Brno – baletní soubor Národního divadla v Brně
nahoru...
Činohry, opery a operety se hrály v Brně již od založení českého divadla 1881. Balet čekal na svůj faktický zrod téměř 30 let, i když se prosazoval již v 19. století, kdy byly uváděny hry se zpěvy a tanci, singspiely aj., v nichž byla spoluúčast tanečníků, baletních mistrů a choreografů nepostradatelná, např. Strašidlo ve mlýně V. Müllera a Beraunský koláče (1815); 1884–1904 v Prozatímním divadle v Brně byly provedeny např. Smetanova Prodaná nevěsta, Bizetova Carmen, Auberova Němá z Portici, Čajkovského Eugen Oněgin, Meyerbeerův Robert ďábel, Gounodův Faust a Markétka aj. V sezoně 1889/90 se objevil na repertoáru Čarovný závoj E. Tittla/M. Angra, Dvořákovy Slovanské tance (č. 3 a 4) a Janáčkovy Lašské tance (č. 4 a 6), 1890/91 pozval P. Švanda k hostování A. Bergera s E. Grimaldi, M. Zieglerovou a J. Valkovou. Ředitel J. Pištěk 1893 zformoval baletní soubor, aby zvýšil přitažlivost svých představení, hrály se jednoaktové taneční kusy jako úvodní tituly a mezihry operet. Řadu z nich nastudovala F. Friesová, která uvedla i balet Štědrovečerní sen a Královnu loutek (1893). Profesioánlně vyspělejší ansámbl se zformoval až po nástupu baletní mistryně Heleny Vojáčkové (1913) v inscenaci Závoje pierotčina (1914). První celovečerní balet, Nedbalovu Pohádku o Honzovi (1916), uvedla B. Knittlová a v témže roce nastoupila jako baletní mistryně M. Dobromilová (Únos Evelin/Evelinin únos, 1916). Výrazné zlepšení situace baletu přinesl její strýc Achille Viscusi, který hostoval v Brně 1918 (Coppélia) a 1919 (Labutí jezero). V poválečné době se soubor rozšířil a stabilizoval pod vedením Jaroslava Hladíka 1919–28, který nahrazoval menší uměleckou průraznost spolehlivostí a pohotovostí. Pilířem jeho repertoáru byla osvědčená, divácky přitažlivá díla, např. Pohádka o Honzovi (1921), Louskáček (1922), Princezna Hyacinta (1923), Z pohádky do pohádky (1924) a objevila se i moderní tvorba, např. Petruška (1926), Třírohý klobouk (1928) a pp. Kdo je na světě nejmocnější (1925), Ogelala (1927) a Vzpoura (1929). Hladíkovým nástupcem se stal sólista Ivo Váňa-Psota. Svůj talent prokázal např. v Signorině Gioventù (1930), přesto byl po smrti ředitele F. Neumanna novým vedením postaven do funkce choreografa operety (1931). 1932 odešel ze svazku divadla do Les Ballets Russes de Monte Carlo. V čele brněnského baletu stála 1931–36 Máša Cvejičová. Baletní repertoár souzněl s celkovou dramaturgickou linií divadla, zaměřenou na slovanskou tvorbu, byly uvedeny balety Raymonda, Perníkové srdce K. Baranoviče a Pták Ohnivák (1931), Petruška (1932), Apolon a Musy/Apollon musagčte a Svatba, Marnotratný syn a Polovecké tance (1933), Obrázky z výstavy M. P. Musorgského (1935) a čp. O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil (1935, ch. E. Gabzdyl). Na brněnské scéně měl premiéru první sovětský balet na české scéně Makový květ/ Rudý mák (1935). Z domácích titulů to byly např. Nikotina (1931), Špalíček a čp. Z jitřní země (1933), Lašské tance (1935). Na místo šéfa se 1936 vrátil I. V. Psota jako vyzrálý tanečník s mezinárodním renomé. Jeho druhá brněnská éra, ukončená odjezdem z okupované země do USA 1941, znamenala uvedení 18 titulů (např. 1937: Karneval, Šeherezáda, Vzpoura hraček, Tamara, Malí uličníci/Hudební žert W. A. Mozarta; 1938: Rákoš Rákoczy, Slovanské tance; 1940: Petruška; 1941: Labutí jezero). Tvůrčími vrcholy této etapy byly choreografie Divadla za bránou (1936) a zejm. uvedení světové premiéry Prokofjevova baletu Romeo a Julie (1938), jíž dosáhl celý československý balet vrcholu svého meziválečného vývoje (tit. postavy tančili I. V. Psota a Z. Šemberová). Po několikaleté nucené přestávce (okupační úřady uzavřeli divadlo na podzim 1941) zahájil balet svou poválečnou existenci pod krátkodobým šéfovským triumvirátem Josef Judl – Stanislav Remar – Saša Machov (Machov odešel po třech operních režiích do ND Praha, Remar do SND Bratislava). J. Judl zde mj. nastudoval v pp. Suita rustica V. Kaprálové, Lasturu K. Horkého (1945), Balet o růži O. Zítka (1946) a Slunečnici K. Horkého (1947). Po svém návratu z Ameriky 1947 byl I. V. Psota na vrcholu svých tvůrčích sil. V krátké době v Brně zformoval vynikající soubor s řadou interpretačních osobností (V. Avratová, R. Elingrová, M. Figarová, R. Karhánek, M. Kůra, V. Malcev, J. Nermut, O. Skálová, J. Šlezingrová, V. Vágnerová). V atmosféře před únorem 1948 nemohl kultivovaný, emigrací poučený a zcela apolitický I. V. Psota dlouho obstát a realizovat mj. turné brněnských umělců po Evropě. Ve svém posledním brněnském období inscenoval s dirigentem B. Liškou Romea a Julii, Polovecké tance (obě 1947), Sylfidy,Ples kadetů, Hloupého Honzu, Paganiniho (vše 1948), Symfonii života na koláž z hudby P. I. Čajkovského (1949, 1. cena na Divadelní žatvě), Vzpouru hraček (1949), Labutí jezero (1950), Slovanské tance, pp. Krále Ječmínka (1951) a Spící krasavici (1952). Po Psotově smrti odešla řada špičkových interpretů, chyběly choreografické osobnosti, úroveň baletu se výrazně snížila. Ve vedení vystřídal Rudolfa Karhánka (1953–55) Jiří Nermut 1955–61. Na repertoáru dominovala klasická díla a dramatické sovětské balety (Plameny Paříže, 1956; soubor s nimi hostoval v Paříži, 1959), dále byly uvedeny pp. Don Quijota J. Doubravy (1957) a čp. Prince ze země pagod (1959). Šéfem baletu 1961–64 se stal Luboš Ogoun a realizoval své představy o taneční poezii a kompoziční kráse. S omlazeným souborem a za dramaturgické pomoci dirigenta V. Noska vytvořil několik objevných inscenací, např. Baladu o námořníkovi a Leningradskou symfonii (1962), Tarase Bulbu a obsahově i tvarově zcela reformní Hirošimu (1963), Svěcení jara (1964) aj. Po Ogounově odchodu k nově založenému experimentálnímu Baletu Praha se stal šéfem baletu Miroslav Kůra 1964–66, uvedl stylově čisté Labutí jezero (1966). R. Karhánek stál v čele ansámblu 1966–68 (Abraxas, ch. E. Kröhler-Richterová, 1966) a L. Ogoun 1968–70. Dramaturgem baletu byl 1967–70 Vladimír Vašut (pp. Milá sedmi loupežníků, ch. V. Avratová; Šťastná sedma, ch. R. Karhánek;Meteor, ch. J. Nermut, 1967; Bachčisarajská fontána, ch. R. Karhánek; Giselle, ch. M. Kůra, 1968; Don Juan R. Strausse, ch. L. Ogoun; Glagolská mše, ch. P. Šmok; Karneval, ch. M. Kůra; Z pohádky do pohádky, ch. L. Ogoun a R. Karhánek, 1969). Sólisty v tomto období byli např. J. Bartošová, K. Gratzerová, K. Janečka, L. Kotzian, J. Kubálka, J. Manšingrová, R. Poláčková, J. Šprlák-Puk. Po okupaci v Srpnu 1968, v letech tzv. normalizace, byl L. Ogoun zbaven vedení baletu a po několik sezón využíván převážně v činohře, opeře a operetě. Šéfem baletu se stal 1970–73 M. Kůra. Dramaturgie 1974–77, za šéfování Jiřího Němečka, měla běžný čsl. repertoárový model: ruské (ďagilevovské i sovětské) tituly (Šeherezáda a Polovecké tance, 1974; Spartakus, 1975; Péťa a vlk, 1975; Labutí jezero, 1976; Kamenný kvítek, 1977; Romeo a Julie, 1978). Z českých baletů byly nastudovány Othello (1974),Filosofská historie (1975, ch. L. Ogoun), Pohádka o Honzovi (1979). Daň době odváděly pp. ideových novinek, např. Plamen (1975), Vietnamská poéma (1976), Matčino pole (1977). Mezi zajímavé inscenace patřily: Zajkova čp. Marné opatrnosti L. Hérolda/J. Lanchberyho (1978), která se opírala o původní verzi choreografie minulého století, Sněhurka a sedm trpaslíků W. Pawlowského (1973, ch. W. Borkowski), čp. Fantazie o Pinokiovi (1976). Šéfkou baletu 1977–89 byla Olga Skálová a dramaturgyní baletu Eugénie Dufková 1980–91. Repertoár tvořily inscenace, např. pp. Šach králi (1980, ch. Ogoun), čp. Scaramouche, Pan a Sýrinx, Carmen G. Bizeta/R. Ščedrina (ch. A. Lemberg, 1981), Čarodějná láska (ch. J. Kyselák), Svěcení jara (ch. L. Ogoun, 1981), Popelka (ch. L. Ogoun a O. Skálová, 1982), Radúz a Mahulena (ch. J. Kyselák),Svědomí (ch. L. Ogoun, 1983), Giselle (ch. J. Blažek, 1983), pp. Sen noci svatojanské V. Trojana (ch. L. Ogoun, 1984), večer České fragmenty a fantazie (1984, mj. Evoluce a Rytmy, ch. L. Ogoun; Radúz a Mahulena, Istar, Taras Bulba a Hry M. Ištvana, ch. J. Kyselák), Gajané (ch. G. Voborník, 1986), pp. Paní mezi stíny (ch. L. Ogoun), večer z děl L. Janáčka (1987, Suita z Lišky Bystroušky, ch. L. Ogoun; Mládí, ch. J. Kyselák; Lašské tance, ch. G. Voborník), Legenda o lásce (1988, ch. Z. Prokeš). Stálým choreografickým hostem byl v 80. letech D. Wiesner, který zde 1980 uvedl Ptáka Ohniváka, 1981 nastudovalDialogy (F. A. I. Tůma: Dialog tvarů/Partita in D, A. Dvořák: Dialog stylů/Maličkosti op. 47, B. Martinů: Dialog se svědomím minulosti/Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány) a pp. Ikarose, v dalších letech např. Pierota (1982), Toccatu e due canzoni B. Martinů (1983), Zkrocení zlé ženy O. Flosmana (1985). 1989, před Listopadem 1989, nastudoval L. Vaculík Petrušku jako výrazný, odvážný politický protest proti diktátorské zvůli. Mezi vedoucí interprety baletního ansámblu patřili J. Bařinková, Z. Hanzlovský, L. Jarošíková, Z. Kárný, J. Kyselák, L. Ledecká-Ogounová, M. Šlezingrová, I. Vejsada aj. Listopad 1989 rehabilitoval L. Ogouna, který ale v divadle zůstal jen krátce a uvedl např. pp. Škrtiče a Aesopii (1990). V této době se uvnitř souboru zformovala skupina New Ballet Brno/Nový balet Brno. Od 1991 vedl baletní soubor Zdeněk Prokeš, který byl pohotovým choreografem, manažerem, organizátorem a dramaturgem. Soustavná péče o repertoár se promítla do dramaturgie, která vedle klasických světových titulů (Labutí jezero, Louskáček, Spící krasavice, Coppélia, Giselle aj.) uváděla jako jediná v republice cíleně v choreografiích svého šéfa domácí tvorbu, čp. Natalie aneb Švýcarské mlékařky (1993), pp. Příběhu o Tristanovi a Isoldě (1995), pp. Trójanek (1997), pp. Batalionu (1997), pp. Čaroděje ze země Oz (1999), pp. Veselé vdovy F. Lehára/J. Lanchberyho (2000). Na tvářnosti repertoáru se podíleli i hosté, C. Drzewiecki nastudoval večer polských titulů (1992, Etuda b moll K. Szymanowského, Věčné písně M. Karlowicze a Krzesany W. Kilara); I. Liška uvedl Spor A. Schnittkeho; J. Ďurovčík tanečně ztvárnil Vodníka A. Dvořáka (1997) a Žalmovou symfonii (2000); R. Strajner nově nastudoval Labutí jezero (1999) a osobité inscenace baletního divadla zde choreografoval L. Vaculík: Notre Dame de Paris M. Jarreho (1993; hlavní cena Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby ČR a SR 1996), Jana z Arku na hranici A. Honeggera (připravené spolu s operním souborem, 1995), Marie Stuartovna na hudbu S. Prokofjeva (1999), tanečně provedené oratorium Oedipus Rex I. Stravinského (2000, spolu s operním souborem). K vedoucím osobnostem ansámblu patřili S. Fišerová, B. Hanák, F. Holeva, J. Kosíková-Přibylová, I. Lepold, K. Littera, H. Litterová, I. Příkaský, M. Žák aj. Soubor podnikl řadu zájezdů do zahraničí: Německo, Španělsko, Dánsko, Belgie, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Lucembursko a pravidelně hostoval v Praze. V roce 2000 měl soubor 59 tanečníků (z toho 18 sólistů).
Literatura
Almanach 90 let stálého českého divadla v Brně 1884–1974, Státní divadlo v Brně 1974 • Česká divadla – Encyklopedie divadelních souborů, Divadelní ústav 2000 • Dufková, E.: Historie brněnského baletu I.–VI., Taneční listy 1984, č. 3, 5, 7, 8, 9, 10/přílohy • Holeňová, J.: Balet in Almanach Národního divadla v Brně 1984–1994, ND Brno 1994 • Schmidová, L.: Československý balet, Praha, Orbis 1962 • Šáchová, M.: Začátky českého divadelního života v Brně, Brno 1962
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 27–29
