Mihule, Václav
nahoru...
Pseudonym Czike. – Syn pražského řemenářského mistra. Započal, ale nedokončil studium na akademickém gymnáziu v Praze (1769–73). Je nejasné, za jakým účelem pobýval již před 1779 ve Vídni, kde tehdy zemřelo jeho (nemanželské?) dítě. V Praze již v mládí udržoval styky s divadlem (spolu s → Ch. H. Spießem byl 1779 svědkem při svatbě → F. X. a → Z. Seve). Brzy odešel znovu do ciziny a zahájil hereckou dráhu. První známé angažmá nastoupil ve Varšavě, kde se 18. 6. 1781 poprvé představil pod jménem Czike. Dále je doloženo jeho herecké působení v Petrohradě 1784–86, Královci 1787/88 a v Mohuči a Frankfurtu nad Mohanem 1788/89. Byl hercem poměrně široké oborové palety se značnou komediantskou vervou. 1789 se v Praze spojil s → J. Butteauem, sestavili vlastní společnost a pronajali si Thunovské divadlo na Malé Straně, které převzali 9. 11. 1789. Svou direkci rozšířili od 12. 4. 1790 i na Vlastenské divadlo, avšak Butteau nedlouho poté (10. 7.) ze spoluředitelství vystoupil. Od září 1791 obhospodařoval M. zároveň ještě činohru staroměstského Nosticova divadla, kde jeho soubor hrál občas i česky. Ansámbl rozšířený na 44 členů byl schopen uvádět i značně náročný repertoár. Spojili v něm své síly zbylí členové jeho první trupy (M., milovník J. Diestler) s některými bývalými herci → K. Wahra (např. → F. Vasbach, → J. Merunka), se souborem Vlastenského divadla (V. Milde, zpěvačka Reinwartová, V. Thám, V. Svoboda, tenoristé J. Holeček a M. Kadleček, komik a bas buffo J. Wieser) a s novými posilami (režisér → F. Spengler s manželkou, manželé Haimovi). M. seznámil 1792 Prahu s Mozartovou operou Die Zauberflöte [Kouzelná flétna] a 1791 s německým překladem opery Così fan tutte pod titulem Eine machts wie die andere, oder: Die Schule der Liebhaber [Tak to dělají všechny aneb Škola milenců], 1791 uvedl i německou verzi Dona Juana s J. Diestlerem v titulní roli. Na scéně Nosticova divadla uváděl německy Lessinga, Goetha a Schillera. V Divadle u Hybernů uskutečnil řadu českých premiér textů V. Tháma (např. Vácslav nábožný, vévoda český 1790 nebo 1791; Povýšení českého knížectví na království, slavnostní hra ke korunovaci Františka II. českým králem, 9. 8. 1792; překlad Ifflandovy hry Frydrych rakouský aneb Věrnost českého národu 1792), P. Šedivého, M. Štvána, J. Tandlera, M. Stuny a A. J. Zímy.
I přesto, že M. 1790 s koncesionáři Vlastenského divadla uzavřel smlouvu na sedm let, odešel z Prahy už na jaře 1793. Mohl sice profitovat z divadelní konjunktury spojené s královskou korunovací Leopolda II. na podzim 1791, ale výpadek představení na jaře 1792, kdy se pro státní smutek po Leopoldově nenadálém úmrtí sedm týdnů nehrálo, jej značně poškodil. Ve svém slibně nastoupeném velkorysém podnikání a dramaturgickém trendu nedokázal dále pokračovat. Očekávaného odškodnění při návštěvě císaře Františka v Nosticově divadle (3. 8. 1792, J. F. Jünger: Die Entführung [Únos]) se nedočkal, neboť panovník nespokojen odešel uprostřed představení. M. událost vysvětloval tím, že herci Diestlerovi při představení selhala paměť. Bylo však už zřejmé, že podpora, projevovaná osvícenskému divadlu Josefem II., nebude v rámci politických opatření protijosefínské opozice pokračovat. Pronájem Nosticova divadla nebyl M. od Velikonoc 1793 obnoven a povolení otevřít si vlastní scénu v Kotcích nedostal. 12. 5. 1793 proto předal Divadlo u Hybernů do podnájmu F. Vasbachovi, ze souboru si ponechal jen několik německých herců (ti, kteří hráli v Nosticově divadle, zůstali většinou v Praze pod Spenglerovým vedením) a odjel s nimi do Karlových Varů na obvyklý letní pobyt. Jeho společnost, měnící nadále neustále své složení, pak získala možnost hrát 1793/94 v Augsburgu, odkud zajížděla do Ansbachu a do Erlangenu. 1794–97 M. působil v Norimberku se zájezdy do Ulmu a Nördlingenu, 1797 ve Stuttgartu a 1797/98 ve Vídeňském Novém Městě. 1799 se neúspěšně ucházel o divadla v Pešti a v Budíně, ale kde se uchytil, není známo. 1800–02 byl ředitelem v Olomouci a 1802–04 v Opavě – byl tehdy již ženat s manželkou Julianou, dříve Haimovou (*1758); zde v jeho souboru účinkovala druhá žena V. Tháma a nejpozději od 1804 i Thám sám. Když bylo jasné, že mu na další sezonu nebude svěřeno nově postavené divadlo v Opavě, obrátil se do Košic (1804–07), odkud zajížděl též do Prešova (1805).
Jeho ředitelské působení po odchodu z Prahy pokračovalo zhruba v nastoupeném směru. V Norimberku uváděl vůbec poprvé Mozartovy opery (např. Don Juan oder Die redende Statue, 20. 4. 1795, v titulní roli → F. W. Arnoldi), v Olomouci a v Opavě zaujímala v jeho repertoáru značné místo zpěvohra, většinou vídeňské provenience. Soubor se jako většina cestujících společností značně proměňoval. V Košicích skončil 1807 v důsledku kuriózního skandálu. Poté, co při představení hrubě vynadal svému ceduláři, podala na něj herečka A. Hossmannová žalobu pro bohorouhačství a M. byl údajně odsouzen k vytržení jazyka a k popravě stětím. V aktech se zachovala jeho žádost o milost, ale jak případ skončil, není známo. Žádná M. potomní divadelní činnost už není doložena.
Prameny a literatura
AMP, matrika narozených fary u P. Marie před Týnem, sign. TÝN N 7, 1721–66, 15. 6. 1758 (záznam o křtu M.); NA, fond ČG-Publ 1786–95; LA PNP, inv. č. E 469: cedule Vlastenského divadla z 26. 4. 1791 (V. Martín y Soler: Der Baum der Diana); GNM Nürnberg, Bibliothek, sign. 8° M 157 ryb: Arien aus der Oper Don Juan. oder: Die redende Statue, in zwey Aufzügen. Nach dem Italiänischen des Abáte [!] da Ponte ins deutsche frey bearbeitet. Die Musik ist von Mozart. Aufgeführt zu Prag im Vaterländischen Theater von der Mihuleischen Gesellschaft, Prag 1791; sign. L 1316dg 2°, kart. 1: cedule M. představení v Norimberku 21. 4. 1794 (J. H. Seyfried: Die Thronfolge); Stadtbibliothek Nürnberg, sign. Nor 1325 2° 1794–97: cedule M. společnosti z Norimberku; Olmützer Theater-Almanach, Olmütz [1802, dnes nezvěstný ⇒ Remeš 1937]; NMk, sign. 97 D 216, přív. 33: A. Kollmann: Abschieds-Bagatellen, nebst einem Verzeichnis, der unter der Direktion des Herrn Wenzel Mihule aufgeführten Lust- Schau- Singspiele und Ballets, Kaschau 1806 [ztraceno]. • Theatralisches Quodlibet (Warschau) 1, 1782, s. 3, 17, 329, 358; Russische Theatralien (St. Petersburg) 1, 1784/85, s. 38; Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1785, 1. polol., s. 29; Dramaturgische Blätter (Frankfurt a. M.) 1, 1788/89; 2, 1789, passim; Neues Theater-Journal für Deutschland (Leipzig) 2, 1789, s. 80; GTK 1785, s. 220, 1786, s. 213; 1787, s. 225; 1789, s. 161; 1792, s. 300–305; 1793, s. 164–169; 1794, s. 307–309; 1796, s. 304; nesign.: Prag, Annalen des Theaters (Berlin) 1792, seš. 10, s. 82–84; J. F. Gley: Etwas über Menschendarstellung… Nebst dem Augsburger Theater-Journal von der Mihuleschen-Gesellschaft, [Augsburg 1794]; Nürnberger Theater-Journal vom Anfang des Jahrs 1795 bis zum Schluß desselben, [Nürnberg] 1795; Ulmer Theater-Journal nebst zwey neuen Gedichten und einigen Arien aus der komischen Oper: Das neue Sonntagskind, [Ulm] 1795; Eine Abhandlung über die Schauspiele. Nebst dem Nürnbergischen Theater-Journal, [Nürnberg] 1797; F. B. Mikovec: Zur Geschichte des Prager ständischen Theaters, Bohemia 4. 12. 1859; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 56, 146n.; Teuber II 1885, s. 284, 293–314, 322, 369; R. Krauß: Das Stuttgarter Hoftheater von den ältesten Zeiten bis zur Gegenwart, Stuttgart 1908, s. 103–107; Carl Ludwig Costenoble’s Tagebücher von seiner Jugend bis zur Übersiedlung nach Wien I, ed. A. v. Weilen, Berlin 1912, s. 87–92; J. Pukánszky-Kádár:Geschichte des deutschen Theaters in Ungarn I, München 1933, s. 150n.; M. Remeš: Příspěvky k dějinám olomouckého divadla, Časopis Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci (Olomouc) 50, 1937, s. 227–236; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 132; K. Wierzbicka-Michalska: Aktorzy cudzoziemscy w Warszawie w XVIII wieku, Warszawa 1975, s. 250, 255, 261n.; M. Cesnaková-Michalcová: Premeny divadla, Bratislava 1981, s. 34n., 74, 167, 199 + Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 68n.; M. Schuler: Mozarts Don Giovanni in Donaueschingen, Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum (Salzburg) 35, 1987, s. 63n. + Das Donaueschingener Aufführungsmaterial von Mozarts Le nozze di Figaro, Florilegium Musicologicum, H. Federhofer zum 75. Geburtstag, ed. Ch.-H. Mahling, Tutzing 1988, s. 375–388 + Zeitgenössische Prager Abschriften von Werken Mozarts, Hudební věda 28, 1991, s. 291–298 + Eine Prager Singspielfassung von Mozarts Così fan tutte aus der Zeit des Komponisten, Bericht über den Internationalen Mozart-Kongreß, Salzburg 1991, ed. R. Angermüller, Kassel 1992, s. 895–901; A. Scherl: Typičnost životní dráhy Václava Tháma, Vznik českého profesionálního divadla, sborník referátů, ed. F. Černý, Praha 1988, s. 78; A. Jakubcová: Die vergessenen Begegnungen. Miszellen zur zeitgenössischen Rezeption von Mozarts Bühnenwerken, Mozart in Mannheim, ed. H. Jung, Frankfurt a. M. 2006, s. 159–162. • DČD II, NDp, Vondráček I
Životní události
- kř. 15. 9. 1758: narození, Praha
- po 1807: úmrtí
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 386–390
Autor: Adolf Scherl
