Seipp, Christoph Ludwig

Christoph Ludwig SEIPP

* 7. 1. 1747 Worms (Německo)

† 20. 6. 1793 Vídeň (Rakousko)

herec, divadelní ředitel, dramatik

Příjmení psáno také Seib; pseudonym Johann Lehmann. – Manžel Sophie, roz. Kovácsové (kolem 1748–1838), dcery radního a správce městských financí v Prešpurku, která se pod S. vedením stala uznávanou herečkou. Jeho otec byl hostinským a obchodníkem s vínem. S. se po studiích teologie a práv v Jeně, Gießenu a Heidelbergu připojil k herecké společnosti K. F. Abta, s níž 1771 procestoval střední Německo až po Štrasburk, a navázal kontakt s dramatikem hnutí Sturm und Drang H. L. Wagnerem a také s J. W. Goethem. Po rozpadu Abtovy trupy se o Velikonocích 1772 se společností L. Hartmanna dostal do Prešpurku. Zde jej již jako zkušeného divadelníka a znalce soudobé dramatiky angažoval → K. Wahr, jehož společnost působila v létě v zámeckém divadle v Esterháze, v zimě 1773/74 a 1774/75 v Prešpurku a 1775/76 ve dvorním divadle knížete arcibiskupa Colloreda v Salcburku. Do Wahrova důsledného úsilí o pěstování osvícenské literární činohry se S. zapojil nejen jako herec, ale i jako dramaturg, dramatik a publicista. Názorově se pevně přimkl k Wahrově divadelní koncepci, v následujících desetiletích ji sám dále promýšlel a prosazoval. V první polovině sedmdesátých let 18. stol. napsal a přepracoval pro Wahrův repertoár řadu her. Vešel ve známost zejména úpravou Wielandova překladu Shakespearova Krále Leara (poprvé uvedenou v Prešpurku 1774), která vzbudila Wielandovu nevoli. Po Wahrově odchodu ze Salcburku S. jeho společnost na čas opustil. Spolupracoval jako režisér s principálem Ch. H. Mollem a postupně převzal vedení jeho společnosti (Vídeňské Nové Město, hostování ve vídeňském Di­vadle u Korutanské brány, zahájení provozu nového divadla v Prešpurku 9. 11. 1776). Marie Terezie, která 20. 11. v Prešpurku navštívila jedno představení, shledala společnost „passable“, ale nemohla si zvyknout na její „comédies allemandes“. Pro zimní sezonu 1777/78 S. bezúspěšně žádal o povolení hrát v Olomouci, a proto se v říjnu 1777 vrátil k Wahrovi. Po štacích v Prešpurku, Pešti a po hostování v zámeckém divadle hraběte Batthyányho v dolnorakouském Hainburgu (1779) přibyl do Prahy, kde Wahrova společnost od Velikonoc 1779 vystupovala v Divadle v Kotcích. Vzápětí však od Wahra odešel, odmítl i lukrativní nabídku angažmá v petrohradském dvorním divadle (1200 rublů gáže). V následujícím desetiletí se cílevědomě věnoval pěstování divadla v provinčních krajích habsburské monarchie a přilehlých oblastech, nejprve jako spoluprincipál → F. J. Bully (září 1779 v Linci, jaro 1780 v Innsbrucku), poté jako samostatný podnikatel (Augsburg, Norimberk). Jeho hlavním působištěm zůstal Prešpurk (1781, 1784–86, 1791–93), kde 1785 poprvé uvedl Lessingovo drama Na­than der Weise [Moudrý Nathan]. Odtud zamířil do Sedmihradska, kde 1781–83 působil v Temešváru a Hermannstadtu (dnes rumunská Timişoara a Sibiu, česky Sibiň). 1783–86 zajížděl do Vídně, Šoproně a na letní sídlo knížete Antona Grassalkoviče v Ivance u Prešpurku (Pozsonyivánka).

Od Vánoc 1786 do Letnic 1787 pobýval se společností v Olomouci, kde podal vynikající herecké výkony v roli Strýce v Sheridanově Die Lästerschule [Škola neřesti] a jako Nadlesní v Ifflandových Die Jäger [Myslivci]. V letních měsících působil s redukovanou společností v Opavě. 23. 6. 1787 hostoval na zámku hrabat Chorinských ve Velkých Hošticích při oslavě narozenin hraběnky se hrou O. H. von Gemmingena: Die Familie, oder Der deutsche Hausvater [Rodina aneb Německý otec rodiny], v níž hrál hlavní roli hraběte Wodmara. Na podzim 1787 společnost odjela do posádkových měst Neisse a Brieg (dnes polská Nisa a Brzeg). Z působení v Nise je znám kompletní repertoár, v němž dominovala veselohra (Jünger, Gotter, Wetzel, Brühl, Ayrenhoff, Schink, Molière, Regnard, Sheridan, Iffland). Z tragédií se objevily O. F. von Diericke: Eduard Montrose, G. F. W. Großmann: Wilhelmine von Blondheim a Schiller: Kabale und Liebe [Úklady a láska], hudební divadlo bylo zastoupeno Picciniho buffou Die Sklavin und der Seefahrer [Otrokyně a mořeplavec]. Plánovaný opětovný zimní pobyt v Olomouci překazil S. společnosti brněnský divadelní ředitel → J. B. Bergobzoom, který získal několikaleté privilegium pro působení v moravských městech. S. se musel spokojit s Opavou, kde zahájil 13. 12. 1787 Lessingovou Emilií Galotti a hrál zde do dubna 1788. Obdržel tu pozvání sedmihradského guvernéra Győrgye hraběte Bánffyho do nově postaveného městského divadla v Hermannstadtu, které přijal. Během pobytu v Opavě činil přípravy na přechod do nového působiště: rekonstruoval ansámbl a studoval nové repertoárové kusy. V Hermannstadtu společnost setrvala do října 1790, následující zimu až do března 1791 strávila v Trnavě v Horních Uhrách. Poté S. působil v letním divadle v Prešpurku, zatímco část souboru hrála v zámeckém divadle hraběte Philippa von Batthyányho v Hainburgu, kde byl jejím kapelníkem F. Tost (1754–1829), komponující pro společnost singspiely. Při posledním pobytu v Prešpurku se S. již nedařilo a v závěru masopustu město opustil. Vypravil se do Vídně a pokusil se obnovit podnik v předměstském divadle „auf der Landstraße“, které převzal po Velikonocích 1793, avšak po několika týdnech zemřel na zápal plic. Divadlo pak vedla krátce, do jeho definitivního uzavření 15. 10. 1793, S. manželka Sophie, poté divadelního podnikání zanechala.

S. byl pozoruhodnou osobností osvícenského divadelníka-vzdělance. Silou svého intelektu dokázal udržet společnost pohromadě i za zhoršující se finanční situace. Od souboru požadoval kázeň a výkonnost, dbal o úroveň celku, kterou nadřazoval divadlu hereckých hvězd. Byl důsledným zastáncem repertoáru s pevnými literárními texty, který se postupně kanonizoval od počátku sedmdesátých let 18. stol., a zasloužil se o jeho rozšíření do východních a jižních oblastí střední Evropy. Za nezbytný předpoklad pěstování a cílevědomého budování náročného repertoáru považoval stálá divadla, začleněná do městského kulturního provozu. Jeho favorizovanými autory byli Lessing, Schröder, Gotter, Wetzel, Shakespeare a Molière. S. zájem o Shakespeara i vlastní dramatická a dramaturgická práce prozrazují Lessingův vzor; jeho Hamburskou dramaturgii vysoce cenil. Zastával myšlenku výchovného poslání divadla a zdůrazňoval morální hodnoty děl. Snažil se přispět k povznesení hereckého stavu a divadla vůbec i k odstranění stávajících předsudků. Sám vedl příkladně přísný a skromný život. Svou divadelní koncepci vícekrát formuloval v příležitostných článcích, cestopisech a úvahách, které jako korespondent ročenky Theater-Kalender, auf das Jahr…, vydávané v Gothě, začleňoval do zpráv o své společnosti. Jeho dramatická tvorba, z níž je známo přes 20 prací, byla těsně vázána na potřeby společnosti (adaptace, pokračování úspěšných titulů). Většinu dochovaných her tvoří příležitostné ­kusy menšího rozsahu (jednoaktovky, krátké scénky apod.), psané pro doplnění pořadu a hrané vesměs ve spojení s jiným titulem během jednoho večera.

Herecky se S. uplatňoval v oboru vznětlivých otců, hartusivých starců, prudkých vojáků a v charakterních rolích. Jeho hereckému naturelu nebyly blízké heroicko-tragické polohy, zato dokázal publikum dobře pobavit v komických partiích. Jeho silnou stránkou byly role, v nichž mohl uplatnit svůj upřímný projev. Za přednosti S. byly vedle tělesných předpokladů považovány zejména jevištní mluva (včetně korektní výslovnosti) a dokonalé ovládání textu.

Edice

Theaterstückchen zu betrachten als eine Zugabe zu den Hauptstücken der Ostermesse 1787 (1789, 1791) I–III, Preßburg–Leipzig 1787 (1789, 1791); Adelson und Salvini oder das wiedrige Schicksal in großmüthiger Freundschaft, Prag 1779; Die Beurlaubten, tamtéž 1780; Die Konvertitinn, Preßburg, Frankfurt a. M. 1785; Für seine Gebieterin sterben, Preßburg–Leipzig 1785; Die verkannte kindliche Liebe, oder Der Einbruch der Patrioten ins Reich, Neuwied 1794 (⇒ Křimice, ⇒ Radenín). – Johann Lehmanns Reise von Preßburg nach Hermannstadt in Siebenbürgen, Dünkelspiel 1785; Reisen von Preßburg, durch Mähren, beyde Schlesien, und Ungarn nach Siebenbürgen und von da zurück nach Preßburg I–III, Frankfurt–Leipzig 1793; Geschichte der Schaubuehne zu Preßburg, Preßburg 1793, reprint ed. K. Benyovszky, tamtéž 1927 (překlad A. Grusková, Slovenské pohľady na literaturu a umenie [Bratislava] 106, 1990, č. 11).

Prameny a literatura

MZA, fond Gubernium, B 47/3, fol. 642 (3. 2. 1777); SOkA Olomouc, fond Sbírka soudobé dokumentace, sign. M8–22, kart. C 1783–66: cedule S. společnosti, Olomouc 5. 9. 1786 (Ph.-H. Destouches: Der poetische Landjunker, ú: Ch. H. Schmidt) a 27. 12. 1786 (J. A. v. Törring: Agnes Bernauerin); Österreichisches Theatermuseum Wien, Flugschriften, Format Fol.: cedule 23. 6. 1787 (O. H. v. Gemmingen: Die Familie, oder Der deutsche Hausvater). • Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1774, díl 1, s. 151n., 156–162; díl 2, s. 39n., 157–159; díl 3, s. 45–48, 104n.; Der Teutsche Merkur (Weimar) 1775, sv. 1, s. 274n.; sv. 3, s. 95n.; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 19, 42, 49, 63, 74, 92, 130, 231, 304, 342; Preßburger Zeitung 3. 4., 9. a 23. 11. 1776; 14. 8. 1785; 21. 10., 15. 11. 1786; Wienerisches Diarium, příl. k č. 79, 2. 10. 1776; GTK 1776, s. 187, 253; 1777, s. 239n.; 1778, s. 221n.; 1779, s. XXIX; 1780, s. 251; 1782, s. 139, 251; 1783, s. 184, 208; 1786, s. 204; 1787, s. 203n.; 1788, s. 118, 204–208; 1789, s. 114, 125, 186–195, 290; 1790, s. 147, 241–248; 1791, s. 36–41, 95n.; 1792, s. 309–313; 1793, s. 175n.; 1794, s. 113–123, 331n.; Taschenbuch des Wiener Theaters (Wien) 1777, s. 87–90; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 112; Allgemeines Autor- und Litteraturlexikon III, Hannover 1778, s. 713, 857; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 2, 1779, s. 385; Regensburgisches Theater-Journal 1786, s. 33; Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1786, 1. polol., s. 272; 1787, 1. polol., s. 106; Hochgräflich-Erdődyscher Theaterallmanach (Leipzig) 1787, s. 37; (Preßburg) 1788, s. 59; Annalen des Theaters (Berlin) 1788, seš. 1, s. 94n.; J. A. Eckberger: Charakteristische Beyträge zur Kenntniß der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz, Wien 1788, reprint Olomouc 1998, s. 82n.; Neues Theater-Journal für Deutsch­land (Leipzig) 2, 1789, s. 101; Biographie des Ch. L. S., Theaterunternehmers und Schauspielers, von Karl Gruber Edlen von Grubenfels, seinem Freu­nde, GTK 1794, s. 113–123; Wiener Theater-Almanach (Wien) 1794, s. 40; Wiener Zeitung 1793, s. 1876; 1838, s. 948; 1840, s. 739; D’Elvert 1852, s. 143; F. Peyscha: Beiträge zu einer Chronik von Olmütz, Olmütz 1867, s. 44; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg 1876, s. 47, 143n.; Briefe der Kaiserin Maria Theresia an ihre Kinder und Freunde II, ed. A. v. Arneth, Wien 1881, s. 54n.; Teuber II 1885, s. 48, 52, 56–59, 63, 149, 356; E. Filtsch: Geschichte des deutschen Theaters in Siebenbürgen, Archiv des Vereins für Siebenbürgische Landeskunde (Hermannstadt) 21, 1887, s. 555–576; C. Glossy: Theatergeschichtliche Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 54; K. Goedeke: Grundrisz zur Geschichte der deutschen Dichtung V/2, 2. vyd. Dresden 1893, s. 349; K. Schiffmann: Drama und Theater in Österreich ob der Enns bis zum Jahre 1803, Linz 1905, s. 107, 120n.; T. Hampe: Die Entwicklung des Theaterwesens in Nürnberg, Nürnberg 1900, s. 212, 347; Gallerie, s. 122, 364n.; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 390; K. Benyovszky: Das alte Theater. Kulturgeschichtliche Studie aus Preßburgs Vergangenheit, Bratislava 1926, s. 56–76; K. Irman: Geschichte des Preßburger Theaterwesens im 18. Jahrhundert, dis., Prag 1926; G. Gugitz: Beiträge zur älteren Geschichte des Theaters in Linz in den Jahren 1722 bis 1802, Heimatgaue, Zeitschrift für oberösterreichische Geschichte, Landes- und Volkskunde (Linz) 8, 1927, s. 45 + Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte des 18. Jahrhunderts, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 140 + Das alte Landstraßer Theater, tamtéž 13, Wien 1961, s. 66–70; I. Vatter: A soproni német színészet története 1841-ig, Budapest 1929, s. 28–30; M. Dubinski-Hindenburg: Ch. L. S. und sein Gastspiel in Neisse 1787, Der Oberschlesier (Breslau) 12, 1930, s. 23–27; F. H. Reimesch: Karl Wahr und L. Ch. S., Deutsche Arbeit (Dresden) 30, 1930/31, s. 100–104, 133–135; J. Pukánszky-Kádár: Geschichte des deutschen Theaters in Ungarn I, München 1933, s. 12n., 16, 26, 34–39, 44, 52, 58–60, 64n., 72, 74, 78, 95, 156; M. Horányi: Das Esterhazysche Feenreich, Budapest 1959, s. 93–97, 102; H. Schuster: Theatergeschichte von Wiener Neustadt: Von den Anf. bis 1794, dis., Universität Wien 1960, s. 254–257, 334; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 43–47, 186, 189n.; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 11, 41, 55n.; M. Pechtol: Thalia in Temeswar. Die Geschichte des Temeswarer deutschen Theaters im 18. und 19. Jahrhundert, Bukarest 1972, s. 33n.; G. Staud: Adelstheater in Ungarn, Wien 1977, s. 96–103, 170–178, 200, 222; K. Weber: Geschichte des Theaterswesens in Schlesien, Dortmund 1980, s. 31, 48, 113, 450; M. Cesnaková-Michalcová: Premeny divadla, Bratislava 1981, s. 269; Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Portheimkatalog. Personen, Wien 1987 (vyd. na mikrofiších); F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien 1988, s. 474; U. Simek: Das Berufstheater in Inns­bruck im 18. Jahrhundert, Wien 1992, 168n.; A. Grusková: Periferie nebo křižovatka? Ch. L. S. a bratislavské německé divadlo v 18. století, DR 4, 1993, č. 3, s. 28–31; Ein fahrendes Frauenzimmer. Die Lebenserinnerungen der Komödiantin Karoline Schulze-Kummerfeld 1745–1815, ed. I. Buck, München 1994, s. 230–246; H. Belitska-Scholtz–O. Somorjai: Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, Budapest [1995]; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 12 [chybné údaje]; H. Fassel: Balanceakt zwischen Wander- und Stadttheater: Der Theaterunternehmer Ch. L. S. (1747–1793) in Preßburg und Hermannstadt, Jahrbuch der ungarischen Germanistik (Budapest) 5, 1998, s. 19–35 + Ein Wieland-Gegner als Theaterleiter in Preßburg, Temeswar und Hermannstadt: Ch. L. S., Die Geschichte des deutschsprachigen Theaters im Ausland, ed. L. Kitching, Frankfurt a. M. 2000, s. 243–264; viz Edice. • Kindermann, Kosch L, Kosch Th, Pies, Ulrich, Wurzbach

Životní události

• 7. 1. 1747: narození, Worms (Německo)
  
• 20. 6. 1793: úmrtí, Vídeň (Rakousko)
  

Další jména

Seib

Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 531–535
Autor: Otto G. Schindler