini: Lazebník sevillský, 1993; Fioravanti: Venkovské zpěvačky, 1996 – r: P. Zahradníček; Martinů: Ženitba, r: J. Novák, 1997). Objevné bylo nastudování Ariadny B. Martinů a Orffova Měsíce (1993). Pravidelnou součástí repertoáru operního souboru zůstávají klasické operety (Lehár: Země úsměvů; Suppé: Krásná Galathea – 1995; Offenbach: Krásná Helena, 1997 aj.) i muzikály (Lerner, Loewe: My Fair Lady, 1996). Ansámbl doplnili zejm. M. Cahová, M. Keiko, J. Mrkusová, H. Pecková, Ch. Vassileva, M. Bárta, J. Kruglov, J. Schoenbauer, R. Šicho. Autorem scénických výprav je nejčastěji J. Vančura, pro operu pracuje scénografka E. Brodská (1991–94 šéf výpravy DFXŠ). Dirigentsky působí M. Doubravský a J. Snítil.

Balet  Baletní soubor, ustavený 1945, se od počátku podílel na inscenacích opery. V prvých letech ho poznamenalo časté střídání šéfů-choreografů a nedostatek školených tanečníků v cca 14členném ansámblu. Možnost dvou samostatných premiér v sezoně určovala dramaturgii, která střídala (s výjimkou etap M. Moravcové a F. Pokorného) známá díla světové baletní literatury s českou klasikou nebo soudobou tvorbou. První šéf R. Macharovský (1945/46), všestranně erudovaný choreograf, nastudoval Nedbalovo Z pohádky do pohádky a Čajkovského Labutí jezero (1946). Jeho nástupce J. Škoda (1946/47) měl smysl pro klasický balet (Delibes: Coppélia, Nedbal: Princezna Hyacinta). Ve třetí sezoně šéfoval J. Sokol, pohotový organizátor, který zavedl praxi vyhledávání a doškolování amatérů. J. Judl (1948–53), představitel předválečné baletní školy, profesionálně zdatný a zkušený kompilátor, uvedl repliky svých brněnských a plzeňských nastudování klasických baletů a některé původní novinky (Horký: Klytia, 1950). 1953 se vrátil J. Škoda, který připravil široký repertoár baletů světových i domácích (Asafjev: Bachčisarajská fontána, 1954; Fischer: Eufrosina; Prokofjev: Romeo a Julie; Popelka – 1956; Čajkovskij: Labutí jezero, 1958; Martinů: Divadlo za bránou, 1959).

Vystřídala ho V. Untermüllerová (1959–61), vysokoškolsky erudovaná choreografka s širokou krokovou zásobou (Burghauser: Sluha dvou pánů, 1960; Chačaturjan: Gajané; Flosman: Zkrocení zlé ženy, 1961). B. Svoboda (1961–64), orientující se na kratší díla (Bořkovec: Krysař, 1962; Beethoven: Prométheus, 1963), dal příležitost choreografu F. Sládečkovi (Adam: Giselle; Dědina: Orfeus špatně rozsápaný – 1963; Martinů: Istar, 1964) a sólistům E. a E. Gabajovým (Bukový: Svědomí, 1964). V sez. 1963/64 byl reorganizací baletní soubor podstatně zmenšen. Choreografka M. Moravcová (1965–68), reprezentantka neklasického trendu, uváděla balety na původně netaneční hudbu. Její výrazný pohybový slovník korespondoval s užívanou jazzovou hudbou (Ježek: Nenávist, 1965; Pololáník: Mechanismus, 1966). Přivedla i hosty: H. Machovou, směřující k tanečnímu divadlu (Milhaud: Vůl na střeše; Stravinskij: Pulcinella – 1967), A. Landu, uplatňujícího konzervativnější podobu inscenace (Hindemith: Démon, 1968), a R. Macharovského, který akcentoval taneční techniku (Kolář: Rozmarný orchestr, 1968). 1968–71 byli vedením souboru a choreografiemi pověřeni sólisté E. Gabajová a J. Chládek (Rachmaninov: Paganini; Rimskij-Korsakov: Šeherezáda – 1970; Zahradník: Hledání a poznání, 1971).

Dlouholetý šéf souboru F. Pokorný (1971–93) dramaturgicky (autorskými večery, hudebními kolážemi z prací českých současných skladatelů) i inscenačně (modern dance, výrazový tanec, pantomima) zásadně proměnil ráz liberecké baletní tvorby (Lukáš, Fišer, Šikola: Lidská komedie, 1971; Krček: Rožmberské obrázky, 1972; Musorgskij: Obrázky, 1974; Pokorný: Raport o stavu tohoto světa, 1976; Ščedrin: Anna Karenina, 1979; Mejerovič: Pantobalety, 1980; Šostakovič: Dáma a chuligán, 1984; Odstrčil: Zásah, 1986). Pokorný cílevědomě budoval soubor (A. Červinková, L. Rain, J. Slezáček). V jeho éře se ustavila pantomimická dvojice Cvoci (M. Horáček, A. Klepáč), která působila v rámci baletu do svého osamostatnění 1977 a s níž Pokorný nastudoval několik klauniád a grotesek (Cvoci, 1973; Přidej pepře, 1976). Od konce 80. let se Pokorného dramaturgie i inscenační styl přechýlily od výbojů ke konvenci (Martinů: Špalíček, 1990; Vostřák: Sněhurka a sedm trpaslíků, 1991; Delibes: Coppélia, 1992).

1993 se stal choreografem a poté šéfem P. Šimek, usilující vyvážit experimentální a tradiční linii baletní tvorby (koláž Cuppy, duppy, 1994; Ravel: Bolero + Bizet, Ščedrin: Carmen – 1994; Prokofjev: Romeo a Julie, 1995; Krysař, h: G. Mahler, text: V. Dyk, společný projekt s činohrou, 1996; Debussy: Faunovo odpoledne, 1997). V sez. 1997/98 nastoupila do čela souboru ukrajinská tanečnice L. Dančenko, která ho omladila a přivedla hostující interprety i choreografy (mj. P. Šmoka).


Literatura

Severočeské národní divadlo v Liberci 1945–1948, Liberec 1948; Divadlo F. X. Šaldy v Liberci 1945–60, Liberec 1960; J. Černý: Smutek nesluší Liberci, Divadlo 11, 1960, s. 510; S. Marešová: Zrzavý v divadle, DN 6, 1962/63, č. 24, s. 5; Dvacet let Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Liberec 1965; Třicet svobodných let – třicet let českého divadla v Liberci, Liberec 1976; M. Tůma: Liberecké marginálie, Scéna 2, 1977, č. 6, s. 2; V. Gallerová: Otevřme divadlo!, in sb. Divadla studiového typu, 1980, s. 69; J. Votruba: Činohra pod Ještědem, Scéna 7, 1982, č. 15–16, s. 6; E. Šormová: Karel Kříž v Liberci, in sb. O současné české režii 2, 1983, s. 217; S. Slavický: Divadelní duely Petra Palouše 1982–89, DramU 1989, č. 4, s. 107; M. Boková: O Liberci s láskou, Zprávy DÚ 1993, leden-únor, s. 5; Padesát let české opery v Liberci, Zprávy České besedy sv. 80, Liberec 1995; Ročenka 1945–1995 Divadlo F.X. Šaldy v Liberci 1945–1995, Liberec 1996; V. Gallerová, J. Machalický, V. Ptáčková: Jaroslav Malina, 1999; J. Machalická: Režisér Karel Kříž, 1999.
ČHS, MEČO

Významné události

  • 1945:
    založení divadla


Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 65—71
Autor: Jana Machalická, Jana Holeňová